Kapr František - Povídka desátá

7.7.2015 - Kocháč

Námořníci

Naším novým domovem se stalo obrovské jezero. S životem v řece se nedalo toto prostředí srovnávat. Proplouvali jsme od přítoku mělkou částí zanešenou až na koryto silnou vrstvou štěrku, který vytvářel pásy lavic. V širší části přecházelo štěrkové dno v bahnité hlubší partie, ale z nich vystupovaly pozůstatky zatopených vinohradů a pobořených lidských obydlí. Nevycházeli jsme z údivu a pluli tou rozlehlou vodní plochou a stále naráželi na nová a nová překvapení.

Už v přítoku jsme potkávali kolegy kapry obřích velikostí. Netušili jsme, že je možné, aby našinec dorostl takových neskutečných rozměrů. Potkávali jsme obrovské kapry, ale taky obrovské sumce. Před některými z nich se musel mít na pozoru nejen Haluzák, ale i my ostatní. Byl to pro nás tak trochu šok, už dávno jsme si odvykli respektu vůči těmto nenasytným predátorům.

Pořád nám nešlo do těch našich hlav, jak je možné dorůst takové velikosti. Místní nám to vysvětlili celkem jednoduše: Tady sezóna krmení skoro nekončí, jezero je v podstatě mělké a už jarní sluneční paprsky prohřívají vodní hladinu velice rychle. Není to tady jak na našem rybníčku ukrytém ve stínu mezi stromy se stále studeným přítokem. Od brzkého jara do pozdního podzimu se veškerá energie slunce opírá do vodní hladiny svou plnou silou, mělčiny se rychle prohřívají a i v těch největších letních vedrech stačí jen malý větřík, aby vytvořil na jezeře mohutné vlny, které prokysličují vodu. Prostě ideální podmínky a pro nás kapry ráj. I přes tuto skutečnost nám místní starousedlíci vykládali o tom, jak extrémně hojné na potravu bylo jezero před mnoha lety, kdy bylo poprvé napuštěno. Jídlo, kam jen oko dohlédne, a přírůstků, kterých kapřík dosáhne na studených rybnících vrchoviny za několik let, tady ryby dosahovaly za pouhý rok. Neuměli jsme si to představit a i současné podmínky byly pro nás přistěhovalce proti rybníčku nebo řece rovné kapřímu ráji.

Trvalo nám celý den, než jsme dopluli na druhou stranu jezera. A tam jsme se rozhodli pro okružní jízdu kolem břehu. Cestou jsme naráželi na spoustu potvor. Zajímavá byla jedna skutečnost. U nás mnozí rybáři chytali přímo pod břehem, ale tady jsme po dobu naší okružní plavby nenarazili na jedinou udičku. Pod břehem jsme nacházeli jednotlivá sousta těch vymáčených knedlíků, ale nebezpečné háčky nikde. I vlasce prořezávaly vodní hladinu daleko od břehu. Pozorovali jsme potvory, jak se snaží nahazovat, co nejdál to jde, jako by závodily, kdo umí dohodit dál. Někteří jezdili na těch svých lodičkách a mizeli kdesi v dálce. Jednoduše, kolem břehu byl absolutní klid.

Trvalo nám dva dny, než jsme v poklidu obepluli celé jezero. Někde byl břeh vysypaný kameny, jinde zasahovaly až do bahýnka takové ploché, vyhlazené a řasou porostlé schůdky. Kameny a všechny větve byly obalené slávičkami a všude kolem spousta mňamek. Zažívali jsme neskutečnou pohodu. Hlad jsme neměli, ale mnohdy to dalo hodně práce slávičky z kamenů oloupat a rozdrtit jejich pevné schránky, abychom se dostali k tomu chutnému soustu uvnitř. I tak to ale bylo proti řece nebe a dudy, netrpěli jsme nedostatkem. Místní nechápali naše počínání a ptali se nás, proč se tak moc snažíme, když na jezeře jsou prostřené tabule plné těch kulatých pamlsků, co tam hází potvory.

Nejbližší prostřená tabule – a místní jí říkali „čtvrtá cenová“ – se nacházela zhruba ve vzdálenosti osmdesáti až sto dvaceti metrů od břehu. Tam se v ploše povalovaly mňamky, ale nebylo jich moc. Záleželo vždy na aktivitě potvory, kolik krmení tam ze břehu dostane. Další, a to už byly „první cenové“, byly nepravidelně rozprostřené po celé ploše jezera. A takovou tabuli když se podařilo najít, to nebylo přes spoustu krmení ani vidět dno. Prostě hody. Jen jsme si museli dávat pozor na háčky. U nás stačilo u takových hromádek najít dvě nebezpečná sousta, někdy maximálně tři, ale tady jich bývalo mnohdy hned několik. Museli jsme prvně prozkoumat okolí a tyto nástrahy najít. Potom jsme se mohli dosyta a bez větších starostí nabaštit k prasknutí.

Dny nerušeně odplouvaly jeden za druhým. Bezmála nekonečný prostor naší nové domoviny nás stále nevyváděl z úžasu. Už jsme se tolik nezdržovali kolem břehů, ale více se pohybovali v prostoru jezera. Vyhledávali jsme hromady krmení od rybářů a doplňovali ho naší přirozenou potravou, které bylo všude v okolí dostatek. Při našich cestách jsme objevili i přístaviště potvor námořníků, co čas od času přijeli a právě v těchto místech se naloďovali na ta svá plovoucí monstra. Potom už jen stačilo vyrazit za lodí a počkat, až do vody začne padat krmení.

Jednoho dne jsme zase podle stejného scénáře vyčkávali u přístaviště. Dorachotil stín a zanedlouho už na vodě stálo jedno z monster. Pozorovali jsme, jak dvě potvory tahají do lodě všechno svoje haraburdí a spoustu pytlů s krmením. Jedou asi na dlouho, pomysleli jsme si. Nu což, nebudeme se muset stěhovat. Haluzák se chtěl sázet, že nás budou krmit spíš kukuřicí než těmi knedlíky. Jarmila kontrovala, že je typuje spíš na pelety vonící rybinou. Vyrazili jsme za vrtulkou motoru a dopluli za našimi hostiteli až doprostřed jezera.

Trvalo to dlouho, než se potvory ukotvily a do vody začaly padat první lopaty mňamek. Daly si záležet, ukotvily se pořádně. Někteří se kotví jen přes dvě kotvičky na špagátech, tihle zakotvili celé to monstrum na čtyři dlouhé tyče, které zarazili do dna. Do vody postupně přistávala jedna nástraha za druhou a bylo jich víc, než bývá zvykem. Normálně si takové dvě potvory nahodí čtyři šest udiček, ale tihle jich do kruhu kolem svého, teď už mola, naházely dvakrát tolik a některé z nich měly na konci na háčku ještě z posledních sil se vrtící rybku. A stejně jak kolem dokola naházely nástrahy, tak taky kolem naházely spoustu krmení. Co se týče sázky, vyhrál by Haluzák – většinou se jednalo o žlutá zrníčka.

Řeknu vám jedno, zrníček bylo tolik, že vytvořily kolem toho monstra souvislý žlutý prstenec, ale byla tvrdá. Asi suchá a ani nenamočená. Bude trvat dlouho, než nasáknou potřebné množství vody. Museli jsme se prozatím spokojit s nějakou tou peletou a knedlíkem, co přistávaly spíše jednotlivě kolem. Nedělalo nám větší problém těch pár soustíček posbírat a zrovna jsme se chystali odplout a vrátit se až druhý den, když vtom se obloha najednou zatáhla a zvedl se silný vítr. Na lodi začal neskutečný zmatek a rachot. Potvory se snažily všechno co nejrychleji zabalit, ale ukotvily se až moc poctivě. Vlny byly čím dál větší a pozohýbaly ty tyče, na kterých loď stála. A vlny byly stále větší a mohutnější, nejedna se převalila přes boky dovnitř člunu. V lodi panoval neskutečný chaos. Pár prutů vypadlo ven a pomalu klesalo ke dnu. Vítr roztrhal přístřešek na kusy a na konstrukci vlálo už jen pár cárů zelené látky. Potvorám se podařilo člun odkotvit a po větru mizely za čepicemi vln.

Netušíme, jestli se dostaly ke břehu. Pravděpodobně ano, ale jistě ne v pořádku. Otázkou zůstává, zda byl ten vítr trestem za tu neuvařenou kukuřici, nebo to byla jen shoda náhod. Podobných příhod jsme zažívali na jezeře spoustu, ale to nebylo nic proti tomu, když se potvory rozhodnou uspořádat závody v lovu ryb. Ale o tom zase příště…