Když rybáři neznají ryby

- Milan Tychler

Naše řeky jsou vesměs nádherné revíry s mnoha krásnými rybami. Bohužel, většina rybářů je absolutně neumí docenit, protože je zajímá jen jedna jediná ryba. Ani už nebudu říkat jaká. Takové ryby jako například velký cejn, ostroretka, plotice, podoustev a další stojí úplně na pokraji zájmu a jsou „rybáři“, kteří tyhle ryby od sebe neumí ani správně odlišit. Jen si to představte – rybáři, kteří nerozeznají ryby! A věřte, že to není žádná ojedinělá věc. Takových jsou skutečně mraky… Z toho je mi skutečně smutno.


Mrknu na tlamku a vidím, že je to ostroretka – mýlka s podouství je prostě vyloučená

Když jsem se připravoval jako kluk na rybářskou zkoušku, znal jsem všechny ryby až do té nejmenší hořavky! Dokonce i takové, jako je mřenka, sekavec či piskoř, mě nemohli zaskočit, přestože jsem je do té doby nikdy neviděl. Těšil jsem se, až je jednou ulovím a spatřím na vlastní oči. Dodnes nemám rád slovo bělice. Co to sakra je?! Každá ryba má své jméno. Plést si ostroretku s podouství mi přijde stejně hloupé, jako kdyby si myslivci pletli třeba bažanta s křepelkou. To přece není možné! Rybářský řád jsem znal do posledního písmenka a míry i hájení mohl odříkat i o půlnoci. Dnes mám pocit, že pro mnoho rybářů jsou tohle naprosto nepodstatné věci. Proč bych se zabýval nějakými rybami, když mě zajímá jen kapr, že?

Víte, mně ani tak nevadí, že rybáře nezajímá například plotice, a chápu, že si někteří oblíbili třeba lov sumců nebo kapra. Není ale možné říct, že neví, co je to za rybu. Jednou je to přece rybář a slovo rybář je od slova ryba, ne od slova kapr! Za svou rybářskou kariéru jsem se i z titulu rybářské stráže setkal s mnoha takovými. Některé epizody byly hodně smutné, některé spíše úsměvné…

Kdysi jsem chytil na řece krásného amura. Byl to docela nečekaný úlovek, protože jsem měl nahozeno na tlouště, ale amur jak známo také zabere na ovoce. Jenže tady pod jezem jsem na něj vůbec nepomyslel. Tady je amur vzácný i dál po proudu a vůbec tady patří k rybám spíše vzácným než k pravidelnému úlovku. Měl jsem z něj radost, zvláště když metr ukázal téměř osmdesát centimetrů. Impozantní ryba… Hluboký válec se zlatými šupinami, tvrdými pysky a zvláštně nízko posazenýma očima.

S rybářem, který byl v tu chvíli poblíž a pomáhal mi ho podebírat, obdivujeme rybu a jsme z ní nadšení. Vtom si to kolem kráčí postarší rybář. Člověk by řekl, že ten už něco pamatuje a nic ho nezaskočí. Zastavil se, dívá se na rybu a jen tak koutkem úst utrousí: „Docela slušný bolen.“ Myslel jsem, že špatně slyším anebo že rybář dobře neviděl rybu, nad kterou jsme se skláněli, a tak ustoupím kousek stranou. Jenže kolega svou větu o bolenu ještě jednou hlasitě opakuje. A tak říkám: „Ale to není bolen, to je amur.“ Pán na mě shora koukne jako na nějakého troubu a sebevědomě odtuší za současného vykročení od nás: „Jak říkám, je to bolen. Co ty mně budeš vykládat.“ Spadla mi brada a stejně tak mému kolegovi. Neřekli jsme na to nic. Naší reakcí byl jen úsměv a pokrčení rameny. Co na to také říct, že? Že se splete dítě v kroužku, které žádnou z těchto ryb nevidělo na živo, stane se. Ovšem u rybáře lovícího desítky let bych se toho nenadál.

Malý amur, když už jsme u nich, se tak trochu podobá tvarem těla tloušti. To je sice pravda, ale hlava, tlama a posazení očí jsou nezaměnitelné. Tedy, jak pro koho… Pod jezem, kde se řeka stáčí ostře vlevo, je písečná kosa. Na ní sedí rybář a nahazuje do hlubší strouhy u protějšího břehu. Už z dálky vidím velký vezírek a v něm nějaké tři ryby. Když přijdu blíž, k mému překvapení jsou to tři amuři, ale ani jeden z nich nemá zcela očividně míru. Pán klidně sedí, na pozdrav a sdělení, že ho hodlám kontrolovat,  odpoví s úsměvem a už hledá doklady v tašce. Jiný už by se třásl jako list, ale on nic a mně začíná svítat.


Prý pěkní tloušti na salát…

Nezačnu tedy zostra, ale jen to naťuknu. „Jak to, že nemáte zapsané ulovené ryby?“ Pán zcela bezelstně odpoví, že tyto ryby může zapsat až před odchodem od vody. Nejsou to přece ryby ušlechtilé. A měl by v tu chvíli pravdu, kdyby to byly ryby, za které je pokládal. Jenže tohle nejsou tloušti, jak si myslel, ale malí amuři. Pán na mě doslova vytřeštil oči. Myslel jsem, že se skácí. „Vidíte,“ říká po tom, co se trochu vzpamatoval, „já si říkal, že mají ti tloušti nějaké divné huby a oči“. Tak a co teď? Evidentně se mnou nehraje žádnou komedii a evidentně nerozeznal tlouště od malého amura. Je to jistě chyba. Kdybych tam nebyl, amuři by skončili v nějakém salátu, jak pán sám řekl. Tři podměrečné ryby ve vezírku. Jasný případ pro odebrání povolenky. Je správné ji zadržet, nebo kolegu dostatečně poučit a nechat ho být? Podle mě to byl slušný rybář, který prostě „pouze“ nepozná ryby…

Podobný případ, záměnu ryb, ovšem tentokrát úmyslnou, řešil jeden z mých kolegů. Představte si tu hloupost a drzost rybáře, který kaprům stříhal vousky a vydával je za karasy! Na revíru, kde je míra kapra 45 cm měl ve vezírku tři kousky. Ani jeden neměl 40 cm a vousky měli ostříhané. Navíc takového karasa tu nikdo nikdy neviděl. Napadlo by vás to?! Ještě že tam neměl žádného lysce a nesnažil se vykládat, že je to karas lysák…


Stačí jen ufiknout vousky a máte nádherného „karasa“

Téměř klasický případ záměny je podoustev s ostroretkou a to jsem prostě nikdy nepochopil a ani nepochopím. Ostroretka má přece tak typická a nezaměnitelná ústa, jaká nemá žádná jiná ryba, že k záměně prostě dojít nemůže. Snad si někdo může poplést název, a ne rybu, ale ono je to v podstatě totéž. Možná v tom trochu sehrává roli fakt, že na Slovensku se ostroretce říká podustva, kdežto podoustev je tam nosál. No, ať je to, jak je to, ostroretka má svůj název podle naprosto typických a nezaměnitelných úst. Její „rty“ jsou opravdu ostré a mýlka je tedy naprosto vyloučená.

I když si někdo splete ostroretku s podouství a nakonec je pustí, vlastně se nic nestane. Jen mě štve, že se to prostě děje. Jsou však horší věci, pro které se omluva najít nedá…

Je to už dlouho. Okoun v tu dobu neměl hájení ani míru a někteří rybáři používali maličké okounky běžně jako nástražní rybky na velké okouny. Na některých vodách stačilo hodit do vody čeřínek, a když jste ho vytáhli, byl plný malých okounků. Stačilo jednou potopit a měli jste konvičku plnou rybek. Přesně tak to udělal jeden rybář těsně před tím, než ho kontrolovala rybářská stráž. Bohužel se ukázalo, že domnělí okouni nejsou okouni, ale malí candátci. To se těžko rozdýchává, když víte, jak těžké to s candáty je, a pak vám na ně nějaký trouba chytá okouny…


Věčný problém je cejn a cejnek

Samozřejmě, že jsou případy, kdy není snadné určit, o jakou rybu jde, když se jedná o křížence. Některé kaprovité ryby se mohou křížit a pak nesou znaky obou jedinců. Křížit se mezi sebou mohou cejni, plotice, perlíni, jelci, podoustve, cejnci i další menší kaprovité ryby. Jsou to příbuzné druhy a třou se na podobných místech ve stejnou dobu. Takoví kříženci pak nesou znaky obou druhů. Někdy není snadné říct, co to prostě je. Obyčejně je taková ryba na první pohled celkem jasná, ale něco na ní jakoby lehce nesedí. Ale i taková ryba se dá určit podle počtu paprsků v ploutvích, počtu šupin na postranní čáře atd.


Tito candátci měli skončit jako nástražní rybky…

Když si někdo není jistý u takového křížence, nevidím v tom vážný problém, avšak splést si bolena s amurem, amura s tlouštěm a ostroretku s podouství, to je ostuda a je to na pováženou. Je třeba si uvědomovat, že rybaření není jen hon na kapra a je to víc než pouhé chytání nějakých ryb. Proto je třeba poděkovat všem vedoucím rybářských kroužků, kteří dělají svou věc správně. Je také třeba dělat zkoušky pro dospělé jinak než kolektivním způsobem, aby se povolenky dostaly jen to těch správných rukou!

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (312 reakcí)

Přečteno: 8 125x
Průměrná známka: 1.1