Raft v našem táboře je velké lákadlo. Večer v jurtě se objevné cesty pěkně plánují. Když je člověku teplo. Když je nasycen ovčími specialitami. To se dělají náramné závěry! Všechno jde snadno! Když se k tomu přidá ještě navíc trocha vodky, tak se zdá, že rybáře nemůže nic zastavit. O to tvrdší je, ale ranní realita. Mráz štípe za nehty. Jinovatka zbarvuje okolní přírodu na bílo. Odhodlání ukrajinských rybářů dostává vážné trhliny. Aby to nevyznělo špatně, tak i já mám určité pochybnosti. Řeku nad táborem znám velmi dobře. Nejen že jsem ji několikrát proplul, ale také jsem ji i prošel. Pod táborem se řeka rozbíhá do změti různých ramen, aby se vzápětí po několika kilometrech opět spojila do jediného koryta. Zvolit to správné rameno, které je splavné až do opětovného návratu do původního říčního koryta vyžaduje určitou dávku zkušeností a hlavně štěstí. Anatolij se začíná pozorovat. Vysvětluje mi, že se o něj pokouší nějaká nemoc. Dimitrij zase poukazuje na to, že náš raft utíká. Z toho vyplývá, že se nemůžeme pouštět daleko od tábora. Nakonec kreslím na kus papíru část známé řeky pod táborem. Pak nejnižší místo na řece, kam je možné zajet autem. To je místo, kde na nás bude čekat posádka auta. Vše je domluveno. Lodní výprava začíná.
Zatím, co se ukrajinští rybáři chystají, je nastartován starý ruský vojenský náklaďák. Jeho kompresor bez problémů a rychle nafukuje raft.
Vyplouváme chvíli po rozednění. V té době je mráz nejsilnější. Snažíme se zahřát alespoň pádlováním. Navzájem si slibujeme, že budeme zastavovat jen na rybářsky atraktivních místech.
Kousek pod soutokem velkého říčního ramene s řekou nacházíme první zajímavé místo. Je dobré pro kotvení našeho raftu i pro samotný rybolov. Sotva odejdeme několik kroků, ozývá se pekelná rána. Něco černého z naší přídě odlétá neznámo kam. Vypadá to jako nezdařený atentát!
Rychle se vracíme. Brzy zjišťujeme, co se stalo. Příď raftu je bez ventilu. Tím, že byla „na tvrdo“ nahuštěna kompresorem, vznikla z ní časovaná bomba. Stačilo, aby sluneční paprsky zahřály vzduch v gumových vacích. Ten se chtěl roztáhnout, ale už neměl kam. Proto doslova vystřelil vzduchový ventil. Okamžitě zřizujeme nápravu. Upouštíme další přehuštěné části našeho plavidla. Další explozi už nemůžeme riskovat.
Po čase zastavujeme ve velké zákrutě řeky. Všude je vidět na dno. To mi ale nevadí! Zkouším to tu prochytávat na smáčka. Po dráždivém pohybu nástrahy přichází zasloužená odměna. Nečekaně silný podvodní útok.
Po hodné chvíli tahání si začínám zoufat. „Jejda! Jak je to možné?! Vždyť ta ryba je k neutahání!“ hořekuji. Dlouho se mi nedaří ji unavit. Teprve když přitáhnu štiku blízko, vidím, že se při svém útoku dobře netrefila. Háček se jí zachytil za prsní ploutev. Proto tak dlouho vzdorovala.
Brzy plujeme dál. Hledáme pomalu plynoucí části řeky. Důležité je, aby v nich byla hloubka. K nadějným místům patří části řeky, ve kterých se ztrácí silný proud.
V takových místech se vyplatí nechodit úplně k vodě. Je lepší nahodit z větší vzdálenosti a táhnout malý Hornet až ke břehu! To je totiž ta správná mast na opatrné okouní stařešiny. Obezřetní okouni velmi rádi pronásledují kořist až do posledního okamžiku.
Zaútočí, teprve když už to vypadá, že jim kořist uteče. V té chvíli, ale dají okouni do útoku veškerou sílu i lovecký um.
Zrazený okoun většinou na nic nečeká. Co nejdále prchá z místa, které mu přineslo jen nepříjemnou bolest v tlamě a ztrátu volnosti.
Jemné, ale přitom důrazné zdolávání platí na všechny ryby. Nikdy není vhodné tlačit na rázné ukončení boje. Stejnou chybou ale je tento boj neúměrně protahovat. S citem i se srdcem využíváme našeho nářadí. Současně nesmíme zapomínat, že náš rybí soupeř bojuje o to nejcennější. O svůj život!
Podle toho v jaké pozici se objeví okoun pod hladinou, můžeme odhadnout, jak dlouho bude ještě boj trvat. Když je okoun pěkně vzpřímený a naježený, znamená to, že má ještě hodně sil. Teprve, když se položí na hladinu, poznáme, že už dobojoval.
Na malou chvíli pokládám prut a pořizuji snímek okouního krasavce.
Nad hlubinou zaslechnu hlasité šplouchání. Okouni loví! Vyměňuji wobler za hlubokopotápivý. Vím, že musím dostat nástrahu do větší hloubky. „Záběr hned po náhozu? Je to možné? Záběr už po dvou otočeních kličky navijáku?!“ podivuji se divokému ohýbání špičky prutu.
I když se mi zdolávání jeví jako nekonečné, tak nakonec přece jen přitahuji k hladině statného okouna.
Srdce mi buší radostí z nečekaného úlovku dvou pruhovaných okouních rytířů.
Osobní prosba:
Prosím Vás chraňte dravé ryby.
Jakýkoliv Váš skutek nebo alespoň slovo směřující k tomuto cíli pomůže dobré věci.
Honoráře za články věnuje autor ve prospěch Masarykova onkologického ústavu www.mou.cz
Pokračování příště – O podivné trojháčkové cestě okolo štičí tlamy
Saccon Carp
