Amuři mě mají v paži

7.2.2017 - Milan Tychler

Ta letní vedra už mě opravdu nebaví. Už od rána je horko a v poledne se vzduch doslova tetelí. Každá, i menší námaha, vám pořádně promáčí tričko. Klimatizace v autě jede naplno. Já mám teplo rád. Kdybych si měl vybrat mezi teplem a zimou, vždycky to bude teploučko, ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Město je rozpálené, sanitky každou chvíli s houkáním někam vyjíždí, kardiaci padají jako mouchy. V takovém horku se mi ani nechce na ryby a to už je co říct! To se mi nestává.

Samozřejmě nemůžu nejít! V každém případě svou aktivitu směřuju do časných ranních a večerních hodin. Být u vody přes poledne je naprosto zbytečné. Na řece by to možná někde pod jezem nebylo úplně marné a nějakou tu šupinu bych dostal, ale na takovém sluníčku by mi dobře rozhodně nebylo. A tak si říkám, že ve stínu vzrostlých stromů na malém rybníce vyzkouším amury.

Teplé letní dny jsou pro jejich lov dobré. Otázkou je, zda to i na ně nebude příliš. Nejprve vyrazím na obhlídku.

U rybníka je mrtvo, což je na tuhle dobu dost nezvyklé. No jo - mezi rybáři se rychle roznese, že neberou! Tím lépe pro mě. Mohu si vybrat místo po libosti a nikdo mě nebude omezovat. I tak je to rybníček malý, ale amuři tu jsou. Žádní obři, to ne, ale kousky do metru se tu najdou. Kdysi, před povodněmi, tu bývaly kusy! Ale to je pryč. Co tuhle vodu „vypláchla“ velká voda, už se nevzpamatovala.

Pomalu obcházím rybník a bedlivě sleduji hladinu. Je ještě brzy, ale první kapři už jsou na hladině, zatím jen ti menší. Amura nevidím žádného. Ovšem je jen otázkou času, kdy bude u hladiny většina zdejší obsádky a ryby si začnou slunit hřbety. Čím větší plocha rybníka je prosvětlená sluncem, které se sem musí prodrat korunami vzrostlých stromů, tím více ryb je na hladině. A už vidím první amury. Jsou to samé menší kousky okolo padesáti centimetrů. Ti mě nezajímají. Pátrám bedlivě po nějakém větším „válci“.

Konečně se jeden ukázal. Má zhruba sedmdesát plus. A támhle je další, větší, a ještě jeden… Postupně jich napočítám dvacet, jenže skutečně velkého nevidím žádného. U ryb zastávám názor, že i když je nevidím, neznamená to, že na místě nejsou. Maličko mě to znepokojuje, to je pravda, ovšem nic mi to nebere na chuti zkusit je pěkně podráždit. Hned dnes navečer s tím začnu. Chytat ještě nebudu, to ne, ale hezky nakrmím. Pro svůj plán si vybírám malou zátoku, ve které se amuři často objevují, a pořádně krmím kukuřicí.

Kukuřice je podle mě skutečně top nástraha i krmení pro amury. Když jsem lovil kapry, chytal jsem je na kdeco - boilie, pečivo, pelety, mirabelky, a dokonce i na rousnici. Jednoznačně nejvíc jich však bylo na kukuřici, a proto se jí hodlám držet. Rád experimentuji s nástrahami, jenže v tomto případě to prakticky nemá žádný smysl. Zkoušet stokrát vyzkoušené je jen ztrátou času. Část kukuřice navařím, k tomu otevřu pár plechovek a je vymalováno. Jaképak s tím fraky!

V podvečer jsem u rybníka s kbelíkem, lopatkou a jedním prutem s raketou. Ke kukuřici jsem přidal ještě trochu vařené pšenice. Tu mají amuři také rádi. Lopatkou navnadím u břehu a dopravit kukuřici na vzdálenější místo mi pomůže raketa. Vždycky je lepší mít něco v záloze a zkoušet různé možnosti. U břehu to může být skvělé, ale také absolutní propadák. Chvíli trvá, než kbelík vyprázdním. Konečně je hotovo a já můžu jít domů. Doma připravím dva pevné feederové pruty a ráno hurá na to! Snad budou amuři při chuti a nějakého slušného bojovníka si chytím. Je až neuvěřitelné, jak dovede tato ryba žijící poklidným životem bojovat. Ještě že nevyhledává překážky jako například kapři a bojuje na volné vodě.

Amur je jako živé torpédo a větší kusy jsou prostě k neutahání. Nevím, kde se to v té rybě bere. Kdysi se mi podařilo dostat do podběráku amura chyceného u břehu celkem rychle, protože byl nějaký zmatený. Vedl jsem ho po hladině a v příhodné chvíli jsem mu prostě nastavil podběrák a zvedl ho z vody. Ovšem pak to vypadalo, že ten podběrák rozbije. Vyváděl na břehu jako divý!

S myšlenkami u amurů pomalu usínám, a když mi tiše cinkne budík, zdá se mi, že jsem ani nespal. U vody jsem se svítáním. Spěchám, ať je nahozeno co nejdřív. Používám jednoduché koncové sestavy na obou prutech. Klasická průběžka se 40g zátěží a jako nástraha samozřejmě kukuřice mimo háček. Netrvá dlouho a první špička se ukázkově ohýbá. Je to kapr. Pěkná ryba, ale o kapra mi dnes nejde. Samozřejmě s nimi počítám a také že jich do oběda chytím osm. Dva jsou ze vzdálenějšího místa. Balím a vracím se v podvečer, kdy už sluníčko tolik nepálí. Ryby jsou ještě na hladině a myslím si, že ještě dlouho do noci také budou, a tak na jeden prut nasazuju tu nejsilnější špičku a zkouším chytat na hladině s pečivem, plovoucím boiliem i zig baits kuličkami v osvědčené žlutočerné barvě. A opět jsou to jen kapři a kapři…

Podařilo se mi chytit jednoho hodně pěkného. Příjemná náplast na neúspěch s amury, ale mou porážku zcela nezacelila. Znovu potmě krmím. Uvidíme zítra.

Následující den se v podstatě opakuje totéž. Kapři se krásně krmí a amuři mě mají „v paži“. No, tohle je sice krásná, ale po čertech nevyzpytatelná ryba. Bude to chtít víc času…

Krmím, chytám, zase krmím. Zkouším kukuřici nastražit možnými i nemožnými způsoby. Přidávám do krmení boilie na amury s vojtěškou a zkouším i zelené plovoucí boilie. Nevyhnu se ani pokusům s krmítkem a zelenou směsí s rozmočenými granulemi na amury. Je to marné. Kapři a zase jen kapři.

Pár dnů se trápím a pak se zase vracím ke kukuřici. Když se do něčeho zakousnu, už to nepustím. Je deprimující, že amury každý den vidím. Nástrah na hladině si vůbec nevšímají, a když z hladiny zmizí, nevím, co žerou. A něco přece žrát musí! Amur není ryba, která by jen filtrovala vodu. Možná jsem na špatném místě, ale třeba se jen amuři nemůžou dostat k háčku pro ty kapry, které pořád chytám.

Dva dny jsem vypustil, už se to nedalo. Teď se obloha trošku škaredí a asi je čas zkusit to znovu. Místo neměním. Zase hezky nakrmím a brzy ráno čekám. První rybou je samozřejmě kapr, další taky. Pak přichází záběr na prut v dálce. Je to bojovná ryba a vypadá to opět na lepšího kapra. Když ale přivedu rybu blíž, konečně se mohu pousmát - je to můj skutečně vyseděný amur. Není to nic výstavního, ale pěkný kousek to je. Hlavně je to po těch kaprech změna a ryba, o kterou mi skutečně šlo. Chytat amury vážně nemusí být snadné. Často se chytí, aniž byste chtěli. Jsou vody, kde máte hodně slušné šance, avšak tam, kde vládnou kapři, to není jen tak. Člověk se zkrátka musí obrnit hlavně trpělivostí a čekat.

Na takových vodách jsem to často zkoušel i s mirabelkami s úmyslem odstavit kapry na vedlejší kolej. Jenže jsem na ně chytil zase buď jen kapry, nebo nic. Na některých vodách to funguje docela dobře, jinde je to jen ztráta času.

V každém případě je amur rybou hodně zajímavou, a když si občas prohlížím fotky u nás i jinde chycených amurů, jen tiše závidím. Amurů jsem pochytal moc, ale ti největší se mi stále vyhýbají. Dvakrát jsem zasekl velkého amura na hladině při lovu na pečivo, ale nikdy to nedopadlo šťastně. Doufám, že jednou zapřáhnu skutečně velkou rybu a zdárně ji přivedu na břeh.