Je po dešti...

1.9.2017 - Milan Tychler

Mám v plánu vyrazit si odpoledne na pstruhy a už se na to moc těším. Týden strávený na chalupě se většinou nese v duchu lehké přívlače a já mám v dosahu jeden z revírů, který není zrovna lehký, ale o to víc mě těší každá chycená rybka. Od rána sluníčko pěkně praží a to znamená, že to bude ještě těžší, avšak o to raději vlezu v prsačkách do vody, abych se zchladil. Pstruzi budou jistě také stažení ve stínu pod převislými větvemi stromů.

Po snídani jsem si vytáhl rybářské věci do stínu pod pergolu a pomaloučku, pečlivě si třídím do krabiček, co bych mohl potřebovat. Chci vyrazit jen tak nalehko a nemám v úmyslu vláčet s sebou spoustou zbytečností okolo vody. Všechno se musí vejít do kapes u vesty, případně do jedné malé brašny. Vydržím se v tom všem hrabat víc než hodinu. Po obědě chce manželka zajet nakoupit a pak ještě vyzvednu na nádraží dceru, která přijíždí za námi. Počítám, že do čtyř budou všechny povinnosti i s rezervou splněné, což je tak akorát, abych se pak pomalu přemístil k vodě.

Jenže situace se moc příznivě nevyvíjí. Bohužel. Když vyrážím na nádraží, obloha potemní a mraky se rychle ženou k nám. Je neuvěřitelné dusno. Když se vracím domů, první dešťové kapky padají na čelní sklo. V dálce zaburácí hrom. Šedá obloha tíží kraj jako velká deka, která na vás chce spadnout. Tohle nevypadá jen na nějakou přeháňku. A taky že ne. Během chvilky se rozpoutá peklo. Stěrače nestíhají, větrné poryvy cloumají stromy, kanály už vodu neberou... Když poleví to nejhorší, pořád ještě lije tak, že na ryby prostě není ani pomyšlení.

Mraky i bouřka se pomalu vzdalují, aby se za chvíli se stejnou silou zase vrátily. Vše se uklidní až pozdě večer. Párkrát to třísklo skutečně blízko a na chvíli vypadl i proud. Už bylo třeba vody i pročistit vzduch, ale obávám se, že toho bylo až moc. Z ryb samozřejmě sešlo. Mohu jen doufat, že ráno bude líp a na řece se bude dát alespoň trochu chytat. Nejvíce ze všeho se obávám vysoké kalné vody. Předpověď říká, že pršet už nebude. Před půlnocí na obloze svítí hvězdy, jako by se nic nestalo.

Budím se až skoro o šesti. Ptáci řvou jak najatí, sluníčko svítí. Vyrážím narychlo, bez snídaně. Počítám, že v deset budu doma, možná, že se u řeky jen vytočím a pojedu zpátky. To se za chvilku ukáže. Z mostu vidím, že je řeka kalná, ale zvedla se sotva o pár centimetrů. Také vidím, že je zakalená mnohem více jen u břehu, kde do ní ústí malý potok. Ten je hodně vysoký a nese spousty bahna. Levá strana sice také není úplně čistá, ale nahodit se tu určitě dá. Níž po proudu to moc dobře nevypadá. Potok dává vodě hnědou barvu a v tom brodit nechci.

Dobrá, zůstanu u mostu a zkusím to ze břehu. Třeba tu budou ryby, které nechtějí stát v tom kakau u protější strany. Prsačky zůstávají v autě a vesta také. Beru jen podběrák, proutek a brašnu s nástrahami. Předpokládám, že prvních pár nahození mi brzy napoví o mnoho víc než postávání na břehu a zkoumání vody.

Měl jsem připravené nástrahy spíše v přírodních vzorech a tmavší barvy, protože voda byla ještě před pár hodinami opravdu čistá. Teď na ně mohu s klidem zapomenout. Bude to chtít něco světlejšího, něco, co je lépe vidět. Naštěstí tu mám pár všelijakých kousků, které se mohou hodit. Sezóna je sice už dost pokročilá, ale začnu s malou rotačkou. Musím přiznat, že této nástraze tady a v tuto chvíli příliš nevěřím. Tahle voda je pod dost velkým tlakem a pořádně oblýskaná. Ovšem zákal situaci trošku mění, tak proč to nezkusit? Člověk nikdy neví a alespoň si vyzkouším, jak moc to táhne.

V první řadě zjišťuji, že v tomto úseku je méně vody, než jsem si myslel, a také tu roste dost trávy. Když nechám rotačku klesnout trošku hlouběji, hned se za ni zachytí. Pomaloučku postupuji po proudu a zaměřuji se hlavně na místa v těsné blízkosti břehu. Jestli teď ryby někde stojí, mělo by to být právě tam.

Čím jdu níže, tím je hlouběji, ale ne o moc. Bohužel ale čím jsem níž, tím je voda kalnější, jak se mísí s potokem. Projdu s rotačkou nějakých dvě stě metrů. Dvakrát jsem ji vyměnil za jinou, ale jsem úplně bez kontaktu. Jen jednou se mi zdálo, že o nástrahu něco brnklo, ale při té spoustě trávy si nejsem úplně jistý. Musím na to jinak. Zjistil jsem, že místy jsou malé ostrůvky a jamky bez trávy, ale je těžké dostat tam rotačku ke dnu. Vybírám tedy z krabičky zatížený streamer křiklavé barvy, se kterým se dá pracovat v těchto podmínkách mnohem lépe než s rotačkou. Brzy zjišťuji, že ho potřebuji zatížit víc, a tak před něj jednoduše namáčknu ještě jeden broček.

Vedu nástrahu pod hladinou pěkně skotačivě a na čistých místech ji nechávám klesnout hlouběji. Hned v první jamce mi po nástraze sekne nějaká ryba. Nemám však štěstí, protože z háčku téměř hned s divokým zavalením padá. Nevadí. Alespoň vím, že takhle by to mohlo jít. Dalších pár pokusů nic nepřináší, a tak zkouším malou tišinku u břehu. Dvakrát vytáhnu menší větvičku a na potřetí je tu záběr. Trochu utahaný, cukavý, ale na háčku je konečně ryba. Tedy spíše rybka. Táhnu ke břehu malého okouna.

Jsem rád, že ho mám, jenže zároveň mi přidělává starosti. Na této vodě ho nesmím pustit zpět a zabít ho vážně nechci. Pitomá situace! Řeším to tu tak, že rybu nechám v podběráku a pak ji v pevném igelitovém sáčku přemístím o kilometr dál pod jez, kde si může plavat vesele dál. No nic, holt s sebou budu přenášet okouna. Netrvá dlouho a přibývají k němu další dva. Tak alespoň se nemusím trápit jen s jedním a bude to mít nějaký smysl. Ovšem většího stále nic...

Zkouším i jiné barvy, pak přecházím na světlé gumičky. Nic. Do wobblerů se mi nechce, v mělké vodě s trávou to bude utrpení. Jenže když to nezkusím, budu si to pak vyčítat a to je mnohem horší, než neustálé čištění nástrahy od té zeleniny. Hrabu v krabičce a hledám něco, co chodí úplně mělce. Pár malých kousků tu mám. Možná to nebude tak úplně hloupá volba. V podkalené vodě by mohly vibrace nástrahy vzbudit větší pozornost než cokoli jiného. Tedy alespoň v to doufám. Většinou mám v nepříliš čistých vodách s malými wobblery celkem úspěch, takže uvidíme.

Koutkem oka zahlédnu, jak se kousek nade mnou těsně u břehu vydula voda a nějaká ryba se vytočila pod hladinou. Vůbec se neodvažuji tvrdit, že by to byl pstruh. Klidně to mohl být tloušť nebo jesen. Občas tu takto zastihnu ostroretky. Taky nevím, jestli šla ryba po nějakém hmyzu, nebo je to jen taková hra. V každém případě rychle navazuji maličký wobbler, který vypadá jako brouk potápník s velkýma nalepenýma očima. Je sice tmavý, ale vedený těsně pod hladinou doprovázený vibracemi by mohl v mělké vodě zaujmout.

Posadím brouka na hladinu a pomalu, trhaně ho vedu k sobě těsně kolem břehu. Neurazí ani metr a prásk! Stříbrný blesk vyrazil zpod břehu a vlasec jen hvízdá. Paráda. Na to čekám od božího rána. Vlastně ne, čekám na to už od včerejška! Ryba kličkuje mělčinou a na hlubší vodě skáče. Je to pěkný duhák a ještě k tomu pořádný divoch. Bude mít jistě přes třicet centimetrů. Má rovných třicet čtyři a nezůstalo při jednom - během následující hodinky chytím ještě jednoho téměř stejného a další třicítku. Musím říct, že v tohle jsem ani nedoufal. Spíše jsem čekal tak tři čtyři menší rybky, ale jak se zdá, podkalená voda mi spíše pomohla než naopak. Ráno jsem chvíli zvažoval, jestli to nenechat být, ale jak se říká: „Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?“

Když odcházím, mám dojem, že je voda znatelně čistější, než byla ráno. To znamená, že zítra jsem tu zase, a věřím, že zítřejší den se tomu dnešnímu nebude podobat ani za mák, takže už se moc těším...