Italská hejna

30.4.2014 - Hrdobec

Letošní dlouho očekávaná první výprava za italskými sumci se jako vždy do detailu plánovala v naší oblíbené hospůdce, a to tak, že důkladně, a prakticky celou zimu. No a jak to tak bývá, bylo nakonec samozřejmě všechno úplně jinak, než jsme si s kamarády u piva malovali. Nicméně i tak se jednalo o zdařilou akci a o zážitky z ní se s vámi rád podělím prostřednictvím tohoto článku.

Vyrazili jsme tentokrát už 15. března v sestavě: já, Martin a Honza, který dramaticky změnil naše plány tím, že pár dní před odjezdem koupil zánovní kajutovku. Naše vize o lovu z pevné země tak vzaly za své a bylo třeba improvizovat, protože lov z lodi byl pro nás velkou neznámou.

Cesta proběhla v poklidném duchu, a to i přesto, že s velkou lodí jsme nemohli jet rychle. Nejspíš nám proto tak utekla, že jsme byli po zimě na ryby natěšení. Menší komplikace nastaly až v přístavu, kde jsme dlouho čekali na místního jeřábníka, který se právě oddával siestě, a přes to v Itálii zkrátka „nejede vlak“. Od 12 do 16 hodin tady nemáte šanci zajistit téměř žádnou službu, v tomto čase se tu prostě „nemaká“. Italové zkrátka umějí žít a nikam se neženou.

Jakmile se ale jeřábník objevil, byl po odpočinku ve skvělé kondici a všechno už šlo jako po másle. Vyložení lodě z vleku na vodu bylo pak dílem několika málo minut. Na vodě vypadala loď náhle mnohem menší, a jelikož jsme byli rozhodnutí lovit všichni tři z paluby, napadlo nás, co se asi bude dít v případě nějaké jarní bouře nebo, nedejbože, vytrvalého deště. To nebyly vůbec pěkné představy, proto jsme je rychle zahnali lokem domácí slivovičky. A hned byla mysl naladěna tím správným směrem.

Začali jsme na loď stěhovat nezbytnosti k lovu a k několikadenímu pobytu. Když jsme všechno vyskládali na molo vedle naší plovoucí základny, zdálo se být nemožné všechno to harampádí do lodi naskládat. Ovšem zkušený budoucí kapitán Jenda si i s tímto oříškem hravě poradil a rybářské krámy, outdorová výbava a v neposlední řadě i něco k pití, to vše bylo brzy naloženo a – můžeme vyrazit, říkáme si.

Nad námi se obloha začíná zatahovat a já nahlas vyslovuji otázku, kdo že z nás to bude v případě deště nocovat na palubě. V kajutě je totiž místo taktak pro dva rybáře a jeden z nás si zákonitě musí vytáhnout černého Petra. Brzy je mi jasné, že to budu já. Chlapci popíjejí cestou pivko a moji otázku taktně přešli mlčením. No, nevadí, nejsem přece z cukru, říkám si a kochám se nádhernou řekou, kterou mám tolik rád a kvůli které jsem ochoten vytrpět při rybolovu téměř jakékoliv podmínky.

Jsme rozhodnutí vynechat hlavní tok Pádu a lovit na jednom menším rameni, kde je předpoklad, že nebude tak silný vítr a velké vlny, které by nám mohly samotný lov dost komplikovat. Máme tentokrát ohromnou výhodu – nemusíme hledat volné a vhodné místo na břehu, ale zakotvíme na náhodně vybraném místě, které se nám zrovna bude líbit. Naše strategie je taková, že prolovíme každou noc jiné místo, což může být dobrá volba, ale ze zkušenosti vím, že také nemusí.

Večer se kvapem blíží a moc času do setmění už nám nezbývá, a tak jelikož jsme navíc nevyspalí a z cesty unavení, vybíráme rychle první nadějné místo a příliš nad tím nerozmýšlíme. Od místního rybáře kupujeme ve spěchu několik cípalů a narychlo zavážíme. Kluci nástrahy umístí metr nade dno a já, jak je mým zvykem, dám jednu rybu metr pod hladinu a druhou nechám hřbetem čeřit hladinu, tedy tzv. hladinovku, která je mimochodem leckdy účinější než jakákoliv jiná prezentace.

Konečně je vše tak, jak má být. Na řeku padá tma a všude se rozhostí nádherné ticho, přerušené jen občasným šploucháním ryb, cinknutím rolničky, případně zasyčením otevírané plechovky s pivem. Únava vykoná brzy své a kluci se uvelebí v pohodlné kajutěm, kde okamžitě usínají. Já se pro změnu uvelebuji na tvrdé a studené palubě a společníkem je mi až do rána všudypřítomná vlhkost a chlad. Budíme se kolem osmé hodiny a zjištujeme, že o naše nástrahy se v noci zcela jistě žádný sumec nezajímal. Pozitivní je ovšem to, že začíná svítit slunce, a dokonce má sílu a slušně hřeje, za což jsem po chladné noci dost vděčný. Během chvilky jsou mé věci suché, a přestože je teprve polovina března, začíná opravdové a nefalšované vedro. Jaká krása po dlouhé zimě…!

Stahujeme pruty a na příhodném místě rozbíjíme denní tábor, kde hodláme nachytat nástražní rybky a přes den relaxovat. Relax se však nekoná, nástražky prakticky nejdou nachytat, proto je třeba se jejich lovu věnovat usilovně po celý den. I přesto navečer máme jen pár skaláčků okolo 15 cm, což se nám na zdejší giganty nejeví jako ideální nástraha. Nicméně na výběr není, a tak převazujeme na jednoháčky, kotvíme na solidně vypadajícím místě a zavážíme potěr na svá místa.

Martin straží na jeden prut dva cejnky nad sebou. Jedná se prý o nástrahu zvanou hejno, jak mi vzápětí bylo vysvětleno. Hejno se mi vůbec nelíbí, já zůstávám u klasiky, tedy malá rybka na jednoháčku. Jaké je však naše překvapení, když do půlhodiny od vyvezení dostává Martin záběr na své hejno. Nejvíc je ale překvapený on sám, neboť se zrovna věnuje vytahování piva z lednice na špičce lodi a rychlý start k záběru by znamenal jistou březnovou koupel v plné polní. Neváhám a zasekávám tedy já. Tah není velký, ale po zimním půstu si vychutnávám i menšího sumce, který se snaží statečně vzdorovat. Přibíhá Martin, prut si zkušeně přebírá a během pár okamžiků zdolává krásně vypasenou asi 140 cm dlouhou rybu. Fouska rychle fotíme, pouštíme a Martin převáží bodující prut na úspěšné místo.

Osvícen skutečností, že záběr přišel na Martinovo hejno, rychle předělávám jeden prut a montuji dva cejnky nad sebe v předtuše dalších úlovků. Usedáme do křesílek, noc je opět chladná, ale to už nám vůbec nevadí. První ryba nás velice potěšila, a než se rozkoukám, je tu další záběr, tentokrát na prut kapitána Honzy. Hned je jasné, že ryba bude větší, a tak s napětím sledujeme akci Jendova proutku, se kterým Jenda zachází tak dovedně, že 160cm sumec nemá nejmenší šanci. Krásná, tlustá, zhruba 35kilová potvora je na palubě a my si vychutnáváme úlovek, krásnou noc na milované řece, oblohu plnou hvězd a vůbec tak nějak všechno, co k tomuto skvělému koníčku patří. Je nám dobře a to je přece to hlavní.

Proto tohle všechno vlastně podstupujeme a všechny ty neúspěchy, rozmary počasí a jiné komplikace jsou v takových chvílích rázem zapomenuty. Je tu jen čisté štěstí, radost z toho, že jste na rybách, radost ze splynutí s přírodou, radost z každé maličkosti, kterou nám tato záliba přináší. V takových chvílích se vracím ve vzpomínkách do dětství, kdy mě strýc učil chytat ryby na slapském Cholíně, a v duchu mu děkuji. Děkuji mu za to, že mi ukázal cestum, díky níž dokážu být i v tomto uspěchaném a chaotickém světě šťasný a spokojený, alespoň tedy ve chvílích, jako je tato.

Pár fotek a Honza sumce vypouští, pak převáží a chystáme se všichni zalehnout. To je ovšem nemožné, protože až do rána chodí záběry hodinu co hodinu a na palubu se podívá ještě několik slušných kousků. Nejsou to žádní giganti, ale o to v rybařině nějde, proto se tím ani netrápíme a naše spokojenost je veliká.

Co se záběrů týče, nic takového jsem dosud nezažil. Sumci brali jako cejni, tedy teď a tady! Dokonce o hodně líp než cejni.

Ráno balíme. Poslední noc chce Honza zkusit své tajné místečko, kde mu loni spadla brutální rybka po skoro 40minutové přetahované. My se tomu nebráníme, protože co kdyby… Jsem zatím jediný bez slušného úlovku, v noci jsem zdolal pět sumců, ale největší měl odhadem 110 cm, takže do této noci vkládám velkou naději.

Den utekl jako voda, nástražky máme opět malé, ale dnes už víme. Víme, že sumci berou na hejno, a tak je nám hej. Honza bravurně kotví na svém top místečku, které na pohled vypadá dost obyčejně, ale tak už to občas bývá. Zavezení je věcí okamžiku a my můžeme napjatě sledovat dění na hladině. A sledovat je co!

Hned za soumraku začíná totiž pověstný pádský tah mořských cípalů řekou, a kdo tohle nezažil, neuvěří. Gigantická hejna těchto ryb skáčou nad hladinu všude kolem vás, a když píšu všude, myslím doslova všude! Několik cípalů nám skočí i do zavážecího gumového člunu. Do cípalů zběsile najíždějí enormní hejna sumců všech velikostí a váhových kategorií. Sumci loví doslova organizovaně a nahánějí zoufalou kořist do mělčin nebo ji nasávají přímo na hladině. Během minuty je tak snadno slyšet třeba padesát puknutí za sebou. Je to skutečně zážitek na celý život, a to i přesto, že šance na ulovení sumce nám tím rapidně klesla. Tohle představení za to určitě stálo. Navíc, svatý Petr při mě stál, a tak nad ránem zdolávám na hejno krásnou štíhlou stošedesátku. Co víc si můžu ještě přát?! Snad jen přežít pro mne velmi neoblíbené balení a dlouhou cestu domů.

To se mi nakonec podařilo a po dvanácti hodinách v autě jsme přijeli domů. Dorazili jsme unavení, špinaví a hladoví, ale víme, že to tak budeme dělat znovu a znovu, dokud to jen bude možné. Je to závislost, závislost na celý život a je to tak dobře.

Všem slušným kolegům rybářům přeji spoustu podobných zážitků od vody, ať už loví sumce, nebo třeba plotičky na plavanou. Rybařina má mnoho podob a já škatulkování na kapraře, sumcaře a podobně nemám rád. Záleží na každém, co ho baví a jaké rybě dá přednost.