Rybolov v zemi půlměsíce 9.díl

- Alabalik

Karakaya – Ostnatá hadí ryba

Zatímco bolenů západoasijských jsme na přehradě Karakaya uvláčeli několik, ulovit obyčejného duháka nám ani zde nebylo souzeno. Přitom náš první tábor stál na dohled od velké chovné stanice s více jak desítkou velkých plovoucích klecí.
Zpočátku to však vypadalo docela nadějně, dokonce se nás zmocnil mírný optimismus, přestože jsme měli v dobré paměti neúspěch na Kebanu. Občas se nám totiž zdálo, že vidíme plavat pstruhy nedaleko od břehu, a z toho jsme usuzovali, že úspěch bude tentokrát jen otázkou času a správně zvolené nástrahy.


Naše první tábořiště u přehrady Karakaya.

Smrtící pasti

Netrvalo ale dlouho a křišťálově čistá voda nám umožnila zjistit, že domnělí pstruzi jsou ve skutečnosti parmičky pstruží. Nutno podotknout, že latinský i český název opravdu dobře vystihuje vzhled této ryby. Ve vodě je na první pohled od pstruha téměř k nerozeznání.
Parmička pstruží není na horním Eufratu žádnou vzácností. Patří k typickým obyvatelům přehrady Keban i Karakaya. My jsme se s ní ovšem zatím setkali jen jednou, a to na řece Peri, kde ji ulovili domorodci do sítě. Ve vodě jsme ji doposud nezahlédli. Až nyní u Kömürhanu. A je třeba zdůraznit, že v této části přehrady plavalo parmiček pstružích opravdu hodně. Pokud někde byla šance tuto rybu ulovit, tak právě zde. My jsme ale byli zaujatí lovem bolínků na přívlač a pokusy lapit na háček parmičku pstruží jsme nechtěli ztrácet čas. Snad i proto, že jsme si zde rovnou na tři tyto rybky stejně sáhli, když jsme je našli zamotané ve zbytku sítě na dně nedaleko břehu. Vězně jsme osvobodili a ze sítě odřízli olůvko, které svou gramáží naprosto vyhovovalo pro přípravu našich montáží na odhoz.

Typická turecká síť na lov menších ryb je čtverec o ploše asi jednoho metru čtverečního. Hází se ze břehu do vody za pomoci asi 80g olova. To je umístěno v horní části sítě. Pevná silonová oka často uvíznou o kameny na dně a útržky sítí se pak stávají smrtící pastí pro ryby, které v nich zmučené umírají i několik dní.
Často lovec přijde o celou síť nebo na břehu prostě odhodí starou poškozenou či zamotanou síť. Díky tomuto vandalství jsme mohli stále doplňovat své řídnoucí zásoby kaprařských olůvek.


Tuhle parmičku pstruží jsem neulovil, ale naopak zachránil před uhynutím ve zbytku sítě.

Ryba nebo had?

O zbytky sítí jsme také občas vázli při vláčení. Obvykle to bylo jen pár kroků od břehu, a tak nebyl problém zabrodit z pláže do mělčiny. Při jedné takové vyprošťovací akci jsem měl dojem, že vidím ve vodě plavat hada. Nevěnoval jsem mu větší pozornost, neboť mne ani nenapadlo, že by mohlo jít o něco jiného než o rybožravou užovku podplamatou. Ta byla občas k zahlédnutí i na pobřežních skalách. Nedlouho nato jsem v čisté vodě spatřil hadí tělo znovu. Vlnivými pohyby proplulo mělčinou a zůstalo stát nedaleko ode mne v asi metrové hloubce. Kvůli kamenům a zvířenému písku nebylo vidět jeho hlavu, ale délku tohoto živočicha jsem odhadoval na 40 centimetrů. Mihotavé světlo pod hladinou neumožňovalo dobře určit zbarvení toho podivného tvora. Zdálo se mi ovšem, že se kolem jeho ocasu vlní ploutve. To už jsem si užovkou nebyl vůbec jistý. Tohle vypadalo spíš na malého úhoře nebo velkou mihuli.

Svěřil jsem se se svým pozorováním Lukášovi a ten následující den zahlédl „vodního hada“ také. Neměli jsme ani tušení, co by to mohlo být za tvora, ale užovka už definitivně vypadla ze hry. Úhoř říční (Anguilla anguilla) se v Turecku vyskytuje, ale jen v řekách ústících do Černého, Egejského a Středozemního moře. O tom, že by nějaký druh této ryby žil v povodí Eufratu, jsme nikdy neslyšeli. Pro úhoře není také asi zrovna typické, aby se v odpoledním pařáku vyhříval v pobřežních mělčinách na slunci.

Záhadu se nám nakonec podařilo objasnit. A nejen to, svatý Petr zařídil, že se mi jeden exemplář podivné „hadí ryby“ dokonce podařilo ulovit. Stalo se tak až na našem druhém tábořišti u přehrady Karakaya, které stálo mezi meruňkovými sady nedaleko vesnice Kale.


Slunečné počasí občas vystřídala bouřka, takže stan bylo třeba mít dobře ukotvený.

Barevný polystyren

Zátoka s velmi pozvolným sklonem dna nevypadala zpočátku moc nadějně, ale příjemně nás překvapila. Jak už jsem se zmínil v předchozím díle, chytili jsme poblíž několik bolenů. A na další úlovky ještě přijde řeč. První večer nám zde značně zkomplikovaly černé bouřkové mraky a silný vítr. Až poté, co jsme ukotvili stany mnoha těžkými kameny, bylo možné pomýšlet na rybolov.

Lukáš se pustil do vláčení, já se nejprve pokoušel na plavačku ulovit nějaké nástražní rybky. Splávek poskakoval v silně zakalených vlnách těsně u břehu a záběrů bylo málo. Většinou mi jen rybí droboť strhla nástrahu, kterou jsem pracně získával. Kobylky se před větrem schovaly bůhví kam a bylo docela těžké v trávě nějakou objevit. Po několika promarněných záběrech jsem proto vyzkoušel kuličky polystyrenu. Za podobných podmínek se na Kebanu velmi osvědčily. Kuriózní nástraha opět boduje. Vylovuji několik cejnů alpských a krátce nato i jednoho karasoparmáka. Pár drobných ouklejek mi opět padá z háčku, přestože používám opravdu miniaturní velikost.

Když Lukáš vidí, u jaké nástrahy jsem nakonec skončil, nemůže se ubránit smíchu. To ještě netuší, že ho dnes polystyren na háčku rozesměje ještě jednou a mnohem víc. Tentokrát už však nejsem v roli baviče já, ale dva domorodci, kteří se z ničeho nic vyloupli s laminátovým prutem v ruce kousek od našeho ležení. Lukáš nahazuje kapráky a jde očíhnout, jak a na co chytají „místní vydry“. Po chvíli se vrací a vesele mi oznamuje, že jsem naprostý břídil a o tom, co chutná tureckým rybám, „vím prd“, když jim předhazuji obyčejný bílý polystyren. Jak právě zjistil, místní „profíci“ loví totiž pouze na obarvené kuličky této umělé hmoty, přičemž sází především na signální zelené a ostře oranžové vzory! Důležitá je také správná sestava udice, na které nesmí zůstat žádné slabé místo! Naši sousedé například používají vlasec nebo spíše strunu vhodnou k výpletu tenisových raket a splávek podobný „káče“ na lov štik. Součástí montáže je také masivní obratlík na mořský rybolov, který vzhledem ke své velikosti a hmotnosti slouží zároveň i jako závaží… Prostě jakási velmi těžká plavaná.

Že by Turci na svou originální sestavu a barevný polystyren na háčcích něco chytili, jsme nezaznamenali. Zato jsme je stále viděli rozplétat motanice způsobené nesmyslným množstvím návazců pod splávkem. Uvedená metoda patrně nebude příliš účinná, ale je v kraji celkem rozšířená. Barevné polystyrenové kuličky v několika velikostech patří k běžnému sortimentu rybářských obchodů v Malatyi.

Úhoř nebo mník?

Těsně před západem slunce začal vítr konečně ustávat. Lukáš nahazuje sumčáky a já převazuji svůj přívlačový prut na lov na položenou. Chytám s průběžným olůvkem a klasickým policajtem, tak jako doma v Čechách za časů, kdy jsem ještě nevěděl, jak mocnou zbraní je feeder. Jako nástrahu zkouším nejprve medovku. Když se nic neděje, dávám na háček malý kousek rybího masa. Tuhle nástrahu jsme v Turecku ještě nevyzkoušeli a říkám si, že na parmy by mohla fungovat. Nejprve nahazuji do větrem zkalené mělčiny kousek od břehu. Opět žádný záběr. Rozhoduji se, že prut přehodím někam dál na vodu. Při stahování cítím menší odpor. Zřejmě táhnu ze dna nějaký nepořádek. Nejspíš větev. Ale Lukáš, který stojí blíže u břehu, mi hlásí, že je to nějaký had nebo úhoř.


Hrotočelec mezopotámský byl naším nejexotičtějším úlovkem.

Kroutící se živočich má strakaté tělo, zubatou tlamu a ostnatý hřbet. Našemu středoevropskému pohledu se zdá dosti jedovatý. Raději se ho proto nedotýkám rukou. Úlovek vyzvedávám na vlasci a pokládám na provizorní podložku z igelitového pytle na odpad. Pak pořizuji několik detailních snímků. Háček bohužel nevězí v zubatých čelistech, ale až někde hluboko v jícnu. Nezbývá než vlasec odstřihnout a věřit, že má tato ryba stejně tuhý kořínek jako náš úhoř.

Celý večer se dohadujeme, co jsme to vlastně chytili. Byl to úhoř? Tvar ocasní ploutve a zbarvení této ryby by spíše ukazovaly na mníka. Ale co ten výrůstek na konci horníko pysku připomínající malý chobot? Treskovité ryby přeci mají vous vždy na spodní čelisti…

Ostnatý hrotočelec


„Ostnatá hadí ryba“ má horní pysk zakončený výrůstkem, který připomíná malý chobot. Svým zbarvením tak trochu připomíná mníka.


Čelisti hrotočelce jsou plné ostrých zoubků a není vyloučeno, že jimi může přepilovat návazec z příliš slabého vlasce.


Hřbet hrotočelce pokrývá 30–35 malých, ostrých, ale nejedovatých trnů.

Po návratu z Turecka jsem zasedl k monitoru počítače a rychle zjistil, že jsme ve skutečnosti chytili úhoři příbuzného hrotočelce z rodiny Mastacembelidae. Hrotočelců se v jižní Asii vyskytuje nepřeberné množství forem a některé lze snadno chovat v domácích akváriích. V Turecku žije druh Mastacembelus Mastacembelus (někdy označovaný také vědeckými synonymy Ophidium simack nebo Mastacembelus simack). Jeho český název je hrotočelec mezopotámský. Tato ryba obývá celé povodí Eufratu a Tigrisu, ale vyskytuje se také v některých íránských vodách a je rovněž původním obyvatelem syrské řeky Orontes. V Turecku patří k místům jeho největšího výskytu přehrady Karakaya baraji a Ataturk baraji na Eufratu. Hojný je také na řece Tigris, například v okolí Egilu. Nemá velký hospodářský význam, přestože se jeho maso považuje za mimořádnou lahůdku. Jen sporadicky se objevuje na trzích. Při lovu udicí bývá spíše nahodilým úlovkem. Jeho cílený lov však patrně nebude příliš obtížný. Hrotočelec vede podobný způsob života jako náš úhoř. Je to hltavý predátor. Živí se drobnými vodními živočichy, korýši, červy a malými rybkami. Aktivní je hlavně po setmění nebo v přikalené vodě. Má rád měkké písčité dno, do kterého se zahrabává během dne. Pokud lokalita, ve které se vyskytuje, dočasně vyschne, dokáže údajně po delší dobu přežít zahrabán v blátě.

Turci nazývají hrotočelce Dikenli yılan balığı (ostnatá hadí ryba). Jejím charakteristickým znakem je totiž 30–35 ostrých, ale nejedovatých trnů podélně seřazených na hřbetě. Typický je pro hrotočelce také protáhlý čichový orgán na konci horní čelisti, který mu usnadňuje vyhledávání potravy. Slouží nejen k rozeznávání pachů, ale i ohmatávání. Tato zvláštní ryba má prý i poměrně dobrý zrak. Postavení paprsků hřbetní ploutve umožňuje hrotočelci plavat také pozpátku. Na rozdíl od našeho úhoře má světle hnědé a výrazně skvrnité tělo. Svým zbarvením připomíná některé suchozemské hady. Břicho má bílé. Hlava je zploštělá a čelisti osazené ostrými zoubky. Není proto vyloučeno, že by nějaký velký kus mohl při zdolávání přepilovat vlasec o slabém průměru, tak jako to dokáže štika. Tím nechci nikomu radit, aby při jeho lovu používal lanko, ale návazec z dvanáctky nebo čtrnáctky asi také nebude to pravé.

Hrotočelec mezopotámský dorůstá běžně do délky půl metru, ale občas se uloví i necelých osmdesát centimetrů dlouhé kusy. Jednoho takového jsem těsně před odletem z Turecka viděl na trhu v Malatyi. A jen tak mimochodem: prodavač mi tvrdil, že už měl na pultě exempláře mnohem větší. Jednou prý dokonce držel v rukou hrotočelce, který byl delší než on sám. Musel tedy měřit alespoň půldruhého metru. To zní dost neuvěřitelně, spíše jako rybářská latina, neboť odborná literatura vylučuje, že by hrotočelec mohl přesáhnout délku jednoho metru. Ale, kdo ví… Na nově vzniklých přehradách jsou možná růstové možnosti této ryby úplně jiné, než jak tomu bylo do nedávna v řekách.

Text a foto: Zdeněk Micka

Autor: Alabalik - ®

Diskuse k článku (3 reakce)

Přečteno: 7 078x
Průměrná známka: 1.46

NRybolov v zemi půlměsíce 8.díl

Na závěr naší rybářské výpravy do Turecka jsme si nechali průzkum přehrady Karakaya