Mohu na ryby, i když se mi nechce

9.7.2017 - Milan Tychler

Když jsem byl kluk, vždycky jsem tak trochu, vlastně docela dost, záviděl kamarádům, kteří chytali ryby a jejich tátové nebo dědové je brali na vzdálené rybníky, přehrady a řeky. Já nikoho takového neměl, a tak jsem se musel spokojit s malou podhorskou říčkou. Nestěžuji si. To jí vděčím za mnoho nádherných chvil s ploticemi, pstruhy, tloušti, lipany, štikami a dalšími rybami. Byl jsem tam snad denně a znal říčku jako své boty. Dodnes si vybavím každý kámen na rybářském chodníčku kolem i v řece. Jenže ty velké vody mi prostě chyběly…

Když se kamarádi po víkendu vrátili z chatiček a rybářských výprav s otci, vždycky mi ve škole nadšeně vyprávěli, co kde a jak bylo, a já si pak představoval, jak jsem sám u takové vody a chytám velké ryby. Jak plynul čas, i já se konečně dostal na místa, kam mě to vždycky táhlo. Chytal jsem na jezerech bez konce a na řekách, ve kterých by se má rodná říčka ztratila jako kapka v moři. Stále mě baví objevovat nová místa, avšak na ta stará nikdy nezapomenu. To snad ani nejde.

Čas plynul možná rychleji, než bych si byl přál. Přišla rodina, děti a s tím méně času na ryby. Já si vždycky říkal, že mé děti nebudou muset nikomu závidět, že někoho táta bere na ryby, protože pro nás to bude samozřejmost. Nebyla. Děti si to s rybářským prutem zkusily, ale časem šly vlastní cestou… Dnes už mají své vlastní rodiny a chlapci mě obdařili čtyřmi potomky. Z toho jsou tři kluci, loupežníci. A co myslíte, že je baví ze všeho nejvíc? Rybaření!

Už jako mrňata prohlíželi rybářské knížky, časopisy a věčně je mám na kolenou u počítače a chtějí vidět nové fotky. Spávají s plyšovými rybami, a když se sejdou u nás doma a nemohou ven, závodí alespoň v lovu plastových rybek v lavóru. Prožívají to neuvěřitelně! Nejstarší z nich už půjde do školy a nejmladšímu jsou tři. Chodí spolu do školky a tam se jednoduše domluví, že půjdou o víkendu na ryby, a v pátek před večerem už máme tu bandu doma.

Dovedete si představit rybařinu s touto čeládkou? Kdo nemá děti, ten asi ne. Je to jako při rybaření hlídat stádo blech. Během chvilky dovedou udělat na břehu neuvěřitelný chaos, a i když je rybaření baví, není snadné je u toho udržet. Musí se v tom zavést nějaký pořádek a veledůležité je najít místo s vhodným břehem. Ačkoli ani přímo „plážový“ pozvolný břeh není žádnou zárukou toho, že některý z nich neskončí ve vodě. Naštěstí nemají tendenci sbírat kameny a klacky a házet je do vody, jak to děti běžně dělají.

Myslet si, že budete chytat a u druhého proutku se budou kluci střídat, je přinejmenším bláhové. Musíte se jim prostě věnovat na plný úvazek. Nejvhodnější technikou při lovu s dětmi je chytání se splávkem na biči, který zvládnou. Nejstarší už udrží lehkou čtverku, nejmladší si ji opírá o jednu vidličku a druhý konec drží v ruce. Všechno chystáme společně. Hodně rádi míchají krmení. V tuhle chvíli už v podstatě jen dohlížím a kluci míchají jako naprogramovaná míchačka. Nejstarší a nejsilnější míchá. Prostřední přisypává ingredience a nejmenší po trošičkách přilévá vodu. Vždycky stojím nad nimi a jen říkám, co a jak. Naposledy už jsem to nechal na nich a schválně jsem se na ně vůbec nedíval a chystal nářadí. Zvládli to hošánci na jedničku a byl jsem na ně patřičně hrdý.

Když je namícháno, vybíráme splávek. Mohli bychom chytat s tím stejným jako posledně, ale nechávám je, aby si vybrali sami. Hádají se u toho jako staří chlapi u piva. Někdy schválně zkoušíme dva odlišné typy, aby kluci viděli, který z nich je zrovna vhodnější. Je to pro ně lepší poučení, než jim prostě něco vybrat a hotovo. Když máme prut kompletní, jde se krmit. Z této akce zatím nejmenšího vypouštíme. To by bylo krmení všude a nikde.

Ovšem co se střílení kukuřice prakem týká, pak je třeba říct, že tohle pochopil i ten nejmenší hodně rychle. Malý prak s košíkem na červy je velmi oblíbená rybářská pomůcka zvláště tehdy, když jim dovolím střelit i nějaký ten kamínek.

U prutu se střídají po rybě. Když drobotina bere – obvykle chytáme plotičky, perlíny a karásky – je všechno v pohodě. Když je braní horší a nedaří se jim zasekávat, jsou neklidní a je legrace sledovat je, jak si vzájemně radí. Zpočátku bývaly tahanice o prut. Když nejmladší několikrát zasekl do prázdna, starší bratr měl tendenci mu ukázat, jak se na to musí…

Myslím, že dneska už jsme tyhle bolístky docela překonali. Nejstarší už zvládá potřepávat i marmyškou a má za sebou první ryby na feeder. Na říčce je malý splav a tam v tůni vždycky najdu pár okounků. Stačí vzít krátký proutek s jemnou špičkou, na marmyšku dát kousek hnojáčka a trošku s tím zacinkat. Malý rybařík už to zná a zkušeně po záběru prohodí: „Je tam!“ S podebráním ryb ještě potřebuje pomoci, ale nebude trvat dlouho a poradí si sám.

Nikdy nezapomenu na tu radost v jejich očích, když se jim podaří dostat nějaký lepší kousek. S kapříky a feederem jsou to skutečně boje, ale jejich radost pak nezná mezí. Toho brebentění po cestě a vyprávění, jak to bylo, znovu a znovu… Je to hezké a náročné zároveň. Člověk musí být stále ve střehu, ale to všechno má smysl a dělám to rád.

Každý z nich už má vlastní proutek, batůžek s krabičkou splávků a vším, co potřebují. Jen ten čas nám tak nějak pořád chybí. No, o to jsou ty naše chvíle vzácnější. Jejich zapálení pro věc je stejné jako kdysi to moje, takže jim velmi dobře rozumím. Taky jsem se k vodě těšil a bylo mi fuk, jestli je hezky nebo pod mrakem. Ani deštík mě neodradil…

Od rána mrholí, a i když je celkem teplo, ven mě to neláká. Myslel jsem, že na chvilku vypadnu k vodě, jenže na poslední chvíli si to rozmýšlím a dám se do třídění fotek. Pořád na to nějak nebyl čas, tak teď je ta správná doba. Krátce po poledni se ozve zvonek. Jdu otevřít a za dveřmi stojí dva bráchové v holinkách a pláštěnkách. „Dědo, pojď na ryby.“ Musím říct, že zrovna dvakrát se mi nechtělo, zvláště když už jsem začal jinou práci. Jenže když ten nejmenší vytáhl zpod pláštěnky krabičku plnou žížal, kterou včera pracně nasbírali, nedalo se to odmítnout ani náhodou. A tak bereme bič a vyrážíme na okouny…

Zpočátku to u říčky není nic moc, ale pak se obloha protrhá a ryby, úplně jako by si řekly mezi sebou, že je třeba udělat klukům radost, berou. Okouni, plotice a menší tloušti potápí splávek jedna radost. Nejmladší svedl boj s malým kapříkem a ten druhý si chytil svou první ostroretku v životě. Nějak to popletl a babičce pak tvrdil, že chytil ostrobradku. Ač jsem to neviděl úplně růžově, všechno se otočilo v bezvadný den u vody a zase bylo o čem povídat.

Začátky mých vnoučků jsou naprosto jiné než ty, jaké jsem prožíval já. Má rybařina byla osamocená a tichá. Oni do toho jdou trošku hlučněji, avšak se stejným elánem. Možná by to bylo úplně jiné, kdyby se mnou chodil na ryby jen jeden, jenže jak se říká, sdílená radost je radost dvojnásobná a my jsme někdy u vody rovnou čtyři. Tak si často říkám, že být dědkem je fajn hlavně v tom, že někdy můžete na ryby, i když se vám nechce…