Rybolov v zemi půlměsíce 5.díl

9.8.2013 - Alabalik

Pohádková řeka Peri

Itinerář naší výpravy do východního Turecka byl poměrně volný, neboť jsme od začátku počítali s tím, že v terénu bude třeba hodně improvizovat podle nově získaných informací. Předběžný plán počítal s návštěvou nějaké doposud nezregulované řeky, nejlépe poblíž ústí do přehrady Keban, ale do poslední chvíle nebylo jasné, která to vlastně bude. Původně jsme uvažovali hlavně o Munzuru pod městem Tunceli, ale na místě jsme zjistili, že nově vzniklá přehrada celý tento úsek zničila. Na výběr už zbývala jen řeka Murat, o které jsme toho moc nevěděli, nebo zhruba stejně mohutná řeka Peri, odkud pravidelně přicházejí zprávy o úlovcích velkých ryb, viz např.: www.aktifhaber.com

Nakonec se rozhodujeme pro řeku Peri, jejíž ústí do Kebanu je navíc dobře dostupné veřejnou dopravou díky mostu u vesnice Elmalik. Strategické místo pochopitelné hlídá po zuby ozbrojená Jandarma. Kasárna tohoto četnictva, jehož hlavním úkolem je boj s vnitřním nepřítelem (rozuměj s kurdskými separatisty), stojí v každé východoturecké vesnici a každodenní manévry jeho obrněných transportérů patří dodnes k místnímu „folklóru“. Základna u Elmaliku je však svou velkostí a počtem kulometných věží i na místní poměry unikát. Máme proto trochu strach, že budeme z její blízkosti vykázáni, zvlášť když tam začneme korzovat s dvoumetrovou bazukou. S Jandarmou nejsou většinou žádné žerty, její moc a akceschopnost je trochu jiná, než jsme zvyklí u naší policie. Jeden vtip například říká, že její příslušníci nejprve střílí a pak se teprve ptají, kdo tam.
Ale nikdo z posádky proti našemu rybaření nic nenamítá. Přecházíme ostře střežený most a nakukujeme do řeky, kde to celkem žije. Pohyb menších ryb je dobře patrný i v kalné jarní vodě. Vybíráme si místo kousek po proudu a stavíme stany. Přímo na protějším břehu je část vojenské základny a několik hlídkových stanovišť s velkými světlomety, takže budeme spát opravdu v bezpečí – pod dohledem celé místní divize.

Sladkovodní sardinky?

Úkolem číslo jedna je nalovit nástražní rybky. To se mi poměrně rychle daří. Hned vedle stanu tahám z vody na plavačku jednoho cejna alpského za druhým. Vše na kuličku těsta užmoulanou z bílého chleba. Tahle rybka je pro náš účel ideální, jak jsme zjistili už na Kebanu. Má velmi tuhou kůži a drží na háčku skoro stejně dobře jako okoun. Vydrží i několik přehazování. Jestli je vhodná i jako živá nástraha, tedy zda vydrží po napíchnutí pohyblivá delší dobu, to nevím. Lovili jsme jen na mrtvé ryby.
Když máme nahozné kapráky (na jednom peleta halibut, na druhém boilie s příchutí mušle) a sumčáky (rybky asi 15 cm), věnujeme se vláčení. Zkoušíme plandavky, střídáme gumy a zjišťujeme, že jsme si k lovu nevybrali právě vhodný úsek. Všude, kam ze břehu dohodíme, se táhne mělčina. Dnes už je pozdě s tím něco udělat, brzy bude zapadat slunce. Přehazujeme alespoň oba kapráky do maximální vzdálenosti od břehu. Zítra se pokusíme najít vhodnější místo k lovu.

Těsně před setměním ještě znovu lovím pro zábavu na splávek. Doufám, že by se mohlo podařit ulovit nějakou rybu, jakou doposud neznáme. Dlouho jsem bez záběru. Místní „červenopeřice“ jako by se vypařily. Zkouším několik míst a měním nástrahu za chycenou mouchu. V zatopené zeleni těsně u břehu přichází několik ťukanců a nakonec vytahuji rybku, která vypadá tak trochu jako ouklej natažená na skřipci. Chytili jsme jich pak na Peri ještě několik, bohužel nikdo z nás tyto zvláštní „čudly“ nevyfotil. Také proto se nám po návratu nepodařilo spolehlivě určit, o jaký druh přesně šlo. Snad se jednalo o rybku s latinským názvem Atherina boyeri, kterou Turci obvykle zahrnují spolu s ouklejí a další drobotinou pod název gümüş baligi (stříbrná ryba). Mohlo jít také o druh Clupeonella abrau muhlisi, kterému se výstižně říká tatlisu sardalyasi (sladkovodní sardinka). Ani jedna z těchto ryb však není typickým zástupcem eufratské ichtyofauny. Obrázky obou dvou zmíněných druhů najdete v tomto třístránkovém atlase: bafraolder2000.tr.gg

„Berounka“ v Kurdistánu

Řeka Peri (Peri Nehri), volně přeloženo Pohádková řeka, pramení v Pohoří tisíce jezer (Bingol Daglari) na pomezí Kurdistánu a historické Arménie. Protéká řídce obydlenou částí Turecka s místy ještě panenskou přírodou. Do nedávna šlo o jeden z posledních nespoutaných přítoků horního Eufratu. Stála tu jen jedna menší přehrada na středním toku. V současné době je však bohužel na Peri realizováno několik dalších stavebních projektů. Podle některých zdrojů žije v řece devět druhů ryb (včetně kapra, pstruha a parmy štikovité), ale patrně jich bude mnohem více.
Břehy na dolním povodí lemuje kolem vesnic kulturní krajina a našinci to může trochu připomínat nejkrásnější meandry Berounky v Českém Krasu. Ale tady se hned za malými políčky a ovocnými sady zvedají skalnaté dvoutisícovky, do kterých mají české kopečky hodně daleko. O působivé scenérie zde zkrátka není nouze, zvláště teď na jaře, když všude září koberce barevných květů.
Zatímco Lukáš balí tábor, já se vydávám na průzkum proti proudu. Hned nad mostem objevuji pod vysokými stromy dvě podle všeho dost frekventovaná rybářská místa. Nacházím provizorní dřevěné vidličky, zbytky neskutečně silných vlasců a útržky jemných sítí, na které místní loví nejčastěji. Řeka se zde zužuje a vypadá mnohem zajímavěji, než tam, kde jsme chytali doposud. Postupuji dál po sotva znatelné stezce ve křoví při břehu. Peri tu vytváří četné pobřežní mokřiny, takže nakonec musím vylézt po svahu na přilehlou silnici. Z ní mám celé údolí jako na dlani. Ke svému zděšení odtud vidím, že se na jeho horním konci právě dokončuje další přehrada…

Vláčka pod lanovkou

Přicházím ke strmé skále, odkud je na druhý břeh natažená jakási primitivní lanovka. Podaří se mi sešplhat k vodě a nacházím hned několik ideálních míst na vláčku. Tipuji, že zde bude hned u břehu mnohametrová hloubka.
Odpoledne se sem s Lukášem vydáváme jen tak nalehko s vláčáky. Toto místo pod skálou se dost podobá Kazínu na Berounce u Černošic. Pokud je někde v okolí Elmaliku šance na větší ryby, je to určitě zde. Asi dvě hodinky zkoušíme všechny možné druhy nástrah bez jakéhokoli zájmu ryb. Stejně jako včera také nezaregistrujeme vůbec žádný náznak, že by v řece lovili nějací dravci. Hladinu ani na okamžik nezčeří prchající rybky či vlnka od větší ploutve.
Vracíme se proto přes louky plné motýlů po proudu zpět k mostu. Tam potkáváme německy hovořícího vesničana, který nás od dalších rybářských pokusů v těchto místech zrazuje. Jarní proud prý vyhání velké ryby z řeky dolů do Kebanu. Na pořádné úlovky máme šanci jen někde vysoko nad rozestavěnou přehradou, ale on nám doporučuje spíše Akpazar na Kebanu, vesnici kousek od ústí Peri, která je údajně vyhlášeným rybářským rájem.

Parmička pstruží

Stejné doporučení vyslechneme i od dvou rybářů, kteří právě loví v proudu pod mostem do malých silonových sítí. Prohlížíme jejich úlovek. Kromě nám už známých druhů leží na břehu také ryba, se kterou jsme se doposud nesetkali. Vypadá na první pohled jako zvláštní lipan, když ji vezmu do ruky a důkladně prohlédnu, připomíná mi tečkovanou podoustev. Ve skutečnosti je to parmička pstruží (Capoeta trutta). Jde o asi nejkrásnější rybku, na kterou jsme během výpravy narazili. Má olivově zelený hřbet s výraznými puntíky ve tvaru písmene C nebo X. Tečkovaná bývá i hřbetní ploutev. Dorůstá prý až 45 cm, ale takto velké kusy budou patrně vzácností. Její turecký název je karabalik (černá ryba).
Za celou dobu se nám nepodařilo tuto nádhernou rybu na háček ulovit. Přitom nejde o žádnou vzácnost. Parmička pstruží se hojně vyskytuje v celém povodí Eufratu a také v některých jihoíránských řekách. My jich nejvíce zahlédli ve střední části přehrady Karakaya, ale o tom až později. Zmiňuji to nyní jen jako důkaz toto, že tento druh obývá vody tekoucí i stojaté. Důvodem, proč se tato ryba na udici snadno neloví, bude patrně potrava, kterou přijímá. Odborné publikace říkají, že se živí rozsivkami a zelenými řasami. Mimochodem, u mnoha exemplářů bylo v žaludku zjištěno velké množství písku.

Další debakl na Kebanu

Rozhodujeme se dát řece Peri sbohem a na návsi dojednáváme odvoz do vychvalovaného Akpazaru. Máme problém dostat do najmutého osobáku dlouhou bazuku, ale řidič si ví rady, jednoduše ji vystrčí zadním oknem a dotáhne sklo kličkou, aby se za jízdy nehýbala.
V Akpazaru se situace trochu komplikuje. Vesnice stojí na svahu asi půl kilometru od vody a na jejím nejvyšším místě je opět základna Jandarmy, jak je v kraji zvykem. Místní tvrdí, že je zakázáno tábořit mimo vesnici, jinak budeme mít s četníky problém. Na břehu prý smíme zůstat jen do setmění. Asi něco jako zákaz nočního vycházení.
Slibujeme, že se podle těchto instrukcí zařídíme, ale u vody stavíme ještě za světla stany, aby nás stráže na pozorovacích věžích zaznamenaly a dobře si nás mohly prohlédnout. Ukrýt se není kam, nejrozumnější se nám proto zdá, předem naprosto jasně demonstrovat své úmysly. Dost pochybujeme, že budou mít četníci chuť zabývat se dvěma rybařícími cizinci, které mají navíc pořád na očích. Místo vypadá slibně, hned u břehu je voda plná nám dobře známých karasoparmáků a cejnů alpských. Při lovu nástražních rybek vytáhneme na luční kobylku i několik mláďat parmy štikovité. Jediným výsledkem vláčení je trhání nástrah ve vázkách. Na kapráky a sumčáky přivázané ke stanům nebyl až do rána také žádný záběr.

První oběti přehrady Tatar

Mimochodem, jen pár dní po naší návštěvě řeky Peri došlo na jejím spodním toku k hromadnému úhynu tisíců ryb v souvislosti s dokončováním hráze rozestavěné přehrady Tatar Baraji nad Elmalikem, více např. zde: www.focushaber.com

Příčinou katastrofy bylo úplné vysušení koryta v délce asi dvou kilometrů. Událost v tureckém tisku ostře kritizovali domácí ekologičtí aktivisté. Přesto není vyloučeno, že se bude opakovat.
Předem jisté jsou negativní dopady nové přehrady, a to zejména na původní rybí společenství pod její hrází. V případě, že se v budoucnu rozhodnete řeku Peri navštívit, zvolte proto raději úsek nad tímto vodním dílem.

Text a foto: Zdeněk Micka