Špendlíkoví amuři

- Milan Tychler

Už hodinu prohazuji vodu malými vláčenými nástrahami a stále nic. Stojím na břehu starého štěrkáče a skutečně si nevím rady. Je to nějaké zakleté. Ani na ty nejlákavější drobné nástrahy, na které vždycky přijde alespoň nějaký okouní dorostenec, dnes nezaznamenávám ani záběr. Takových dnů už jsem samozřejmě zažil mnoho a také dobře vím, že se to může v podstatě kdykoli zlomit a záběrů se ještě dočkat můžu. Proto ve mně stále dřímá jiskřička naděje. Obrním se tedy trpělivostí a házím dál.


Na zemi je plno popadaných plodů

Zkouším to okolo břehů zleva i zprava, posílám větší a těžší nástrahy daleko i do hloubky. Vláčím pomalu i rychle, plynule i přerušovaně, hraji si s gumami a vůbec provádím všelijaké rybářské kejkle, abych dosáhl svého cíle – záběru ryby. Teď už mi nejde o větší rybu, ale o jakoukoli, abych zachránil svou rybářskou čest, která by mohla být dnes nepěkně pošramocena. Samozřejmě se mi tak jako mnohým stalo, že jsem prostě odešel od vody bez záběru. To se při přívlači celkem běžně stává, zvláště pokud nemáte na lov celý den, ale jen hodinku nebo dvě. Proto to tak tragicky neberu a také nikdy nelituji vynaloženého času, protože u vody je krásně. Přesto se mi někde uvnitř mé druhé já trošku pošklebuje a to nemám rád. Snažím se, snažím.


Stačí je jen sebrat a je nástraha

Je na čase dát si malou pauzičku. Sedám si na travnatý břeh, prut opírám o tašku s nástrahami a očima bloudím po hladině. Teplý letní den, nebe prakticky bez mráčku a hladina jako olej. Fajn na rekreaci, ale na ryby to evidentně není. Voda vypadá jako bez života. Žádné ryby na hladině, žádné kroužkování ouklejí nebo šplouchnutí od bolena. Zkrátka nic. Ale přece něco! Čas od času ke mně dolehne slabé žbluňknutí, jako by někdo házel do vody kamínky. Jenže v dohledu není živá duše. Když to žbluňkne po páté, rozhoduji se přijít záhadě na kloub.


Ve vodě je také hromada ovoce

Zvuk se ozývá zleva. Další žbluňknutí mě zvedne, jdu prozkoumat břeh. Husté trnkové křoví mě až k vodě nepustí, ale není to třeba. Brzy zjišťuji, že uprostřed pichlavého křoví stojí mirabelka a je plná právě dozrávajících žlutých plodů, kterým tu říkají špendlíky. A podívejme! O kousíček dál je ještě jedna červená. Každou chvíli některý ze zrajících plodů spadne na zem a také do vody. Tak tohle je to záhadné žbluňkání! V jednom místě nacházím v křoví skulinku, kterou bych se mohl prodrápat k vodě. Vím, že je tu mělko, a chci se podívat, kolik už toho do vody napadalo. Už jsem skoro u vody, když tu hladina exploduje, jako by přede mě někdo hodil granát. Nezapírám, že jsem se skutečně pořádně lekl. Vyplašil jsem pořádnou rybu. Možná jich bylo víc. Jenže co to bylo? Je několik možností. Mohl to být dravec, kapři, ale také amuři, kteří mají rádi ovoce a přijeli si sem mlsat.


Musím nahodit doleva pod větve

Přibližuji se úplně ke břehu a nahlížím do vody. Je tu úplně mělko a já zřetelně vidím ovoce napadané do vody. Také si všimám dalších dvou vln na hladině, oznamujících, že ještě nějaké další ryby právě odplouvají. Našel jsem skvělé místo, ale jak ho využít!? Vím, že se teď delší dobu na ryby vůbec nedostanu a přívlačová výbava určitě není na tyhle ryby to pravé. Vracím se zpět a horečně přemýšlím co s tím. Nacházím řešení, které je sice takové všelijaké, ale řešení to je, protože mi umožní chytat ryby. Když nejdou okouni, zkusím tyhle býložravce.


Nastražení se podařilo

Když se přiblížím až úplně k okraji vody a nahodím hodně doleva, mohu dostat nástrahu tam, kde se ukazují ryby. Ne na úplnou mělčinu, ale trošku hlouběji, což vůbec nevadí, protože si stejně myslím, že se vyplašené ryby na mělčinu nějakou chvíli neodváží. Udělám to takto – z jednoho wobbleru odstraním trojháček a připevním ho na 40 cm dlouhý návazec, který ukončím smyčkou. Stejnou, ale mnohem větší smyčku udělám na konci hlavního vlasce. Tou totiž bude muset projít i trojháček s nástrahou. Z trojháčku velkou radost nemám, jenže nemám ani jiný háček.


Prut pokládám na tašku

Jsem si dobře vědom toho, do jakého jdu rizika a co by se mohlo stát, kdybych rybu po zaseknutí utrhl. Sešitá tlama by mohla znamenat její smrt. Jednoháček by byl určitě vhodnější, ale ten prostě nemám. Naštěstí mám dostatečně pevný, celkem zánovní vlasec a nikde v okolí není jediná překážka, takže tohle zcela výjimečně podstoupím. Je to ale absolutní výjimka a nouzové řešení, které se dá akceptovat jen při skutečně správně nadimenzovaném nářadí a volné vodě.

Pomocí tenkých čelistí malého peanu se mi daří dostat z jednoho plodu pecku a kousek seříznutého dřívka pak používám jako provizorní jehlu k nastražení plodu na trojháček. Nemám žádnou zátěž, ale to nevadí. Nebudu nahazovat nijak daleko a samotná nástraha stačí na to, abych nahodil na požadované místo. Díky trojháčku nástraha dobře drží, a tak mohu prutem víc švihnout. Myslím, že nástraha dopadá přesně tam, kam potřebuji. Pokládám prut přes tašku, aby neležel na zemi, a opatrně napínám vlasec. Pod špičku věsím na vlasec lístek utržený ze stromu, abych lépe zviditelnil případný záběr. Teď už zbývá jen jediné: trpělivě čekat.
Na vlasec věsím lístek

Klidně sedím, ale uvnitř se tetelím nedočkavostí. Přemítám, jestli se vůbec záběru dočkám. Přece jen jsem ryby vyplašil, ale jestli se tam skutečně krmily, myslím, že se dříve nebo později na tohle místo vrátí. Teď nemohu dělat nic jiného než čekat a doufat, že mou nástrahu mezi ostatními nějaká ryba najde. Ale myslím, že mám šanci, protože většina plodů leží mnohem blíž u břehu, než je má nástraha. Jen aby se ryby brzy vrátily.

Čekám asi čtyřicet minut, než se vlasec pohne. Nejedná se ale o záběr. S největší pravděpodobností se o vlasec něco jen lehce otřelo. Po chvíli zaznamenám další pohyb a v zápětí ještě jeden. Na lovišti se evidentně něco děje. Ryby se zřejmě vrací ke své sladké ovocné hostině. Najednou se vlasec napne jako struna a prut se hrne do vody. Popadnu jej a jen držím. Maličko ještě povolím vlasec a nechám rybu uniknout z místa zaseknutí, aby tam zbytečně neplašila ostatní ryby. Přívlačový proutek se statečně ohýbá, ale i když dostává hezky do těla, vím, že se na něj mohu naprosto spolehnout.


Čekání se vyplatilo

Když je ryba dost daleko od místa zaseknutí, přibrzdím víc a začnu ji stáčet do oblouku a k sobě. Zatím jen opatrně. Ryba nijak neblázní a jen vytrvale táhne. Myslím, že se oba zatím jen tak testujeme. Jakmile přitvrdím, ryba také zabere. Pomalu se mi daří dostat ji blíž ke břehu, avšak ode dna ji pořád nemohu „odlepit“. To nevadí, však nehoří a není kam spěchat. Trpělivě ji vodím a ona poslušně krouží dokola jako psík na obojku. Každý můj pokus zvednout ji ode dna je zatím neúspěšný. Já ale dobře vím, že má chvíle přijde a že síly každé ryby se časem vyčerpají. Po nějakých pěti minutách zvedám rybu k hladině – mohu se pokochat pohledem na pěkného amura, který už jde do podběráku jako beránek. Skvělý a dnes zcela neočekávaný úlovek! Dělám fotku, pouštím rybu a hned zase nahazuji. Za několik málo minut se dočkávám ještě jedné ryby, ale pak už musím končit.


A ještě je tu jeden

Původně to vypadalo tak, že se v následující dny na ryby nedostanu, ale teď vidím, že budu muset některé věci přehodnotit, protože tato příležitost nebude trvat dlouho. Plody spadnou, ryby je sežerou a tohle místo opustí. Musím dobře zvážit, co bude muset počkat, ale když se chce, všechno jde, a tak se sem určitě co nejdřív vrátím mnohem lépe připravený a doufám, že si to tu užiji. Ačkoli i dnešní den měl zcela jistě něco do sebe. Nikdy bych nečekal, že se přívlač otočí v lov amurů na ovoce. A i proto je rybařina prostě super!!

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (90 reakcí)

Přečteno: 12 783x
Průměrná známka: 1.62