Cesty rybáře jsou asi dané

- Milan Tychler

Kam jdeme? Kam směřujeme? Oč nám jde? Víme, co vlastně chceme? Jaký je náš rybářský cíl a máme vůbec nějaký? Kdo z rybářů si dovede na tyto otázky odpovědět s absolutní jistotou a bez zaváhání? Co nebo kdo určuje, zda budu kaprař, plavačkář, nebo jak to vůbec je? Co nás nutí zastavit se na každé lávce, můstku, mostě a nahlížet dolů do vody? Nevím. Vím ale jistě, že cesty rybáře jsou nevyzpytatelné a asi předem dané…


Rybařinou se nakazíte už v raném věku

Začátky nás, rybářů, byly v mnoha případech patrně velmi podobné. Najednou, možná zvolna, ale jistě se v nás probudila touha lovit ryby. Obvykle se tak stalo dlouho před desátým rokem života a je zvláštní, že u spousty z nás to prostě nebylo „dědičné“. Žádný táta, děda nebo strýc ani nikdo jiný z rodiny nebyl rybářem. Zpočátku to snad byla zvědavost. Později už vášeň a závislost, stejně jako droga nebo výherní automat. S klidem bych „diagnózu“ rybář zařadil do jiných než drogových závislostí. Rybaření je nemoc. Nemoc, která sžírá a přivolává myšlenky, které nelze vypudit z mysli žádným způsobem. Nedá se léčit. Není na ni lék a žádná terapie nepomáhá. Člověk nakažený touto nemocí se může chovat podrážděně až zlostně, trpí nechutí k jiným činnostem, ve snech mu plují ryby, a když se mu nedaří, je lepší jít mu z cesty. Uklidnit se může až u své milované vody nad nahozenými pruty.

Někteří rybáři jsou neposední. Jsou stále v pohybu a hledají ryby. S prutem v ruce a očima dokořán bloudí kolem řek a nahazují tady a zase támhle. Nabízí rybám nástrahy v pohybu. Jsou to dravci a obvykle loví dravce. Přívlač, to je jejich život. Fascinují je zubaté čelisti a obdivují se temperamentním dravcům, kteří sveřepě prohání třeba i vlastní potěr. Jsou u vytržení, když do jejich nástrahy udeří ryba jako blesk, a pro tu chvíli žijí. To vzrušení, když se ryba brání, to očekávání, až se poprvé objeví u hladiny. Adrenalin v krvi, která vře, buší ve spáncích, ruce a nohy se třesou. Na to si nezvyknete a vlastně ani nechcete, protože právě TO je vlastně ono.


Ne každý měl svého učitele

Jiní zdánlivě klidně vysedávají na březích a čekají na svou rybu. Někdo vyrazí na dvě tři hodiny, někdo se k vodě rovnou nastěhuje. Cílem je velký kapr. Tito rybáři dlouho plánují a žijí svůj sen. Pracují přesčas, aby získali pár hodin u vody navíc. Rodina jde stranou a manželství často končí v troskách. Peníze utrácí za kilogramy drahé návnady, bivaky, čluny a spoustu jiných věcí potřebných k tomu, aby mohli dny a týdny být u vody, vnadit a chytat své milované kapry. Smaží se na slunci, mrznou a trápí je déšť. Vítr jim cloumá přístřešky a hrom hrozí z pekelné oblohy někdy i smrtí. No a co? Touha ulovit svou vysněnou rybu je větší. Silnější než cokoli na světě a odvrátit je nemůže nic.

A mezi tím je mnoho těch, kteří jednou vláčí, pak chytají na položenou, není jim cizí plavaná, ani feeder, chytají sumce a pak zase vymetají zákoutí pstruhových potoků. Jsou to štvanci. Kolikrát nevědí kam dřív. Doma se jim kupí věci, protože všechno je potřeba. Nejen skříně, ale celé místnosti, sklepní kóje a garáže jsou plné rybářských krámů, prutů, navijáků, nástrah, návnad a spousty dalších věcí. Už není kam šlápnout. Každou chvíli to máte na talíři a což teprve, když vám v lednici utečou masní červi!


Čekání na záběr je vzrušující a představivost pracuje

Myslíte, že se tuhle nemoc naučíte zvládat a ovládat? Tak o tom mám vážné pochybnosti. Snad někdo s přimhouřením očí celé rodiny a zvláště pak manželky dokáže nastolit velmi křehký stav jakési pomyslné rovnováhy a dokáže se úspěšně vyhýbat konfliktům způsobeným buď věčnou nepřítomností, nebo hromaděním věcí a vykupuje se občasnými víkendy věnovanými rodině. Avšak vaše mysl se nezmění. Rybaření je ve vašem mozku jako červ v jablku. Dostane se až do samého středu a není dne, kdy byste nepomysleli na ryby.

Když už na ryby opravdu nemůžete, dohání se to televizními pořady, internetem, časopisy, probírají se katalogy, nebo prostě oprašujete své nádobíčko a v duchu už zase spřádáte plány, kdy, kde a jak…


Někdy klidně čekáme na záběr

Jsou období v životě, kdy si i rybář dá krátkou pauzu. Zamiluje se, narodí se dítě, staví dům… Ale ti, co to v sobě prostě mají, nepodlehnou. K rybaření se i po letech vrátí a často ještě s větším elánem než dřív. A tak jsou u vody staří, mladí a vzácně této nemoci podléhají i ženy.

Ti, co jsou imunní, možná podlehli jiným vášním a na rybáře mrskající vodu nebo zádumčivě posedávající na břehu volají: „Berou, berou?!“ Někdy si z nich dělají legraci, ale neví jednu věc. Ti staří chlapi, třeba shrbení pod tíhou let a starostí, jsou na rybách v duši pořád chlapci. Když zabere ryba, oči jim jiskří, záda přestanou bolet a celý svět je jim ukradený. Jen rybář ví, jak ráno voní rosou, jak voní hříbky ve stráni, čerstvě posečená tráva, jak příjemné jsou vlahé noci u vody, když křídlo netopýra zavadí o hladinu. A toho bychom se měli vzdát? Ani náhodou! Dokud to jen trochu půjde, budeme u vody a budeme čekat na tu prchavou chvíli, kdy ryba zatáhne za vlasec, kdy skočí na nástrahu a my ucítíme v rukou, jak se vzpouzí. Dlouho budeme potají spřádat plány, chystat nářadí a přemýšlet jak se dostat k vodě, pro tu krátkou a prchavou chvíli, kdy zabere ryba…


Jindy volíme aktivnější způsob lovu

No nic. Je skoro půlnoc a ráno jdu na ryby. Je čas dopřát si krátký odpočinek, ale vím, že spát nebudu dobře. Chystáme se na novou vodu, kde prý berou okouni jako pecny chleba. Jak bych mohl být klidný…?

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (75 reakcí)

Přečteno: 10 964x
Průměrná známka: 1.06