Obyčejně neobyčejná plotice

29.9.2013 - Milan Tychler

aneb Jak to bylo na Moravici

Kdo by neznal plotici? Tato zcela běžná ryba je obyvatelkou snad všech našich řek, říček i větších potoků a samozřejmě i stojatých vod. Právě při lovu plotic mnozí z nás poznali kouzlo splávku už jako děti. Pak přišly samozřejmě další a hlavně větší ryby a na naše milé plotice s červenýma očima jsme tak nějak zapomněli. Někomu učarovali kapři, někdo se dal na přívlač, jiní muškaří a plotice přestaly být pro drtivou většinu z nás zajímavé. Snad jen jako nástražní rybky. Ale ti, kdo zůstali věrní splávku, popřípadě se začali zajímat o jemný lov feederem se s ploticemi setkávají neustále a rádi.

Na některých vodách jsou plotic mraky, ale bohužel se jedná jen o malé ryby. Máme ale i vody, kde se dají chytit skutečně velké plotice, jenže ty jsou zrádnější než leckterá osmitisícovka. Velké plotice bývají opatrné ryby, vedou skrytý život a v podstatě je chytíme jen sporadicky a náhodně. Já jsem svou první plotici chytil v řece Moravici v úseku, který už neexistuje. Teď se tam rozlévá přehradní nádrž Slezská Harta. Podhorská, čistá řeka, která byla studená, i v létě hostila neuvěřitelné množství těchto ryb, které se nejlépe chytaly na hnojáčky nebo na larvy chrostíků, kterých tam byly pod kameny mraky. Kolikrát jsem si ani žádnou nástrahu nebral. Nač taky? Stačilo obrátit nějaký větší kámen u břehu a o nástrahu bylo postaráno. Plotice jsem chytal vždycky se splávkem. Zabíraly v každé tišince, v každé tůňce i v proudu. Muselo se jim tam dařit dobře, ale protože jich tam bylo skutečně požehnaně, nedorůstaly velikostí, jaké bych si přál. Nicméně čas od času jsem tam chytil i hodně pěkný kousek, vždycky ve vynikající formě a nádherně vybarvený.

K řece jsem to měl kousek a trávil jsem u ní hodně času. Pak jsem se odstěhoval, a už jsem ji nikdy nezastihl v původní podobě. Místo krásných míst a romantických zákoutí mě po letech vítalo jezero a úplně jiná krajina, ze které zmizelo malebné údolí s přírodními meandry podhorské řeky. Zůstaly jen vzpomínky na mé rybářské začátky, na pstruhy, štiky, neuvěřitelně krásné lipany a také mé milé plotice. A tak mě napadlo – jakpak se jim teď v novém domově daří? Jistě jim bude vyhovovat lépe než studená podhorská řeka. Tady přece musí nacházet mnohem více potravy. Několikrát jsem se u přehrady ocitnul, ale na ryby nějak nikdy nezbyl čas. Vždycky jsem si říkal, teď ne, nebylo by to v klidu, ale jednou, jednou si ten čas udělám, v klidu si sednu na břeh a uvidím, jestli vůbec nějakou plotici chytím. Možná to bude nějaký potomek dávné ryby, kterou jsem tu už někdy chytil.

Je to k neuvěření, ale stalo se. V jednom letním dopoledni usedám na břehu přehradního jezera a připravuji vše potřebné k lovu. Vzhledem k tomu, že nemám ani tušení, jak členité je dno přede mnou, připevňuji nejdřív na konec vlasce malou olověnou kapku, abych si místo proházel a alespoň zběžně zmapoval prostor. Nahazuji před sebe a pomalu táhnu kapku po dně. Při tom se snažím vnímat všechno, co cítím v rukou, a také, co vidím na feederové špičce. Z těchto signálů vyvozuji, že dno je tu mírně svažité, bez vázek, tvrdší, s mírným nánosem sedimentu. Ve vzdálenosti asi třiceti metrů je čtyřmetrová hloubka. Pak se dno rychle svažuje. Značím si vlasec a chystám krmení, které by mohlo ploticím vyhovovat. Tmavé, jemné, s větší dávkou praženého drceného konopí, lehce nasládlé, s trochou kopra melasy.

I taková se dá chytit…

Plotice běžné velikosti

Do směsi později přidám připravené kukly, které mají plotice moc rády, trochu barevných masných červů a hrst sladké měkké kukuřice z plechovky. Kdysi mě takové přípravy ani nenapadly, ale dnes je všechno jinak. Uvidíme, jestli to k něčemu bude. Pevně věřím, že ano, ale člověk někdy míní a příroda mění. Moudřejší budu až za chvíli, anebo také ne.

Pět větších krmítek letí na loviště. Směs v krmítku moc nemačkám. Chci, aby se rychle rozptýlila a zanechala na dně co nejsilnější stopu. Kukly a červy přidávám jen tak lehce. Přidám jich víc, až se objeví první ryby. Nějaké krmení je na místě, takže připevňuji návazec z dvanáctky a na drobný háček napichuji dva bílé červy a k nim kuklu. Posílám to do vody a opatrně napínám vlasec. Špičku přihnu jen lehce, aby zabírajícím rybám kladla jen minimální odpor, ale abych viděl i její případné narovnání.

Odkládám prut a očekávám věci příští. Neděje se nic, a tak občas přehodím, čímž dostanu na loviště vždycky malou porcičku krmení navíc. Zdá se, že ryby se toulají bůhví kde. Jen doufám, že najdou cestu i k mému krmení. Stane se tak asi po tři čtvrtě hodině. Harta je přece jen rozlehlá. Než se špička lehounce přihne, vlasec se jen mírně napne a zase povolí. Potom se špička přihne víc a následuje zásek. Úspěšný. Na konci vlasce se cosi třepotá a já jsem zvědavý, co to po těch letech je. Jakápak rybka mě zde přivítá? Chvilka napětí a na hladině se objevuje – plotice. Žádný obr, žádný nadstandard, prostě plotice zcela běžné velikosti, jakou chytíte kdekoli. Jsem zároveň rád i maličko zklamaný, ale z jedné rybky se nedají vyvozovat žádné závěry.

Házím dál a další rybou je cejn, asi tak čtyřiceticentimetrový. Tak cejna jsem na Moravici nikdy nechytil. No, věci se mění… Tam, kde je jeden cejn, očekávám druhého. Jenže další rybou je opět plotice. Ale tentokrát je to pořádná plotice, plotice, nad kterou se rybářovo srdce usměje. Zkrátka plotice jako pořádná buchta. Buclatá, červené oči jí jen září, ploutve hezky oranžové, boky stříbrné, no krasavice, evidentně dobře živená a v kondici. Za ní přichází další a další a další… Jedna za druhou jdou jako tenkrát, ale teď jsou to pořádné plotice, kterým tato voda evidentně prospívá. Zkouším na háčku červy, samostatné kukly i kukuřici. Berou všechno. Bez otálení, agresivně, naplno.

Vydržím chytat, dokud mám krmení, a ještě i potom ryby berou. Klid nastane, až když plotice vyluxují místo do posledního drobečku. Když byly v nejlepším, zasekával jsem je z ruky přímo ve sloupci, ještě než nástraha vůbec dopadla na dno. Pohádka! Ovšem každá pohádka má svůj konec a tahle také. Je čas jít. Nevím, jestli je Harta ploticovou vodou, ale pro mě ano. Jistě je tam i spousta jiných krásných ryb, na ty se ovšem vypravím až – no, nevím kdy.

Plotice ale nezanedbávám. Chytám je na řekách a evidentně jim velmi dobře svědčí pomalu tekoucí nížinné teplejší a hlubší říčky, kanály a mlýnské náhony. Největší ryby dostávám na háček na jaře. To se i ty největší plotice z velkých vod přiblíží ke břehu a na řekách vytahují proti proudu pod jezy. V létě chytám spíše takové běžné kousky, ale v teplém podzimu se to zase vylepší. Jinak je plotice vděčnou zimní rybou. To mi dělá radost především při lovu se splávkem. Ale velkou plotici už v zimě dávno nečekám. No, ale nakonec jsem rád i za ty malé, když nic jiného nejde.

Plotice chytám léta a myslím, že to byly právě ony, co mě naučilo pracovat s jemným náčiním. Zřejmě díky nim jsem pochopil, že jemnost se vyplácí, a přišel jsem na chuť jemnějším a měkčím proutkům, na nichž si člověk rybu skutečně užije, a také slabým vlascům a malým háčkům, což se mi později hodilo i u mnohem větších, ale o to opatrnějších ryb.

Takže, plotice, díky!