Lov královen 1. díl

- Radek Filip

Sny se mají plnit

Okolo nás se co chvíli ozývá slovo „sulec“, což slovinsky znamená hlavatka. Královny se na nás dívají i zeshora ze zdi, kde jsou jako vzpomínka na doby, kdy byly preparace populární. Není divu, sedíme v útulné klubovně lublaňského rybářského klubu RD Barje na soutoku hlavatkových řek Ljubljanica a Mali graben. Ty jsou momentálně pěkně rozvodněné. Je polovina ledna 2016. Doba, kdy toho většina evropských rybářů moc nenachytá. Tady je ale klubovna přeplněná rybáři, kteří si přišli vyzvednout povolenku. To je ve Slovinsku příležitost strávit hezký večer s přáteli. Nadšeně si povídají, popíjejí, ukazují nástrahy a roztahují ruce, aby ukázali sulce, které v této sezóně chytili, přišli o ně nebo na které se zítra chystají. Atmosféra je nakažlivá. Ale my vlastně ani moc nakazit nepotřebujeme. Přijeli jsme sem přijmout největší výzvu, která v evropských vodách plave. Tou totiž lov hlavatek bezpochyby je. „Osobně jsem hrozně smutný, když skončí zima. To je totiž konec hlavatkové sezóny. A já se pak celé jaro, léto a podzim nemůžu dočkat další,“ přilévá olej do hořícího rybářského srdce náš kamarád a skvělý hlavatkový průvodce Jure Ušeničnik Schifferstein. Už jenom to, že jsme tady a zítra půjdeme poprvé na hlavatky, je jedním z vrcholů naší rybářské cesty. Ale podobné prohlášení nám rybářům, kteří se celou zimu těší na jaro, přijde přehnané. Je však na čase si začít pomalu zvykat. Za tři dny, až tahle výprava skončí, se budeme na mnohem více věcí dívat jinak...


Mali Graben - čekalo nás tu krásné technické chytání.

INFOBOX - O HLAVATKÁCH

O lovu hlavatek se říká, že je to jako sumčí přívlač v mrazu. Absolvujete tisíce neúspěšných náhozů s těžkým vybavením. Když pak záběr dostanete, tak o hlavatku často přijdete při zdolávání. Navíc se jedná o poměrně vzácného predátora na vrcholu potravního řetězce, který se dorůstá, na prostředí ve kterém žije, mimořádných rozměrů. Hlavatka obecná (Hucho hucho) roste velmi rychle a může mít i více než 150 cm a 50 kg. Za mimořádný úlovek je ale považováno chycení hlavatky přes 100 cm a i ulovení jakékoli menší hlavatky je velkým úspěchem. Někomu trvá pár dní, než první hlavatku chytí, většině několik let, jiný ji nechytí za celý život. Její lov je snem mnoha rybářů, je to nejvyšší laťka milovníků lovu dravců, kterou navíc překonáváte v krásném prostředí horských a podhorských řek, kde je hlavatka skutečnou královnou. Ještě větších rozměrů se dorůstá tajmen (Hucho taimen). Ten je však samostatným druhem žijícím v sibiřských řekách.

Hlavatky původně žily v Česku v povodí Moravy, kde byly vyhubeny (například na řece Bečvě). Vysazována byla v povodí Otavy (odtud pochází český rekord 122 cm a 15,4 kg), Vltavy, Metuje, Sázavy, Berounky, Ohře, Jizery, Svratky, Olše a mnoha dalších řek. Dnes se od vysazování hlavatek u nás upustilo, neboť jí byly přisuzovány negativní vlivy na obsádku ostatních ryb v revíru. Šance na ulovení hlavatky je tak u nás prakticky nulová. Na Slovensku se vyskytuje v čistých proudných řekách (Váh, Orava, Turiec, Poprad a další). Vyskytuje se i v evropských zemích v povodí Dunaje. Vysazena byla i ve Francii, Španělsku a Švédsku. Trofejní úlovky hlavatky jsou známé ze Srbska, Slovinska, Rakouska, Slovenska a dalších zemí. Za hlavatkou je tak nutné cestovat. Královna se dnes loví nejčastěji přívlačí s umělými nástrahami o velikosti 10 a více cm. Obvykle se ale používají nástrahy mnohem větší. Legendární nástraha, mihulový cop, patří dnes spíše do folklóru. Používají se především jednodílné a dvojdílné woblery v přírodních barvách, imitace vranek a gumové nástrahy. Zásadní jsou kvalitní háčky. Teoreticky je možný i lov muškařením, ale většinou se doporučuje přívlač, už jenom kvůli jistějšímu záseku. Kdysi se hlavatky lovily i na živé nebo mrtvé rybičky. Ty se ale využívají čím dál tím méně. Ideální hlavatkovou sestavou je prut 2,4-3 m (podle velikosti řeky) s vrhací zátěží 100 g a více. Navijáky se používají minimálně o velikosti 4000 s návinem 0,40 mm vlasce místo pletené šňůry. Pletenka se používá spíše na větších řekách. Castingové navijáky se nepoužívají, kvůli ucpávání řadiče ledovou tříští.


Osobně jsem chytal s 240cm prutem ICE Fish Charon 120-420 g, navijákem Daiwa ve velikosti 3000 (odpovídá velikosti 4000 u jiných navijáků) a 0,40 mm monofilem o nosnosti okolo 20 kg.

Potok na předměstí

Ale zpět k naší výpravě. Hlavatky jsem toužil chytat už od dětství. Osobně jsem to ale hrozně dlouho odkládal. Chtěl jsem si být totiž jistý, že je nejenom technicky a fyzicky zvládnu chytat, ale že si to v extrémních podmínkách i užiju. K této výpravě tak vedla dlouhá cesta dlážděná lovem různých ryb v těch nejtvrdších evropských podmínkách. Její nedílnou součástí bylo i ladění „ultimátní“ výzbroje i výstroje. Na jejím konci jsem se cítil připraven zvládnout nejenom tisíce hodů nezávisle na tom, jaké bude počasí. Ale především i to, že velmi pravděpodobně vůbec žádnou hlavatku nechytím. Věděl jsem, že tuhle výpravu si užiji bez ohledu na výsledek. To je při lovu hlavatek naprosto klíčové zjištění. Obzvláště když víte, že stejně to mají i parťáci David s Honzou, kteří do Slovinska se mnou přijeli. Možná že právě tohle bylo základem neskutečných věcí, které se měly v následujících dnech odehrávat.


Imitace vrnaky - peš. Na suchu žádný zázrak, když ale vidíte, jak se nástraha chová při přískoku, když nasákne ve vodě, bude to láska na hodně dlouho. Já na ni chytil svoji metrovou hlavatku.

Plán na první den je jasný. Jure nám vypráví o tom, že hodně hlavatek se nachází v říčce Mali graben (MG), která je spíše potokem, protékajícím slovinským hlavním městem. Hlavatky jsou prý většinou malé, ale to je nám úplně jedno. Na rozchytání před lovem na slavnějších hlavatkových řekách s mnohem dražší povolenkou to bude ideální terén. Ráno vyrážíme za tmy v přívalovém dešti. Nevstupujeme do vody, aby hlavatka necítila vibrace. To za nás ale dělá polodivoký pes, který okolo nás pobíhá.

První náhozy míří k jezu, pod kterým se nachází nejširší místo „potoka“. Říčka v šířce Kocáby se tu opticky mění v střední Berounku. Ranní a večerní taktika velí věnovat se za tmy a za šera mělce chodícím woblerům a postupně přecházet v nástrahy, kterými vymetáme přes den dno. Dokud chytáme na woblery, jde všechno dobře. Při přechodu na lov s většími gumami, vrankami (peš), mihulovými copy (zopf) a vertikálními woblery (glavinjara) se začíná situace komplikovat. Vzácnými nástrahami krmíme především strom hluboko v tůni pod jezem. Hlavatka se neukazuje.


Říčka je obrostlá převislými stromy a keři. Na březích jsou skály. Voda průzračná.

Posouváme se po proudu. Rozmisťujeme se postupně podél krásných, ale malých tůní, často schovaných v silném proudu. Víme, že tu hlavatka může být za každým kamenem. Čeká nás technicky náročné chytání. Říčka je obrostlá převislými stromy a keři. Nejzajímavější místa jsou často u protějšího břehu pod vegetací nebo blízko u ní. Tam musí směřovat i přesné náhozy. Něco takového není při použití těžké sestavy se silným a tvrdým 0,40mm monofilem žádná legrace. Zvláště když i na vašem břehu je přístup k vodě velmi špatný, břehy jsou vysoké a podmáčené. Neustále musíte dávat pozor, abyste ryby nevyplašili.


Voda je, přestože se tu před pár dny hnala povodeň, velmi čistá. Na dno ale v hlubokých tůních nedohlédneme.

Na dalších dvou místech je situace podobná. Přestože neustále prší a hodně vody spadlo i v předchozích dnech, působí říčka velmi čistě. U nás by už dávno teklo totální kakao. Cítíme, že by deště mohlo být klidně mnohem více. A také to, že s sebou máme desítky nástrah, a najednou téměř nevíme, co do čisté vody na prut dát. Vtom Jure velí: „Paužička.“ Z broďáků omýváme bahno a jdeme do bistra na kafe. Průvodce ho pije v úplném klidu a vysvětluje, že se na hlavatky musí pomalu. „Je to vlastně spíše lov s háčky než rybaření. Třeba hodinu si připravuješ pozici na to, abys pětkrát nahodil. Nebo si den předem jdeš důkladně prohlédnout místo, na kterém budeš zítra ráno za tmy chytat.“ Já jsem naopak v neklidu, neboť jsem připravený vydržet chytat, i kdyby mělo být hodů 10 000, a tady ztrácím čas. Nedávám to ale s pokorou najevo. Jure nám také ukazuje motivační video. Na místě, kde jsme před chvílí stáli, a říčka tu není široká ani 5 metrů, má na prutě hlavatku. Věříme mu, že tu jsou, ale když na displeji vidíte dynamický souboj a jak při něm hladina exploduje, motivace stoupá a víte, že chcete něco takového také zažít. Po kávičce déšť ustává, začíná mrznout.


Rozbřesk v hlubokém údolí Savy Bohinjky, ve kterém jsme v dálce viděli zasněžené vrcholky Alp, byl jedním z nejkrásnějším v mém životě.

Hucho power

Cítím, že mi odstoupení od řeky pomohlo. Jsem mnohem vyrovnanější a hlava lépe vyhodnocuje to, co je při lovu podstatné. Stále ale nic nechápeme. Potok bombardujeme nástrahami jako šílení. „Bam, bam, bam!“ Hned další místo vypadá fantasticky. Kamenné schody mezi sebou skrývají dva překrásné „bazény“. Musíme se k nim probít přes výběh s kravami a plantáž bolševníku. Platíme pár daní v podobě utržených woblerů a jdeme dále po proudu. Mali graben se tu žene loukami a pastvinami. Pod podemletými břehy MG se tvoří hezké tůně, ve kterých občas zahlédneme stojící rybu. Jure našlapuje přikrčený jako indián: „Tady je určitě hlavatka. Síla vás provázej - hucho power!“


Plížit se po břehu a dobře se dívat. Takový je správný hlavatkářský přístup.

Díváme se okolo sebe a časem se začínáme i my plížit po březích jako kočky. Intuitivně cítíme, že jinak nemáme vůbec žádnou šanci. Místo přírodních barev nástrah nasazujeme ještě přírodnější. Je nám to ale houby platné. Na dalších 3 kilometrech řeky si nevylosujeme ani záběr. Slunce se začíná blížit k obzoru a my si dáváme druhou pauzičku. „Dáte si Bernarda, Staropramen, Plzeň nebo slovinské Laško?“ ptá se nás 650 km od domova sympatická barmanka. Připadáme si tu jako doma, čemuž pomáhá i Jure, který má rád snad všechno české, je výborným společníkem a velmi dobře naším jazykem hovoří. Anglicky se domlouváme, jenom když si potřebujeme něco říci 100% přesně. Dáváme si dvě „rychlá“ a čeká nás dlouhý pochod předměstím slovinského hlavního města zpět k autu a místu, kde jsme ráno začínali. Tam totiž budeme i končit.

Při lovu hlavatek je dobré mít jasný plán. Záběrů za bílého dne je méně. Velké naděje se tak upínají k brzkému ránu, kdy se ve Slovinsku smí chytat hodinu před východem slunce, a hlavně večeru, kdy můžeme lovit hodinu po západu. Je tu soumrak. Elitní hlavatkový čas. „Chlapci, nenahazujte, dokud je ještě světlo. Hlavatka nesmí vidět vaši nástrahu, ale jenom cítit její vibrace. Ještě je moc brzy, počkáme.“ Stojíme na břehu a vychutnáváme si to napětí, které zažívaly generace hlavatkářů před námi. Začínáme s nimi cítit propojení. Už hrozně moc chceme nahazovat, ale také chceme, aby tahle chvíle nikdy neskončila.


Přírodní nástrahy měníme za ještě přírodnější. Velmi věříme místním woblerům Savar v jednodílné i dělené verzi.

Je to tady! Všichni sázíme na dělené woblery. Já chytám dolní část bazénu, Honza hází přímo pod jez, David je uprostřed. Je tma jako v pytli. Při náhozu kolmo na proud bychom dokázali řeku přehodit. Musíme tak dobře vyměřovat náhozy, abychom se neokrádali o průjezd nástrahy atraktivními místy u protějšího břehu, ale zároveň nástrahy neztráceli. Zúročujeme tak zkušenosti z dlouhých hodin noční přívlače na našich vodách. Rovnoměrně přitahujeme nástrahu střední rychlostí nebo ji táhneme pomalu, aby ocásek téměř čeřil hladinu. David občas wobler vede agresivním cukáním špičky. Prvních deset salv záběr nepřináší. „Přestaneme na 2 minuty házet, ať je zmateme,“ šeptá Jure. Tohle už je opravdu vysoká škola...


Lov hlavatek je týmovým sportem. Ve správném týmu mají obrovskou radost z úlovku všichni (vlevo Jan Matějka, uprostřed David Chalupka, vpravo Jure Useničnik).

Pauza trvá jako věčnost. Po jejím skončení David hlásí na druhý hod záběr. Sekundu poté cítím silný tah já. Buď zdoláváme dvě hlavatky, nebo jsme se do sebe zamotali. V tom momentě sud se střelným prachem vybuchuje. Doposud stoicky klidný Jure nám ukazuje, co je to balkánský temperament. Jeho radostný řev prokládaný povely musí být slyšet až někam za vrcholky Julských Alp. „Kontakt, kontakt! Všichni rozsviťte čelovky! Naveď rybu do mělčiny a pak buď připravený na to, že znovu vyrazí. Až bude unavená, tak ji chytím lososovým hmatem za ocas.“ Přichází několik silných výpadů. Začínám tušit, že máme na prutě jednu rybu, a tak jenom udržuji napnutou šňůru a nechávám zdolávat Davida, aby o rybu zbytečně nepřišel. Královna už je kousek od břehu a ukazuje se nám v plné kráse. Pohled je to úchvatný. To už ji Jure drží za ocas a pojišťuje decentním úchopem pod hlavou. Podběrák hlavatkáři obvykle nepoužívají. Ozývá se hurónský řev, po kterém následuje chvilka zmatení. Hlavatka je totiž omotaná našimi vlasci, v hubě má dva woblery, ale v čelistech visí zapíchnutý jenom můj trojháček. Záhadu hlavolamu řeší náš průvodce, který to ignoruje a radostně objímá Davida a gratuluje mu. Později se shodujeme na tom, že to udělal naprosto správně. Záběr cítil jediný David. Já jsem měl v tu chvíli nahozeno u protějšího břehu. Do mého prutu se ryba zřejmě zamotala při prvním rychlém výpadu po proudu, přičemž se zapíchl můj háček. Davidova háčku se zřejmě zbavila při divokých kotrmelcích u břehu. Od toho jsme ale jeden tým, aby měla v tu chvíli v tlamě „pojišťovák“. :-) Ten ale možná nebyl vůbec potřeba, neboť se ryba omotala vlasci, které ji mohly udržet.


Hlavatka se objevuje na mělčině. Teď už jenom nepokazit lososový hmat.

„Tohle je na tuto vodu trofejní ryba! Většinou se zde loví hlavatky od 30 do 50 cm. Překrásný sulec,“ křičí Jure. Davidovi gratulujeme k první hlavatce v životě, radostně se objímáme. Výprava se právě pro všechny stala úspěšnou. Hlavatce naměříme 81 cm a po chvíli ji pouštíme. „Hlavatky většinou loví v páru. Teď máte velkou šanci chytit další!“ V rybářské horečce na nic nečekáme a zase drtíme vodu. Do doby, než musíme ukončit lov, se nic dalšího neděje. „Úlovek takové ryby je obrovským úspěchem celého týmu. David právě přeskočil asi tak šest levelů. Takovou rybu je potřeba řádně oslavit. Platí samozřejmě lovec,“ konstatuje náš průvodce. Nemusí nás ale dvakrát pobízet. Do půlnoci si užíváme krásného zážitku. David nám mimo jiné vypráví o 11 tvrdých dnech na vyhlášené srbské řece Drině, kam dorazil autobus rybářů, a chytila se jediná hlavatka, ale ne na jeho prut. Tady ji chytil první večer.


Výprava se právě stala úspěšnou. David ulovil hlavatku 81 cm.

Sebevědomí roste, a tak se předháníme v odhadech, kolik se zítra na nové řece chytí hlavatek a jaká bude největší. Jure ale trpělivě vysvětluje: „Když jdeš na hlavatku, musíš mít hlavu úplně čistou. Hlavatka je jako bůh. Ty jsi tady a ona je tam. Když bude chtít, tak si nástrahu vezme. Když ne, neuděláš s tím vůbec nic. Neopatrností a přílišnou rychlostí ji můžeš akorát vyplašit.“ Po půlnoci ještě překováváme nástrahy na jednoháčky. V půl páté ráno totiž odjíždíme na Savu Bohinjku, kde se nesmí na trojháčky chytat.


David se loučí se svojí královnou, které za chvíli dá svobodu.

INFOBOX-POVOLENKY

Povolenky na slovinské řeky jsou poměrně drahé (nejen ty hlavatkové). Nepotřebujete ale ani náš, ani slovinský rybářský lístek. Na řekách, které jsme navštívili, jsme platili od 25 do 70 eur za den, a to jsme si kupovali pouze licence chyť a pusť. Na většině úseků ke všemu musíte s sebou mít průvodce z tamní rybářské organizace. Je to jak kvůli bezpečí rybáře, který by neměl být v drsných podmínkách sám, tak ryby.


Povolenky tu nejsou levné, ale prostředí nádherné.

Diamant mezi řekami

Na krásnou novou řeku jsme se nemohli dočkat. Povolenka je sem velmi drahá, ale ze svých minulých cest po Balkánu jsem věděl, že se jedná o diamant mezi řekami. Půl hodiny před rozedněním jsme zase u vody. Je skoro -10 °C. Míříme na tůň tůní, kde má být minimálně 8 hlavatek. Největší z nich měla při minulém chycení 127 cm. Na parkoviště přijíždí rakouské auto, ze kterého vybíhají rybáři, aby se dostali dříve na místo, kam jsme chtěli jít. Jsme už ale nad věcí, jdeme jinam. „Necháme je být. Půjdeme o tůň nad ně, které říkáme U Zmrzlé lišky. Tu jsme tam totiž jednou viděli. Byla zmrzlá ale seděla. Večer však zabereme místo hodinu před soumrakem. Pokud sem přijdou a budou se nám tlačit na místo, tak jim ukážeme, že tohle je Balkán! Hucho power!“

Po tmě slézáme bez čelovky namrzlé skály. Vodu vnímáme jako nikdy před tím. Adrenalin s námi cloumá, ale už víme, že co se má stát, to se stane. Očka zamrzají, nástrahy létají. Rozbřesk v hlubokém údolí, ve kterém jsme v dálce viděli zasněžené vrcholky Alp, byl jedním z nejkrásnějších v mém životě. A to i bez záběru od hlavatky.


Bam, bam, bam. Jsme připraveni na tisíce hodů. Časem ale přecházíme na jiný přístup.

Chvíli po rozednění se plížíme k tůni, kde jsme chtěli začínat. Řeka tu naráží na skálu a láme se do pravého úhlu. Vytvoří několik hlubokých úplavů, ve kterých ani v extrémně čisté vodě nevidíme na dno. Víme, že příliš rychlí Rakušané tu rybu nechytili. Sundaváme woblery a nasazujeme nástrahy dna. Slézám po kořenech zpevňujících vysoký břeh na úroveň vodní hladiny. Doufám, že najdu úhel, ve kterém bych mohl bočním hodem poslat umělou vranku pod převislými větvemi do středu tůně. Přikrčený balancuji jako artista ve snaze nedotknout se vodní hladiny. Nához se daří. Nástrahu nechávám dopadnout na dno a bez navíjení jenom přizvedávám špičku prutu. Věhlasná nástraha peš (vranka) splavává proudem. Ale bez kontaktu.


To jak klečím uprostřed zimy v průzračné vodě, brodící bundu mám zmáčenou až po lokty, v ruce svírám metrovou hlavatku a s kamarády se na sebe šťastně usmíváme, si budu pamatovat do konce života.

To všechno se mění po několika náhozech, kdy dostávám záběr od nejcennější ryby svého dosavadního života. Čekal jsem ránu jako z děla, ale ta se nekonala. Od začátku však bylo jasné, že je na prutě ryba a není malá. Srdce buší jako o závod. Ztráta hlavatky je prý jednou z nejbolestivějších, jakou můžete v rybaření zažít. Doufám, že něco takového tentokrát nezažiji. Situaci ale komplikuje to, že než stihl vytáhnout nade mnou chytající David svoji nástrahu z vody, ryba se do jeho prutu zamotala. Stává se už tradicí, že hlavatky zdoláváme spolu. Modlím se, aby si kvůli tomu ryba nástrahu nevytřepala. Vstupujeme do vody, kde se nám naštěstí daří překřížené pruty rozmotat, a mohu zdolávat sám. S Davidem máme na sobě jediní z týmu prsačky, neboť většinou nebývají na menších řekách potřeba. Teď se k nám ale ostatní z vysokého břehu nemají jak dostat, a tak víme, že podebrání hlavatky musíme zvládnout sami. Pokud se toho ovšem dočkáme. Hlavatka je totiž velmi neklidná, nabírá rychlost a snaží se uniknout po proudu dolů z tůně, kam bych ji přes stromy a hloubku nemohl následovat. Důrazně jí to rozmlouvám. Poté se pro změnu vydává proti proudu. Prutu, navijáku, vlasci i karabince věřím. Vše je patřičně naddimenzované. Bojím se ale, jak malý kluk, že si nástrahu vytřepe z tlamy. Hlavatka se kroutí v tůni jako boxer v ringu. Jezdí od skály ke skále. Pak se mi ji daří zvednout nad mělčinu. Jure z vysokého břehu má lepší výhled: „Radek, to je pořádná kanta (v překladu popelnice - tak říkají slovinští hlavatkáři velkým hlavatkám)!“ Prožívám rybářskou nirvánu. Posléze to šlo velmi rychle. Žádný bouřlivý výpad od břehu se nekonal. Hlavatka se pouze jednou snažila nesměle dostat z mělčiny. Pak už ji ale po nějakých 7 minutách David popadl za kořen ocasu a nepustil. Poplácali jsme se a kaňonem se poprvé ozvalo moje hlasité české: „Jóóóoo!“


Právě jsem si splnil svůj největší rybářský sen.

Právě jsem si splnil svůj největší rybářský sen. Navíc to bylo hned na první hlavatkové výpravě se skvěle sehraným týmem přátel. Hlavatka měřila přesně magických 100 cm. Nejenom že jsem tak vytáhl hlavatku, ale chytil dokonce velkou hlavatku. Myslím, že to byla odměna za všechny porážky na předchozích výpravách. Odměna za prutohodiny, kdy mě držela jenom naděje. Úlovek jsem si před úžasnou přírodní kulisou patřičně užil. To, jak klečím uprostřed zimy v průzračné vodě, brodicí bundu mám zmáčenou až po lokty, v ruce svírám hlavatku a s kamarády se na sebe šťastně usmíváme, si budu pamatovat do konce života. Pořídili jsme několik fotek a pak už se chtěla hlavatka vrátit domů. Do své tůně, kterou, pokud nebude muset, nikdy neopustí. Pouze za různých průtoků, včetně povodně, trochu upraví svoji pozici v rámci bazénu.


„Moje“ hlavatka chvíli před tím, než se vrátila do své tůně, kterou nikdy neopustí.

Vylezl jsem zpět na břeh a všem moc poděkoval za pomoc. Největší dík patřil nejlepšímu hlavatkovému průvodcovi Juremu, se kterým jsme se pak na sebe dlouho jenom usmívali. Možná na mě někde čekala jiná hlavatka, ale tuhle bych bez něj rozhodně nechytil. Bylo jasné, že výprava se stala mimořádnou. Dvě takové hlavatky rozhodně nebývají ani na výborně zarybněných slovinských řekách obvyklé. Bez hlavatky ale stále zůstával Honza. Nebude to mít jednoduché. Ani zdaleka, ale není konec výpravy...

Pokračování příště

P.S. Pokud máte seriózní zájem o hlavatkovou výpravu do Slovinska, neváhejte mě kontaktovat, pomohu případně zprostředkovat. Tento a další články autora také naleznete v časopise Kajman.

Tento a další články autora naleznete v časopise Kajman

Autor: Radek Filip - ®

Diskuse k článku (49 reakcí)

Přečteno: 14 484x
Průměrná známka: 1.08

NZimní muškaření v Rakousku - Goiserer Traun

Nutno podotknout, že zimní chytání není vůbec jednoduché. Jak pro rybáře vzhledem k nízké teplotě vody a vzduchu, tak i pro ryby.

NLov královen 2. díl

Při lovu hlavatek je důležité dobře pozorovat, postupovat pomalu a opatrně.