Trošku malá, myslím...

11.6.2017 - Milan Tychler

„Padesát jedna a půl,“ hlásí šťastně chlap po mé pravici a praští štičku kamenem do hlavy. A já jsem tomu v tomto případě rád, protože kdyby ji poté, co jí vyrval trojháček z jícnu, pustil, stejně by pošla…

Pamatuji doby, kdy byla na řece štika snad za každým keřem a takové štíhle by nikdo nevzal. Ovšem kapr měl míru pětatřicet a tak velké ryby se braly běžně, aniž by se nad tím kdokoli pozastavil. Je jiná doba. Rybáři si vybojovali míru kapra na pětačtyřicet a na některých revírech platí K70. Spousta se toho u vody změnila a z lovu kaprů se stal velký byznys.

Někteří rybáři s nostalgií vzpomínají na staré časy, jiní říkají, že to o mnoho lepší nebylo, a ten, kdo chytá ryby jen krátce, se v tom přirozeně nemůže nijak orientovat. Komu věřit? Skutečně to byl dřív rybářský ráj na zemi, nebo jak to vlastně bylo? No, vždycky záleží hlavně na tom, kdo to říká, proč a k jaké skupině rybářů patří. Ne každého zajímá kapr, zrovna tak ne všichni horují pro lov štik, od kterých jsem odbočil a zase bych se k nim rád vrátil.

Svou první štiku jsem chytil hned první rok, kdy jsem získal rybářský lístek, na malou třpytku při lovu pstruhů. Kousek od mostu se do řeky vléval větší potok. Byla tam taková hezká tišina a nad hladinou se nakláněl vrbový keř. Tišina sousedila s celkem čiperným proudem, ve kterém vždycky nějaký pstruží záběr přišel.

Stojím na „špici“, jak jsme říkali tomuto místu, vpravo je potok a pode mnou vlevo řeka. Házím, co nejdál to jde k protějšímu břehu řeky. Nejde to moc dobře. Malá stříbrná plandavka je lehká a na cívce navijáku by to chtělo trošku víc vlasce. Pstruzi stávají i blízko protějšího břehu, ale tam prostě nedohodím. Musím se spokojit s pročesáním středu řeky a břehu pode mnou.

Mám štěstí – po pár hodech na mou nástrahu zaútočí pěkný potočák. Je krásně vybarvený a po bocích jako by mu nasypal červeného rybízu. Červená kontrastuje s nažloutlým bříškem. Jemně ozubená tlamka je jasným znakem dravce, jenže tato ryba vůbec nevypadá hrozivě. Je krásná, a protože jsem už tenkrát slyšel od starších rybářů, že potočáků je málo, pouštím ho. Chytím si nějakého duháka. Pár kilometrů proti vodě je líheň a o tyto ryby tam nikdy není nouze. Řeka je veliká a členitá se spoustou úkrytů a byly dny, kdy jsem tu rybáře nepotkal.

Do těch míst jezdili hlavně muškaři na lipany. Čtyřiceticentimetrové kousky tu bývaly celkem běžné ryby. Často jsem sedával na břehu a dlouho se díval na chlapy ve vysokých brodicích botách, jak krotí ty smyčky nad hlavou a zdolávají ryby ne pomocí navijáku, ale prostě rukou – rukou tahají šňůru, kterou jim pak proud pod nohama odnáší jinam. Tenkrát mi to přišlo divné, ale líbilo se mi to. Vláčení mě neskutečně bavilo, což mi zůstalo, a k muškaření jsem se dostal potom později.

Trpělivě házím z jednoho místa a vějířovitě pročesávám řeku. Bum! Rána do proutku nepochybně značí rybu. Brzdička cvrkne, v proudu u dna se stříbrně zablýskne. Tohle bude duhák a ne úplně malý. Chvíli trvá, než se můžu sehnout a s bušícím srdcem vzít do podběráku tohoto divocha s duhovými boky. Je to robustní, asi čtyřiceticentimetrový kousek. Ten půjde do košíku. Můžu si nechat tři a lipana. Jenže i kdybych je chytil, což by nebyl problém, co bych s nimi dělal?! U nás jedla ryby jen maminka, a tak jsem jí občas rybku přinesl. Pro dnešek mám tedy nachytáno a teď už se budu jen chvíli bavit. Zkusím tu tišinu pod vrbinou.

Na tom místě pstruha určitě nečekám, ale bývají tu nádherní tloušti. Rád bych některého chytil, ale zároveň se toho bojím. Tohle je pstruhová voda a musel bych ho zabít, a nebo porušit rybářský řád. Obojí mi přijde špatně, jenže si nemůžu pomoct. Přiznám se, že rybu, kterou nechci jíst, bych nikdy nezabil, a nevím, kdo by zrovna stál o tlouště, i když velkého. Jsem duševně připravený na to, že ho prostě pustím. Tady stejně není nikdo, kdo by mě viděl.

Párkrát to zkusím v korytu potoka. Nic. Pak hodím až úplně pod větve, nechám třpytku klesnout hlouběji, a když srovnám vlasec a chci ji vést k sobě, je tu záběr. Ale jaký! Ryba rve vlasec z cívky takovou silou, že mám obavy o svůj navijáček. Naštěstí neprchá daleko. Do mělkého proudu se jí moc nechce, vrací se zpět do klidné hlubiny. Nevím, co to je, ale pstruh jistě ne. Že bych měl skutečně takovou „kliku“ a dostal toho vypaseného pantátu, který má jistě k šedesáti centimetrům? Nevím. Snad nic nepokazím a alespoň koutkem oka zahlédnu tu rybu, která se zmítá na konci mého slabého vlasce. Tehdejší patnáctka nebyla jako ty současné. Nosnost byla o dost nižší a hlavně, na brzdu navijáku nebyl stoprocentní spoleh…

Chvíli to trvá, než pozvednu rybu ode dna a ukáže se mi v celé své kráse. Je to štika. Zvednuta k hladině pomalu pluje kolem. Proutek je jako luk, vlasec skoro zvoní. Zahlédla mě a zrychlí. Dvě tři rychlá mávnutí ocasní ploutví, voda se zavlní, brzda piští a štika vylétne z vody jako živé torpédo. Je to neuvěřitelné, ale vlasec to přestál a drobná třpytka dál drží v koutku zubaté tlamy. Štika vlasec neukousla, nepřetrhla a já ji mohu za chvilku přitáhnout k sobě. Malý podběráček na ni sotva stačí, tak je veliká. Měla skoro osmdesát centimetrů a na dlouhou dobu patřila k mým největším. Je s podivem, že můžete na takovou štiku narazit na pstruhové vodě, i když je to voda velká. Stalo se…

Štika leží v podběráku na trávě a ploutve se jí chvějí stejně jako mně ruce. Je mi líto, ale ty už do vody nepůjdeš. Možná si řeknete, proč bych nezabil tlouště a štiku ano. Obě ryby na pstruhové vodě škodí. Tloušť žere nejen pstruží jikry a malé pstroužky, ale i jejich potravu a štika s pstruhem také žádné cavyky nedělá. Nevím. Prostě mi tenkrát přišlo, že tahle velká zubatá tlama k pstruhům nepatří. Zdaleka, ani náznakem jsem nevěděl o rybách to co dnes, ale co na tom teď sejde. Avšak už tenkrát jsem na mimopstruhových vodách štičky okolo míry pouštěl. Padesát centimetrů je skutečně málo.

Jikernačka dospívá mezi třetím až pátým rokem života. Je to obvykle ryba v délce 50 až 60 cm, takže některé nemají šanci se ani jednou ve svém životě vytřít. Jak tedy zachovat populaci, které jsme sebrali nejen vhodná trdliště, ale také je dovolíme zabíjet dřív, než se vůbec stačí alespoň jednou vytřít? Budeme spoléhat jen na umělý výtěr? Vždyť všichni víme, jak jsou malé vysazené štičky zranitelné!

Po celou dobu svého rybářského života mohu sledovat, jak jedna z našich nejznámějších ryb pomalu a jistě ze všech vod mizí. Úlovek pěkné štiky, pominu-li utrápená štíhlata, je čím dál vzácnější. Na některých vodách chytím nepoměrně více candátků než štik a místy je to jen sumec. Často se vedou spory o tom, jestli zakázat lov na rybku, nebo zvednout délku použité rybky. Myslím, že v tom problém nevězí, protože především není co chytat. Jiná věc je to pokud jde o candáty, ale u štiky je problém hlavně v tom, že štika není.

Je mi jasné, že nemůžeme mít vody plné štik. Štika bude vždycky méně zastoupeným druhem, ale pokud si chceme chytit občas pěknou štiku a ona růstový potenciál má, o čemž se můžeme snadno přesvědčit na mnoha soukromých vodách, musíme především zvednout její míru a omezit počet kusů, které si může rybář ponechat. Tohle by se ostatně mělo týkat i jiných druhů ryb. V každém případě je padesát centimetrů žalostně málo…