Jen si tak klepu na proutek

4.11.2015 - Milan Tychler

Den, či spíše pozdní odpoledne stejné jako mnoho ostatních v tomto parném létě. Celá příroda netrpělivě čeká, až se setmí, protože vedro je prostě příšerné. Nezapršelo už ani nepamatuji, a když, tak spadne sotva pár kapek, které se okamžitě po dopadu na zem téměř se zasyčením vypaří. Řeky ukazují „hladové“ kameny. To jsou kameny, o kterých pamětníci říkali, že když se v korytě řeky objeví, znamená to velké sucho a tím pádem i neúrodu a bídu.

Dnes je trochu jiná doba, nicméně tohle sucho dopad na zemědělství zcela jistě má. V zemi jsou praskliny, že by do nich člověk ruku schoval až po loket, a zrno zasychá v klasech nedozrálé. Kamarád obsluhující kombajn mi vyprávěl, že jeho kolegovi při opravě stroje na poli, když ležel pod kombajnem, vypadl z kapsy mobil a zapadl právě do takové praskliny. Musel si kladivem a majzlíkem puklinu zvětšit, aby do ní mohl strčit ruku, a na telefon téměř nedosáhl. Takové je sucho.

Dalo mi to trochu přemlouvání, abych vypadl na ryby. Ne proto, že bych nechtěl rybařit, ale pro to příšerné vedro. Nemusíte vůbec nic dělat a pot se z vás jen lije. Je to unavující a otravné. Nejsem z těch, kdo nemají rádi teplo, ale co je moc, to je moc. A tohle už mi nesedí. Navíc v tomto vedru ani ryby moc nespolupracují.

Před pár dny jsem byl na řece. Brzy ráno za chládku parmy skákaly jak o život. Pěkné kousky, až jsem se podivil. Ale myslíte, že nějaká z nich zabrala? Zlaté oči! Ani ťuk. Běžně tam parmy chytám na přívlač. Malé gumy nebo pomaloučku vedený wobbler při dně, to na ně platí. Ale tentokrát čistá nula. Při přívlači nic mimořádného, řeknete si, ale ne ve chvíli, kdy můžete ryby takřka chytat do podběráku! Kdyby alespoň nějaká mrňavá, nebo alespoň kontakt. Prostě ne! Nic, nic a nic. Bída.

Řekl jsem si, dobrá, nechcete jít na přívlač, vyléčím vás večer feederem. Připravím krmení, hromadu masných červů a půjdu na to. Nachytal jsem spousty ryb. Ostroretky, plotice, cejny, cejnky, podoustve i okouna, ale parmu ani jednu, přestože se zase ukazovaly. Je to pro mě záhada a pořád na to myslím. Možná bych měl ještě zkusit plavanou. Třeba chtějí mít parmy nástrahu v nějakém pohybu. Tady jsem jich s boloňkou nachytal spousty. Třeba je teď ta správná doba. Třeba.

Teď jsem na jiné řece. Spíše je to říčka než řeka a v tomto suchu je to jen takový potok. Ale je tu několik hlubších míst, které bych chtěl prověřit jemným proutkem s malou nástrahou. Ani zdaleka mi nejde o velké ryby, vděčný budu za cokoli. Hodně ryb, a hlavně ty větší, zmizely. Sjely po proudu zpět do velké řeky a v tomto menším přítoku jich mnoho nezůstalo. V tůňkách jsou tlouštíci, sem tam se najde v proudu parma. Uvidíme, jak to půjde.

Scházím níž po proudu a pak jdu proti vodě. Takto mě ryby hned tak neodhalí. Vody je skutečně málo. I přesto, že má voda svůj letní přirozený zákal, na mnoha místech vidím až na dno. Vody je tu sotva do půli lýtek. Přesto brzy odhaluji pohyb podél břehů i větší zavlnění v proudu. Korytem se přímo šourám a pečlivě prohazuji vodu. Střídám různé nástrahy. Miniaturní wobblery v podobě všelijakých much a broučků, mikro twistery, ty nejmenší rotačky a přišla řada i na marmyšky. Někdo takhle mění nástrahy pořád, ale já to dnes nedělám proto, že by mi ryby nebraly, ale protože mám záběrů kupodivu dost. A tak zkouším, na co budou ryby reagovat nejlépe. Velmi brzy zjišťuji, že je to prakticky jedno.

Malí tloušti nejlépe reagují na napodobeniny hmyzu. Jakmile tahle nástraha ťukne o hladinu, okamžitě po ní startují. Stejně dravě útočí na malé twistery. Na ty nejmenší twistery kombinované s marmyškou dravě útočí především perlíni. Jsou velcí jako dlaň, ale apetit mají pořádný, to se musí uznat. Ani okouni nezůstávají pozadu a musím přiznat, že mě docela překvapili, protože jsem jich chytil poměrně dost, a přitom se tady okouni nijak běžně neloví. Je to tedy příjemné překvapení. Vlastně je to celé jedno velké překvapení, protože jsem ušel doslova pár metrů a ryb jsem chytil požehnaně.

Pak se dostávám k hlubšímu místu, od kterého si slibuji také větší rybu. Nejdřív se ale musím dostat přes silněji proudící úsek. Je to sotva pět metrů rychlejší vody, která si tu vyhloubila o něco hlubší stružku. Nasazuji trošku těžší hlavičku se zeleným twisterem a pomalounku jím drnkám o dno. Sotva zvednu dvakrát špičku, je tu vázka. Škoda. Pozitivní je, že si mohu pro nástrahu bez problémů dojít, ale všechno si tak vyplaším. Vázka však najednou povoluje a já něco táhnu. Ale kdepak – něco táhne mě! Na háčku je ryba a podle zavlnění v proudu to nebude třiceticentimetrový tloušť, ale něco většího a hlavně mnohem silnějšího. Přidržuji vlasec prstem na cívce, ale kolik si toho můžete dovolit s čtrnáctkou, že? Nicméně proutek se zapojuje do práce a společně po chvíli podebíráme pěknou parmičku. Krásná ryba, která mi udělala opravdu radost.

Pouštím ji a během chvíle mám v proudu ještě jeden záběr, ale tuhle rybu ztrácím. Pak už nic. Postupuji tedy dál až k tůni. Tam lezu z vody a na chvíli si sedám na velký balvan. Za ním se točí voda a slibuje větší rybu. Jenže, sliby chyby. Pomalu se šeří a nic. Místo, na které jsem nejvíce spoléhal, je úplně hluché přes veškeré mé snažení. Sedím na balvanu, proutek položený na kolenou a nástraha je někde u dna ve vodě. Přemýšlím co dál. Ukončím to, to asi udělám.

Jak tak sedím a mimoděk klepu prstem na proutek, citlivá špička dává nástraze jakýsi život a najednou cítím, jak proutek těžkne. Zvedám ho s mírným přiseknutím – a na háčku je ryba. Asi nejtěžší dnes. Tak přece jen! Ryba se moc nebrání, spíš to vypadá, že jsem něco podsekl, ale to už známe… Nástrahu sebral candát, a dokonce víc než mírový. Takže i když to v plánu nebylo, ryba přece jen bude. Je neuvěřitelné, jak se dá i s tak jemným náčiním zvládnout pěkná ryba. Samozřejmě jen tam, kde nejsou žádné překážky, což je tento případ.

Tento candát by se dal považovat za super tečku za dnešním dnem, ale já si přece jen ještě nahodím. Trocha světla ještě zbývá. Vedu nástrahu jen miniaturními přískoky po dně a při třetím nahození přichází opět záběr. Ryba se brání velmi podobně a také velmi podobná té předchozí je. Opět candát, který jako by tomu předešlému z oka vypadl. Tak tohle už je definitivní konec dnešního dne s proutkem, který dnes volno rozhodně neměl. Zašvihal jsem si s ním opravdu pořádně.

Někdy se zdá, že je to všechno marné a že ryby z vody jako by zmizely. Ani já jsem nebyl na začátku této vycházky příliš optimistický, ale věřil jsem. Naděje však umírá poslední, a pokud nejste příliš nároční a dokážete víc než jen sedět u nahozeného prutu, můžete si skvěle zachytat ryby, zatímco jiní chytají jen úpal.