Myslím, že podobně začala spousta z Vás. Dovolte mi proto trochu zavzpomínat, protože v současné uspěchané době bychom se měli umět zastavit a uvědomit si své rybářské kořeny. Zřejmě namítnete, že se tu bavíme o rybářském světě, tichém bláznovství, jak se tedy můžu zmínit o uspěchanosti, ale mám dojem, že u vody tomu tak často je. Jsme vybavení moderními technologiemi, signalizátory záběrů, mobilními aplikacemi, které nám prozradí hloubky podvodního světa, zakrmujeme, dipujeme a podobně a pro samotnou strategii lovu často opomíjíme vnímat všechny krásy kolem. Pustím se tedy trošku do minulosti.
Je mi deset let, ležím v posteli a čekám, až mě můj velký rybářský vzor přijde ve čtyři ráno probudit. Neví, že už jsem dlouhou dobu vzhůru a čekám už jen z úcty k němu. Je to takový krásný rituál, když tiše vejde do pokoje, poklepe mi na rameno a zašeptá: „Petrův zdar… Je čas vyrazit.“ Od té chvíle se mnou není k vydržení. Rychle vstanu, popadnu pruty a čekám, až vyrazíme. Ještě nerozumím tomu, že všechno chce svůj čas a nic se nesmí uspěchat. Tak jako při čekání na záběr, je potřeba pečlivě, s láskou a loveckou touhou připravit všechny rybí pochutiny, stejně jako kuchař přidává jednotlivé ingredience ve vyhlášené michelinské restauraci. Stejně se i v naší malé kuchyni odehrává doslova gurmánská rybí laboratoř - správně spařit rohlík, slisovat, nakrájet, povařit kolínka na správnou tuhost a obalit je v ideálním poměru strouhanky, perníkového koření a vanilkového cukru (až se divím, kam se rybařina za tu dobu posunula). Ty dlouhé minuty čekání jsou pro mě doslova věčností.
Konečně nasedáme do auta a řítíme se temnou nocí k našemu oblíbenému rybníku blízko Kladna. Hladina Turyňského rybníka je tajemně klidná, jen pár svíček v lahvích od okurek prozrazuje, že tu nejsme první. Do dnešního dne na mě právě tohle místo působí zvláštním zakletým dojmem. Je to tím, že se jedná o území poddolované hlubinnou těžbou černého uhlí a hodně starých rybářů vyprávělo historky o obřích sumcích, kteří zde žijí skrytí v proláklinách a propastech.
Štěstí nám přeje, naše oblíbené místo u dvou vzrostlých dubů je volné. Vše pečlivě připravujeme. Skoro posvátné rybářské ticho prolomí až jeho hlas: „Tak mi ukaž, jak to tam pošleš.“ Se začátečnickou nervozitou, aby viděl, že už jsem skoro zralý rybář, přitisknu prstem vlasec, odklopím cívku svého prvního navijáku MK 100 vínové barvy, sevřu pevně nad hlavou prut, který jsem od něj dostal k narozeninám, a silně švihnu… Vlasec se odvíjí a oba pozorujeme, jak olovo s nástrahou mizí v ranní tmě. Vzdálené žbluňknutí odstartuje opravdový lov, v mých dětských očích souboj člověka s přírodou. Podívá se na mě a já vím, že je rád, že tu jsem s ním (až nyní, když mám vlastní děti a začínám je brát s sebou na ryby, si uvědomuji, jak rád a jak pyšný byl, že jdu v jeho šlépějích). Posadíme se na naše rozkládací stoličky a najednou všechno lidské utichne. Ke slovu se dostává příroda, voda voní ranní vláhou, listy jemně šumí a občas v dálce na hladině nás ryby svým šplouchnutím ujistí, že tam jsou a čekají.
Podá mi číhátko ze své plechové krabičky, já ho pověsím na vlasec a od té chvíle ten středobod vesmíru hypnotizuji očima a snažím se ho vytlačit alespoň o milimetr výš. Minuty míjejí a já začínám být netrpělivý. Různé pochybnosti zaplavují moji mysl. Je všechno správně? Nezapadla nástraha příliš hluboko do bahna? Napíchl jsem kolínko správně? Nemůže být návazec zamotaný? Má dětská netrpělivost chce každou vteřinou znovu a znovu přehodit prut a dokázat mu, že jsem rybář a že svedu zápasit s každým vodním tvorem. Zahledím se do tmy a v představě se mi zjevují místní bájní sumci, kteří krouží kolem mé nástrahy a předhánějí se, kdo ji první sebere.
Jeho tiché zasyčení přibije mé oči k číhátku… Zachvělo se, je to tak! A znovu! Rozhodně skáču k prutu a pevně jej sevřu. Mám obrovskou chuť zaseknout, ale radí mi, ať počkám… Chvění ustalo a já jsem přesvědčený, že jsem svůj malý souboj prohrál. Usměje se a pobaveně zavrtí hlavou. Najednou číhátko prudce vyletí nahoru, bouchne do prutu a mně povyskočí mé rybářské srdce! Číhátko zůstane přišpendlené nahoře a vlasec se prudce odvíjí, cívka píská a já zmrznu nervozitou - vystrašeně se na něj podívám a on s pevnou tváří řekne: „Teď…“ Vší silou zaseknu a začnu polekaně a překotně přivíjet vlasec. Prut sebou nepravidelně škube a já cítím velikost ryby. Vášeň vystřídá strach, abych nezklamal… Roztřeseně přivíjím a prosím ho o pomoc. Jen mi odpoví, abych byl klidný a nepospíchal, ať povolím brzdu a počkám na odpověď svého rybího soupeře. Nechává mě v tom samotného a já najednou pocítím obrovskou radost, radost z toho, že mi věří, že na to mám.
Nekonečné minuty bojuji o každý metr, vůbec se nedokážu orientovat, jak daleko může ryba být. Vyleká mě až hlasité šplouchnutí asi pět metrů ode mě. Znovu dostanu strach. Jemně přitahuji a opět povoluji. Už je u mě, je skoro na dosah… Vstane s podběrákem v ruce a s úsměvem na rtech, svýma silnýma rukama zaloví pod vodou a společně zvítězíme - kapr je tam! Jeho zlato-stříbrné tělo se leskne ve vycházejícím slunci. Skáču a jásám radostí. Stal jsem se opravdovým rybářem, už nejsem pouhý kluk, jsem lovec! Svým zvláštním způsobem jsem právě složil svoji první zkoušku z dospělosti. Velikost kapra si pamatuji do dnešního dne: měl 42 cm. Po pár radostných chvilkách jsme ho vrátili zpátky vodě, jen jsem mu rychle pošeptal, ať mi příště pošle většího bráchu (…a to dělám dodnes).
Můj táta odešel před krátkou dobou do rybářského nebe, delší dobu už nechytal, měl jiné zájmy, ale vždycky s vášní poslouchal moje zážitky od vody a já mu je nesmírně rád vyprávěl. V současné době zkouším brát na ryby svého pětiletého syna, stejně jako to kdysi zkoušel on se mnou. Můj kluk ještě u vody tolik času nevydrží, ale když ryba zabere, má v očích stejnou vášeň, jako jsem měl já před třiceti lety.
Tak snad jen občas u vody trochu vzpomeňme na své vlastní začátky. S jakou vášní jsme vše objevovali a jaké krásné chvíle nám rybařina dává. Na závěr jen mé osobní: „Táto, děkuju Ti, jen díky Tobě jsem rybářem. Petrův Zdar!“
www.chytil.cz
