Ta mi dala!

31.1.2017 - Milan Tychler

Voda v řece se pomalu čistí a podzim se hlásí nezadržitelně o slovo. Někdo oplakává léto a přeje si, aby nikdy neskončilo. Chybí mu hřejivé paprsky a povalování se u vody. Já neříkám, že je léto špatné, ovšem podzim je mi milejší.

Takový podzim, když se vydaří, nemá chybu. Chladnější rána, třeba i s troškou mlhy, mají také své kouzlo. A když se pak do toho všeho vloží sluníčko, které ze zamlžené prádelny vytvoří jasný den s modrou oblohou a začne barvit listí šustící pod nohama při chůzi kolem řeky do žluta a do červena, je obraz podzimu dokonalý.

Ovšem co je nejdůležitější, ryby jsou méně náladové a berou. Voda si na začátku podzimu stále ještě drží svou teplotu a ryby „futrují“ aby nasbíraly dostatek živin, které jim pomohou přečkat zimu.

Dobře se můžete pobavit jak na stojácích, tak na řekách a někdy není snadné se rozhodnout kam jít. Pro tentokrát dávám přednost řece. Mám tři hodinky času a chuť chytit si nějakou rybku na malou gumičku nebo drobný wobbler v řece. Nechce se mi nijak daleko, a tak beru za vděk i řekou ve městě. Je neděle a okounějících na mostě bude minimum, takže to tam trošku proházím a uvidí se. Jsou tam mazaní tloušti, občas se splete jesen a třeba tam vyštrachám i nějakou zapomenutou štičku. Ještě nesmím zapomenout na okouny. Ti nesmí chybět, ovšem jejich velikost nijak zajímavá není.

Tohle místo má potenciál, ale na chytání není snadné. Je tu hodně vázek. Piloty starého dřevěného mostu už schramstly spousty různých nástrah a je u nich tak hluboko, že si pro ně nedojdete ani v prsačkách. Občas se o ně navíc zachytí ještě všelijaké připlavené větve. Hotový hřbitov pro nástrahy všeho druhu. Proudnice vede středem řeky, kde se drží v bezpečí ty nejpěknější ryby. Vyjíždí i do mělčích okrajů, ale jakmile sejdete k řece, ztratí se v proudu a přes ty početné překážky není snadné se k nim dostat. Jednak vám házení ztěžují překážky a pak také ryby samy dobře vědí, kde hledat záchranu… Není to ani trochu snadné.

Jenže tohle všechno mě od rybaření tady, nebo kdekoli jinde, přece nemůže odradit. Naopak! Tohle je to pravé, a když se pak něco podaří, je radost o to větší. Zaparkuji hned u mostu a navléknu se do prsaček. Kousek pod mostem na protějším břehu zkouší štěstí dva kluci s feederem. Já jdu napřed nad most a pak se uvidí. Nejprve proházím mělké části u břehu a pak zkouším trošku hlubší místa. Dočkám se jen jednoho lehkého klepnutí do malé zelené gumičky. To zřejmě nějaký okounek podržel twister za ocásek.

Než postoupím hlouběji, měním prut za jemnější a ještě místo prošmejdím s malým jigstreamerem. Hned na druhé nahození chytám okouna. Je to loupežník okolo dvaceti centimetrů, krásně vybarvený. Okoun podle mě patří k nejkrásněji a nejpestřeji vybarveným rybám našich vod. Je navztekaný a ježí hřbetní ploutev. To se mi líbí ještě víc. Zbavuji ho háčku a zkouším to dál. Kde je jeden, budou i další. Jenže záběru se nedočkám. Okoun je tu úzkoprofilové zboží. Vracím se tedy zpět k prvnímu proutku.

Zkouším malé gumy všelijakých tvarů. Střídám kopýtka se smáčky, nasazuji i gumovou žížalku a občas to proložím droboučkým wobblerem. Vázky se mi zatím vyhýbají, ale stejně tak i ryby. Cvílemi mrknu na kluky pod mostem. Zdá se, že ani feederové pruty dnes nejsou nijak zvlášť úspěšné. Kluci občas přehodí, ale zdolávat rybu jsem je neviděl. Ale co, hlavně že jsem u vody.

Konečně mi v tišině na rozhraní tažné a klidné vody něco klepne. Zkusím to znovu a bum - je tu ryba! Samozřejmě se snaží dostat do proudu, jenže tam ji nemohu pustit. Kdyby mi sklouzla níž, dostala by se za starý dřevený pilot a s největší pravděpodobností bych ji ztratil.

Nebude to nic velkého, ale rozhodně to není malý okounek. Popojdu kousek ke středu řeky, abych se dostal do výhodnější pozice, a na proutek trošku víc přitlačím. Ryba si dá říct a už ji pomalu táhnu k sobě. V proudu zahlédnu podlouhlé tělo s šedobílým břichem - je to candát. Tedy spíše candátek okolo čtyřiceti centimetrů. Už to vzdal a táhnu ho jako prkno. Pěkná rybka, ale ještě musí trošku vyrůst, aby byla zajímavá. Konečně alespoň něco, teď se to snad rozjede.

Usilovně házím, avšak další rybou se stále pochlubit nemohu. Měním wobbler zase za gumu a smažím se vymetat místa okolo starých pilířů. S wobblerem bych to neriskoval. Ztráta nějaké gumy přece jen není tak bolestivá jako wobbler za několik stovek. Přišel jsem o dvě, než jsem to vzdal. Je čas změnit místo.

Přesouvám se pod most. Tady je proud ještě o něco silnější, ale do třetiny řeky vede příčná hrázka z kamenů. Podél ní se dostanu blíž ke středu řeky a dostanu tak nástrahu mimo nebezpečné pilíře. Bohužel se ale nedovedu vyhnout kamenům na dně a hned druhý hod mě stojí gumu. Není to tu lehké. Abych dostal nástrahu ke dnu, musím házet šikmo proti proudu, který prostě občas nástrahu zatlačí pod kámen, odkud ji nedostanu, protože tady nemohu jít nad ni. Když dám lehčí hlavičku, gumu ke dnu nedostanu a proud ji splaví tak rychle, že se s ní nedá ani pořádně pracovat.

Guma mi zatím žádný úspěch nepřinesla, a tak zkouším zase chvilku wobbler v klidnější části pod hrázkou. Hned první hod znamená úder do prutu a rychlý únik do proudnější vody. Ryba to nebude velká, ale dokáže ohnout proutek a to je postačující. Chvilku se oťukáváme, ale když seznám, že to nebude nic velkého, co by mě mohlo najednou překvapit, bez okolků táhnu rybu k sobě. Je to tloušť. Bude mít tak pětatřicet, ale je hezky stavěný a čiperně se brání. Původně jsem myslel, že takových tu chytím víc a že mezi nimi bude i nějaký podstatně větší. Zatím to tak nevypadá.

Tlouštíka pouštím a snažím se dál. Házím, házím, měním nástrahy a nic. Vracím se tedy do proudu s gumou a trošku těžší hlavičkou. Hned na první hod samozřejmě uváznu. Tedy alespoň si to v prvním okamžiku myslím, jenže vázka se dává do pohybu. Ovšem není to žádný rychlý únik nebo něco podobného. Spíš to vypadá, že páčím z vody nějakou větev. O tom, že to větev není, přestávám pochybovat až ve chvíli, kdy se vydá proti proudu. Pomalu a rozvážně se ryba pohybuje sem a tam. Pořád v proudu a na dvou metrech čtverečních. Když na ni zatlačím, popojede výš, ale za chvíli se zase vrátí na své místo a tam drží jako přikovaná. To bude na dlouho. Jen se modlím, aby se nezbláznila a nezačala objíždět překážky. Zatím se zdá, že to nemá v úmyslu a bojuje fér.

Po nějaké chvíli ryba mění taktiku a nechává se unášet proudem dolů. Tak, a mám problém! Musím se dostat blíž ke břehu, snažím se dostat rybu do klidnější a mělčí vody za hrázku. Kdyby se rozhodla, že popluje s proudem dolů, nemohl bych ji v tuhle chvíli vůbec následovat, a kdoví kde by skončila. Klopýtám přes kluzké kameny a spěchám, co to jde, abych dostal rybu z proudu do klidnější vody. Skoro upadnu, ale nakonec se vše daří a ryba krouží okolo mě zhruba v sedmdesáticentimetrové hloubce. Pomalu jí ubývají síly a zdá se, že vše spěje do zdárného konce. Proutek je jako luk. Už vím, že mám na prutu krásnou parmu. Nechci ji ztratit, proto ji zdolávám co nejopatrněji. Bude problém dostat ji do podběráku. Konečně se dá zvednout k hladině, a když ji mám na dosah, lapnu ji jako motýla. Naštěstí je klidná a nevyvádí žádné nepřístojnosti. Skutečně si oddechnu, když ji mám bezpečně na mělčině a nemohu se na ni vynadívat.

Taková ryba skutečně potěší, zvláště když ji dostanete na jemné nářadí. Těch pár utržených gumiček za to stálo. Zbavuji ji háčku a držím ji v proudu, aby se vzpamatovala. Ovšem jak se zdá, ani to není třeba. Zotavila se hodně rychle, a tak ji pouštím se slovy: „Tys mi ale dala…“ Naposledy mi mávne ocasní ploutví a mizí v proudu.

Čas vypršel. Balím věci a spokojeně jedu domů. Dnes to bylo rybaření se vším všudy, a hlavně s úžasným koncem. Tak to mám rád…