Poslední víkend prázdnin mě nenechal chladným. Narychlo jsem v pátek naházel do auta nejnutnější věci a vyrazil do obchodu pro sáček těch kouzelných kuliček a poté - směr jih. Celou cestu mi hlavou vrtala Zdeňkova slova. Jako prodavač v rybářských potřebách má spoustu informací od zákazníků. Údajně to velice slušně kouše na jezerech a i na ramenech pod nimi. Nakonec jsem se rozhodl držet plánu a vyrazit na jednu malou vodu odhalovat tajemství propojovacích kanálů, které jsem dosud neprozkoumal. Představa pěkných trofejních ryb mě sice pořád tak trochu lákala změnit směr, ale udržel jsem se. Nepřekvapilo mě, že na revíru sedělo celkem dost rybářů, ale o místa na kterých seděli, jsem stejně neměl zájem. Jenže místa, o která jsem zájem měl, byla obsazena také. Jel jsem tedy dál. Kanál se pořád zužoval a ejhle - poslední lovící starší pán. Mám rád klid, tak jsem popojel ještě tak sto padesát metrů a zastavil. S napětím jsem se prodíral houštinou, rozevřel poslední šípkový keř a z vyschlého koryta, kde měla být voda, vystartoval zajíc. No, první pokus nic moc. Rezignovaně jsem se vrátil o hodný kus zpět. Vzal jsem si s sebou na průzkum násadu od podběráku. První místo, kde se dalo chytat, mě v prvním okamžiku nadchlo: kanál slepého ramene široký maximálně šest metrů, zakončený na pravé straně polem vázek, prostě malebná příroda a hlavně klid.
Oťukání dna mě trochu vyděsilo: hloubka do šedesáti centimetrů, ale dno pěkně tvrdé, žádné nánosy bahna. Sedl jsem si do trávy a mořil mozek - mám tady zůstat, nebo se sbalit a vyrazit jinam? Rychle přicházel večer, musel jsem se rozhodnout. A vtom o sobě dal vědět za šípkovým keřem nalevo kapr! Netuším, jak byl velký, ale mohutná vlna čeřící hladinu mi vlila adrenalin do žil. Bylo rozhodnuto. Vyházel jsem z auta nejnutnější věci, na místo se vešly jen pruty a lehátko, o bivaku jsem si mohl nechat jen zdát. Během pár chvil putovaly montáže do kanálu, přihodil jsem ke každé dvě kuličky a zalehl. Chce to hlavně absolutní klid. Ležel jsem na lehátku a sledoval čím dál jasnější hvězdnou oblohu. I ptáci přestali štěbetat, noc přebírala kradmo svoji vládu. Pohoda mě ukolébala a myšlenky se pomalu klidnily - a do toho řev hlásiče!
Málem se mi „hryzla pumpa“. Vystartoval jsem a v poslední chvíli chytil prut letící z hlásiče anténky neanténky. Za šípkovým keřem začalo peklo. Vím, jak se chovají ryby zdolávané nakrátko v mělčinách, ale tohle byla divočina. Netrvalo to ani 15 vteřin a montáž vyletěla z vody. Málem jsem si o suchar na místě přerazil prut. Jak ten tyátr rychle začal, stejně rychle skončil a já tam stál jako kaprař před novinkou od Kordy. Chvíli mi trvalo, než jsem montáž s olovem vymotal z křovin. No co už, vše jsem znovu připravil, opatrně nahodil zpět a zalehl. Ten kravál musel vyplašit ryby v celém kanále, ví o mně.
Ani jsem nedutal a jen poslouchal, co se děje v louži přede mnou. Na svoji noční procházku se kanálem vypravil bobr. Přemýšlel jsem, jestli jde, nebo plave. Potěšilo mě, že kmenový vlasec pěkně leží na dně. Dal jsem si taky práci s tím celou sestavu důkladně povolit a položit na dno. Netrvalo to ani hodinu a vše začalo nanovo, stejný scénář, start z postele, jenže tentokrát pravý prut a ryba si bez větších problémů brala metry vlasce a směřovala do popadaných stromů na konci kanálu. Žádné mohutné závary na hladině, pouze tupý tah směrem do vázky. Proklínal jsem svoji lenost, měl jsem dát šedesátky monofilu víc než jen deset metrů. Soustředil jsem se na jediné - nepřerazit si prut o ten suchar a rybu držet, co to půjde. Prut jsem sklopil špičkou k hladině, jak to děláme na závodech, když nechceme rybu pustit sousedům do sektoru. Nešlo to v té chvíli ani tak o otočení ryby, ale spíš jsem měl nedostatek prostoru a ona se, světe div se, ta ryba poslušně otočila. Levá ruka měla chvilku času k odpočinku a pravou jsem pustil kličku a připravil si podběrák do vody.
Ryba šla celkem klidně směrem ke mně a já soupeře tipoval na slušného amura. Ve chvíli, kdy se dostala přede mě, jsem se pokusil zvednout ji ode dna. Zní to směšně zvedat ode dna rybu ve sloupci, kde je šedesát centimetrů vody, ale ať jsem svítil červeným světlem čelovky směrem k ní, jak jsem chtěl, nezahlédl jsem nic. Jen ruka držící prut musela zase zabrat a odolat silnému tahu. Nebudu vás unavovat popisem souboje, to už jste četli mnohokrát. Byl dlouhý a únavný. V jednu chvíli jsem jednoduše hrábl podběrákem do místa, kde jsem zahlédl tělo ryby, a ona mi málem vytrhla podběrák z ruky. Byl to brajgl, ale s úlevou jsem si oddechl. Nějak se mi nedařilo rybu jednou rukou zvednout z vody. Ne že by to bylo nějaké monstrum, ale na podložce po chvíli motání na malém prostoru odpočíval kapr pro mě neskutečných rozměrů s obrovskou a krásně vybarvenou ocasní ploutví. Jistě neměl ani deset kilo a jeho délka se pohybovala odhadem kolem 85 cm, ale ten zážitek a pocit vítězství byl neskutečný.
Tři roky jsem jezdil na tuto vodu a nikdy mě nenapadlo vyzkoušet kanál, který okolní vody spojuje. Nachytal jsem na té vodě spoustu pěkných amurů, ale s kapry jsem měl strop někde kolem 60 cm. Jak ryby poslední dobou vůbec nefotím, tak tohoto kapříka jsem si zatoužil zvěčnit, a to i se svým spokojeným „xichtem“. Kapra jsem musel odnést do otevřeného prostoru, kde bylo dost místa, abych celou tu šaškárnu uskutečnil. Byl to pro mě hrozný zážitek fotit rybu sám samospouští ze stativu. První várka fotek byla hrozná, ale kapr sebou začal mlátit v podložce. Neměl jsem na to nervy vše znovu chystat a riskovat, že ho poškodím. Co bych dal v tu chvíli za podložku s konstrukcí. Ale ono vlastně o nic nejde. Odnesl jsem kapra zpět do vody a jako památku mám pouze sérii pěti hrozných fotek, ale jsem za ně rád.
Nad ránem jsem položil znovu obě udice na místo a užíval si probouzející se přírodu. Kolega bobr se vracel z noční plavby, nebo pochůzky, to netuším. Každopádně montáže byly opět poctivě položené na dně a hlásiče ani nepíply. Vládu nad nocí přebral krásný jasný den. Díval jsem se na vodu. V odlesku slunce jsem čím dál jasněji viděl, jak jdou povolené vlasce od špičky k montážím. Voda byla překvapivě čistší než včerejší den. Nebo to dělal jiný úhel dopadu slunečních paprsků?
Snažil jsem si představit situaci, kdy mi tady přes den zabere kapr. Nešlo to. Musel bych být absolutně v klidu a nehýbat se. Pravda, mohl bych těch pár metrů odejít za keře a vše jistit příposlechem, ale co ty odlesky od prutů, vidliček a všeho kolem? Vyrazil jsem tedy na obhlídku okolních míst blíže k dominantě revíru a místům širokým aspoň deset metrů. Kam se všichni ti rybáři poděli?! Včera jsem přijel a všude plno, a dnes ani živáčka. Nebylo co řešit. Rychle jsem vše naházel do auta a vyrazil na místo, na které jsem chtěl původně už včera zasednout. Přede mnou se otevřel soutok kanálu a slepého ramene, krásné místo a hlavně nikde nikdo.
V klidu jsem usedl do trávy a zvažoval strategii. Jednu montáž položím do hlavního kanálu a druhou do slepého ramene, abych měl šanci chytat i ryby, co budou projíždět do něj. Ještě jsem markerem zmapoval loviště a zjistil přijatelnou hloubku až jednoho metru. Tudy bobr jistě nejde, ale plave.
Během chvilky bylo vše na místě. Udělal jsem jen drobnou změnu a na tomto místě použil na krátký prut průběžné přední olůvko a vlasec úplně povolil jako včera. Na delší prut jsem umístil klasický back lead na karabinku pod prut. Přihodil jsem rukou pár kuliček a s pocitem dobře odvedené práce jsem natáhl svou páteř na postel a užíval si klid.
Po pár hodinách se začal pocit dobře vykonané práce pomalu vytrácet. Hlásiče zarytě mlčely. Na protějším břehu jsem pozoroval amury, jak luxovali příbřežní vegetaci pod trnkovým keřem. Neudržel jsem se a začal chystat montáž a krmení. Když už jsem měl všechno připravené a koukal na sladkého purpurového panáčka máčeného v alkoholové esenci od Solaru, řekl jsem si – stop, přijel jsem za kapry, ne za amury. Vše jsem odložil a čekal pln očekávání na noc. V podvečer se sjeli místní rybáři a dva si spolu vykládali přesto, že seděli dobrých čtyřicet metrů od sebe. No, aspoň jsem se nenudil a dozvěděl se, jaká bude úroda vinné révy, že je starosta blbec a že bordel kolem vody nedělají jen ti kapraři ve stanech, ale i místní, což mě potěšilo. Příjemně mi utíkal čas a já si ani nevšiml, že se ženou zlověstná mračna. Nedalo se nic dělat, musel jsem do auta pro brollko. Nerad místní vytáčím a snažím se chovat jako oni a zbytečně stan nestavět, ale tohle smrdělo pěknou bouřkou. Ta mě nakonec minula, ale nad ránem stejně slušně zapršelo. Udělal jsem dobře.
Natáhl jsem se do bivaku na lehátko a četl si knížku. Hlásiče mlčely, ale já věděl, že kapři přijedou. Šlo jen o to, jestli ještě za světla, nebo až v noci. S příchodem tmy se sbalili i místní řečníci a babety odrachotily do obce. Zůstal jsem u vody sám.
A začal masakr! Kapři se zbláznili a brali všechno a ze všech, i těch nejnemožnějších míst. Samozřejmě jsem nekrmil, nepomohly ani vysušené koule o průměru 24 mm dipované v asafoetidě. Kolem desáté už jsem toho měl plné kecky a ve chvíli, kdy jsem pouštěl zlatý déšť do kopřiv, se mi rozjely oba pruty současně. Kapři byli při chuti, ale jejich velikost se pohybovala od 35 do 55 cm. Na těchto vodách jsem nikdy nešel cestou dlouhých vlasů, ale teď se dala tato metoda vyzkoušet. Na posledních pár hodin jsem zavěsil 24mm kouli asi osm centimetrů pod háček a bez krmení a s těžkým olovem na závěsu jsem poslal montáže zpět. A problém byl vyřešený. Kapři se kolem motali a hlásič občas pípnul, ale záběr už jsem měl jen jeden, a to od kapříka, co se tak dlouho rochnil kolem háčku, až si jej zapíchl pod prsní ploutev. Zbývající dvě hodinky a celé ráno proběhly v klidu a kapři mi dali jasnou zprávu, že mě nenechají mlsat zase tolik. Ten páteční musel tentokrát stačit a stačil nadmíru. Odjížděl jsem spokojený a odpočatý domů za rodinkou. Jen jsem to vzal trochu oklikou kolem Dyje 5, abych si hluboce vryl do paměti rozdíl mezi tím, co se odehrává tam a co jsem o víkendu zažil já.
Neberu nikomu lov na velkých vodách, ale mě vysloveně nebaví a svým způsobem i děsí ty obrovské vodní plochy. Naplňují mě tak maximálně beznadějí, a navíc ti rybáři kolem by mě přivedli do blázince. Chápu kluky, co berou moje kanály a žbluňky jako ztrátu času. Pro ně je motorem ta obrovská tajemná vodní plocha. Já jsem zase rád zašitý někde bokem a sním právě o takových rybách, jakou jsem chytil tento víkend. Třeba jsou tam i větší, ale jestli ano, ne o moc. I to mě přivedlo k tomu napsat tento kratičký článek a podělit se o svoji radost. K článku přikládám i fotky, a to beze strachu, že by se tam nahrnuli převažeči. Množství energie, kterou by museli vynaložit k ulovení desetikilového kapra, je obrovské a co by za takovou malou rybu dostali? Maximálně na pivo. Na soukromých revírech chce kdejaké kopyto tahat dvacetikilové kapry a ti tam, co jezdím, prostě nejsou. A s dědky babeťáky jsem se smířil a sžil.
Za Carp club ČR a Českomoravský kaprařský spolek zdraví všechny normální kapraře
Za 1.499 Kč Propracovaný batoh v Dwarf designu. Ruckall má dvě přední kapsy spojené klipem, kdy po rozepnutí se dají obě kapsy rozložit, kde se pod nimi nachází hlavní kapsa na zip. Využijte skvělé akce pouze do vyprodání zásob.
Nash křeslo Low Moon Chair | SLEVA 46%
Nash Batoh Dwarf Ruckall | SLEVA 38%
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
