Cesta za svobodou

- Hrdobec

Nezadržitelně se blížící jaro a s ním také neplánovaná delší nemoc jsou pro mě doslova smrtící kombinací. Nemůžu totiž na ryby, a dokonce jsem nucen poprvé za několik let zrušit již skoro tradiční první jarní sumčí tažení. Ležím tedy doma, v duchu jsem ale přes všechny lapálie u milované řeky, kde ve svých představách trávím nádherné jarní večery, pozoruju západ slunce, pohledem hypnotizuju špičky svých prutů a přemlouvám rolničku, ať už konečně pořádně zazvoní. A abych nezůstal pouze v zajetí představ, zabloudím v myšlenkách o rok zpátky, kdy se odehrál následující příběh.

Výprava ve složení má přítelkyně Petra, kamarádi Hynek a Aleš a já začíná. Nebudu se rozepisovat o přípravách, balení, cestě a podobných tisíckrát popsaných záležitostech. Zmíním snad jen to, že na posledních několika desítkách kilometrů nám „odešla“ oj na vleku s lodí, takže než jsme všechno operativně vyřešili, přišli jsme o několik drahocených hodin.



K řece jsme se však nakonec dostali, ale jen taktak jsme stihli postavit na rychlo přístřešky a vyvézt každý po jednom prutu, než na mohutný tok padla všepohlcující tma. Povolenky jsme naštěstí měli už předem zamluvené, tudíž jsme byli alespon ušetřeni dalších komplikací. Unaveni po cestě jsme brzy usnuli. Začalo hustě pršet a přišlo citelné ochlazení, proto byl teplý spacák v bezpečí bivaku pro tu chvíli nejlepším řešením.

Ráno nás bohužel vítalo počasí mírně řečeno nevlídné. Teplota maximálně kolem devíti stupňů přeci jen člověku na náladě nepřidá. Jsme tu ale kvůli rybám, a ne se opalovat, takže jsme neztráceli naději, vyvezli jsme několik dalších prutů na různá místa a do různě zvolených hloubek vodního sloupce. Pršelo celý den, pršelo dokonce i celou noc a rolničky na prutech pořád jen zarytě mlčely. Všichni jsme se shodli, že nemáme z našeho místa dobrý pocit a že se zkusíme přestěhovat na jiné, hlavně však pro sestavu čtyř rybářů lépe vyhovující místo.

Snadno se řekne, hůř udělá. Hlavně v neutuchajícím dešti a silném ledovém větru… Naštěstí během dopoledne ustal částečně déšt, a dokonce se začalo objevovat i sluníčko. Působilo jako balzám na naše zimou prokřehlá těla a chmurám propadající duše. Nálada se zlepšovala, kluci odjeli „očíhnout“ vytipované místo, zda je volné. Když jsme se ujistili, že máme štěstí, urychleně jsme se sbalili.

Během několika hodin byl náš tábor opět kompletní, jen o několik kilometrů jinde. Byli jsme na nádherném ostrově s výhledem na řeku z jedné strany a na překrásnou, přímo úchvatnou lagunu na straně druhé. Místo jako stvořené pro velikou událost, místo, kde by se mohly odehrávat snad všechny rybářské sny a každý by si zde přišel na své.

Náš předpoklad byl takový, že sumci by mohli být aktivní ve větších hloubkách, vzhledem k déle trvajícímu chladnému počasí. Proto jsme na vhodných místech nastražili několik udic. Já ale jdu vždycky tak trochu „proti proudu“ a aspoň jeden proutek dávám pokaždé do míst, kam by ho většina lovců nenastražila ani náhodou. A tím se řídím naštěstí i nyní. Umísťuju nástrahu metr pod hladinu k potopenému křoví, kde hloubka nepřesahuje dva metry, a doufám v zázrak. Vím totiž, že zázraky se občas dějí, alespoň při rybolovu jsem si tím téměř jistý.

Máme zavezeno a dolaďujeme náš nový tábor, když tu najednou slyším jednou ostřeji cinknout rolničku. Nevěnuju tomu velkou pozornost. Petra se ale ohlédne, a tak jí neunikne, že prut v mělčích partiích, ten, co čeká na zázrak, se začíná podivně uklánět. A vidí také, že splávek už na hladině není. Libore, máš záběr, křikne na mě. Ale byť jsem u prutu ve vteřině, prut se opět narovná a kačena vyjíždí zpět na hladinu. Taková smůla, pomyslím si. A právě v tom okamžiku se „klacek“ ohne do neuvěřitelné paraboly, a to v setině sekundy. Chvilku na to koukám jako pařený, ale i tak poměrně rychle reaguju. Popadnu prut a sekám.



Prvotní odpor dává tušit větší rybu. Ryba se ale otáčí a místo na volnou vodu vjíždí do nehluboké laguny. Ten má aspoň sto padesát, volám radostně na kamarády. Hned první záběr a je to slušná rybka. Užívám si zdolávání a nikam nepospíchám. Ten pocit bych přál zažít každému slušnému rybáři. To, co při boji s rybou prožívám, neumím totiž popsat.

Asi po deseti minutách povídá Hynek, abych tu stopadesátku už konečně zvedl. S úsměvem se opřu do prutu – a nic! Dosud klidná ryba se totiž v hloubce zhruba metr a půl ani nehne. Zkusím to znovu a výsledek je opět stejný. Zapřu se tedy pevně nohama a vší silou zaberu. Mám pocit, jako když prutem zvedám pytel cementu – sumec ne a ne se nechat odlepit ode dna. Náhlý mohutný kopanec ocasem do šnůry mě probere k životu a já se začínám soustředit na sto procent.



Už vím, že na háčku je zřejmě mnohem větší ryba, než byl můj skromný odhad, a tak nehodlám nic podcenit. Po několika brutálních výpadech, během kterých jsem rád, že se udržím na nohou, se mi daří protivníka těžké váhy otočit a pomalu, i když velkou silou, jej dostávám k hladině. Hupr nelhal, jeho šnůra je skutečně jednička, a tak se mi to zanedlouho také daří. Zjevení monstra ani ne tři metry ode mě v mělké úzké laguně je impozatní a můj pověstný klid je rázem tentam. Nohy se mi klepou, srdce mám až v krku a v duchu se modlím. Nespadni sumečku, prosím, jen nespadni! Bože, ať všechno vydrží a já tuhle nádhernou a obrovskou rybu dostanu ke břehu!

Souboj zdramatizuje hlavně to, že mě zjevení obludy doslova paralyzuje, a dá se říct rutinní zdolávání se rázem stává neskutečně zapeklitým. Fyzička naštěstí dochází i mému podvodnímu soupeři, takže po několika minutách Hynek konečně drží obřího „sumára“ za čelist a společnými silami ho vytahujeme na plachtu. Ryba nevypadá dlouhá, zato je to ten nejtlustší sumec, jakého jsem dosud viděl. Shodneme se na tom s Hynkem, který je skutečným veteránem řeky Po. Málokdo viděl a ulovil tolik zdejších vousáčů jako právě on.


Když jsme rybu změřili a zjistili, že zas tak krátká není ­– měřila totiž rovných 234 cm – věděli jsme už, že při své stavbě těla, bude vážit zcela jistě víc než 90 kg. Hynek dokonce věřil, že takto stavěné monstrum by mohlo atakovat bájnou stokilovou hranici. A jelikož Hynek vlastní skutečně drahou a vyzkoušenou váhu, rozhodl jsem se tentokrát „rybku“ zvážit. Nešlo to snadno, pokud jsme chtěli vrátit krále hlubin zpět nezraněného a nepoškozeného. Nakonec se ale vše podařilo a po odečtení plachty se váha zastavila na neskutečných 102 kilogramech živé váhy.

Byl jsem fascinovaný. Kdyby mi totiž dřív kdokoliv tvrdil, že ryba s takovou délkou může vážit metrák, vysmál bych se mu. A teď najednou jsem toho svědkem, a co víc, sám jsem takovou rybu ulovil. Byl jsem jako v tranzu. Potřeboval jsem panáka, abych zklidnil vibrující končetiny a mohl se aspoň trochu normálně soustředit. Nakonec se mi to podařilo, takže jsme rychle pořídili fotodokumentaci úžasného úlovku a stokilový král vod nám naposledy zamával ocasní ploutví na rozloučenou.

Za sumcem se zavřela voda a já věděl, že i kdybych celou sezonu už nic neulovil, nebude mi to vadit. Nebude, a ani nemůže, vždyť se mi právě dostalo tolik přízně Svatého Petra, že jakékoliv budoucí neúspěchy musím brát s pokorou a doufat, že něco podobného ještě někdy ve svém životě prožiju. A kdyby náhodou ne, nevadí. Sen se naplnil a člověku stačí ke štěstí ulovit takovou rybu třeba jen jednou za život. A komu ne, ten si lovit podobné exempláře ani nezaslouží. Vždyť kdyby takové trofejní kusy zabraly na každé výpravě, pak by takový úlovek brzy stratil svůj lesk a kouzlo a to by byla velká škoda. Na této pro mě výjimečné výpravě jsme už nic, co by stálo za zmínku, nechytili. Takový je Pád: jeden rybář ze čtyř uloví životní rybu a další tři nemusí chytit klidně ani malou rybku. A tak, s výjimkou Alešovy stotřicítky, se zbytek výletu odehrál bez úlovků, převážně v zimě, větru a dešti. A my všichni jsme nakonec byli vděční za pohodlí domova, které nás po bezproblémovém návratu čekalo.



Zážitky nám už nikdo nevezme a úlovek je jen pověstná třešnička na dortu. Není to to hlavní, co nás k této řece poutá. Ze všeho nejdůležitější je volnost a svoboda, kterou cítím vždy, když k tomuto veletoku dorazím a když vím, že tu s ním mohu na pár dní splynout, a všechny pozemské starosti a trápení hážu v takovém okamžiku za hlavu.

Příběh je sepsán a já se dozvídám, že můj stav se lepší. Proto už pomaličku začínám plánovat svou první letošní výpravu za sumci, a hlavně za tou svobodou. Když bude výprava úspěšná a bude o čem psát, opět se o ni s vámi podělím.

Autor: Hrdobec - ®

Diskuse k článku (43 reakcí)

Přečteno: 10 265x
Průměrná známka: 1.33