Vždycky nezáleží jen na penězích

24.7.2017 - Milan Tychler

Když máte dostatek peněz nebo vám rodiče koupí, co chcete, je snadné dívat se na někoho, kdo si nemůže dovolit dražší vybavení, shora, nebo se mu dokonce pošklebovat. Je opravdu zvláštní, jak dovedou člověka změnit peníze a jak se někteří lidé dovedou díky nim i neuvěřitelně zesměšnit. Naproti tomu znám lidi, kteří skutečně nežijí v nedostatku a přitom jsou stále velmi skromní. V dnešní době se může každý, kdo nemusí počítat drobné v peněžence, považovat za šťastlivce a modlit se za to, aby se karta neobrátila…

Dva kamarádi, kluci ve věku okolo osmi let spolu vyrůstali od školky. Rodiče pracovali, stejně jako spousta jiných, ve velké továrně nedaleko. Oboje rodiče postavili malé domky v řadové zástavbě a kluci spolu trávili většinu času. Všichni nakupovali ve stejném obchodě stejné věci, a když začali oba kluci rybařit, jejich vybavení bylo prakticky stejné. Oba byli spokojení, neměli si co závidět a rybaření je neskutečně bavilo.

Čas plynul, kluci vystudovali, přišla sametová revoluce a mnoho věcí se změnilo. Oba to byli chlapci chytří, ale Jakubovi prostě nepřálo štěstí. Z podniku, kde pracoval, ho propustili a musel vzít hůře placenou práci. Pak se na něj usmálo štěstí, ale zase ne na dlouho. David se uchytil ve firmě, která obchodovala se zajímavým artiklem, podařilo se jim proniknout na zahraniční trh a nikdy nepoznal nedostatek. Vůbec netušil, kde sídlí úřad práce, zatímco Jakub už tam byl podruhé.

Nějaký čas se kamarádi vůbec neviděli. Každý bydlel jinde, měli už své rodiny, své starosti a málo času. Náhoda je svedla dohromady zase na rybách. Jakub seděl na malé stoličce ve svých obnošených maskáčích u vrbového keře, a právě když nahazoval pod větev silně nakloněného dubu nad vodou, zastavilo kousek od něj luxusní auto, přestože tu byl zákaz vjezdu. K jeho údivu se z něj vysoukal kamarád z dětství David. Zprvu jej ani nepoznal. Byl o mnoho kulatější, než jak ho znal, a vlasy mu značně prořídly. Přivítali se srdečně a David hned tahal z vozu nářadí, že se posadí vedle. Na Jakubovo upozornění, že tady stát nemůže a že musí odvézt auto kousek zpět na parkoviště jen mávl rukou: „Prosím tě, co mi kdo může udělat.“

Jakubovi se to nelíbí, ale nechce pokazit atmosféru, je rád, že kamaráda zase vidí, a tak mlčí. David rozbaluje pruty, stojan, hlásiče a vše samozřejmě s náležitým komentářem prezentuje kamarádovi. Je to to nejlepší, co se dá u nás sehnat. U ničeho nezapomene zmínit, kolik to stálo. Přednášku ukončí slovy: „A co ty to máš za hrůzu, na to se dá chytat?“ Leckdo by se mohl urazit. Jakubovi to také neznělo moc mile, ale co chcete v takové chvíli dělat? Odvětil tedy něco v tom smyslu, že se na ryby moc nedostane a že mu to stačí. Samozřejmě, že by byl také rád za něco lepšího, jenže kde na to vzít? A zvláště teď, když čekali přírůstek do rodiny, peněz nazbyt opravdu nebylo.

Myslel si, že když se tak dlouho neviděli, popovídají si o všem a hlavně o rybách, jenže David jen vedl svůj monolog o tom, kde všude byl, kam se chystá s rodinou, co nakoupili a za kolik. Všechno se točilo jen okolo majetku, peněz, drahého nářadí… Jakub nikdy nebyl moc průbojný. I teď jen poslouchal, pokyvoval hlavou a v podstatě zjistil, že už si spolu vlastně ani nemají co říct. Už věděl, co Davidovy děti, jeho žena, ale David se ani slůvkem nezeptal na to, jak žije Jakub a jeho rodina. Ve chvíli, kdy na malou chvíli zmlkl, poskočil Jakubův splávek na vodě, rychle se potopil a za chvíli se v podběráku objevil krásný kapr. Na břehu se moc nezdržel. Byl rychle přeměřen a hned putoval zpět.

„Proč sis ho nevzal?“ ptá se David. „Ten už byl moc velký. Takové ryby já pouštím. Vezmu si pro děti nějakého menšího. Mají ryby rády.“ „Prosím tě, když ho chytí někdo jiný, klepne ho a hotovo. Takto nebudeš mít nikdy nic!“

„No víš, já nemusím mít úplně všechno“. Když chytil Jakub dalšího kapra a chtěl ho pustit, David si o něj řekl. A to byl konec. Jakub mu ho nedal a po hodině mlčení se David zvedl, že už musí. Podali si ruce s tím, že tak tedy zase někdy a Jakub zůstal u vody sám.

Neviděli se dalších pět let. Mnoho se za tu dobu změnilo. Davidovi šéfové vytunelovali firmu, on sám se namočil do průšvihu a přišel o všechno. Žena, které už neměl co nabídnout, mu utekla s jiným a děti viděl jen občas. Zato na Jakuba se usmálo štěstí. Uchytil se a vydělával dost peněz nejen na živobytí, ale už si mohl dovolit i ledacos navíc. Prioritou však zůstala rodina. Do rybařiny investoval jen střídmě. Byl poučený a myslel dost na zadní kolečka.

Když narazil v městské dopravě na Davida, ten pohledem uhnul. Styděl se. Vystoupili spolu na zastávce u bistra, že si dají pivko. Když Jakub viděl, jak David při placení přehrabuje drobné, bez řečí všechno zaplatil a pozval ho domů. Po cestě se zastavili v parku a tam se mu David na lavičce svěřil s tím, jak na tom teď je. Nemá nic, a dokonce ho vystěhují i z bytu. Jakub mu bez nejmenšího zaváhání nabídl, že může zůstat u nich. Na dvorku opravil staré stáje a je tam taková malá světnička s letní kuchyní, která by mu mohla do začátku snad stačit. David se slzami v očích přijal.

Časem našel slušnou práci, urovnal si život a zase začal rybařit. Už si sice nemohl dovolit to nejlepší, ale co na tom záleží. Mnohem důležitější bylo, že zase mohl s kamarádem na ryby. Ten jediný mu v nouzi pomohl a nezavrhl ho, ani když on nad ním ohrnul nos. Není dost peněz na světě, abyste si za ně mohli koupit skutečné přátele.

Doba rozdělila spoustu osudů. Z kamarádů se stali nepřátelé a z nepřátel spojenci, kteří se pak mohou snáze dostat k penězům. Lidé často soudí podle toho, jak vypadáte, co si oblékáte, ale to všechno je jen skořápka, pod kterou nevidíte.

Jsou rybáři, kteří dovedou chytit rybu na tyčku od smetáku, a rybáři, kteří dostanou rybu, jen když ona sama chce, i když mají to nejlepší nářadí na světě. Umění rybaření a ani života netkví v tom, jak velká je síla peněženky. Jsou věci, které se nedají koupit, a pokud je v sobě nemáte a ani se nesnažíte je mít, žádné peníze na světě nepomohou.

Potkávám rybáře různé a často stačí jen pár slov k tomu, abych poznal kam je zařadit. Ovšem nejednou zjistíte, že to, co někdo nese na povrchu, je jen maska, a uvnitř najdete pouze rozhádané nitro, které vlastně neví, co chce, a teprve se hledá. Odsoudit někoho je snadné, mnohem snadnější než jinému skutečně nezištně pomoci. Že si lidé závidí, je běžná věc a se závistí se setkáváme denně. Je neporovnatelně běžnější než to, že si lidé pomáhají, a často je to tak, že ten, co potřebuje pomoci, si sám neřekne. Přitom nečeká nic velkého, stačí jen málo. Třeba jen dobré slovo, povzbuzení, aby se mu trošku ulevilo, a to nic nestojí.

Proč to říkám? Protože se v poslední době až příliš často setkávám s tím, jak jsou k sobě lidé zlí. Nechtějí spolu ani mluvit a uzavírají se do jakéhosi virtuálního světa. Píšou si zprávy, žhaví sociální sítě, ale to je všechno. Čím dál víc jsou vzácnější setkání přátel u vody, společné výlety a podobně.

Zkuste si na to vzpomenout, až zase půjdete kolem vody, kde stranou tiše sedí chlap s otřískanými pruty, a pozdravte ho. Třeba vděčně vzhlédne a odpoví. Všichni bychom měli být vděční za každý den u našich krásných vod a nekazit si to něčím tak obyčejným, jako jsou peníze…