„Obyčejní“ rybáři

1.8.2014 - Milan Tychler

Často se rybáři rádi pochlubí svými úlovky a snad vždycky se hovoří o velkých rybách, trofejích a rekordech. Tomu naprosto rozumím a myslím, že je to docela přirozené. Ovšem pravda je taková, že drtivé procento úlovků každého rybáře tvoří ryby malé, a o těch se moc nemluví. A pokud už ano, pak spíše hanlivě a často s troškou jedu na hospodáře, kteří zarybňují revíry malými kapry. V tuhle chvíli mi ale nejde ani o ty malé kapry jako o ryby ještě mnohem menší, kterých jsou v našich vodách spousty. Mám na mysli třeba plotice, malé okouny, podoustvičky, malé cejny, karásky a další drobotinu včetně ouklejí.

Na této drobotině jsme většinou vyrostli a byly to právě tyhle rybky, které nás učily poznávat rybařinu. Většina rybářů je opustila, a pokud je nějaká ta drobná rybka zajímá, pak jen jako nástraha na dravce. Ne všichni jsou ale takoví. Znám dost rybářů, kteří se nezajímají o kapry, ale zcela cíleně chodí k vodě jen s poměrně jemným náčiním a stále dokola chytají tu drobotinu, nad kterou mnozí ohrnují nos. Jejich rybařina je prostě taková. Baví je chytat ryby a každou chvíli mít nějakou na háčku. Nechce se jim vysedávat a čekat. Raději pořád něco kutí, míchají krmení, čistí masné červy, vyrábí si kukly a zkrátka jsou pořád v pohybu, a to kdykoli v roce. Není jim zatěžko sbírat rousnice a hnojáčky. Nikdy by je nekoupili v obchodě.

V zimě v létě brousí okolo vody se svým splávkem a vytahují hromady rybek. Pořád je ještě baví vyrábět si vlastní splávky, i když si mohou vybírat mezi skutečně kvalitním zbožím. Z toho ale nemají potěšení a já tomu také rozumím čím dál víc. Jsou to rybáři, kteří nebaží po nových prutech a navijácích, přestože ty jejich jsou skutečně letité. Jenže oni se o ně opravdu starají a i z toho mají potěšení, protože i to k jejich rybařině patří. Tak jako lovec pečlivě ošetřuje a čistí své zbraně, oni se starají o své pruty a navijáky. Když pak nějakou nešťastnou náhodou přijde taková věc k úhoně, je z toho velký nářek a oni se pídí po stejné věci, přestože by mohli mít i za menší peníze než tenkrát nářadí mnohem lepší. Jenže oni nechtějí. Nechtějí lepší, chtějí něco, co mají vyzkoušené, co znají a z čeho mají potěšení a dobrý pocit.

Jediné, do čeho jsou ochotní investovat, jsou kvalitní vlasce, dobré háčky a kvalitní broky. Ještě možná do krmení, ale to ani zdaleka ne všichni. Pořád shání strouhanku a šroty, melou řepku, máčí chleba, vaří kukuřici a nakupují různé koření. A výsledek? Jsou ve své věci fakt dobří! Mohli bychom se od nich učit. Kašlou na módní trendy, to k nim nepatří. K těmto rybářům, kteří vesměs loví se splávky a na lehkou položenou, se v posledních letech přidali také někteří vyznavači feederového lovu a jsou samozřejmě tací, kteří tyhle jemné techniky podle svých zkušeností různě střídají a ze všech mají potěšení.

Myslím, že tihle lidé, co se nehoní za velkými rybami, jsou neuvěřitelně dobří rybáři. A přestože je mnozí automaticky považují za outsidery jen proto, že se nehonosí novým nářadím a z batohu jim nevyčuhuje barevný pytlík s krmením, chytí často i těch kaprů a všelijakých jiných velkých ryb, co po nich všichni pasou, mnohem víc než kdo jiný. Jak je to možné?

Na to není složitá odpověď. Mají něco, co se nedá koupit za žádné peníze – zkušenosti, cit pro ryby, pro vodu a k tomu neuvěřitelnou trpělivost a pokoru. Váží si každé rybky a i tu nejmenší plotičku do vody vždycky pokládají a nikdy nehází, protože dobře vědí a uvědomují si, že každá tato rybka má ve vodě své nezastupitelné místo. Že kdyby v některých vodách nebyly drobné ryby, nebylo by v nich skoro nic. Že malá plotička nebo cejnek je potrava pro jiné ryby, a proto má plavat ve vodě, a ne břichem vzhůru u břehu.

Přestože jsou to mistři v lovu malých ryb, nikdy byste je nepřinutili, aby se zúčastnili jakýchkoli rybářských závodů. Nemají rádi rozruch okolo vody a loví pokud možno skrytě.

Neváhají šlapat kolem vody spousty kilometrů jen proto, aby byli sami, a nenajdete po nich vyšlapané cestičky a žádné odpadky v podobě igelitových sáčků a podobných nepřístojností ani náhodou. Chytají na těch nejneuvěřitelnějších místech, kterým se jiní někdy obloukem vyhýbají. Oni totiž dobře vědí, že ryby často najdou především na místech málo frekventovaných s mnoha překážkami, a to jak ty malé, tak i ty největší.

Často si říkám, jestli ten lov drobotiny není jen takovou chytrou zástěrkou, která má zakrýt jejich skutečné úmysly. Člověk je vidí, jak si chytají své rybky, ale když je poznáte lépe, zjistíte, že kromě toho dosahují mimořádných úlovků i ostatních, mnohem větších ryb. A někdy jsou to až neuvěřitelné kusy. U některých kolegů by dokonce mohli vyvolat podezření, že si své úlovky vymysleli, ale já se s nimi jako rybářská stráž setkávám stále už po mnoho let a dobře vím, že tihle rybáři nemají potřebu se něčím chlubit nebo si něco vymýšlet. Spíš se snaží své úlovky před zraky ostatních utajit, nikdy ale ne před rybářskou stráží. Samozřejmě nemohu ručit za všechny rybáře v republice, ale u těch, se kterými se setkávám, to tak je.

Při hovoru bývají družní a sdílní, o svých místech a velkých rybách se ale nebaví. Do světa „pouští“ jen všeobecné informace, a hlavně to, že neberou. Ovšem na rybách jsou každou chvíli a chodí i tehdy, když panuje počasí, ve kterém by člověk psa nevyhnal. A právě tito rybáři patří mezi mé oblíbené. Je to pravý opak té rybařiny, která se často vystavuje na odiv a která je asi odrazem dnešní společnosti. Kdysi jsem četl článek, který se sice netýkal rybařiny ani v nejmenším, ale říkalo se v něm, že kvantita nemůže vyprodukovat kvalitu. Myslím, že v rybařině je to jinak. Právě díky kvantitě, respektive množství odchytaných hodin a spoustě malých ryb získáte zkušenosti a zručnost, což pak může vyprodukovat právě tu kvalitu v podobě krásných úlovků větších ryb. Samozřejmě, není každému dáno a není to nijak zaručeno. Všichni ale víme, že zkušenosti dělají své, a pokud lovíte dlouho a jste k tomu ještě dobrý pozorovatel, časem se to nasbírá a vaše zkušenosti už vám nikdo nevezme. Otázkou je, jak s těmito zkušenostmi kdo naloží.