Kapři jsou všude

26.7.2014 - Milan Tychler

Kapry dnes najdeme snad všude, dokonce i na těch nejmenších vodách si můžeme být jistí, že tam jsou, protože pokud je to revír, prostě se tam vysazují. S kapry se tedy setkáváme i na větších potocích a maličkých říčkách, pokud se ovšem nejedná o vody vyloženě studené a pstruhové.

Tyto malé vody, k nimž bych ještě zařadil různá stará říční ramena a minipískovničky kdysi jen místního významu, určitě nenavštěvují lovci trofejních kaprů, ale ani většina ostatních rybářů k nim nemívá nijak vřelý vztah. Preferují spíš vody větší, kde se loví pohodlněji a kde se po záběru nějaké ryby nemusí nikam stěhovat, protože se mohou vzápětí dočkat dalšího záběru, což na malých vodách většinou neplatí. Tam, když chytíte rybu, už se ten den nemusíte dočkat záběru vůbec. Ale to záleží skutečně na velikosti a hloubce vody.

Já mám tyhle vody rád, a to hned z několika důvodů. Tak zaprvé tu není žádný rybářský tlak. Zadruhé se mi obvykle líbí i prostředí. A zatřetí se tu často dočkám velmi milých překvapení, a to nejen v podobě právě zmiňovaných kaprů. Někdo by si mohl říct, že lovit kapry na malých vodách je jednoduché, protože se dají snadno lokalizovat, ale to neplatí všude, a navíc tu kapři bývají hodně vrtkaví a ostražití. Někde je můžete docela pohodlně pozorovat, ale to, že je vidíte, ještě neznamená, že je i snadno ulovíte. Také tu neuplatníte zkušenosti a klasické techniky používané na větších vodách. Spousta věcí tu prostě neplatí. Ke své spokojenosti ale můžu říct, že se tu uplatňují metody spíše starší, nástrahy klasické, a vůbec tu vládne taková ta stará dobrá pohoda. Tohle jsou ta nejlepší místa na skutečný odpočinek. Tedy alespoň pro mě. Nemusí každý souhlasit. Každý jsme jiný a máme svá oblíbená místa. Já mám pro poklidný lov nejraději tato.

Na malých vodách se dá chytat všelijak, ale já mám nejraději ze všeho lov se splávkem. Ona je to spíš taková ta lehoučká položená se splávkem, kdy malé olůvko leží na dně a záběr signalizuje splávek. Pro tento lov nepoužívám žádné matchové pruty, ale podle rozlehlosti vody raději krátké teleskopy, delší pruty na přívlač nebo ty nejlehčí candátové pruty na položenou. Obvyklým vlascem na navijáku je dvaadvacítka. Možná se to zdá na malé kapry a rozlehlost vod až zbytečné, ale tyto vody bývají zarostlé a často plné překážek. Zdejší kapři mají vodu velmi dobře zmapovanou a dobře vědí, kde hledat záchranu. Když pak narazíte na nějakého padesátníka, kterého byste na větší vodě prostě jen přitáhli ke břehu, tady je to zkrátka boj kdo z koho a na některých vodách se nestydím ani za poctivou pětadvacítku.

I háčky se tu musí z tohoto důvodu používat silnější. Nerad to přeháním s velikostí, avšak silnější drát je tu skutečně často zapotřebí. U malých háčků hrozí narovnání, ale častěji se z nich ryba prostě vyřízne. Malý a tenký háček, pokud není zaseknutý na dobrém místě, kde skutečně drží, tu nemá šanci. Ono ani nemá valný smysl bláznit tu s malými háčky, protože tu chytám na tak tradiční nástrahy jako jsou žížaly, pečivo, brambory a podobně, a stražit třeba takovou žížalu na malý háček není dvakrát rozumné.

Ani splávky nepoužívám nijak malé, i když tady bych mohl. Na těchto vodách mám ale rád splávky, které jsou dobře vidět na hladině. Chci vidět splávek, a ne jen štětinovou anténku. Rád totiž sleduji i dění okolo sebe a dobře viditelný splávek je pro mě pohodlný. Mám ho stále aspoň v periferním vidění a můžu tudíž rychle reagovat na záběr, i když nemám zrak upřený stále jen na splávek. Přesto se mi stává, že záběr zaregistruji, až když je půlka prutu v pořádném oblouku. Ale na tom nezáleží. Tohle není lov, při kterém číháte jako vydra na milimetrové potopení anténky. Tady se chytá na pohodu. Člověk si tu užívá krásná rána, slunečné dny i nádherné podvečery. Je to tady tak nějak víc v klidu…

Mám takovou vodu na dosah a v létě jsem u ní, jak jen to jde. Mám rád hlavně rána, kdy šlapu městečkem, které se teprve začíná probouzet do prvního víkendového dne. Projdu kolem sádek, pak travou plnou rosy okolo plotu a za malou chvíli už ne nahazuji, ale spouštím splávek do většího volného oka mezi travinami.

Musím hodně opatrně a nenápadně, abych ryby nevyplašil. Dívám se, jak v čisté vodě klesá žížalka ke dnu, až se ztratí u dna. Splávek kousek popojede a pak se opře o trávu a stojí. Někdy přijde záběr hned, jindy to trvá chvilku déle. Někdy zkouším několikrát přehodit, někdy hned přejdu na jiné místo. Na této vodě střídá jedna tůňka druhou a já je znám jako své opravdové známé. Vím, kde trčí větev, jestli je hloubka uprostřed, nebo na kraji. Prostě jsou to milá a důvěrně známá místa, která mám rád.

Je tu spousta všelijakých ryb, ale většinou mě tu zajímají hlavně kapři. Rád tu chodím na líny, a narazím-li na štiku, která stojí za to, jdu po ní.

S krmením se omezuji jen na pár drobečků a několik kousků volných návnad. Ryb tu není mnoho a já je nechci zasytit, jen povzbudit jejich apetit. Nevím proč, ale na těchto malých vodách mám větší úspěchy s klasickými nástrahami než třeba s populárními peletami, které jinde fungují bezvadně. Myslím, že je to tím, že ryby tu vyrůstají především na přírodní potravě, a proto jí dávají přednost. Jinak tyto vody jsou většinou mimořádně úživné, protože je tu velmi malá potravní konkurence. Ryby zde asi vedou celkem poklidný život, a jestliže chci být úspěšný, musím si počínat hodně opatrně jak při krmení a předkládání nástrahy, tak při přesunech z místa na místo. Dalo by se říct, že je to taková kapří šoulačka na malé vodě. Nic nového a pro někoho ani nijak zajímavého, když tu nejde o velké kapry. Ale každý, kdo takto chytá, tomu jistě rozumí, a pokud jsme v tuhle chvíli na stejné vlně, pak mě to hodně těší. Malé vody nejsou pro honbu za rekordy, ale pro potěšení a je moc dobře, že se i sem nějaký ten kapřík dá.

Kdysi jsem seděl u větší tůňky na této vodě a sledoval tři kapříky, jak se pohybují a sbírají kousky žížal, které jsem jim hodil. Zpočátku dělali, jako že je nic nezajímá, a zpod trávy jen opatrně vykukovali. Pak si dodali odvahy a začali se pohybovat i na volné ploše, kde ležela potrava, ale ani se jí netkli. Teprve když ten nejmenší z nich popadl první kousek a začal se zabývat dalším, dostali asi ti ostatní strach, že na ně nic nezbude, a popadli také každý svůj kousek. Na další kousky krmení už reagovali podstatně rychleji a poslední dávku popadli okamžitě. Jenže v tu chvíli se stalo něco, co už mi nedovolilo tyhle kapry chytat. Prostě mi připadlo tak nějak divné vyrvat některého z nich z tohoto jejich malého společenství a nechal jsem je být.

Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Viděl jsem ve vodě mnoho ryb a pohled na ně mě spíš povzbuzoval k tomu, abych se je pokusil chytit, ale tentokrát ne. Připadalo mi to jako svatokrádež. Nějakou dobu jsem k tůňce chodil a kapříky krmil. Bylo vidět, jak si rychle zvykají a ztrácí ostych. Chytat jsem chodil jinam. Jednoho dne nesu kousky žížal a pár zrnek kukuřice zase „svým“ kapříkům, ale u tůňky vidím sedět cizího rybáře. Když jsem přišel blíž a viděl na břehu zaříznutého jednoho z kaprů, jen jsem se odvrátil a rychle odešel. Poučil jsem se a už to nedělám. Nedávám rybám jména a nechodím je jen tak krmit. Buď je chci lovit, nebo ne. Zatím ve mně vítězí ten lovec, ale čím dál víc se kolem sebe rozhlížím trochu jinýma očima…