Úvodem připomínám, že na počet rybích druhů je přehrada Karakaya mnohem bohatší než výše položený a chladnější Keban. Kolik jich tu však přesně žije, to se mi bohužel spolehlivě zjistit nepodařilo. Žádné podrobnější česky nebo anglicky psané studie o rybí obsádce v této vodě totiž buď neexistují, nebo patří k utajovaným dokumentům. A dostupné turecké zdroje jsou na informace poměrně skoupé. Tyto prameny nabízejí jen neúplné seznamy. Zpravidla v nich chybí bolen, hrotočelec a parma mosulská. Výskyt posledně jmenovaného druhu nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, ale je myslím velmi pravděpodobný, minimálně při ústí řeky Tohma.
Některá místa vypadla z dálky malebně, ale v blízkém okolí vesnic byl břeh často hodně znečištěný.
Kupodivu prakticky ve všech textech o šupinatých obyvatelích přehrady Karakaya je uveden druh Barbus grypus. Jedná se o velkou parmu, jež patří k nejdelším a nejmohutnějším rybám z povodí Eufratu a Tigrisu. Podařilo se nám ji spatřit jen jednou, a to na trhu v Malatyi. Jednalo se o téměř metrového macka. Tato parma však může dorůst do mnohem větších rozměrů. Je to opravdový velikán. Renomovaný server Fishbase uvádí, že největší exempláře měří 150 centimetrů a váží 30 kilogramů. Podle jiných zdrojů může barbus grypus dosáhnout dokonce délky až dvou metrů a váhy 50 kilogramů.
Parma eufratská
Turečtí rybáři nazývají tuto rybu şabut (čti šabut). Ovšem pozor, poměrně často, avšak mylně se toto označení používá i pro parmu štikovitou. Chyby se dopouštějí turecká i zahraniční média, a to zejména v některých zprávách o kapitálních úlovcích. Şabut je název parmy barbus grypus převzatý z arabštiny. Pro úplnost ještě dodávám, že parmě štikovité se arabsky říká bizz nebo mangar.
Druh barbus grypus nazývají některé současné materiály v českém jazyce „parmičkou eufratskou“. Ta zdrobnělina je v případě této ryby trapný a trochu směšný omyl, správněji tedy asi parma eufratská. Jméno je to docela trefné, ale může být poměrně matoucí v souvislosti s vysušeným exemplářem parmy štikovité v Národním muzeu. Nevím, jaká cedulka je u tohoto exponátu dnes, ale dříve byl nazýván „parmou eufrati“ či barbus euphrati. Stejné pojmenování se objevuje také v knize Doktorka z domu trubačů, která zmiňuje, že lékařka Dr. Vlasta Kálalová-Di Loti získala tento údajně 130 kg těžký úlovek darem od jednoho rybáře z Bagdádu.
Parma barbus grypus vypadá tak trochu jako vousatý amur.
Şabut se liší od parmy štikovité oválným tělem, velkými šupinami, tvarem hlavy a velikostí úst. Možná je to jen můj dojem, ale vypadá trochu jako „vousatý amur“. Jde o poměrně snadno identifikovatelnou rybu. Záměna s jiným původním druhem parmy z povodí Eufratu a Tigrisu není možná.
Lov této ryby má na Blízkém východě dlouhou tradici. Zmínku o ní najdeme již v židovské knize Talmud, kde je nazývána šibuta (שיבוטא). V Iráku bývá na jídelním lísku lepších restaurací, neboť je častým úlovkem komerčních rybářů. V Íránu se dnes provádí její umělý výtěr.
Potrava, kterou se şabut živí, patrně připomíná jídelníček ostatních parem. Daly by se tedy očekávat jeho úlovky při lovu kaprů na běžné nástrahy rostlinného i živočišného původu. Avšak některé indicie nasvědčují tomu, že tato ryba se na prut mnohem lépe chytá přívlačí, přestože nijak dravě nevypadá. Na internetu lze shlédnout několik zajímavých fotek a amatérských videosekvencí na toto téma. Přikládám dva odkazy na turecké fotocestopisy, do kterých jsou vložena i poměrně zdařilá videa:
Şabut se v jihovýchodním Turecku vyskytuje všude tam, kde se loví také bolen západoasijský. Hojný je prý zejména na doposud nezregulovaném úseku Eufratu u města Adiyaman (pod Ataturkovou přehradou) a na nádrži Birecik baraji. Někteří rybáři z Perteku nám tvrdili, že se vyskytuje i na Kebanu, ale pokud je to pravda, tak asi jen velmi vzácně. Teplejší Karakaya této rybě zřejmě vyhovuje, nicméně ani zde nejde o příliš hojný druh.
Şabut má mnohem menší tlamu než parma štikovitá, přesto jde o dravce, který zabere i na třpytku.
Záběr na kapráku
Žádné praktické informace, jak se chytá şabut na háček, jsme nesehnali. Přitom úlovku této zajímavé ryby bychom si cenili stejně jako větší parmy štikovité. Velký şabut chycený na prut je možná dokonce i vzácnější trofejí než známější turna. Ale jak na to? V jaké části rozlehlé přehrady tuto rybu hledat? Na mělčině? Na hloubce? Má ráda bahnité dno, nebo písek? Nevíme. Také o tom, jaká nástraha je pro parmu eufratskou nejlákavější, se můžeme jen dohadovat. Nezbývá než dál každý den provozovat všechny techniky lovu, na které máme vybavení, a doufat, že se nějaký şabut přeci jen splete.
Přívlač jsme zkoušeli poctivě každý den několik hodin nejen na pláži u restaurace za mostem u Kömürhanu, ale i na druhém tábořišti pod vesnicí Kale. Kromě rotaček úspěšných na bolínky jsme vodní sloupec důkladně pročesávali i plandavkami a gumami všech velikostí, tvarů i barev. Výsledkem bylo jen to, že se nám díky vázkám zas podařilo o trochu snížit váhu zavazadel.
Největšího kapra jsme chytili na přehradě Karakaya, měřil šedesát centimetrů.
Po několik dnů už také máčíme v přehradě kaprařské montáže s boiliem a peletami halibut na bočním přívěsu. Největším úspěchem této strategie je šedesáticentimetrový kapr, kterého zdolal Lukáš u Kale. K záběru došlo pozdě dopoledne, těsně před sbalením tábora a stažením prutů. Souboj to byl do poslední chvíle velmi napínavý kvůli zatopené pobřežní vegetaci. Krásně stavěný sazan vyváděl jak pominutý a my nevzali na cestu do Turecka žádný podběrák. Znavenou rybu jsem nakonec vynesl na břeh v rukou.
Z úlovku jsme měli samozřejmě radost. Na druhou stranu kvůli takovýmto šupináčům jsme do Turecka nepřijeli. Raději bychom si povodili pořádnou parmu.
Jak nás zklamal Boran
Místní rybáři nám doporučovali rybářskou vesnici Boran na sever od Malatye. Jeden domorodec měl dokonce na mobilu snímek şabuta z tohoto místa. Více než půlmetrovou rybu se mu tu prý podařilo ulovit do sítě při jednom rodinném pikniku.
O tom, kde bude stát naše poslední tábořiště, je tedy rozhodnuto. Času už nemáme nazbyt. Před námi je poslední noc u vod Eufratu a Boran je celkem při ruce.
Na místo dorážíme pozdě odpoledne. Boran je vlastně jen shluk několika vesnických domků, jakési hospodářské centrum oblasti, kde zemědělské usedlosti roztroušené v krajině obhospodařují uměle zavlažované plantáže meruněk a moruší. Ovocné sady lemují břeh, kam až oko dohlédne. Jen obzor směrem na sever ohraničuje modrá hladina přehrady, která právě zde dosahuje své největší šíře. Žádný klasický rybářský přístav nikde nenacházíme. U některých stavení však vidíme stát na zahradě různá plavidla na špalcích. Není sezona, pro komerční lov platí stále doba hájení.
Typické stavení z rybářské vesničky Boran.
Ke své nelibosti zjišťujeme, že Boran není na rybaření ze břehu právě ideální místo. Všude kolem jsou jen rozsáhlé pobřežní mělčiny a mokřady, kde ostošest kuňkají žáby. Přímo za vesnicí je sice celkem romantická zátoka, ve které se zrcadlí starý minaret zatopené mešity, ale přitažlivě toto místo vypadá jen při pohledu z dálky. Do vody zde ústí nejedna odpadní strouha s páchnoucími splašky a bahnitý břeh zjevně slouží jako divoká skládka.
Vydáváme se na průzkum pobřeží směrem na západ, kde do vody vybíhá menší poloostrov zdobený honosnou vilou. Pozemek je bohužel oplocený, a tak pokračujeme dál. Občas se zastavíme ve stínu ovocných stromů, shodíme ze zad těžké batohy a občerstvíme se meruňkami. Ty jsou sice ještě stále zelené, přitom už ale úžasně sladké. Nechápeme, jak je to možné.
Takto vypadá břeh přehrady Karakaya u vesnice Boran.
Po delším klopýtání objevujeme úzkou, ale do břehu hluboce zařízlou zátoku ve tvaru fjordu, která se zdá být při svém ústí do přehrady docela hluboká. Zatím nejlepší místo k lovu na odhoz. Poblíž stojí na pahorku velká zemědělská usedlost. Slyšíme odtud blafání velkých psů, které nahání strach, ale psi jsou naštěstí uvázaní. Opodál pase stádečko krav Turkyně jejíž hlavu pokrývá šátek i kšiltovka zároveň. Nemá nic proti tomu, když si tady postavíme stany. Potvrzuje, že ryby v zátoce jsou, hlavně prý kapři. Tomu rádi věříme. Bahnité dno a břehy se zaplaveným rákosím musí být opravdu kapřím rájem. Už si ale nejsme moc jistí tím, že by toto prostředí mohlo vyhovovat i našim cílovým rybám, tj. velkým parmám.
V tuhle chvíli ještě Lukáš netušil, že ryba kterou vodí, bude opět jen obyčejný kapr.
Harpunář na druhém břehu
Ještě než stačíme rozložit stany, získáváme důkaz, že zátoka je vyhledávaným lovištěm místních masařů. Na scéně se objevuje domorodec s vystřelovací harpunou. Jde pomalu po protějším břehu těsně podle vody, zbraň stále zalícenou a namířenou na hladinu. Zdálky to vypadá, že se houštím kolem vody šine nějaký šílený střelec s puškou. Docela bizarní zážitek.
Zda nakonec harpunář něco ulovil, to nevím. Dokud jsme ho měli v dohledu, tak si nevystřelil.
Ani nám se moc nevedlo. Nejprve to zkouším s vláčákem. Po několika náhozech trhám s velkým klením svou poslední rotačku. Přívlač se ukázala na zátoce téměř nemožná kvůli vázkám pod vodou těsně kolem břehu. Všude je spousta zaplaveného křoví a rákosí. Mezi tím se válejí staré i funkční hadice vodních čerpadel tu a tam ověšené útržky rybářských sítí.
Nedaří se nám ani se splávkem při lovu nástražních rybek. Hladina je silně zvlněná větrem a kolem břehu mrtvo. Až po delším úsilí vytahuji čiperného karasoparmáka s výraznou třecí vyrážkou na hlavě. To už se téměř stmívá. Rozhodujeme se, že dnes sumčáky nastražovat nebudeme. Kdo ví, jak dlouho by nám ještě trvalo získat nástrahu na druhý prut. Navíc se tento způsob lovu za celou dobu naprosto neosvědčil, tak proč zbytečně zabíjet další rybky. Karasoparmáka pouštíme. Nahozeny zůstaly přes noc jen kapráky, ale nic se na ně nepověsilo.
Přehradu Karakaya obklopují rozsáhlé ovocné sady a vysoké hory.
Děj se vůle Alláhova
Malý bizir z Boranu byl poslední rybou, kterou jsme ulovili během naší jarní výpravy. Osmnáctidenní cestování po Turecku uběhlo nečekaně rychle. Poznali jsme poměrně exotickou část světa, místa nepopsaná v žádném turistickém průvodci. Ulovili jsme nebo alespoň zdokumentovali naprostou většinu ryb, které se na horním Eufratu vyskytují, což byl hlavní cíl výpravy. Našim háčkům a fotoaparátům se vyhnula pouze malá parmička Capoeta capoeta umbla (turecky siraz, někdy také saribalik) a místní tloušť Leuciscus cephalus orientalis (turecky tatlisu kefali), který spíše připomíná našeho proudníka. To lze považovat za poměrně dobrý výsledek. Žádnou velkou rybu se nám bohužel ulovit nepodařilo. Není ale všem dnům konec. Máme alespoň dobrý důvod se do Turecka ještě někdy vrátit. Snad se nám to podaří. Inšallah, děj se vůle Alláhova…
Naše poslední tábořiště stálo v úzké zátoce nedaleko Boranu.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
