Povídání o kamarádech II

- Jan Gellnar

dokončení

To Božka! To je pravý opak. Ten kde přijde, kde nahodí, tam mu ryba zabere. Přema o něm tvrdí, že není normální a po pár zkušenostech s ním to tvrdím taky. Už v první den své rybářské kariéry ulovil dva nádherné líny. Jednoho dokonce okolo 40 cm. Za čtrnáct dní jich ulovil několik dalších a stejně pěkných. Měsíc na to k tomu přidal dva nebo tři aspoň dvoukilové kapříky, ulovené na Pustějovském jezeře. Na Odře vytáhl vousaté parmy, jelce, cejny a dokonce i úhoře. Tajemnou rybu našich vod. Prostě opravdové dítě rybářské štěstěny.
V těch měsících jsem s nimi často chytával. Ale přesvědčil jsem se o jeho kvalitách až 15. května, kdy jsme seděli na naší přehradě. Seděli jsme s Přemou vedle sebe a nikomu z nás se to ani nehnulo. Jó to Božka, ten řádil. Co chvíli mu policajt práskl do prutu. Tahal kapříka za kapříkem, plotici za ploticí a spokojeně se usmíval. Jeho vezírek se začal nebezpečně plnit. Znervózněli jsme. Přema začal nahazovat až nebezpečně blízko Božkových silonů. Ale bez výsledku. Zkoušel i jeho těsto a taky to k ničemu nevedlo. Nedalo se nic dělat. Už jsem se s tím smířil. Ryby prostě měly Jiříka rády. Později to uznal i Přema. Pokolikáté už...
Božka už buď nevěděl co roupama dělat a nahodil jeden prut tak dva metry od břehu. Bylo tam půl metru hloubky a při takovém hluku jaký u přehrady je, to byl úplný nesmysl. Taky jsem si hned poklepal na čelo. Neuběhly však ani dvě minuty a policajt mu tvrdě přirazil k prutu. Zasekl. Tah velké ryby mu málem vyrazil prut z ruky. Na hladině se objevil mohutný vír. Cívka zabzučela, Božka zařval a ryba byla pryč. "Kurva". Řekl, odložil prut a v pohodě dojídal svačinu. Musí prý přibrat.
Nevěřícně jsem na to koukal. Bože, co to bylo? Teď už jsem si na čelo neťukal. Na Božku jsem pak nahlížel s jistým obdivem a úctou. Po této zkušenosti jsem došel k závěru, že kdyby Jiřík nechal háček na suchu na břehu, ryba by se na něj vyplácala, návnadu by z posledních sil spolkla a řekla by: "Sekej, jsem tvá". Takový je tedy Božka, opravdové dítko rybářské štěstěny.
Oheň zapraskal. Protáhnu se. Půl třetí. Usnul jsem na chvíli? Ani sám nevím. Za půldruhou hodinu nahazujeme. Oheň zase skomírá. Přihazuju dřevo. Božka otevře oči: "Co je"? "Nic", říkám. "Spi". Nalívám si skleničku vodky. "Mi nenaleješ?" Martin se nemotorně zvedá z kutlochu. "Co nespíš?", zeptá se. "Je ti taky taková kosa?" "Teď jsem přihodil. Bude tepleji". Podávám mu sklenku vody. Vypije ji. "To je humus", prohlásí a posadí se vedle. "Slivovici jsme už vypili", řeknu a taky si dám. Oklepe mě. "Lepší než nic". "To ja". Souhlasí a zapaluje si cigaretu.
Martina znám od dětství. Už jako docela malí kluci jsme doprovázeli tatíky na rybářských toulkách po řece a okolních jezerech. Z počátku jako diváci a učni a po šestých narozeninách jako pionýrští rybáři. S jednou udicí jsme tahali malé okouny, perlíny a plotice. S přibývajícím věkem a hlavně s přibývajícími zkušenostmi, pochycenými od našich učitelů se k okounům přidali i líni, karasi, občas i nějaký kapřík a v mém případě i úhoři. Ty jsem se svým otcem chytal nejraději.
Jenže vody a jejich okolí byly docela jiné než jsou teď. Hlavně naše Odra, dnes holá, nahá a nechráněná, byla obrostlá mohutnými vrbami a keři. Skláněly se nad řekou a zasílali na hladinu ze svého listí spousty housenek, jepic a jiného hmyzu. Na ně čekali jelci. Stáli ve stínu korun na hladině jako přikovaní a čekali na svou příležitost. Častokrát jsme mezi nimi zahlídli i pěkné kusy, tak okolo dvou až tří kil. Čas utíkal a s ním se ztrácely i ryby. Z jezer se vytráceli líni, karasi, z Odry zas cejni, štiky a úhoři. Ulovit úhoře, tehdy hojnou a častou rybu našich vod je dnes otázkou velké a šťastné náhody. Změnily se i okolní louky. Byly čisté, zelené a v létě voňavé, poseté barevnými květy. Sněženky a petrklíče se stáhly do zarostlých porostů a tam ukryty před lidskou chamtivostí a bezohledností bojují o přežití.
No, všechno bylo jinak. Naše rodiny se často setkávaly v přírodě u vody. Ve vší slušnosti a udržovaném pořádku se pekly kuřata, smažila vajíčka s cibulí a špekem a hlavně se chytaly ryby. Takové chvíle jsme s Martinem hodně prožívali a tak není divu, že si ně dodnes vzpomeneme. Nejvíc jsme se však s Martinem sblížili na učilišti. Provedli jsme spolu spousty lumpáren a blbostí, chodili jsme za holkama na plesy a karnevaly a bylo nám dobře.
Oheň vesele praská, osvětluje naše tváře a my do něj mlčky hledíme. Martin hodí zbytek cigarety do ohně. "Nalej ještě", přeruší ticho a podává mi sklenku. Naleju mu. "Je to fakt humus", řekne, když ji do sebe hrkne. Pak mě plácne do ramene a jde si lehnout. Je půl čtvrté. Přihodím na oheň, dám si jeden hlt přímo z flašky a taky se ještě na chvíli natáhnu.
Ten Milan je zvíře. To jeho chrápání snad není normální. Zkusím to tedy ještě jednou a naposledy zamlaskám. Cosi zahuhlá, převrátí se na bok a na chvíli přestává.
Milan k rybařině přičichnul již v dětství. Z jeho vyprávění víme, že jako kluk chytával ryby v potoce u nich ve vsi. Lapal pstruhy do ruky, do košů, ale i na pytlačku a udici. Víme taky, že nedal pokoj ani státním rybníkům v okolí, kde byl a je rybolov přísně zakázán. Milan je o sedm let starší a seznámil jsme se s ním po vyučení ve fabrice. Byl taky rybář a tak jsme někdy na ryby chodívali spolu.
Martin, Milan a já jsme bývali zajímavá trojka. Udělali jsme si své jméno jak prací na rybářských brigádách, tak ostudou na rybářských závodech. O pár let později se přidal Božka a Přema a tak chodíme v pěti. Vlastně někdy i v šesti. To když se s Milanem vypraví na ryby také Radka, jeho holka. Nikdy bych nevěřil, že by s námi mohla na ryby jezdit žena. Ale je to tak. Z jejím zápalem k rybolovu a vytrvalostí si nás všechny získala. Sedává vedle Milana, hlídá jeho udice, někdy mu radí a klidně se nechává štípat prohnanými ovády a komáry. A tak ji bereme. Patří mezi nás.
Míla se opět pustil do slušného zařezávání. Ještě patnáct minut. On chrápe i když leží na boku. Je nemožný. Je to zvíře. Na moment ještě zavřu oči. Je slyšet příjemné praskání ohně. Svět se trochu točí.
Kdosi mne svléká a hází na studený led. Ještě k tomu padá sníh.
Je mi zima. Děsná zima.
Probudím se. Všude kolem je bílý den. Z ohně se už jen kouří. Přihodím jemné chrastí a podívám se na hodinky. No tě pic. Půl šesté. Ptáci vesele zpívají a smějou se nám. Zaspali jsme. Řeka je klidná, vábivá a úplně stejná jako včera večer. Kopnu do ostatních a chystám návnady. Je nevyšší čas abychom ...............
.........dopili zbytky.

Autor: Jan Gellnar

Přečteno: 3 319x
Průměrná známka: 1.82

NO Michalovi, který chytil a pustil

Dojemný příběh z dětství party malých rybářů, kteří měli svá čestná pravidla, přestože byli pytláci.

NPovídání o kamarádech

Božkáá, podběrák! Řval Přema co mu síly stačily.

NChudák matka

V kuchyni je jak po nájezdu Avarů, všude rozsypaná mouka, strouhanka, nádobí až hrůza, na zemi žmolky těsta.