Vím jistě, že jisté není nic

16.7.2017 - Milan Tychler

Desítky, možná stovky pouček vyslechnete o tom, jak, kde a kdy chytat ryby, a začíná se s tím už v rybářských kroužcích. Existují mraky videí, knih, časopisů a na rybářských serverech i ve filmech v televizi se to moudrými radami jen hemží. Ovšem na tu nejdůležitější radu se obvykle zapomíná – totiž na to, že v rybaření nic nefunguje vždycky a všude.

Za jakýmkoli rybářským úspěchem stojí vždycky víc než jen vlastní dřina a zkušenosti, které samozřejmě ve velké míře všechno ovlivňují. To ovšem nestačí. Jsou věci, které ovlivnit nelze. Co je tedy to „víc“? Dá se to nazvat různě. Třeba náhoda, obyčejný běh jiného života, který se zrovna nepotkává s tím naším…?

A rybář má ještě jeden, další problém, který mu až příliš často přináší všelijaká zklamání. Na ryby se těšíme a v docela živých barvách si představujeme, jak to u vody bude probíhat, až budeme mít konečně čas trávit u ní své někdy těžce ukradené chvíle. V duchu vidíme, jak ryby zabírají na naše pečlivě vybrané nebo dokonce vlastnoručně vyráběné nástrahy, jak ohýbají krásný nový proutek, a ono pak nic… Jako bychom u vody ani nebyli.

Prodavač vás přesvědčil o tom, že právě s tímhle nářadím a s touto nástrahou se některý z jeho známých, zákazníků, nebo dokonce on sám před pár dny na některé vodě ani nezastavil a že právě tohle je v tuto chvíli to nejlepší, a vy jste uvěřili. Uvěřili a sami sebe vidíte s tím ohnutým prutem na svém milovaném místě, jak zápasíte s krásnou rybou. Vůbec nechci tvrdit, že vám záměrně lhal, aby prodal. Jenže to, co jste vyslechli, už se stalo a nikdo a nic na světě vám nezaručí, že se to bude znovu opakovat právě v tu dobu a právě tam, kde budete vy. Život jde dál a podmínky se stále mění.

Myslíte, že tohle je problém nezkušených nováčků? Kdepak! Představte si, že i my, dnes už mohu říct staří harcovníci, kteří máme odchytány ne spousty hodin, ani let ale celé půlstoletí, podléháme svým představám. Možná jim podléháme méně, snad nám více pomáhají i letité zkušenosti, dovedeme se snáze vypořádat s prohrou, ale v podstatě jsme na tom všichni stejně. Jen si více uvědomujeme to, že na rybách není jistého vůbec nic a že se věci často dějí jinak, než bychom chtěli. Naštěstí to funguje v obou rovinách. Jednou je to zklamání, jindy zase neuvěřitelné štěstí. No a právě to je ta pravá rybařina, která přináší strasti i slasti…

Na začátku dubna zavládlo neuvěřitelně pěkné počasí a v půli celkem studeného týdne jsme z pořád ještě teplé bundy vklouzli rovnou do trička. Stromy začaly kvést a záhony okolo domů se zažlutily narcisy. Je neuvěřitelné, co dokáže udělat troška sluníčka nejen s přírodou, ale i s naší náladou. Všechno je hned veselejší a i ti vrabčáci, co si tahají kousky suché trávy za trám pod stodolním krovem, vyvádí jako diví. Rybáři se okolo vody rojí jako chrousti. Kdykoli jedu okolo nějaké vody, natahuji krk, abych viděl, jestli tam nějací sedí. A jsou tam! Dlouho opuštěná místa zase ožívají. Ryby, mějte se na pozoru!

Bedlivě sleduji počasí, a jak už to chodí, předpověď je sice skvělá, ale vypadá to, že víkend přinese opět ochlazení. Budu prostě muset najít nějakou volnou chvíli hned, pokud si chci užít u vody také trochu téhle teplé pohody. Alespoň tři čtyři hodinky. To bude stačit. Během dne se zastavím na prodejně pro červy. Tam to teď žije! Ještě nedávno sem chlapi chodili spíš jen na kus řeči a teď už se nakupuje. Já na řeči nemám čas. Popadnu připravené červy a mizím. Musím stihnout spousty věcí, abych ušetřil nějaký čas, který zítra věnuji rybám.

Nebude to žádná velká výprava. Skočím k nedalekému rybníku se dvěma splávky poškádlit kapříky, karase, a když budu mít štěstí, možná přijde i nějaký línek. Už se na to těším jako malý kluk.

Večer všechno připravím, abych už se zítra nezdržoval, a jdu spát. Kolikrát jsem se takto chystal na ryby, nikdy nespočítám. Mělo už by to být naprosto všední rutinou, ale není. Už vidím ty splávky, jak se potápí pod hladinu a tančí mi před očima celé dopoledne…

Konečně u vody! Je tu jen jediný člověk, takže si mohu bez problémů vybrat místečko pro sebe. Samozřejmě se u něj zastavím a vyzvídám. Dozvídám se, že včera to šlo. Kapříci brali jeden za druhým na cokoli, ale dnes nemá po dvou hodinách ani záběr karasa. No, právě tohle jsem slyšet nechtěl. Ale co, já si věřím, a že bych právě tady byl bez záběru karasa, kterých je tu celkem dost, to mi jako pravděpodobné moc nepřipadá. I když… Oproti včerejšku se sice neochladilo a sluníčko krásně svítí, avšak fouká větřík, který, jak se zdá, pomalu zesiluje. Změna počasí se zřejmě skutečně blíží.

Na hladinu dopadly čtyři kuličky krmení a vzápětí za nimi letí dva splávky. Chytám v poměrně mělké zátoce a přímo proti větru kousek od břehu. Proutky leží ve vidličkách, já si hovím v křesílku a ke štěstí už mi chybí jen ten záběr. Stále věřím, že tu bude coby dup! Na masné červy nic, o žížalku se také nic nezajímá a zrnko měkké kukuřice tam leží jako ve studni. Vyzkouším i kousek toustového chleba. Jsem připravený, ale i zaskočený. Rybí aktivita se rovná nule. Jak já si to dnes maloval! Červené anténky splávků měly mizet rázně pod hladinou, a ne nehybně trčet mezi drobnými vlnkami.

Zkouším kdeco. U jednoho splávku upravím ponor a nechávám větřík, aby ho pomaloučku táhl. Snad nástraha vlekoucí se po dně nějakou rybku upoutá. Dvě hodiny bez jediného náznaku záběru. Kolega už je pryč. Jak pořád čučím na splávky, ani jsem si nevšiml, že balí. Zahlédnu pak už jen jeho mizící záda a ruku mávnoucí na pozdrav. Tak, mám celý rybník plný ryb jen sám pro sebe, ale není to nic platné. Ryby na mě kašlou. Přitom mělo být všechno úplně jinak. Ještě před dvěma hodinami bych tomu nevěřil ani náhodou.

Střídám nástrahy, čas od času přehodím splávky. Dalo by se říct, že mařím čas. Ovšem my rybáři nepovažujeme čas na rybách, i když bez ryb a bez záběru, za ztracený. Pořád je to odpočinek a relaxace. Minuta za minutou i hodiny míjí. Ještě tomu dám pár minut. V jednu chvíli se mi zdá, že se splávek pomalu sunoucí po hladině maličko potopil. Nástraha asi někde uvázla a vlnky tlačí splávek pod hladinu. Ale ne, je to záběr! Přiseknu s obtížemi, protože větřík vlasec hodně prověsil, ale ryba je tam a vedu ji ke břehu. Tak alespoň nebudu bezrybka!

Pěkný karas vklouzne do podběráku a já váhám, zda to právě teď ukončit, nebo ještě počkat. Byla to náhodná ryba, nebo teprve začnou brát? Někdy jde skutečně jen o to, být ve správnou dobu na správném místě. Na ničem jiném nezáleží. Dobrá, ještě to zkusím. A světe, div se! Na „popotahovanou“ nástrahu přichází záběry na každé nahození. Prut, co stojí zafixovaný na místě, se ani nehne. Další karas, línek, druhý, třetí… Už je ani nepočítám, a k tomu ještě kapřík.

Jak málo stačilo k tomu, abych odešel? Co kdybych nenechal jeden splávek tlačit větrem? A co kdybych si sedl na jiné místo? Bylo by to lepší, nebo bych nechytil vůbec nic? Kdo ví. Jisté je, že jisté není vůbec nic. Úplně pokaždé to může dopadnout všelijak a měli bychom být neskutečně vděční za každý povedený den u vody, i když nemusí být tak úplně o rybách. Těch dnů, kdy všechno dokonale klapne, nebývá mnoho a o to jsou cennější.