Jak se zbavit ouklejí?

3.1.2017 - Milan Tychler

Ouklej je pěkná, stříbrná rybka a oživuje mnohé naše vody stojaté i tekoucí. Je nedílnou součástí biotopů a součástí potravinové základny tamních dravých ryb. Okouni, candáti, štiky, boleni i tloušti je prohání dnes a denně.

Oukleje tvoří velká hejna, která těkají blízko u hladiny sem a tam, a stále shání něco k snědku. Velmi dobře reagují na krmení. Imponují jim snad všechny vlhčené vnadicí směsi, a když jsou to navíc směsi, které více kalí, a vy je doplníte masnými červy, už se ouklejí nezbavíte. To může být tak trochu problematické, pokud vám právě jde i úplně jiný rybí druh. Někde jsou oukleje celkem drobné, avšak na některých vodách dosahují délky i lehce přes dvacet centimetrů. Ouklej je výborná nástražní rybka, jenže problém je v tom, že tato rybka toho moc nevydrží, a tak nebývá v hledáčku rybářů moc často. Rybáři mají raději plotičky, karásky nebo perlíny, kteří jsou mnohem tvrdší. Oukleje proto loví cíleně jen málokdo a jsou tudíž spíše na obtíž…

Pominul čas hájení ostroretek a já už se těším, jak si pěkně zachytám s jemným feederovým prutem. Mám všechno připravené. Krmení, červy, nářadí - zbývá jen rozhodnout, jestli pojedu na Moravu, nebo na Bečvu a na které místo. Obě řeky hostí krásné ostroretky a najdou se tam i exempláře delší než padesát centimetrů. Ryby okolo čtyřiceti centimetrů se tam loví docela často. Pořád to nějak nemohu rozseknout. Nakonec se rozhodnu neztrácet čas a vyrazím na nejbližší místo na Moravě.

Morava je trošku zvláštní v tom, že se tam ostroretky drží i na docela netypických místech. Nevyžadují mělké a rychlé tahy, ale najdete je i v hlubších, pomalých úsecích s tvrdým dnem spolu s podoustvemi a cejny. Řekl bych, že právě tady chytám nejčastěji ty větší kousky.

U vody jsem za pár minut. Nikdo tu není, a tak se mohu usadit, kde chci. Vybírám si rovný úsek pod mostem, kde je hloubka okolo dvou metrů. Voda je klidná, uprostřed třicetimetrového toku udržím bez problémů třicetigramové krmítko. Pro lehký proutek jsou to ideální podmínky. Trošku váhám, jakou špičku zvolit. Nakonec nasazuji špičku velmi jemnou, která se mi zdá jako nejvhodnější. Proud ji mírně ohne, ale je tu dost prostoru na dobrou signalizaci záběru. U ostroretek je to hodně důležité, protože často berou dost nervózně a se špičkou krátce cukají. Čím větší pracovní rozsah špička má, tím výraznější je její pohyb a já pak mám větší procento úspěšných zaseknutí.

Jakmile je sestavený prut a hmotnost krmítka mám vyzkoušenou, vracím se zpět ke krmení. Dělám to vždycky tak, že když se někde na břehu usadím, nejdříve ze všeho si nahrubo provlhčím směs a pak se věnuji prutu. Zatímco se věnuji nářadí, směs hezky pomalu absorbuje vodu. Když je to nejdůležitější hotové, domíchám krmení do konečné podoby. Pro dnešek volím tmavou variantu slané a kořeněné směsi, která se mi tu mnohokrát osvědčila. Abych dostal ostroretky co nejrychleji k nástraze, přidávám k polovině krmení trošku kalicí hlíny. Druhá půlka je bez hlíny. Jakmile ostroretky najedou, už jí není třeba. Záměrně to dělám takto, protože v tomto úseku nejdou jen ostroretky, ale i nenasytné oukleje. Čím víc kalíte, tím víc je lákáte a to nechci.

Než nasadím na koncovou sestavu návazec, který bude z vlasce o průměru 0,12 mm v délce asi 40 cm, hodím na krmené místo pět krmítek plných červů. Volné konce krmítka zalepím směsí. Další krmítka už obsahují červů mnohem méně, ale zato vydatněji kalí. Na háček napíchnu dva masné červy a čekám na první záběr. Přichází rychlostí blesku a je to pořádná ouklej. To není moc dobrý začátek. Raději bych čekal na první záběr půl hodiny a měl na háčku lepší rybu než tuhle stříbrnou více než patnácticentimetrovou šavličku.

Při dalším nahození cítím už při klesání krmítka ke dnu, jak oukleje rvou mou nástrahu na kusy. Jakmile krmítko klesne ke dnu a já odložím proutek do vidliček, špička se stále chvěje, což je jasnou známkou toho, že na háčku visí nějaká rybka. Stáhnu sestavu zpět a samozřejmě, že je na háčku přišpendlená ouklej. Tak tohle mě vždycky naštve. Ale protože tu nechytám poprvé, mám v záloze plán B.

Otevřu plechovku kukuřice, vyměním návazec za jiný s větším háčkem a na háček nastražím jedno zrnko. Tentokrát nástraha propadne bez problémů až ke dnu. Chvíli čekám a pak přijde pěkný záběr, který bez problémů zaseknu. Slušný odpor jasně říká, že tohle už ouklej není. Je to menší ostroretka. Tak snad budu mít pokoj. Jenže další záběr na kukuřici je prudká rána a zase ouklej. Následuje další, další a zase menší ostroretka. Pak docela pěkná podoustev a další oukleje, které rvou kukuřici jako psi.

Vím, že tam dole jsou i jiné ryby než oukleje, ale než se k nástraze dostanou, stříbrné piraně ji rozervou na kusy. Jestli si chci alespoň trošku zachytat a nemají to být oukleje, musím na to úplně jinak. Na řadu přichází plán C, který říká: „Nastraž něco, co oukleje nezvládnou a jiné ryby ano.“ Co to je? Nic zvláštního - malé pelety. A já je přidám i do krmení.

Ze hry úplně vyřadím kukuřici a masné červy. Červy nikdy nemíchám do směsi, ale držím je zvlášť, což se teď báječně hodí, protože je nemusím z krmení vybírat. Místo nich budu přidávat do košíku čtyřmilimetrové pstruží peletky a mimo háček nastražím osmimilimetrovou peletu s dírkou. Dírka je mi sice k ničemu, protože nástraha půjde do gumičky, ale to je jedno. V krabičce mám dvoubarevné halibutky. Půlka je jich tmavých, půlka červených. Uvidíme, která barva se více osvědčí. Bohužel musím počítat s tím, že se s ostroretkami rozloučím. Na jejich tlamičky je peleta přece jen velké sousto. Nicméně chci chytat jiné ryby než oukleje, a tak není zbytí…

Na první záběr nečekám ani tři minuty. Špička se předpisově uklání a první ryba je na háčku. Slušně táhne stranou a poškubává hlavou. Takto se brání ostroretky, ale tohle bude něco jiného a já tuším co - je to podoustev. Ryba mezi třiceti a pětatřiceti centimetry. Během chvilky chytám tři kousky a na záběr čekám jen pár vteřin po nahození. Jsou tu. Abych je udržel, přidávám více drobných pelet a k tomu ještě nějaké to zrnko kukuřice. Oukleje něco jistě zlikvidují, ale něco určitě zůstane i pro jiné ryby. Teď přichází jiný záběr než ty předešlé. Špička se pomalu ohýbá a pak se prudce vrátí do původní polohy a vlasec zůstane zplihle viset. Přesto zaseknu a ryba tam je! Dvakrát cukne hlavou, pak se rozjíždí do strany, ale vzápětí se poddává tahu prutu a rychle stoupá k hladině. Už se na ni pokládá. Vidím, že je to středně velký cejn. Tak vida, co všechno se tu krmí.

Peleta vypadla někam do trávy. Musím nastražit jinou. Dosud byla ve hře červená. Pro změnu zkusím tu tmavou. Ani tentokrát nečekám dlouho a záběr je skutečně tvrdý. Prut se ohne ve vidličce a ryba si razí cestu proti proudu. Teď je na háčku skutečný protivník. Nebude to ani podoustev ani cejn, ale na odpověď si budu muset chvilku počkat. Nějakou dobu trvá, než podeberu pěknou parmu. Z této ryby mám vždycky radost. Už ani nelituji toho, že jsem musel opustit ostroretky. Chytám jiné pěkné ryby a to je to hlavní. Bohužel, parma byla jen jedna, ale všechno mi bohatě vynahradily pěkné podoustve a cejni a v závěru přišel i pěkný kapřík. Co špatně začíná, nemusí nutně špatně končit. Důležité je, aby byl člověk na takovou situaci připravený, což není těžké. Pytlík s peletami mnoho místa nezabere a celkem beznadějný den se může rázem změnit v super chytačku…