Gumové žížalky jsou super!

21.6.2017 - Milan Tychler

O tom, že je žížala jednou z nejlepších nástrah, nebude jistě pochyb. Žádná ryba nepohrdne kouskem žížalího masa a i drobné rybky, které na velkou rousnici nestačí, se ji snaží roztrhat a pozřít. Je to prostě kus cenné bílkoviny, která nemůže zůstat ve vodě jen tak zbůhdarma opomenuta. Ostatně v přírodě nic nevyjde nazmar. Všechno je nějakým způsobem zužitkováno a zrecyklováno.

Když jsem jako kluk začínal rybařit, patřily žížaly jakéhokoli druhu k tomu nejčastějšímu, co jsem napichoval na háček. Důvod byl prostý – nějaká ta žížala se vždycky našla a nic nestála. Po dešti bylo dostatek rousnic, pod kameny a starými prkny, pokud nebylo sucho, jich taky bývalo dost, a když nepomohlo ani přerývání půdy na zahradě, hnojáčků byl plný hnůj, protože děda měl malé hospodářství a ve starém hnoji jich bývalo požehnaně. I v zimě stačilo jen rozbít zmrzlou krustu, zarýt na hloubku vidlí a měl jsem jich celý trs. A to byly žížaly! Ne jako ty nitěnky, co jsme si kolikrát za drahé peníze pořizovali na závody. Co bych dnes za takový zdroj dal!

Na žížaly jsem chytal všechno – plotice, okouny, líny, parmy… Často jsem lovil pod jezem, který rozděloval pstruhový a mimopstruhový revír. I pod ním bývali pstruzi a ti s žížalkou nedělali žádné cavyky. Ještě o kus níž obsadili volný nehluboký tah krásní lipani a ti si na podzim nenechali ujít malého hnojáčka pod splávkem ani náhodou. Na kousíčky žížal byla radost chytat hrouzky a chytil jsem na ně i svou první vranku a střevli. Kdeže dneska tyto rybky jsou!? A jak bych mohl tenkrát bez žížaly na úhoře a dnes s pořádným klubkem rousnic na sumce?

Na větší klubko drobnějších hnojáčků chytávám dodnes v chladnější vodě pěkné tlouště, na menší sousta zase nádherné cejny a karase a tak bych mohl jmenovat další a další druhy ryb, které jsou ochotné sebrat žížalku s háčkem. Mám vyzkoušené různé způsoby nastražení, včetně nastražení mimo háček i kombinace s jinými nástrahami a většinou to bez problémů funguje. Nemyslím, že by při normálním lovu, kdy se chcete prostě jen někde bavit se splávkem na řece, žížalu jen tak něco překonalo. Často bývá lepší než masný červ, ale v poslední době se ani zdaleka nepoužívá tak často jako dřív. Důvodů je zřejmě několik. Jednak se rybářům nechce žížaly sbírat, zdroje hnojáčků zmizely a kupované žížaly jsou drahé. Také uchovávání žížal je trochu náročnější než uchovávání červů.

Žížala je typickou nástrahou pro lov kaprovitých ryb se splávkem nebo na položenou, potažmo feederem, ale ulovíte na ni i dravce. Okoun jde po žížalách jako divý, úhoř jakbysmet, zajímají se o ně sumci a po pořádné rousnici často vyjede štika i candát. Ukažte mi další takovou nástrahu! Jsem přesvědčený, že další taková prostě není, i když máme hromady skvělých nástrah. Žádná z nich ale není tak univerzální jako žížala, protože s žížalami se dá chytat i přívlačí.

Hodně rád chytám lehkou přívlač, a když přijde ten čas v půli června, beru do rukou jiné než vláčecí pruty jen málo. Na drobné vláčené nástrahy se dá chytat také skoro cokoli a já raději chodím okolo vody a hledám příhodná místa s rybami, než abych seděl na zadku. Když se tu objevily první twistery, řekl jsem si, že tohle jsou nástrahy přímo pro mě. Nástraha, která připomíná tak trochu velkého červa a tak trochu žížalu, musí mít mezi rybami úspěch. A měla.

Časem k nám zavítaly další gumy, připomínající kdejaký hmyz, rybky, pijavice i žížaly, a byly dokonce „ochucené“. A tak mě napadlo – proč používat nějaké ochucené gumové žížaly, když mohu na jigový háček napíchnout jednoduše originál, který navíc nic nestojí? Fungovalo to a funguje dodnes. Na vláčenou žížalku nastraženou na menším jigu se dá chytit skutečně spousta všelijakých ryb včetně kaprovitých. Stačí ji jen vést hodně pomaloučku při dně nebo jí jen lehoučce potřepávat. A nemusí být zrovna na jigovém háčku. Můžete ji nastražit na jakýkoli háček a jednoduše přidat broček podle potřeby buď přímo k háčku, nebo i kousek od něj. Možností je spousta.

A teď přijde to nejlepší. Když v suchém létě žížaly prostě nejsou, pořád mám v záloze ty gumové. Tohle už není nic na feeder ani na plavanou, ale jsou skvělé při lovu s lehoučkými vláčecími proutky s citlivými špičkami. Pokud takový nemáte, dá se využít winklepicker, případně i jiný lehký a kratší feederový proutek.

Sedím časně ráno u malého rybníka a doufám v záběr nějakého lepšího kapříka. Jsou tu, vím o nich, ale ne a ne se jim dostat na kůži. Takových těch do padesátky tu chytím spoustu, jenže je tu pár krasavců sedmdesát plus a ti jsou jako duchové. Jednoho už jsem měl u podběráku. Zabral mi při lovu karasů, ale háček držel jen za blanku v krajíčku úst a těsně u podběráku se vypnul. Náhodná ryba. Občas je vidím, jak se sluní na hladině, avšak k plovoucí kůrce jsou neteční. Nedaří se mi je zaujmout ani ve dne, ani v noci. Zkouším to všelijak, a když se mi nedaří, nechám je být, ale za čas to zkouším zase.

Pomalu se blíží desátá a zase nic. Malé plovoucí boilie je nezajímá ani u dna, ani ve sloupci. Ani kukuřice neuspěla. Vpravo u břehu už chvilku slyším, jak tam něco srká u hladiny. Řekl bych, že jsou tam menší kapříci. Občas je srknutí hlučnější. Nevěnuji tomu moc pozornosti, jenže když nemám pořád žádný záběr, obracím nakonec pozornost tím směrem. No počkejte, rošťáci, já vás vyplatím! Zvednu se opatrně a jdu tam nahlídnout. Chvíli čekám, než se u hladiny objeví oranžová tlamka a něco hlasitě vsrkne. Ale to není kapr, to je pořádný lín! Okamžitě mi to v hlavě šrotuje, jak na ně. S tím, co tu mám, to snadné nebude. Ovšem jedna možnost by tu byla!

Rychle stáhnu jeden prut, sundám z něj nástrahu a dám ho stranou. Z obalu vytáhnu lehký feeder a skočím si do auta vytáhnout z vláčecí brašny sáček s gumovými žížalkami. Ony to vlastně nejsou žížalky. Je to něco mezi žížalou a pijavicí. Na konec vlasce přivážu háček a pár centimetrů nad něj přimáčknu menší broček. Žížalku propíchnu skrz v její třetině a už se opatrně blížím k místu, kde líni stále hodují. Není tu nic, jen u břehu asi metr široký pás nějaké naplaveniny. V podřepu, centimetr po centimetru se sunu k vodě a vystrkuji proutek před sebe. Krytí mi poskytne starý pařez a trochu vzrostlejší tráva.

Spustím nástrahu opatrně těsně za pás naplaveniny a zastavím ji asi dvacet centimetrů pod hladinou. Tam ji nechám chviličku v klidu a pak s ní maličko zatřesu. Odpovědí je slabé popotažení za nástrahu. Jakmile to pocítím, nechám nástrahu volně klesat ke dnu. Není tu hluboko. Maximálně do třičtvrtě metru. Vlasec nechám prověšený a čekám. Vteřinu dvě je klid a pak se začne vlasec pomalu napínat a jede stranou. Přiseknu a na háčku je ryba. Jakmile zašplouchá, od břehu vyrazí s divokým zavalením několik ryb, proti kterým je můj docela pěkný lín až směšně malý. Pustím ho, ale zkoušet to znovu nemá smysl. Vracím se ke svým kaprům.

Teprve po dvou hodinách, tedy okolo poledne, se zpod břehu zase ozvou ryby. Nejopatrněji, jak umím, se tam vracím a opakuji postup se žížalou. Jsem teď mnohem opatrnější a nervóznější. Doufám v nějakou lepší rybu. Zvedám a spouštím gumovou žížalu, potřepávám s ní… Nic. Posunu ji kousek stranou. Jak ji kousek táhnu vodou při dně, přichází prudká rána do prutu. Okamžitě ještě přiseknu a naviják už kvílí. Divoké zavalení dává jasně na srozuměnou, že tato ryba není malá. Pár minut trvá, než na tomto prutu přivedu rybu k podběráku, ale konečně mám ze zdejší vody kapra přes sedmdesát a navíc ještě chyceného nevšedním způsobem.

Gumové žížalky jsou skvělé! Používám je v různých provedeních, barvách i velikostech – patří k mým oblíbeným gumovým nástrahám po celý rok.