Nad přehradou Keban protéká Eufrat asi dvě stě kilometrů dlouhou soutěskou, která končí až kousek před městem Erzincan. Řeka klikatící se na dně hlubokého kaňonu je z větší části nepřístupná. Lovit ze břehu lze na tomto úseku jen v těsném okolí několika málo vesnic a mostů. Doprava mezi těmito místy je dost komplikovaná a časově náročná. Po zkušenosti s řekou Peri nemáme ani moc velkou důvěru v dravý jarní proud. Přesouváme se proto jen na okraj tohoto odlehlého regionu. Naší základnou bude na několik dnů městečko Kemaliye, které leží na horním Eufratu přesně v místě, kde se vlévá do přehrady Keban, respektive v té části soutěsky, kde tok řeky zvolna ustává. Když je nádrž napuštěná na maximum, jak je tomu právě teď na jaře, mění se tento úsek na hluboký stoják a jen v nejužších částech kaňonu zůstává znatelný proud. Podle všech referencí je to jedna z nejslibnějších rybářských destinací v této části Turecka. Parmy štikovité se zde loví v rekordních velikostech. Kromě toho je tento úsek zajímavý také tím, že vyhovuje i typicky říčním druhům ryb, se kterými se uprostřed nádrže setkat nelze.
Tento úlovek na rotačku č. 2 jsme identifikovali jako ostroretku královskou (Chondrostoma regium).
Přestože už jde o přehradu, svým charakterem tento „revír“ připomíná hlubokou řeku. Ryby se tu proto před lovcem na břehu nemohou skrývat nikde v dálce na volné vodě. I vláčákem lze nahodit za půlku toku, takže budeme mít jistotu, že pokud pod hladinou něco zajímavého plave, prostě se to musí s našimi nástrahami potkat.
Tím netvrdím, že loď by se nehodila. Právě naopak. Břehy tvoří převážně strmé skalní stěny, přístupných míst je poměrně málo. A to mluvím o těsném okolí města. Dál po proudu i proti proudu je to mnohem horší, celé kilometry není jak se k vodě dostat. Podle mapy vede sice souběžně s řekou občas silnice, ale nenechte se tím mýlit. Kroutí se po římsách vysekaných do neschůdných skal často i stovky metrů nad vodou.
Zejména nás mrzelo, že jsme nemohli proházet slibná místa, kde do Eufratu ústily (často formou vodopádu) četné horské bystřiny. Tam by byla určitě největší šance na pstruhy.
Poslední místo přístupné ze břehu nad městečkem Kemaliye slouží jako přístaviště.
Dravá ostroretka
První den vyrážíme jen tak na lehko pouze s vláčáky omrknout okolí. Já jdu rovnou tvrdě na věc a navazuji velkou plandavku. Rád bych si už konečně povodil na prutu něco většího. Lukáš sází na rotačku a hned po několika náhozech táhne rybu! Náš první úlovek chycený přívlačí na Kebanu! Jsme napnutí, co to bude! Zřejmě duhák, není to žádný macek. Ryba je úspěšně vylovena a my na ni překvapeně zíráme. Na rotačce č. 2 se houpe něco hodně podobného naší ostroretce. Podotýkám, že ryba byla chycená poctivě za hubu, viz foto.
Eufrat se vlévá do přehrady Keban na dně kaňonu pod městečkem Kemaliye.
Později se nám daří úlovek identifikovat. Na 99 % šlo o ostroretku královskou (Chondrostoma regium). Výskyt této ryby v Kebanu potvrzuje i vědecká studie, o které byla řeč v jednom z předchozích dílů. Turci jí říkají karaburun, tj. černonos. Stejné označení se někdy, ovšem mylně, používá i pro podoustev říční (Vimba vimba), které se v turečtině správně říká egrez. Podle odborných publikací se vyskytuje pouze v západní části Malé Asie. Doufám tedy, že jsme oba dost podobné druhy také nezaměnili! Moc jsme totiž úlovek nestudovali. V rychlosti jsme rybu vyfotografovali a vrátili vodě. Předpokládali jsme, že nebude poslední.
Další několikahodinové vláčení však už nepřineslo žádné výsledky, ryby nereagovaly ani na rotačky, ani na poskoky menších twistříků. Lukášovu „dravou ostroretku“ jsme přitom viděli plavat těsně kolem břehů poměrně často. Zdá se, že tato ryba miluje zatopenou trávu: ožírá ji, nebo z ní něco sbírá. Záběr nepřišel ani poté, co jsem převázal prut na plavačku a na háčku střídal malé kobylky a těstíčko z bílého chleba. Ryby přitom proplouvaly netečně kousek od nástrahy. Žádnou další ostroretku královskou už se nám během celé turecké anabáze vytáhnout nepodařilo.
Železný most u Kemaliye je oblíbeným rybářským místem.
Záběr na rotačku byl evidentně naprosto náhodný. Zřejmě se jednalo spíše o obranou reakci ryby v době tření. Jaká technika lovu na „černonose“ nejvíce platí, netuším, ale jeho chování se patrně nebude příliš lišit od naší ostroretky. Cíleně lovit tuto rybu přívlačí však určitě nelze. Nicméně příhoda s rotačkou dobře ilustruje, jak je v rybařině důležité nedělat nikdy ukvapené závěry i jak nevyzpytatelné bývá občas chování ryb.
Parmy na srkačku
Ozvěna vítězného pokřiku se nese hlubokým skalním kaňonem. To právě místní borci tahají z vody další parmu. Loví z vysokého železného mostu, takže chvíli trvá, než se podaří ručkováním vytáhnout úlovek od hladiny až k zábradlí. Na bytelné pytlačce s vlascem odhadem kolem 0,80 mm visí nejméně půlmetrová parma. Na první pohled je mi jasné, že nejde o dravou parmu štikovitou, jež má jinou velikost šupin v poměru k tělu i odlišný tvar a rozměry huby. Tahle ryba silně připomíná druh parmy, který plave v našich řekách. Pořizujeme fotodokumentaci, abychom se mohli později pokusit určit, o jaký druh ryby přesně jde.
K nejčastějším úlovkům místních rybářů patří tato parma (patrně Barbus xanthopterus).
O chvíli později se stáváme svědky dalších úlovků. Zdá se, že ulovit tuto rybu nebude obtížné. Místní nepoužívají žádné sofistikované montáže nebo rafinované triky. Na konci vlasce určeného nepochybně k mořskému rybolovu (nebo do sekačky na trávu jako struna…?) jen uvážou jakousi humpoláckou srkačku, kterou tvoří velká kostka slisovaného šrotu. Prodává se ve zdejších rybářských obchodech, je tvrdá jako kámen a kupodivu ve vodě téměř nerozpustná. Co všechno ji tvoří, nemám ponětí, domorodci mi však opakovaně potvrdili, že směs obsahuje mimo jiné také misir, tj. kukuřici. Těsně pod kostku se přivazuje několik krátkých návazců (stejný průměr jako kmen) s háky skoro jako na sumce. Prostě, nic méně důvěryhodného si nedovedu představit. Počítám, že na svazové vodě bych s tím za celou sezonu neuspěl. S parťákem se shodujeme, že inteligence rybí populace v srdci vyspělé Evropy je na úplně jiné úrovni než v zaostalém Orientu…
Parmy Barbus xanthopterus se chytají u Kemaliye nejčastěji z mostu a používají se předimenzované vlasce, háčky i obratlíky.
Druhý den ráno se přesouváme na předem vytipované místo kousek za mostem. Cesta sem vede dlouhými tunely ve skále nad řekou, tak jak je tomu kolem Kamaliye skoro všude. Na malém kousku přístupného břehu je u skály uvázaná vyhlídková loď, která sporadicky vozí místní výletníky na okružní plavby po zatopeném kaňonu. Řeku lze v tomto místě přehodit i vláčákem. Hloubka je zde minimálně deset metrů, proud celkem mírný. Nahazujeme kapráky i sumčáky a kocháme se romantickou scenérií okolo. Záběr však nepřichází ani ráno, ani později během dne. Marně máčíme v řece pelety halibut, boilie i kukuřici z plechovky. Kde je chyba, je jasné. Nemáme místní tip srkačky! Navíc jsme se této montáži posmívali a přísný Alláh toto rouhání nenechal bez trestu…
Na jaře má Keban maximální stav vody, čehož určitě využívají mnohé druhy ryb ke tření v zatopené trávě.
Zbývá jen upřesnit, jaký druh parmy vlastně domorodci z mostu u Kemaliye lovili. Podle všeho to byla Barbus xanthopterus (též Luciobarbus xanthopterus), což je druh typický pro řeky ústící do Perského zálivu a je popsaný v už zmíněné vědecké studii z Kebanu. Tato parma je velmi podobná té naší a patrně dosahuje podobných velikostí. Podle některých zdrojů sice může dorůst až 150 cm, ale fotky takovýchto macků jsem nikde nedohledal. Na internetu jsem našel, že v sousedním Íránu se provádí její umělý výtěr, přestože tato ryba má v dnešní době sotva nějaký hospodářský význam. Podle některých zdrojů je český název této ryby parmička mosulská. Vzhledem k tomu, o jak velkou rybu jde, nechápu tu zdrobnělinu a spíše bych se přimlouval za název parma mosulská.
Parmy druhu Barbus xanthopterus jsme nakonec v Kemalyi ulovili při lovu nástražních rybek, ale jiný den a na jiném místě. Jednalo se ovšem o miminka dlouhá necelých 20 cm. Turci tuto rybu nazývají caner (čti džaner), což je obecné označení pro všechny druhy parem.
Kapráky i sumčáky jsme obvykle nahazovali na příhodných místech současně.
Patnáctikilová Firat turna
Kolem Kemaliye jsme prolovili i další místa. Například mělkou zátoku nad městem i třináctimetrovou hlubinu na jejím ostrohu, ale vše bylo marné. Pomalu už jsme začali pochybovat, že tu nějaké větší ryby jsou. Ani s kapry to tu totiž nevypadalo moc nadějně. Zátoka jich sice byla plná, ale jednalo se o sotva čtyřiceticentimetrové dorostence. Na peletu ani na boilie si žádný netroufl. Spolehlivě brali jen cejni alpští a oukleje, které jsme lovili na plavačku a používali je jako nástražní rybky na sumčáky. Na karasoparmáky jsme zde nenarazili, netvrdím však, že zde nejsou.
Ráno byl vždy ještě na dně kaňonu příjemný stín.
Novou naději přineslo až setkání se sympatickým Turkem, který nám na displeji svého digitálu ukázal pouze den staré snímky obrovské parmy. Více jak metrovou rybu odhadujeme tak na 25 kilo, ale lovec skromně přiznává, že měla jen on beş, tj. patnáct. Zjevně se nejednalo o nic mimořádného, neboť snímky úlovku jsou v kompaktu jen dva, zato obrázků z následného pikniku a popíjení piva Efez bylo pořízeno asi padesát. Samozřejmě nás zajímá, jak byla tato Firat turna ulovena. Turek potvrzuje, že na prut nikoli, a mele něco, čemu nerozumíme, a ani z jeho gestikulace nedokážeme odhadnout, co nám chce sdělit. Až opakovaná zmínka o fotbalové brance vše vysvětluje. Je jasné, že myslí síť s velkými oky. Takže takto loví parmy místní rybáři! Také se dozvídáme, že dravé parmy vyhledávají úseky, kde břeh tvoří pozvolný štěrkový svah a nikoli strmá skála, neboť tam mají více potravy. Řeč přichází také na pstruhy. Náš nový známý má zjevně určitý rybářský rozhled, ale bohužel nevládne žádnou cizí řečí. Daří se nám pochytit jen tolik, že Kemaliye není dobré místo k lovu pstruhů, ale na podzim tudy prý táhnou ve velkém do horských přítoků.
Tenhle turecký kaprař úspěšně lovil „násaďáky“ sumcařským stylem i vybavením.
Turek má na vodě zakotvenou malou motorovou loď a slibuje, že nás zítra vezme na projížďku dolů po proudu až k asi deset kilometrů vzdálenému mostu u odbočky na Aksögüt, kde velkou parmu chytil. Tohle místo známe, dobře jsme ho viděli z minibusu při cestě do Kemaliye. Vypadá lákavě, ale bez lodě tam lze lovit ze břehu jen ze samotného mostu nebo z jednoho místa o kousek výš. Jinak je řeka sevřená mezi prudké skalní srázy. Za zmínku stojí, že právě zde leželo v době naší návštěvy rozhraní kalné říční vody Eufratu a křišťálově čistého Kebanu. Ostrá hranice mezi hnědou a tyrkysovou barvou přímo bila do očí.
Kaprařina s rolničkou
Ke slíbené vyjížďce bohužel nedošlo, neboť Turek se ve smluvený čas nedostavil. U řeky jsme ale místo něho potkali dva místní „kapraře“, takže jsme se mohli seznámit s dalšími metodami tureckých rybářů. Tito dokonce lovili na pruty s navijákem, což nás na první pohled zaujalo, neboť s tímto vybavením jsme u vody několik dní nikoho nepotkali. Používali tvrdé děličky ukotvené na břehu ve vertikální poloze a záběr rozeznávali pomocí rolničky na špičce prutu. Tento sumcařský styl lovu byl však docela úspěšný, neboť v pytli od brabor, který sloužil místo vezírku, měli už několik kapříků ve velikosti našich násaďáků (30–45 cm). Ochotně nám předvedli i „montáže“ a nástrahy. Jednalo se o nám už dobře známou „tureckou srkačku“ s kostkou lisovaného šrotu. Zatímco u lovců parem jsme viděli obvykle kostku tmavě šedivé barvy (snad s příměsí konopí?) tito rybáři používali kostky ve žluté barvě. Tvořila je patrně jen kukuřice, což potvrzoval i název misir kuspe (doslova: kukuřičná dřeň). Na hácích pod návnadou bylo navíc ještě napícháno pár miniaturních hnojáků. Tato nástraha byla pro nás prakticky nedostupná. I místní ji jen obtížně získávají ze svých malých kompostů. V Kemaliyi jsme ji měli možnost vyzkoušet jen jednou při lovu nástražních rybek na plavačku a přinesla stejné výsledky jako lov na lučního koníka (cejn alpský, ouklej, mládě parmy Barbus xanthopterus).
Místní klasika: cívka milimetrového vlasce a kostka misir kuspe vylepšená několika návazci s hnojáky.
Ideální destinace
Přestože nám Kemaliye nepřinesla velké úlovky, neodjížděli jsme odtud ani trochu zklamaní. Naopak, tohle místo nám učarovalo. Krajina jako z westernu, sympatičtí venkované, vesnické studánky s mloky mezi kameny, staré mešity nad burácejícími bystřinami, chladné skalní tunely co chvíli nahrazující cestu, všude po ruce sladké moruše… Už jen cesta sem byla nezapomenutelným zážitkem. Výhledy z vysoko položené silnice na Eufrat plazící se uprostřed nebetyčných hor měly tak kýčovitou podobu, že jet vlastním autem, zastavuji snad za každou zatáčkou, abych udělal fotku.
Sympatický turecký děda mi ochotně zapózoval u přístaviště pod městem. (Na břehu Eufratu potká člověk spoustu bizarních figurek.)
Třítisícová Kemaliye má díky své nádherné poloze a zachovalé původní architektuře velký turistický potenciál. Zatím se ještě neobjevuje v itinerářích zahraničních návštěvníků, ale to je jen otázka času. Bohatí Turci už kouzlu tohoto místa podlehli a staví si zde mezi ovocnými sady víkendová sídla nebo přestavují staré osmanské domky na chalupy. Městečko je ideální základnou pro poklidnou rodinnou dovolenou s pikniky v přírodě, ale i místem, které přitahuje vyznavače outdoorových sportů. Každý rok na jaře se zde dokonce koná velký kulturní a sportovní festival (Kemaliye Nature Sport & Culture Festival). Jeho součástí jsou vystoupení folklorních souborů z celého světa (v roce 2008 tu vystupoval i český soubor Rozmarýn), závody na horských kolech, na kajacích, tandemové seskoky paraglidingistů, soustředění horolezeckých klubů atd. Každý víkend (nebo i jindy, pokud je dost zákazníků) pořádají místní agentury dlouhé vyhlídkové plavby po zatopeném kaňonu. Ve městě fungují dobré restaurace i ubytovací zařízení jsou zde na dobré na úrovni. Návštěvu Kemalye proto doporučuji nejen všem rybářům.
Za 3.999 Kč Cenově zajímavý naviják určený zejména milovníkům Baitrunnerů je vybaven celou řadou jedinečných technologií. Má A-RC cívku z hliníku kovaného za studena a tělo z materiálu XT-7. Naviják využijete nejen pro sladkovodní, ale také mořský rybolov.
Shimano naviják Baitrunner 12000 OC
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
