Barva, nebo pohyb?

22.6.2014 - Milan Tychler

Nástrah na lov přívlačí je neskutečně mnoho. Některé se nám líbí, některé příliš nezaujmou. Jsou i takové, které už předem vyhodnotíme jako naprostý nesmysl, a přesto se na ně ryby chytají. Naše vnímání je evidentně jiné než vnímání rybích dravců a budeme se také muset smířit s tím, že jim zřejmě nikdy nebudeme zcela rozumět, což by si asi každý rybář z hloubi duše přál. Časem každý vnímavější rybář pochopí jisté „zákonitosti“, ačkoli v tuhle chvíli si právě slovem „zákonitosti“ nejsem úplně jistý. Protože spíše než o skutečné zákonitosti tu jde o to, že některé situace se prostě jen opakují častěji než jiné. Myslím, že v rybařině neexistuje jediné zcela pevné pravidlo a je to tak dobře. Jinak by to byla nuda.

Jsou rybáři, kteří věří na přírodní vzory, tedy nástrahy věrně imitující především vzhled potravy. Nejčastěji jde o wobblery a gumové rybky. Uvažují asi logicky, protože jak snáze oklamat ryby než tím, že jim nabídnete něco, co znají a k čemu mají důvěru? Pokud bude dravci připadat vláčená nástraha jako skutečná rybka, tedy kořist, měl by na ni zabrat s důvěrou, zvláště pokud ji nabídnete zajímavým a lákavým způsobem. Jenže někdy to prostě nefunguje. I když máte téměř stoprocentní jistotu, že jste na správném místě, a můžete se k smrti uházet, záběr prostě nepřichází. Pak vyměníte nástrahu za nějakou naprostou bláznivinu – a bum! Je tu záběr na první nahození. Co na to říct? Snad jen to, že i u ryb musí fungovat jistá zvědavost.

Ta zvědavost je k naší radosti spojená i s velkou touhou popadnout tu zajímavou a dosud neznámou věc, která se tu najednou objevila a dráždí rybí smysly. Zřejmě vypadá jako nějaká kořist, která by mohla obohatit jídelníček, a tak se nechá dravec zlákat, někdy i v dobu, kdy je sytý a běžnou kořist, kterou zná, by v tu chvíli ponechal bez povšimnutí. Ale něco nového, co ho zaujme zvláštním pohybem nebo barvou, asi stojí za prozkoumání. A to je naše šťastná chvíle.

Vnímání barev námi a rybami jistě nebude stejné a barevné spektrum se s hloubkou a zakalením vody také mění, takže jen těžko můžeme posoudit, co ve skutečnosti ryby vidí. A to bez ohledu na všelijaké studie, z nichž některé bych bral jen s velkou rezervou, protože mají hodnotu spíše jen teoretickou. Nicméně faktem zůstává, že na různé nástrahy reagují ryby různě a pro nás někdy zcela nepochopitelně. Jen těžko dokážu posoudit, zda má například v čisté vodě na atraktivitu nástrahy větší vliv barva, nebo její chod a vibrace, které každá nástraha vydává a které ryby vnímají svými citlivými receptory.

Některé wobblery mají tělíčko vybavené kuličkou, která má zatraktivnit nástrahu vibracemi a zvukem. Někdo nedá na tento typ nástrahy dopustit, někdo říká, že ryby spíš odpuzuje. Kdyby to ale bylo tak, ryby by se na ni nechytaly. Ovšem tyto nástrahy mají na svědomí nejeden pěkný kousek. Ani nástrahy striktně abstraktního vzhledu, jimž dal jejich tvůrce barvy, které by jim mohl mnohdy závidět i ten nejbarevnější papoušek, nevychází z boje bez výsledků.

Rybáři často říkají, že jsou vody, kde se dá nachytat jen na určitou nástrahu, a ještě k tomu jen v určité barvě. Ale je to skutečně pravda? Není to jen tak, že zapůsobila nějaká souhra náhod? Mnohokrát se mi stalo, že jsem dlouho vláčel na jednom místě a samozřejmě střídal nástrahy. Střídal jsem je dlouho a nakonec jsem se záběru dočkal. Někdy na druhou nebo třetí nástrahu a někdy na tu, kterou jsem po dlouhé době házení s jinými zase znovu zapojil do hry.

Zdá se mi, že někdy se ryby prostě jen nechají déle přemlouvat a nic jiného v tom není. Tuto teorii razí i jeden můj známý. Má v krabičce několik nástrah, které se liší jen svou velikostí. Tvrdí, že nic jiného nepotřebuje, je pravda, že je úspěšný. Vydrží na jednom místě házet až do úmoru – řekl bych, že po jeho lovu musí být ve dně vyoraná brázda – a jen zřídka odchází bez záběru. Má krabičku gum, krabičku wobblerů a pár třpytek. Všechno v jednom vzoru a hotovo. Nevím, jestli by má víra v jednu nástrahu mohla být tak pevná, ale já ani nechci. Mám rád krabice, které jsou poněkud pestřejší.

Nedávno jsem byl na okounech. Mám místečko, kde skutečně jsou. Mezi nimi i docela hezké kousky a k jejich cti musím říct, že jim obvykle velmi chutná, a to v podstatě cokoli. Dají se chytat na malé rotačky, gumy i malé wobblery úplně excelentně. Ten den byl stejný jako mnoho jiných a patřil k takovým těm s příjemným počasím, ve kterém se dá uspět. Ale ať jsem se snažil sebevíc, žádný záběr nepřicházel.

Střídal jsem nástrahy, velikosti i barvy, a stále nic. Až jsem nasadil zelené gumové kopýtko, dostal jsem konečně záběr a hned pěkný kousek. Po této nástraze jsem sáhl jen tak na zkoušku. V krabičce mám jen jeden jediný kousek a okouni se o něj doslova perou. A pak najednou cvak – po nástraze chňapla větší ryba a nástraha zůstala bez ocásku. No nic, nastražil jsem jinou barvu. Ale jako by mávl čarovným proutkem, bylo po braní. Vyzkoušel jsem zase všechno, jenže bez výsledku. Pak jsem ze zoufalství a také trochu ze zvědavosti nastražil kousek gumy s amputovaným ocáskem.

U břehu jsem vyzkoušel, jak „chodí“, ale dovedete si to představit – byl to mrtvý kus gumy. Přesto jsem nahodil, párkrát poškubl a hned tu byl záběr. Bylo to k neuvěření, ale opět tu byl záběr za záběrem. Když jsem tohle torzo vyměnil za gumu s chodem naprosto ukázkovým, ovšem s jinou barvou, bylo po záběrech. No nic, účel světí prostředky, chytal jsem dál s tím, co jsem měl. Dostal jsem ještě několik ježatců a k tomu navrch nezbednou štičku. Přestože se nástraha chovala jako „mrtvola“, barva byla asi zajímavá a rozhodla o všem.

Co z toho plyne? Pro mě hlavně to, že rybařina je pestrá, zajímavá a nuda v ní nehrozí. Pak také to, že zkoušet se vyplácí, kdykoli je k tomu příležitost. Stále se totiž ukazuje, že ryby jsou nepředvídatelné, a trefit se jim do chuti nemusí být úplně snadné. Někdy může rozhodnout barva, někdy pohyb, jindy jen vaše trpělivost. A jak praví klasik – o tom to je!