Když se mi ozvali ze zlínské cestovní kanceláře zaměřené na rybolov v Mongolsku s prosbou, zda bych jim pomohl za jejich nemocného kolegu s ukrajinskými klienty, velmi mě to potěšilo. Bodejť ne! To přece potěší každého, když dostane takovou důvěru.
Čím více se ale tou myšlenkou zaobírám, tím více mám z výpravy obavu. Jsem v těchto případech velmi nerozhodný a tak stále zvažuji: „V Mongolsku jsi byl určitě už nejméně osmkrát, tak co bys tam hledal? Už netoužíš ani po trofejních úlovcích tajmenů nebo lenoků! Nepotřebuješ si nic dokazovat! Tak mi řekni, proč bys tam měl lézt a trápit se s nějakými ukrajinskými rybáři?“ ptám se sám sebe.
„Na druhou stranu musím přiznat, že navzdory rostoucímu rybářskému tlaku je Mongolsko pro rybáře stále krásnou a lákavou zemí! Kdy se mi zase naskytne možnost rybaření v takové nádherné přírodě?“ dumám nad nabídkou.
Všechna nerozhodnost, strach ze zvýšených finančních výdajů, obavy z neznámých ukrajinských rybářů, ale zvrátila jediná věta z cestovní kanceláře. Ve skutečnosti jsem jí ani moc nerozuměl. Mé smysly přestaly fungovat, neboť zachytily jen konec této věty. „….a jednalo by se o řeku Selenge!“ V tu chvíli se mi vybavuje jedna z mých posledních výprav na tuto největší mongolskou řeku. Těsně před odjezdem se mi totiž podařil nádherný lov. Během dopoledne jsem na smáčka ulovil 7 okounů. Nejmenší měl 41 cm a největší 49,5cm. Těžko říci, kdo koho tenkrát vůbec ulovil? Myslím si, že tím chyceným jsem byl nakonec já!
Dál už se na nic neptám. Věřím, že to nakonec nějak překonám. Jsem připraven zdolat všechny překážky, jen když si opět zachytám velké okouny. Moc dobře vím, že to nebudu mít jednoduché. Starou známou pravdou je, že za všechno špatné, co se při takové výpravě nepovede, se velmi rychle najde viník. A tím je průvodce! Naštěstí, se později ukazuje, že se naše velká skupina rybářů scvrkla na mě, a na dva Ukrajince. V tomto složení nakonec vyrážíme vstříc rybářskému dobrodružství.
Hurá! Konečně jsem v Mongolsku! Má radost nebere konce. Mám nádherné ubytování – samostatnou jurtu. Připadám si jak v pětihvězdičkovém hotelu. Tak krásnou a útulnou jurtu jen pro svou potřebu, jsem ještě nikdy neměl! Oba Ukrajinci trvají totiž na tom, že ve své jurtě nikoho jiného nechtějí, neboť tam již není místo. Ve skutečnosti ale přes zimu žije v takové jurtě třeba i 8 dospělých mongolských lidí a děti nepočítám.
Řeka Selenge je největší řekou v Mongolsku. Ve svém toku dokáže být velmi rozmanitá. V blízkosti tábora je hodně široká. V jejich vodách žijí tajmeni, mongolští pstruzi - lenoci, okouni, štiky, sumci, jeseteři, mníci, atd. Jistě i jiné ryby, o kterých nemáme ani tušení.
Jedinou, ale podstatnou komplikací na celé výpravě je zatím počasí. Tak chladné a deštivé počasí jsem opravdu nečekal. Studený déšť spolu s ledovým větrem nám znepříjemňuje každý nához. A aby toho nebylo málo, tak hned při prvním náhozu mi to ukusuje štika.
Na další záběr jsem již už ale připraven. Jen je škoda, že zbytečně. Místo štiky se mi do velkého smáčku zakousl statný okoun.
Někomu to bude možná trochu divné, ale v posledních letech používám i v Mongolsku jemné rybářské náčiní. Tzn. rybářský prut s vrhací zátěží do 12g a vlasec o průměru 0,18 mm. Na většinu okounů je to dostatečné vybavení.
Jsou ale výjimky. Velcí okouni jsou opravdu silní bojovníci. Strategie jejich boje je obdivuhodná. Ihned po záběru vyráží co nejrychleji až ke dnu. Tady se cítí v bezpečí. Vzpomínám si, že mi kdysi v Mongolsku zabral velký okoun. Měl jsem měkký prut s vlascem 0,20 mm. Vší silou jsem se tehdy opřel do nářadí, abych okouna vytáhl z koryta řeky na mělčinu…a nešlo to! Okoun přes 50 cm bojuje už jako kapr. V prvním okamžiku si jede, kam chce! V mém případě to bylo do závady. Tehdy jsem o něj přišel. Nyní jsem opatrnější.
Zdolávám s rozvahou a jsem o hodně opatrnější. Okoun projíždí hlubinou. Občas zatřepe hlavou. Divokým výpadům čelím mírným pumpováním prutu. Měkká guma smáčku brzy padá za oběť okouní zuřivosti. Naštěstí ale háček jigové hlavičky zůstává pevně zaseknut v okouní tlamě.
Okoun se stále nevzdává. Jeho výpady jsou sice kratší, protože mu rychle ubývá sil. Na to ale nehledím. Jsem stále ve střehu. Dobře vím, že každá chvíle nepozornosti, může být potrestaná ztrátou ryby.
Teprve, když se okoun objeví u hladiny, tak se k rybě mohu přiblížit a vylovit ji. Vše probíhá rychle a bez jediného zaváhání.
„Jejda! To je vypasený chlapík!“ vydechnu obdivně, když vidím na mokré trávě úlovek. Chladí mě déšť s krystalky ledu, ale takový úlovek mě hřeje u srdce.
Tak, tak, ho stačím pustit. V dálce totiž slyším naléhavé volání ukrajinských rybářů. Něco chtějí fotografovat. Už to vidím! Anatolij právě zdolává svého prvního tajmena.
Nevěřícně si s Dimitrijem prohlížíme vertikální wobler „Na to tady opravdu chytáš?!“ „Hmm! Co se divíte! Je tu hloubka a tak mě napadlo ho vyzkoušet!“ odpovídá Anatolij.
Hned na to chytá Anatolij rybu. Rychle ji vynáší na břeh. Nadšeně si ji prohlíží. „Tak pro úlovek takové ryby jsem jel do Mongolska! Škoda, že není větší!“ povzdechne si. „Neboj, větší určitě ještě přijde! Vždyť jsme na rybách první den!“ uklidňuji ho.
Na nějaké oslavy ale není čas. Vzdálené mongolské pohoří nás láká. Těšíme se, že právě mezi horami může být široký tok řeky sveden do úzkého a divokého řečiště. A tam doufáme, že nalezneme rybí eldorádo. Při přejezdu vidíme, že zatím, co na nás v údolí řeky prší, o kousek výše, se mění déšť na sníh.
Spousta říčních ramen na naší cestě vytváří neproniknutelný labyrint. Je přirozenou překážkou, která nám nakonec brání dostat se až k horám. U jednoho takového ramene nakonec začínáme rybařit. Na malý wobler Hornet lovím několik bojovných lenoků okolo 40- 50 cm.
Když se pozdě odpoledne vracíme do tábora, tak už sněží i zde. Nejradši bych si šel hned lehnout, ale musím se připravit na další den a hlavně usušit.
Sám si nadávám, neboť jsem vlastní chybou celý promočený. Dokonce tak, že mi promokla i peněženka s celým jejím obsahem. Stačila jen drobnost. Kvůli brození jsem si zastrčil bundu do brodících kalhot. Jak pršelo, voda mi stékala po bundě přímo do kalhot. Tam po suchých věcech začala vzlínat až na hruď. „Příště takovou hloupost už neudělám!“ dušuji se při věšení prádla na žebrování jurty. Inu ne nadarmo se říká: „Člověk se nejlépe učí z vlastních chyb!“
Osobní prosba:
Prosím Vás chraňte dravé ryby.
Jakýkoliv Váš skutek nebo alespoň slovo směřující k tomuto cíli pomůže dobré věci.
Honoráře za články věnuje autor ve prospěch Masarykova onkologického ústavu www.mou.cz
GScarp.cz
