Konečně je to tady

- Milan Tychler

V předvečer zahájení pstruhové sezóny sedím mezi pruty a krabicemi s nástrahami a cítím se jaksi bezradně. Nechce se mi tahat k vodě spousta věcí, ale jaksi se pořád nemohu rozhodnout co si s sebou vlastně vzít.

Když jsem měl jako kluk jeden prut na všechno a v krabičce pár nástrah, bylo to o mnoho snazší. Teď mám, nač si vzpomenu, a to mi tak trochu komplikuje život. Pruty tuhé i měkčí, se špičkami vlepenými i celoblanky. Plandavky, rotačky, gumy, wobblery… A navíc je tu další dilema – kam vlastně jít. Když začíná sezóna ve všední den, je to problém, a tentokrát to navíc vyšlo na sobotu. Ach jo!


Tohle sice není ze zahájení, ale je to nádherná řeka plná nádherných pstruhů

Neříkám, že se mi nelíbí mít několik pěkných proutků a spoustu krásných nástrah. Komu by se to nelíbilo? Ale už mě vážně nebaví to tahat s sebou. Jenže člověk nechce nic podcenit, a tak se z něj stává soumar.

Vzpomínám si, že když jsem jako kluk vyrážel poprvé na pstruhovku, měl jsem v krabičce pět třpytek. Tři maličké plandavky Heintz a dvě rotačky, které jsem střežil jako oko v hlavě a byl ochotný pro ně vlézt kamkoli, kdybych někde uváznul. No a pak jsem měl 180 cm dlouhý laminátový proutek a na něm naviják Stabil 321 s patnáctkou vlascem. Ráno jsem u Moravice na dvoukilometrovém úseku potkal pět lidí. Našel jsem si místečko u soutoku se starým mlýnským náhonem a při prvním nahození mi stříbrnou plandavku ukousla štika. Byl to jen mžik. Ta snad ani nepocítila, že byla na vlasci. Rychle jsem se klidil dál po proudu, protože by mi určitě ukousla i druhou třpytku. Po pár nahozeních jsem měl prvního pstruha. Byl to pěkný duhák okolo čtyřiceti centimetrů. Samozřejmě dostal svobodu, protože první ryba se bez výjimky vrací vodě.

Odchytal jsem do hodiny. Dva další duháci zabrali hned po sobě a pak jsem chytil pěkného potočáka. Toho jsem také pustil. Byla to příliš krásná ryba na to, abych ji zabil. Jeho červené tečky na bocích byly jako rybíz. Měl temně hnědý hřbet a nažloutlé břicho. Počkal jsem si na třetího duháka. Už tenkrát se vysazovali a už tenkrát se jim říkalo granuláči. Je to už čtyřicet let. Pstruhové vody bez nich by dnes byly prázdné. Tři povolené kusy ležely ve svěže zelené jarní trávě a já se cítil jako král rybářů.


Jeden z lepších kousků

V obdobném duchu probíhaly i další sezóny a pak se začaly věci měnit. Nářadí i nástrah přibývalo, ale přibývalo i rybářů a ubývalo ryb. Už nebylo tak snadné chytit něco kloudného. Tedy rybu mírovou. Malých bylo vždycky dost. Pstroužků je i teď stejně jako tenkrát plná řeka, ale jen zlomek z nich má míru. Během dopoledne nebo v podvečer jste mohli chytit dvacet pstruhů, avšak ani jediný z nich řeku neopustil. Mírové a velké ryby se chytily v prvních dnech po zahájení a pak už to tak snadné nebylo. Zůstalo v ní jen pár zkušených a veleopatrných ryb, které se nedaly zlákat rybářskými cingrlátky. Já na ně chodil, trápil se a snažil. Trávil jsem u řeky celé dny. Když jsem nějakou z nich dostal, byl jsem šťastný a největší odměnou mi bylo to, že jsem rybu zase pustil. Pouštěl jsem je celkem bez obav, protože jsem věděl, že je jen tak někdo nechytí. A když ano, zase je vrátí do vody, protože ti opravdoví vytrvalci lovili téměř bez výjimky pro zábavu, a ne pro maso…

Pak jsem se z tohoto kraje odstěhoval a vodu, kde jsem znal každý kámen v řece a u které jsem prakticky strávil dětství, spolkla Slezská Harta. Stále mám před očima ta krásná zákoutí, svá místečka, na kterých jsem strávil tolik času, a mraky vzpomínek se mi pořád vrací. Jen já se nemohu vrátit tam, kde jsem to měl tak rád…


Tohle se po zahájení už moc často nepodaří…

Teď chodím na jiné vody. Jsou také krásné a také jsem tam chytil pěkné ryby, ale není tam klid. Dnešní zahájení pstruhové sezóny je jako začátek závodu, na kterém je nejsmutnější to, že mnoho rybářů se nejspíš řídí heslem, když nezabiju já, zabije někdo jiný, a plení vodu hůř než vydry. Těch, co ryby pouští, je mnoho, ale to nestačí. K vydrancování vody stačí pár dnů a je hotovo. Pak už můžete jen trápit drobotinu nebo se pokoušet jako já kdysi o ty po čertech prohnané kousky, které zbyly. Pokud tedy nějaké opravdu zbyly, protože nástrahy jsou dokonalejší a rybáři chytřejší.

Když tak sedím mezi tím vším, co bych mohl na zítřejší pstruhy použít, napadla mě i docela kacířská myšlenka, že bych ráno nešel. Ale bylo to jen takové chvilkové zaváhání. To přece nejde! Nakonec přece jen vybírám takový univerzálnější proutek a naplním jednu krabičku různými nástrahami. Jdu spát pozdě a přece nemohu usnout. Přemýšlím o tom, co bylo, a těším se, jaké to bude. To všechno se mi v hlavě prolíná, když konečně usnu. Zdá se mi, že jsem nespal ani pět minut, když pípne budík. Vystřelím z postele, naliju do termosky kafe a hurá k vodě.

Na plácku u řeky už je plno. Jsou tu známí i neznámí a všichni natěšení na dnešní den. Zdravíme se vzájemně. Některé už jsem neviděl hodně dlouho a je to příjemné setkání. Kdybych nepřijel, už tohle by mi asi chybělo. Máme dost času na to, abychom si dali kafe, připravili proutky, nasoukali se do brodicích kalhot a chvíli v hloučku poklábosili. Je to opravdu svátek a myslím, že mnozí mají za sebou podobnou noc jako já.


Malé překvapení

Čtvrt hodinky před zahájením se začínáme rozcházet a přejeme si štěstí. Někteří se vypravili po chodníčku dál po proudu, jiní zase proti proudu, někteří schází k vodě nejkratší cestou. Ti, co chtějí mít klid, šlapou ze všech nejdál. Já se nikam daleko nehrnu. Dnes je to skutečně jedno. Chci si jen zaházet, a jestli nějaká ryba přijde, bude to hezký bonus navíc. Samozřejmě očekávám nějaký záběr. Budu rád za každý, ale vím, že ať chytím cokoli, stejně to pustím. Tradici o puštění první ryby jsem už dávno rozšířil na puštění všech ryb v tento sváteční den.

Mobil v kapse pípnul a já pomalu vstupuji poprvé letos do řeky. Je to zvláštní pocit plný očekávání. Voda chladí, ale není to nepříjemné. Udělám pár krůčků, abych měl prostor, zkontroluji pohledem kolegu vpravo i vlevo, kývneme na sebe a rozmáchneme se k prvnímu nahození. Nástrahy letí vzduchem a měkce dopadají k protějšímu břehu. Tak je to konečně tady…

Už není nic okolo nás. Každý je jen sám s řekou a svými odvážnými nadějemi. Někomu se splní, někomu ne. Myslím, že ti, kteří nejdou pro rybu, budou na konci tohoto dne šťastnější než ti ostatní, a jsem rád, že patřím mezi ně. Sluníčko se dere k řece mezi korunami stromů. Vzduch je čerstvý, svěží, ptáci spustili svůj koncert a je tu neskutečně krásně. Čas běží. Někteří se už vrací. Odskočili si jen na chvilku a spěchají do práce. Tomu se říká vášeň. Nelitují časného vstávání. Prostě musí alespoň na chvíli k vodě. Ti, co si mohli vzít dovolenou, před sebou mají celý den, nebo minimálně dopoledne.


Trochu vyhublá ryba, ale krásná, a proto musí zpět do vody

Všechny, tak jak tu jsme, nás spojuje totéž. Máme rádi lov ryb, jsme rádi u vody ve chvíli, kdy se příroda probouzí, rádi zažíváme to vzrušení, když ryba zabere, a pak prožíváme ten souboj s rybou bojující divoce na jemném náčiní. Je to nádhera, když máte v rukou jemňoučký proutek a na konci vlasce divoce skákajícího pstruha. Ty chvíle zůstávají vryté do paměti a můžete si je přehrát kdykoli, když se tak úplně nedaří, a klidně se můžete vrátit i o čtyřicet let zpět. Pokud vám tedy paměť slouží. Pak si uvědomíte, že je to vlastně pořád stejně vzrušující a že to skutečného rybáře nikdy neopustí…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (14 reakcí)

Přečteno: 9 247x
Průměrná známka: 1.19