Hliněné koule

16.8.2014 - Milan Tychler

Kdysi jsem objevil úplně náhodou pěkné kapry v místech, kde bych je absolutně nečekal. Při lovu parem v poměrně silném proudu jsem zasekl rybu, která bojovala očividně jinak než ty předešlé. Zatímco parmy silně táhly a pohybovaly se poměrně pomalu, tato ryba vystartovala po zaseknutí z místa jako raketa. Záběr přišel na peletu a zpočátku jsem této reakci nepřikládal žádný zvláštní význam. S postupem času jsem ale stále víc nabýval na přesvědčení, že to, co mám právě na háčku, parma není, a pokud ano, pak je to divoch jakého tu nepamatuji.

Zdejší parmy mají obvykle snahu držet se v proudnici, kde se zřejmě cítí nejbezpečněji, a když je z ní dostanete, motají se stále v blízkosti břehu a tvrdě se drží dna. Kolikrát je to skutečně „fuška“, než rybu zvednete ode dna alespoň o pár centimetrů. Tato ryba ale pomoc v proudu nehledala. Trvalo jí jen pár vteřin, než dorazila k protějšímu břehu. Pak se pustila proti proudu, a když zjistila, je jí v tom zdatně bráním, otočila se jako na obrtlíku a letěla po proudu jako střela. Nepříjemná situace. Ryba u protějšího břehu a mezi námi navíc ještě pořádný proud. Nářadí mám pevné, o to nic, ale tak daleko od sebe jsem tu v poslední době rybu ještě neměl. Nebude snadné dostat ji zpět. Bude to chtít hodně trpělivosti.

Ryba ale najednou zčista jasna polevila a já ji táhl přes proud jako nějaké poleno. V jednu chvíli se dokonce objevila na hladině, jako když táhnete cejna. Jenže tohle byl kapr, a docela slušný. Jakmile se ocitl u mého břehu, zase ožil a začal vzdorovat. Už ale ani zdaleka ne tolik jako na začátku. Zmateně vyrážel do stran, pak se nechal zvednout k hladině a nakonec šel do podběráku jako ovečka. Ten den jsem tam dostal ještě jednoho kapra a k tomu dvě parmy.

Proč se tam kapři objevili, je celkem jasné – přilákaly je tam pelety, které jsem tam parmám předkládal. Když chytám parmy na pelety, vždycky alespoň dva tři dny před lovem krmím. V proudu to není snadné, ale parmám není třeba předkládat hromady žrádla, zvlášť když vím, že se na lovném místě zdržují. Jde spíš o to, aby si přivykly nové nástraze. Pokud parmy nástrahu znají, nemají problém na ni zabrat.

S kapry je to podobné, avšak pokud je chci na místě zadržet, musím dát do vody něco víc než pár pelet. Místo v proudu pro ně není typické a jediné, co je tam může zadržet, je jen a jen potrava, které tam bude dost a která jim bude chutnat. To, že je mé krmení zajímá, už prokázali, avšak dost ho tam určitě není. S kapry jsem totiž vůbec nepočítal. Jenže vnadit v silném proudu peletami není snadné, protože proud je odnáší daleko od místa, kde je chci mít. Když krmím parmy, házím pelety hodně vysoko proti proudu a doufám, že klesnou ke dnu alespoň přibližně tam, kde pak hodlám lovit.

Když tak ale přemýšlím nad tím, k čemu se chystám, dochází mi, že přece nemusím nutně chytat kapry v tom silném proudu, kde mám nejvíc záběrů od parem. Teď, když vím, že tu jsou, mohu se pokusit o založení krmného místa v trochu klidnějším místě s větší přesností a to už není tak nereálné. V tekoucích vodách obvykle vnadím při lovu kaprů tak, že hrubé složky „slepím“ vlhčenou sypkou směsí do větších koulí a ty pak jednoduše naházím na vyhlédnuté místo. Jenže na této řece jakákoli vlhčená směs přitahuje hromady drobotiny. Mám z toho obavy, a proto vymýšlím strategii, která by mě od tohoto problému uchránila co nejvíc. Nakonec se rozhoduji takto: krmené místo založím na konci proudu. Proud už tam není nejsilnější, ale je dost silný na to, aby se tam drobotina tak nekupila, a koule z pelet nebudu lepit vnadicí směsí, ale hlínou. Tvrdé koule celkem snadno naházím a udržím přesně tam, kde je chci mít, a nebudu tak zakládat zbytečně velké místo pro lov.

V těchto místech už jsem chytal. Na pořádku dne byly vždycky parmy, ale spíš menší. Proto jsem se později posunul výš do silnějšího proudu, kde jsem měl štěstí na větší ryby, ale kapra jsem tam nikdy nechytil. Teď tu však jsou, a tak doufám, že krmené místo brzy najdou a že se mi podaří také některého z nich ještě dostat.

Tři dny vnadím směsí pelet slepených hlínou a k mému údivu čtvrtý den, chvíli po zakrmení, vyskočí na krmeném místě kapr. Tak to je víc než povzbudivé a už se nemohou dočkat, až nahodím. Den D je konečně tady. Brzy ráno jsem na místě a chystám nádobíčko. Nic zvláštního – prut heavy, třiadvacítka na navijáku, klasická průběžka s pořádným olovem a na pětadvaceticentimetrový návazec nastražím peletu mimo háček. Tady není důvod k tomu, abych vymýšlel něco neobvyklého. V těžších podmínkách a proudech se mi vždycky vyplácela spíš jednoduchost a klasika.

Na první záběr čekám asi dvacet minut. Kapr má lehce přes padesát a sotva ho pustím, je tu záběr od dalšího, tentokrát o něco většího. Byl to skvělý den, ale přes šedesát centimetrů jsem se s celkem sedmi kapry nedostal. Na místě mě zastihl kamarád, kterému jsem mohl všechno svěřit a který mě prakticky na „mém“ místě vystřídal. Pracovní povinnosti mi nedovolily jít týden k vodě. Kamarád tu hned následující den dostal krásného kapra dlouhého 75 cm, čtyři „padesátníky“ a jednu parmu. Dva dny nato se ochladilo, zapršelo a už jsme tu chytali jen parmy. V každém případě je to dobré poučení v tom, že v letních vedrech se můžeme i s kapry potkat kdekoli.