Ohlédnutí za Ålandy - 1.část

7.12.2017 - Josef Čermák

Dlouho jsem váhal, zda se pustit do sepisování článku o tomto dobrodružství, které by alespoň zčásti poodhalilo i vám ostatním to, co jsme měli možnost prožít na přelomu dubna a května tohoto roku my.

Vše začalo nevinným telefonátem od mého kamaráda Ondřeje Krechlera v polovině letošního ledna, který mi svými slovy „Čus, Pepku, co děláš? Nepojedeme na Ålandy?“ celkem vyrazil dech. Byl jsem zaskočený a nenapadala mě v tu chvíli žádná vhodná odpověď. Pár vteřin mi trvalo, než jsem ze sebe něco vysoukal, i když pocit, který mi projel tělem, byl jasným znamením, že to nejspíš Óňa tentokrát myslí opravdu vážně a nezůstane jen u planých slov, tak jako už několikrát předtím. V nedávné minulosti jsme nad podobnými výpravami už mnohokrát uvažovali, ale doteď jsme žádnou neuskutečnili. Touha po dobrodružství a vidina rybolovu v zahraničí nás oba nenechávala klidnými, a tak když jsem si vyslechl základní informace, neváhal jsem a účast mu potvrdil.

Bylo to jasné - letošní zahájení lovu dravých ryb začneme trochu netradičně s časovým předstihem jako účastníci zájezdu cestovní kanceláře Pepa na finské souostroví Ålandy v zahajovacím termínu na přelomu dubna a května. Naši radost, nadšení a těšení se na den odjezdu vám asi nemusím popisovat. Po zaplacení nezbytných poplatků včetně zájezdu samotného jsme mohli začít plánovat přípravu na samotný pobyt. Měl jsem to oproti Óňovi jednodušší v tom, že výbavu jsem si posledních pár let poctivě dokupoval, takže jsem ji měl kompletní. Dobu čekání jsem si tedy zpříjemňoval teoretickou přípravou, sledováním videí o moderním lovu štik v severských zemích a občasným dokoupením nějaké nástrahy. Pak už zbývalo jen vymyslet potravu, naplánovat cestu a mohlo se vyrazit.

Odjezd do Finska

Pár měsíců čekání uteklo jako voda a den odjezdu byl rázem tu. Auto jsme měli připravené, věci naložené a zbývalo už jen potkat se s druhou partou stejných nadšenců, kteří už byli oproti nám matadoři a věděli, co je čeká. Jeli už do Finska několikátý rok po sobě, takže zážitků a zajímavostí měli opravdu mnoho. Jejich vyprávění v nás budilo velká očekávání toho, co nám tamější vody nadělí. V tu dobu nás samozřejmě ani nenapadlo, co za příběh se nám vryje do srdcí a s jakými zážitky se budeme vracet domů.

Průběh cesty byl naprosto bez komplikací a jakéhokoliv zdržení, až na občasnou nepřízeň počasí v podobě sněhové vánice nebo dešťových přeháněk, jak už to v tuto roční období na severu prostě bývá. Vše šlo podle plánu a cíl se nám neustále přibližoval. Jistě každý z vášnivých rybářů prožívá identický scénář: myšlenky upnuté na tvrdé rány do prutů a nekonečné souboje doprovázené neutuchajícím adrenalinem a pocitem štěstí se jen těžko ovládají. A nám při těchto myšlenkách ubíhala cesta o to rychleji. Když jsme projeli Německem, Dánskem a Švédskem, nalodili jsme se konečně na druhý trajekt, směřující už do Finska. Na palubě lodi jsme si dali výborné jídlo, na které jsme se těšili celou cestu. Po téměř hodinové cestě jsme se vylodili ve finském městě Mariehamn. Naše napětí stoupalo. Jen krátce jsme se zastavili v tamějších rybářských potřebách a já si tam doplnil svůj už tak stoprocentní nezbytný sortiment kousky, které se u nás v Čechách koupit nedají. Zbývalo nám posledních dvacet minut cesty, abychom byli konečně na místě. Z čeho jsem byl ale trochu rozhozený, bylo počasí. Čerstvě napadený sníh, mrazivý vítr a nízké teploty nám nedodávaly moc optimizmu, ačkoli předpověď na následující dny byla velmi příznivá.

Příjezd do kempu Nordqvist Stugby

Po dlouhé a vyčerpávající cestě jsme konečně přijeli do našeho kempu Nordqvist, který nám měl být domovem na následujících devět dní. Cestou jsme se samozřejmě vždy krátce zastavovali na místech, ze kterých bylo vidět na vodu a okolní překrásnou přírodu. Konečně jsme byli na místě! Plni očekávání a netrpělivosti jsme si přebrali chatku, doslova do ní ve spěchu naházeli svá zavazadla, ani jsme se nezdržovali vybalováním a dlouhými přípravami na rybolov. I přes značnou únavu z pětadvacetihodinové cesty jsme se rychle oblékli do rybářského oblečení, popadli jsme pruty, nasadili navijáky a navazovali jsme takřka za chůze po cestě k vodě. Bylo to celkem zábavné, když na to teď při psaní článku s odstupem vzpomínám…

Po prvotním šoku z počasí při příjezdu do Mariehamnu jsem se po příchodu k vodě konečně uklidnil a dostal se do té vhodné a pro mě tak potřebné nálady. Nedokážu si užít lovu a plně se na něj soustředit, pokud není vše podle mých představ. Počasí se zdálo být podstatně příznivější, než jaký byl prvotní dojem. Pofukoval lehký větřík a sluníčko nás přivítalo v plné kráse. Zprvu jsme se nevzdalovali nikam daleko, pokoušeli jsme štěstí v okolí přístavu a prochytávali jsme příbřežní partie, abychom se lépe seznámili s vodou.

Rád vzpomínám na situaci, kdy za mnou a Óňou dorazil k molu jeden kamarád z té druhé party (také Ondra) a se slovy „Pojďte na loď, tady se nikdy žádná štika nechytila…“ nás lákal pryč. Netrvalo dlouho a já měl na lehké sestavě první finskou štiku okolo šedesáti centimetrů. Ačkoliv se mi ji nepodařilo zdolat, zahlédli jsme ji alespoň na hladině. I s tím jsem byl spokojený. Potom jsem měl v průběhu zhruba hodiny na prutu další dvě štiky, které mi také po krátkém zdolávání spadly. Ovšem na první kontakty s vodou to bylo nad mé očekávání.

Čas utíkal. Když jsme sledovali druhou partu kamarádů, jak s netrpělivostí postupně nastupují do lodiček a vyplouvají na vodu, nedalo nám to a vyjeli jsme také. Na první den jsme to sice neměli v plánu, ale co už… Prostě jsme improvizovali a vydali se také na vodu. Ostatně, přijeli jsme sem kvůli rybám, a ne abychom ztráceli čas nesmyslně dlouhým a důkladným vybalováním věcí nebo plácáním se na břehu při chytání malých okounků.

Po vyplutí na vodu jsme s Óňou přemýšleli na co a jak chytat. Já jsem pár desítek minut pokračoval s malými gumami o velikosti 9 cm. Ondra na to zareagoval přezbrojením na velké gumy s baitovou sestavou. Trvalo to pak opravdu jen pár hodů a Óňa dostal první záběr od trochu větší štiky. I jemu se ale, potom co se ukázala na hladině, ryba uvolnila a odplula bez pomazlení. No, nevadí… Následujících pár hodin se už nic výjimečného neodehrálo, a tak jsme uzavřeli svůj první, příjezdový den s velmi optimistickými a hřejivými pocity, natěšení na dny následující. Plánů jsme měli hodně, a tak bylo potřeba si je patřičně rozvrhnout, abychom byli co nejefektivnější.

Druhý den jsme vstali brzy, nedočkavě jsme posnídali, popadli jsme pruty a úprkem si to namířili k přístavišti, kde už jsme měli nachystanou loďku. Óňa se ujal řízení a zůstalo mu to až do konce výpravy. Já jsem si tak v klidu mohl připravit nástrahy a podobně. Naší celodenní náplní bylo zaměřit se na prozkoumání okolí, zkoušet nástrahy a samozřejmě hledat ryby. Já sám nezačal bůhvíjak valně. Pro začátek jsem zvolil velké 20cm dextery v mělčích, rákosem a travinami porostlých partiích, které obývaly spíš menší ryby do 70 cm. Zprvu jsem měl záběry spíš jen ojediněle. Zato Óňa vsadil na g´bumb ve velikostech 15 cm a co do počtu záběrů mi jednoznačně dával co proto. Já se ale nevzdával a téměř po celý den jsem se věnoval spíš větším nástrahám, i když jsem se lepšího výsledku prozatím nedočkal. První den byl tedy na větší ryby skromný, ale mně osobně to vůbec nevadilo. Krásné počasí, nádherná okolní krajina obydlená nespočetným množstvím různorodého vodního ptactva, klid a pocit svobody mi to všechno vynahrazovaly.

Další den jsme šli ve stopách dne předchozího, jen jsme častěji střídali lovná místa. Velikost i počet ryb zůstávaly stejné, a tak bylo pomalinku načase přemýšlet co a jak změnit, abychom se konečně dostali k větším rybám. Takto jsme tedy na vodě strávili první tři dny, chytáním štiček do 70 cm. Pomalu mě to přestávalo bavit, a tak jsme se s Óňou shodli, že je čas na změnu. Čtvrtý den jsme měli na doporučení v plánu přesunout se na větší vodní plochu, kde už se jiným lovícím podařilo nějaké štiky kolem jednoho metru ulovit. Nebylo tedy o čem přemýšlet. Jel jsem sem s tím, že chci překonat magickou metrovou hranici, a za tím jsem si prostě šel.

Nasadil jsem těžký kalibr, gumu ve velikosti 20 cm a v barvě Holo Grey Shiner rozhodně byl. Je to pořádný kus gumy, která musí být pro velké dravce velmi lákavá. Abych její atraktivitu ještě znásobil a také se odlišil od ostatních rybářů, vytáhl jsem svou tajnou zbraň, booster s pachem sardinky. Doufal jsem, že své místo v mé krabičce se štikovými nástrahami má patřičně zasloužené! Zbývalo už jen nalézt to správné místo a doufat, že se svatý Petr dívá z okna a ukáže právě na nás.

Na začátku dne jsme se tedy vydali jiným směrem než předchozí tři dny a postupně jsme prochytávali zase nová místa. Nic závratného se neodehrávalo a aktivita ryb byla celkem špatná. Těžko ale říct, zda bylo vhodné dávat náš prozatímní neúspěch za vinu rybám, a nebo zda jsme jen stále nebyli na těch správných místech. Čas ale plynul a každý z rybářů jistě takovou situaci zná: děláte všechno možné, začíná už nastupovat taková ta bezradnost, nesoustředěnost, pocit krize, a vy pořád ne a ne se trefit do místa s rybami - a pak najednou přijde neočekávaný záběr! Nechávali jsme se unášet větrem a driftovali jsme, až najednou jsem u lodi měl velmi opatrný záběr. Rybu jsme na pár sekund uviděli a v tu chvíli jako by se nám do těla vlila nová krev. Ryba vypadala celkem slušně, odhadoval jsem ji mezi 80 a 90 cm. Nedobrala ale nástrahu, a tak se jen majestátně a velmi pomalu otočila a pozvolna zase zmizela v hlubinách.

Přišly nové naděje, při kterých se karty obrací, nálada se zvedá a víra v další záběr opět zesiluje. Házeli jsme a házeli, co to šlo, a další záběry na sebe nenechaly dlouho čekat. Vyhodili jsme kotvu s úmyslem místo důkladně proházet a začali jsme vytahovat do lodě první větší ryby do 90 cm. Byli jsme nadšení, spokojení, že konečně máme první kontakty s lepšími rybami, a užívali jsme si to plnými doušky. Situace ale netrvala dlouho. Po nějaké době záběry ustaly a ryby jako by se někam vytratily. Nastal znovu čas zvednout kotvu a v driftu se přesouvat a prochytávat jiná místa.

Zase jsme několik hodin házeli a házeli, ale bez úspěchu. Jenže v době, kdy už sluníčko bylo za horizontem a chystalo se ke spánku, přišel okamžik, kdy jsem dalekým hodem odmrštil svou takřka 80 g vážící gumu, nechal jsem ji lehce propadnout tak, aby byla vedena v polovině vodního sloupce, a velmi pomalým navíjením jsem ji přitahoval k lodi. Tentokrát jsem ale nástrahu nevytáhl, ale nechal jsem ji v asi 1,5metrové hloubce prostě jen tak plápolat pod lodí. Ohlédl jsem se přes rameno, abych se podíval do obrazovky echolotu, a ve chvíli, kdy jsem se otočil, jsem ucítil velmi tuhé zapumpování. Zhruba tři vteřiny mi trvalo se zorientovat, než mi došlo, co se vlastně děje.

Prut se razantně ohýbal a já jsem s roztřesenými koleny dolaďoval brzdu navijáku, abych rybu při rychlém výpadu neurazil. Ta si to namířila přímo pod loď a já začal cítit lehký stres. Ryba podplula pod lodí za naše záda. Přesunul jsem prut přeš špičku lodě na druhou stranu, abych se k rybě otočil a konečně se do ní mohl víc opřít. Konečně jsme rybu uviděli na hladině - s údivem jsme se na sebe s Óňou podívali: „Ty v..., to je štika jako kráva!“ Nohy se nám roztřásly ještě víc. Jenže souboj stále nekončil a štika nám předvedla ještě pár slušných výpadů. Když už byla konečně unavená, podebrali jsme ji do našeho prostorného podběráku s gumovou síťkou, který chrání rybu před poškozením. Až když byla ryba v podběráku a nehrozilo už, že by nám mohla jakkoliv uniknout, začal jsem se teprve radovat. Tělem se mi šířila bouře emocí, slzy štěstí jsem měl na krajíčku. V duchu jsem si říkal, že kvůli této rybě jsem sem přijel… Nic jsem nepodceňoval, byl jsem připravený po všech stránkách a na sto procent a tato ryba byla zadostiučiněním za to všechno, co rybář pro svůj milovaný koníček podstupuje. V tu chvíli nebylo na světě šťastnějšího rybáře. A i kdybych byl zbývající dny už nic neulovil, byl bych i tak s výpravou spokojený.

Štice jsme šetrně vyprostili nástrahu z tlamy (jen zdůrazňuji, že aby byla ryba naprosto v bezpečí a nedošlo ani k poranění ryby, ani rybáře, je velmi důležité vyprošťovat nástrahu ještě v podběráku a rybu nikdy nevytahovat do lodě s nástrahou v tlamě). Vytáhli jsme štiku na připravenou podložku a byli jsme zvědaví, kolik bude její míra. Štika měla krásných 113 cm a váhou se mohla pohybovat někde v rozmezí 9-10 kg, jelikož už byla vytřená, takže její tělesné proporce byly spíše štíhlejší.

Má rekordní štika dlouhá 113 cm

Masivní hlava této ryby vzbuzovala respekt

Óňa už byl nachystaný provést fotodokumentaci. Zbytečně jsme ji neprodlužovali, na rybě totiž bylo vidět, že toho má po výtěru a po ulovení opravdu dost. Rychle jsme udělali pár fotek, krátké video, když jsme štiku pouštěli, a já si mohl vydechnout a rozjímat nad tímto krásným příběhem, který se mi vryl do srdce. Po této rybě jsme vyrazili zpátky do kempu, kde jsme pak dokola debatovali o tom, co se to vlastně odehrálo. Pak jsme si připili na zdraví a na úspěch a šli zase spát.

Byl to skutečně nepopsatelný pocit a já si přál, aby i Óňa takový zažil, proto jsem přál stejnou rybu i jemu. O pár dní později se mu to nakonec povedlo, ale nebudu přebíhat, o tom až později…

Pokračování příště