Asijská část Turecka nabízí velké množství pstruhových vod, kde lze lovit duháky nebo potočáky ve slušných velikostech. Mnohde lze navíc narazit na nám Evropanům poměrně málo známé místní formy salmonidů. V jednom z předchozích dílů jsem slíbil, že se o nich zmíním podrobněji. Nyní je na čase splnit tento slib. Kromě toho se s vámi podělím i o vlastní zkušenosti z jednoho vyhlášeného pstruhového revíru přímo na Eufratu, jehož návštěva byla součástí naší jarní výpravy do východního Turecka.
Turek, kterého jsme potkali pod Kebanem, chytil na plandavku dva slušné duháky.
Exot, nebo starý známý?
Na tureckých tržištích se občas objevují až metr dlouzí mořští pstruzi. Zpravidla jde o druh Salmo trutta labrax (pstruh obecný černomořský). Ten se kdysi vyskytoval v celé oblasti Černého moře a táhl k výtěru i do velkých řek Evropy a Ruska. Dnes se vytírá patrně už jen v několika řekách na severním pobřeží Turecka. Kdysi byl považován pouze za poddruh Salmo trutta trutta (pstruh mořský), kterému je velmi podobný.
Není bez zajímavosti, že tohoto dnes už pro nás dosti exotického pstruha bylo až do 20. století možné ulovit i na území bývalého Československa. Ještě v 90. letech se hovořilo o jeho výskytu ve slovenské říčce Hnilce (pravostranný přítok Hornádu) a v údolní nádrži Dedinky, dnes známé jako Palcmanská Maša (viz čas. Rybářství č. 4 z roku 1994). Salmo trutta labrax Turci často zaměňují s kapitálními duháky. Ti se loví v Černém moři skutečně v obrovských velikostech a na bazarech bývají často chybně označováni jako Karadeniz alabalik (černomořský pstruh) nebo Deniz alasi (mořský pstruh), někdy dokonce i jako somon (losos). Pro úplnost dodávám, že správný turecký název pstruha duhového je Gökkuşaği alabaliği.
Pokud byste se chtěli o ulovení pstruha obecného černomořského pokusit, pak uděláte nejlépe, když zamíříte k některé z horských řek u přístavu Rize na severozápadě země. Pověstná je zejména divoká bystřina jménem Firtina Deresi, jež na dolním toku protéká krajem malebných čajových plantáží.
Obrázek kapitálního kusu pravého „labraxe“ z výše uvedeného revíru najdete na tomto internerovém odkazu: www.sondakika.com .
Sádky u mostu pod Kebanem. Jak jsme zjistili, klecové chovy nejsou určeny jen pro duháky, ale pěstuje se v nich i násada potočáků.
Pstruh kaspický
V úmoří Kaspického moře se kdysi hojně vyskytoval Salmo trutta caspius (pstruh obecný kaspický), který také dorůstal úctyhodných rozměrů, údajně až 130 cm! Do Turecka se dostával například řekou Aras, která pramení západně od Araratu a jejíž spodní tok tvoří hranici Íránu a Arménie. Turecké publikace říkají této rybě Kafkas alasi (pstruh kavkazský).
V přítocích Arasu na území Turecka se červeně tečkovaní pstruzi stále loví. Turecké materiály je nazývají Aras alabalik. Těžko však soudit, o jaký druh přesně jde. Patrně se jedná o potočáka (Salmo trutta morpha fario) či středomořskou formu Salmo trutta macrostigma. Pstruh kaspický by měl být totiž zřetelně diferencovaným druhem, který se nápadně podobá varietám lososa obecného, uzavřeným v některých švédských a ruských jezerech. Podle uznávané hypotézy bylo Kaspické moře před posledním zaledněním propojeno s Bílým mořem prostřednictvím řek Volhy, Severní Dviny a Pečory, která současně tvoří východní hranici rozšíření druhu Salmo salar (losos obecný). Mohli bychom tedy plynule přejít k akademické diskuzi, zda je správné hovořit o kaspickém pstruhovi, když je to podle všeho vlastně losos. Ale proč ztrácet čas těmito malichernostmi. V případě tohoto druhu jsou aktuální jiné problémy. Možná totiž právě žijeme ve zlomové době, kdy se rozhoduje o jeho dalším přežití.
Zatím sice není Salmo trutta caspius považován za vyhynulý druh, ale o současném stavu jeho populace v Turecku, Íránu či Ázerbajdžánu se mi nepodařilo zjistit žádné podrobnosti. Podle některých optimistických zdrojů v Turecku zvládli jeho umělý výtěr, takže v budoucnu možná půjde o atraktivní sportovní rybu.
Žádnou fotku pstruha obecného kaspického, na jejíž hodnověrnost by se dalo spolehnout, jsem na internetu nedohledal, pouze tyto obrázky:
Okolí mostu přes Eufrat pod vesnicí Keban je populárním pstruhovým revírem.
Jediná informační cedule s instrukcemi pro sportovní rybolov, na kterou jsme v Turecku narazili.
Zlatí pstruzi
Pokud jde o jezerní pstruhy na území Malé Asie (Salmo trutta morpha lacustris, turecky Göl alasi), situace je značně nepřehledná, stejně jako je tomu s těmito rybami v Evropě. Zmíním se tedy jen o jednom druhu, který je pro svůj charakteristický vzhled nezaměnitelný s jinými zástupci rodiny salmonidů.
V jezerech okolo města Bolu, které leží zhruba na polovině cesty mezi Istanbulem a Ankarou, se vyskytuje zvláštní pstruh nazlátlé barvy s velkými tmavými tečkami, který se latinsky nazývá Salmo trutta abanticus. Nejpopulárnějším lovištěm je jezero Abant ležící jižně od Bolu, podle kterého dostala ryba i turecké jméno Abant alasi (též Abant alabalik). Břehy této vodní plochy obklopené borovými lesy jsou oblíbeným výletním místem turecké smetánky a údajně je zde k lovu už dnes potřeba zakoupit povolení v některém z přilehlých hotelů.
Stejný druh pstruha žije i v nedalekém jezeře Aladağ Göleti. Loví se rovněž ve špatně dostupné soustavě tůní a rybníčků, které se říká Yedigoller (Sedm jezer). Jedná se o přírodní rezervaci na sever od Bolu. Abant alasi byl v minulosti pokusně vysazen i na dalších místech v Turecku. Na internetu lze najít fotografie exemplářů měřících lehce nad 50 cm, ale růstové možnosti této ryby jsou patrně ještě větší.
Rybářský tlak na domovská jezera pstruha Salmo trutta abanticus je poměrně značný, proto lze asi dnes s trofejními úlovky počítat spíše z míst úspěšné introdukce.
Zde je pár zajímavých odkazů na obrázky pěkných úlovků:
Velcí duháci zdomácněli v Černém moři, kde dorůstají fantastických velikostí. Často se proto zaměňují se stále vzácnějším pstruhem černomořským.
Na tržišti v Elazigu jsme si mohl potěžkat potočáky ve velikosti běžných štiček z našich svazovek.
Anatolská rarita
Asi nejbizarnějším zástupcem salmonidů v Turecku je pstruh plochohlavý (Salmo platycephalus). Tento vzácný endemický druh se vyskytuje pouze na horním povodí jihoanatolských říček Zamanti a Seyhan (nezaměňovat s řekou Ceyhan!), které vznikají spojením krasových bystřin pod jižními svahy nejvyššího hřebene pohoří Taurus. Turci mu někdy říkají Anadolu alasi (anatolský pstruh). Jeho zbarvení je naprosto originální a těžko popsatelné. Rybu si můžete prohlédnout na jednom z obrázků v tomto fotoatlase tureckých pstruhů, který je zakončený textem v angličtině: www.rastgele.org .
Pod gigantickou hrází Kebanu se loví hlavně duháci. Původní rybím druhům toto prostředí nevyhovuje.
Bez pokrývky hlavy bychom v odpoledních hodinách určitě skončili s úpalem.
Pstruh plochohlavý se vyskytuje jen na malé původní lokalitě. Odborníci jej považují za kriticky ohrožený druh kvůli potravní konkurenci i predaci ze strany nepůvodního pstruha duhového. Pokud se za ním vydáte, případný úlovek by tedy rozhodně neměl skončit na pánvi. To by bylo naprosté barbarství a myslím, že by takové jednání mohlo být i v rozporu s některými tureckými zákony na ochranu přírody.
Turečtí vědci se v posledních letech pokouší tuto rybu vysadit i na jiných místech země, ale zda bude introdukce úspěšná, to zatím není jasné.
Ostatní výše uvedené druhy však již Turci úspěšně uměle množí a vysazují – zejména do říček v černomořské oblasti. Zde je pro zajímavost jeden nepříliš starý přehled, jací pstruzi se v Malé Asii vysazují, v jakém množství a do kterých revírů: bolge12.ormansu.gov.tr .
Duháky z divoké vody někdy na trzích mylně nazývají dogal somon, tj. přírodní losos.
Ve studeném proudu pod Kebanem jsme vyzkoušeli i větší pladavky – co kdyby sem z níže položené přehrady Karakaya zabrousila nějaká velká parma!
„Sedmička“ pod Kebanem
Vodopády Kapuzbaşi – mohutná krasová vyvěračka na jednom z přítoků říčky Zamanti, která je domovem endemického pstruha plochohlavého.
Každopádně bych nechtěl, aby předchozí řádky vzbudily dojem, že v Turecku stačí nahodit do jakékoli proudící vody a už se na háčku třepe duhák nebo potočák. Tak snadné to tam zas není. Zejména v okolí hustě obydlených regionů a na dobře dostupných úsecích horských toků může být velkým štěstím uvláčet jednoho malého duháka za celý den. Ale ani na těžko dosažitelných a téměř panenských revírech není úspěch vždy zaručen. Už jsem psal o tom, jak jsme pohořeli s duháky na přehradě Keban a s potočáky na jarním Munzuru. A nyní se zmíním o našem dalším debaklu.
Asi nejpopulárnějším pstruhovým revírem přímo na Eufratu je krátký úsek řeky těsně pod hrází přehrady Keban. Měří jen několik málo kilometrů, aktuální délku ovlivňuje výška hladiny v níže položené nádrži Karakaya. Tento „znásilněný“ říční tok připomíná svým charakterem tak trochu Vlatavu 7 nad Prahou. Chladná voda z Kebanu vyhovuje duhákům, kteří jsou zde hlavní lovnou rybou, ale původní říční druhy se zde prakticky nevyskytují. Šance je tu asi i na potočáka a další formy pstruhů. Nemám sice žádné zaručené informace o jejich vysazování, ale předpokládám, že se o to Turci určitě pokoušeli. Plůdek nějaké formy červeně tečkovaného pstruha se navíc odchová v plovoucích klecích na obou přehradách. Na Kebanu jsme byli dokonce svědky jeho překládání na auta v přístavu poblíž Aginu.
Jediný přístup k této pstruhové vodě je od silničního mostu asi jeden kilometr pod hrází. O tom, že jde o poměrně významný rybářský revír, svědčí informační cedule na obou jeho koncích. S ničím podobným jsme se doposud nikde nesetkali. Provinční oddělení ministerstva zemědělství na něm popisuje podmínky, za kterých je na tomto místě možno provozovat sportovní rybolov. Se slovníkem v ruce jsem rychle vyluštil, že lov je povolen jen o víkendech (so, ne) nebo o státních svátcích, a to pouze na jeden prut. Rybář si může přisvojit maximálně tři kusy lososovitých ryb. Kaprovité ryby jsou hájené od začátku dubna do konce června.
V přilehlé zahradní restauraci necháváme batohy a vyrážíme s vláčáky k vodě. Je sice pondělí, ale personál tvrdí, že chytat klidně můžeme. Řeka je naprosto čistá, hladina safírově modrá. Na první pohled velmi atraktivní místo. Nicméně na březích se válí na můj vkus docela dost nepořádku a později také objevujeme páchnoucí ústí odpadní roury. Přivádí do řeky splašky z vesnice Keban, která se tyčí na kopci vysoko nad údolím.
Nejprve procházíme pravý břeh od mostu po proudu. Smečka agresivních ovčáckých psů nás však brzy nutí k ústupu. Přecházíme most, ze kterého se právě kochá vyhlídkou do okolí stádo krav. Na opačném břehu se znovu vydáváme směrem po proudu. Řeka je bohužel hodně rozvodněná a až na koryto nedokážeme malé nástrahy dohodit. Prolovujeme tedy jen mělké úseky podél břehu a často vázneme o vlající chuchvalce vodních trav. Párkrát nám za nástrahou povyjede menší pstroužek, ale to je vše. Po větší rybě ani stopy.
Zákruty řeky těsně před jejím ústím do přehrady Karakaya.
Metroví hadi
V poledně se s prázdnou vracíme k restauraci u mostu. Tam obědváme pečené duháky, kterých tu mají plný bazén. Pak se vydáváme na průzkum proti proudu. Na pravém břehu je nepřístupný a plotem ohraničený areál, který už asi patří k elektrárně. Levý břeh zas tvoří strmý a neschůdný svah. Zjišťujeme, že tudy lze projít pouze po kamenech a skalách těsně podél vody. Tento těžko přístupný úsek vypadá velmi slibně. Velká hloubka začíná hned u břehu a voda je plná hejn drobných stříbrných rybek.
Potkáváme místního vláčkaře. Tahá vodou malou barevnou plandavku a je mnohem úspěšnější než my. V síťovce už má dva duháky kolem třiceti centimetrů. Zákaz lovu ve všední dny se zřejmě moc nedodržuje.
Průzračná voda umožňuje vidět až na dno hlubokých tišin, jež se tvoří za vracáky kolem hlavního proudu. Blýskají se v nich početná hejna maličkých stříbrných rybek. Pokud tu nějací větší dravci jsou, rozhodně netrpí nouzí o potravu.
Rybožravá užovka podplamatá může laikům připomínat velkou zmiji, ale jde o neškodného tvora.
Postupujeme proti proudu, střídáme rotačky, plandavky a gumy. Některé úseky lze zdolat jen po čtyřech. Cestu nám občas zkříží na balvanech se vyhřívající hadi. Jsou strakatí skoro jako zmije, pěkně tlustí a někteří měří kolem metru. Ale není se proč bát, jsou to naprosto neškodní živočichové, kteří se nehodí pro žádnou dobrodružnou zápletku. Jde o nám dobře známé užovky podplamaté (Natrix tessellata), se kterými se v Čechách často potkáváme při letním rybaření na Slapech.
Mrzí mne to, ale vyprávění bohužel nemohu zakončit dramatickým popisem zdolávání statného duháka či potočáka. V odpoledním vedru jsme vydrželi vláčet asi dvě hodiny, ale za celou dobu o naše nástrahy nic nezavadilo. Jak jsem se zmínil, tenhle revír je zkrátka hodně podobný pražské „sedmičce“.
Azurová obloha, hluboká sklaní soutěska, burácející řeka. Krajina, přesně jak ji popisuje Karel May v románu Divokým Kurdistánem.
Za 149 Kč Nepohodlné hledání čelové lampy ve tmě patří tímto definitivně minulostÍ, dokonce i při spánku na lehátku má rybář s nasazenou čepicí svůj zdroj světla připravený stále po ruce, a to přímo na hlavě. Svítivost: 150 lumenů.
Powerbanka Fox Halo 96K Power Pack
Black Cat Čepice Led | SLEVA 54%
Saccon Carp
