Kapr František - Povídka sedmá

5.3.2015 - Kocháč

Velká řeka

Naším novým domovem protekla spousta vody od té doby, co nás povodeň vypláchla z našeho rybníčku. Všichni čtyři, já, starý kapr Přemek, jikernačka Jarmila a benjamínek Haluzák už jsme se stali skoro součástí velké řeky. Byl to nezvyk v porovnání s životem v rybníčku. Už při dlouhé nedobrovolné cestě během povodně jsme potkávali místní obyvatele. Kolegové kapři, říční starousedlíci, byli svalnatí sportovci. Jejich těla byla přizpůsobená životu v silném říčním proudu. Mohutné ocasní ploutve jim usnadňovaly život v tom neustálém pohybu. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se spřátelili a oni na nás přestali nahlížet jako na konkurenci, stejně jako jsme my vnímali v našem starém domově blbouny.

Možná to bylo věkem, ale nejblíže měl k těmto starousedlíkům Přemek. Proč jít složitější cestou pokusu a omylu, když jednodušší je se zeptat. A Přemek se i přes svou uzavřenější náturu seznámil velice rychle. Možná to bylo dáno i tím, že my mladíci a mladice jsme měli dost sil a to sousto jsme si vždy našli, ale pro Přemka už byly přesuny pro malé sousto velice náročné a s draze nabytou energií musel šetřit, co to šlo.

Netrvalo dlouho a věděli jsme kdy, kde a jak si obstarat potravu za vynaložení minimálních sil. A jak už to tak u řeky bývá, vše se zase točilo kolem proudu. Ze začátku jsme zmateně lapali po soustech plujících kalným proudem. Stálo nás to spoustu sil a námahy. Ale ani tato činnost nebyla marná a z nás rybničních povalečů se stávali kapři v podstatně lepší kondici. Museli jsme u toho vypadat směšně a právě díky Přemkovi jsme od místních zjistili, jak to dělat jinak. Asi si nás ze začátku oťukávali a první rada zněla: „Držte se podél břehu a sousta hledejte v patě břehu, kde je proud pomalejší a potrava se zachycuje mezi kameny a v menších prohlubních.“ Vyrazili jsme do akce a sjížděli po proudu a snažili se „luxovat“ tato místa. Místní se jen potutelně usmívali a bylo vidět, jak jim cukají koutky. No, časem jsme zjistili, co bylo příčinou jejich pobavení. Představte si, že plujete po proudu a snažíte se objevit nějaké to sousto, no a když už něco k snědku najdete, proud vás odnese o pěkný kus dolů, takže se musíte obracet a sousto pracně dohledat. Zásluhou Přemka a možná i díky soucitu místních nám bylo vysvětleno, že proti proudu bude naše počínání paradoxně méně namáhavé.

Místní to měli vypracované do detailu. Život v řece se žil jak podle jízdního řádu. Kapři byli rozdělení do menších skupin. Každou tuto skupinu vždy vedl jeden staršina, který měl jako první logicky nárok na nejchutnější sousta, ale při této příjemné činnosti nesl i břemeno prvního kontaktu s případnou nástrahou těch potvor rybářů. Na něm ležela tíha odhalit nebezpečí v podobě háčku a upozornit ostatní. Celá skupinka se vždy posouvala pomalu proti proudu a nasávala všechny ty dobroty jak v podobě přirozené potravy, tak návnad od potvor. Začali jsme to praktikovat stejně. Vedoucí úlohu průzkumníka dostal Přemek.

Dny a týdny běžely a my se pomalu sžívali se svým novým domovem. Naučili jsme se respektovat ostatní a oni přijali nás. Dostali jsme i své místo v jízdním řádu a luxovali řeku v pravidelných intervalech. Bylo nám dokonce vyčleněno místo pro odpočinek v jednom větším vracáku, kde jsme trávili čas klábosením s místními domorodci. Ti nám povídali o řece a životě v ní. Od svých dědů slýchávali, jak ještě jejich dědové žili v jiné řece, než je ta současná.

Vypadala tenkrát úplně jinak. Nebylo to rovné koryto s břehy vysypanými kamením, řeka se v těch dávných časech točila v mnoha zátočinách, vytvářela meandry a ústila do mnoha slepých ramen. Daly se najít klidná zákoutí plná popadaných stromů, které poskytovaly bezpečný domov a absolutní odpočinek. Pravdou je, že na jaře vždy přišla velká voda, mnohdy se rozlila do okolí, a kdo se nestihl při opadávání hladiny vrátit, málokdy už se setkal s ostatními. Přes všechna tato nebezpečí to znělo jako popis ráje. Ani prý nebylo tolik potvor rybářů a našinec nemusel být neustále ve střehu. A všechna tato vyprávění vždy končila tím, že někde dole za splavem je to takové doposud. Konec těchto debat byl vždy stejný. Část debatujících si stála za tím, že ten ráj dole je, a druhá oponovala, že lepší malé sousto mezi kameny sypané hráze než hromada žrádla na břehu.

Mezi sebou jsme toto téma neustále převalovali. Konzervativní Přemek zastával názor zůstat, kde jsme. Už měl toho harcování plné požeráky. Zažili jsme si toho v poslední době hodně a ve chvíli, kdy už jsme si vydobyli určité postavení, neměl chuť jít zase do dalšího dobrodružství a neznáma. Já se přikláněl k Přemkovi a krotil vášně Haluzáka a Jarmily přesto, že někde vzadu v hlavě mi něco říkalo, abych to risknul a poroučel se dál.

Dny plynuly a náš život řídil pravidelný interval řeky. Dle plánu schváleného rybí společností jsme každý den vyplouvali na cesty za potravou, pomalu proti proudu sbírali vše, co bylo k snědku, a potom se nechali proudem řeky unášet znovu na start a takto stále dokola. Celkem nuda. Hlad jsme neměli, ale honba za potravou to byla neustálá. Snad jen ty potvory rybáři se nám starali o zábavu a občas naházeli tolik žrádla, že jsme měli plná břicha jak za starých dobrých časů na rybníčku. V takovém případě vždy Přemek zhodnotil situaci, zjistil, kde je nebezpečí a poté vydal povel hrrr na kuličky. No, kuličky, ony to byly často spíš kuličky rozkrájené napolovic nebo různé prapodivné tvary. Některé potvory si s krájením kuliček hlavu nelámaly a to potom byla pohoda, protože jejich nástrahy byly hodný kus nad hromádkou kuliček v nejbližším dolíku, kam je splavil proud řeky. A to byly potom hody! Bez obavy z háčku jsme si napráskli břicha a zůstalo třeba i na směnu, která vyjížděla proti proudu po nás.

Jednou se stala taková nemilá věc. Už dlouho jsme neměli štěstí na dolík plný těch smradlavých dobrot. Jeli jsme si takhle proti proudu a proud k nám přinášel vůni těch kuliček. Ani jsme se nezdržovali hledáním soust mezi kameny, jako tomu bylo obvykle, a vyrazili jsme přímo do místa zdroje té vůně. Jenže na místě jsme zastihli skupinku kaprů, která vyrážela na luxovačku před námi. A ti se krmili na hromadách kuliček jak smyslů zbavení. Jejich šílenost na nás velice rychle přeskočila a pustili jsme se do kuliček možná s ještě větší vervou.

Už to bylo dlouho, co jsem na rybníčku neopatrně nasál sousto rybáře a poznal ten pocit silného tahu směrem ke břehu. Jenže tenkrát to bylo jiné, sotva jsem sousto nasál, háček se mi zapíchl do tlamky a já jednoduše cukl hlavou a vlásek utrhl. Tady jsem nasál sousto a až při odjíždění k dalšímu vzdálenému soustu jsem ucítil ostrost háčku. Lekl jsem se a vypálil do proudu. Po překonání prvního šoku jsem si neustále opakoval rady od domorodců: „ Využij sílu proudu!“ Najel jsem na prostředek řeky do největšího proudu a přes silný tah ze břehu ujížděl, co mi síly stačily. Trvalo to dlouho, než návazec s háčkem povolil a já byl jsem zase volný. A v tom okamžiku se to ve mně zlomilo – měl jsem toho dost. Kapr se tady dře a co z toho? Holé přežití? Pojedeme dál, ať to stojí, co to stojí.

A o tom zase příště… :o)