Koukněme se na karase!

13.8.2013 - Milan Tychler

Karas býval rybou zcela běžnou snad na všech revírech, ale nejvíce se mu vždycky dařilo ve všelijakých návesních rybníčcích, slepých ramenech a tůňkách. Kolikrát to byla taky jediná ryba, která tam vydržela. Jenže se s ním setkáváme stále méně a já musím po pravdě říct, že jsem karasa obecného nechytil už léta. Zato karasů stříbřitých si můžu užít do sytosti. A jsou mezi nimi i skutečně pěkné kusy. Nejsou sice na všech vodách, ale tam, kde jsou, se jim evidentně daří. Nezřídka se uloví i ryby dosahující čtyřiceti centimetrů a některé dokonce atakují padesátku. Takového karase když zaseknete, je to, jako byste měli na prutu kapra. Že je to pořádný karas, zjistíte až v poslední chvíli.

Ale i na těchto vodách mají karasi svá tajemství. Jednou berou, jako by se s nimi roztrhl pytel, a pak se na dlouhou dobu ztratí a jako by ani nebyli. Kde v tu chvíli jsou a čím se živí, je mi záhadou. Kdyby se spletl alespoň jediný, ale oni prostě nereagují na nic. Žádné krmení, žádná nástraha, prostě nic. Karas stříbřitý je rybou povodí Dunaje a tam je také chytám já. Dyje, Morava a samozřejmě Mušovská jezera a jejich přítoky. To všechno jsou skvělá loviště těchto velkých karasů. Na jaře, když vytáhnou z jezera do přítoků a na Moravě se objeví pod jezy, si jich můžete užít do sytosti. Jsou jich kvanta. Pak se ztratí jak pára nad hrncem a narazíte na ně jen výjimečně. Ovšem na některých menších rybníčcích, kde se objevují v obrovském množství a v podstatě ani z tohoto důvodu nerostou, se jich naopak nedokážete zbavit. Žerou všechno, jsou jako piraně. Na této rybě je zvláštní to, že celou populaci tvoří jen jikernačky, které se třou s jinými druhy kaprovitých ryb, a zase vzniká populace jikernaček. Znamená to, že jedna jediná jikernačka zavlečená do nějaké vody může zplodit zcela novou populaci, která vodu, pokud se jedná o vodu uzavřenou a malou, postupem času zcela ovládne. Takže pozor na to, pokud používáte tuto rybu jako nástražní a pak ji do nějakého revíru vypustíte.

Nechci ale o těchto karasech hovořit jako o nástražních rybách, nýbrž jako o docela zábavné sportovní rybě, která zvláště ve větších velikostech dokáže zpříjemnit chvíle u vody. Jak jsem již předeslal, zaměřit se na velké karasy není vůbec jednoduché, a pokud máte v úmyslu je chytat, pak je pro tento lov nejlepší dobou pozdní jaro, respektive konec května a červen. Záběru od této ryby se můžete samozřejmě dočkat kdykoli v roce. Krásné karasy jsem nachytal i v srpnu, ale pozdní jaro je podle mého nejlepší, pokud jde o skutečně velké ryby. Ideální je, když už jsou ryby vytřené, ale to záleží na tom, jaké právě panují klimatické podmínky. Skutečnost, že byste chytali ryby, které jsou ve tření, moc nehrozí, protože karas je na tom podobně jako kapr. Jakmile přijde jeho chvíle, absolutně zastavuje příjem potravy a věnuje se výhradně rozmnožování. Jistě existují výjimky, ale jsou celkem vzácné. Navíc ani moc nehrozí, jako třeba u cejnů, že je budete podsekávat. Jejich hejna nejsou tak koncentrovaná, netlačí se úplně ke břehu a po jejich pevných šupinách háček většinou lehce sklouzne.

Karas dobře reaguje na krmení a oproti jiným rybám, to je alespoň má zkušenost, mu nevadí světlejší krmení. Důležité je, aby obsahovalo alespoň částečně živou složku, ideálně masné červy se sekanými hnojáčky a alespoň trochu kukel. Karas má rád i měkkou kukuřici a drobné pelety. U této ryby by se dalo předpokládat, že jí budou vyhovovat nějaké menší sladké pelety, ale karas si kupodivu velmi rád smlsne na něčem, co pěkně páchne rybinou, ideálně halibut nebo něco podobného do velikosti 6 mm.

Nejlepší nástrahou je hnojáček, velmi dobře si vede masný červ, také kukly, měkká kukuřice a místy se dobře loví na těsto.

Sám často používám při lovu karasů hotové obalovací pasty na boilie. Jejich výhodou je to, že je neatakují drobné ryby, dají se nastražovat na háček, ale i na pružinku mimo něj.

Samostatnou kapitolou jsou rybí pelety, a to jak tvrdé, tak i měkké. Ve spojení s krmítkem na method feeder jde o skvělou kombinaci a stejně dobře si v tomto směru vede i boilie do velkosti 10 mm.

Karas se ideálně chytá v krátkých vzdálenostech na plavanou s nástrahou položenou na dně a ve větších vzdálenostech s feederem nebo na lehkou položenou s nějakým lehoučkým signalizátorem zavěšeným na vlasci před špičkou prutu. Při lovu se splávkem umístím kontrolní brok vždy jen kousek od háčku, asi 10 cm. Záběry se pak projevují zřetelněji. Splávky používám obvykle pevné a do jednoho gramu, protože chytám opravdu na krátko. Vyvažuji je velmi citlivě droboučkými bročky, a jak již jsem řekl, jeden větší jde k háčku. Takto vyvážený splávek se buď rychle potopí, nebo se naopak vynoří a položí na hladinu stejně jako při lovu cejnů.

Při lovu feederem používám buď jednoduchou průběžnou sestavu s návazcem okolo 40 cm, nebo method feeder s krátkým návazcem. Na lov karasů se mi vůbec neosvědčily vzplývavé nástrahy. Při chytání feederem je nutné dát si na čas při záseku. Karas často nástrahy jen „ochutnává“ a přitom nemá velkou tlamku. Záběry se tak projevují na špičce jako nervózní pocukávání a zasekávat má smysl až ve chvíli, kdy ryba nástrahu skutečně pevně uchopila a táhne, což se projeví silným popotažením. U feederu tedy platí, že nástrahy, ať už přímo na háčku, nebo i mimo něj, mají být spíš drobnější než větší. Záběry jsou pak čitelnější a snáze se sekají.

Co se klasické položené týká, chce to volit nářadí velmi jemné a kombinovat ho s lehkým otevřeným krmítkem. Je to takový method feeder s jiným prutem. Signalizace s čihátkem před špičkou je velmi citlivá a kupodivu velmi opomíjená. Nevzdávejte se jí ve prospěch jiných metod jen proto, že jsou novější a populárnější. Zažijete s ní mnoho vzrušení…

U staré tůně v letním podvečeru zavládlo nezvyklé ticho. Takové to ticho, které přichází v horkém letním dnu těsně před bouřkou, kdy už všichni živočichové kolem kromě vás vědí, že se něco chystá. Obloha je zatím ještě modrá, ale bílá kovadlina rostoucí na obzoru do výšky jistě nevěstí nic dobrého. Mám předtuchu, ale zatím nic nehrozí, a tak to alespoň na chvíli zkusím. Připravím si dva lehké proutky na položenou a za malou chvíli žbluňknou dvě olůvka tiše poblíž stulíkových listů, kde jsem před tím provnadil troškou kukuřice a měkkých pelet. Nějaký kapřík by se mohl splést.

Pod špičky prutů pověsím dvě lehoučká čihátka a upravím napětí vlasců. Na jednom háčku je nastražené těsto a na druhém dvě zrnka kukuřice. Taková ta „položenářská“ odpočinková klasika. Usadím se a oceňuji okolní klid. Dva rybáři sedící naproti už pro jistotu sbalili, a tak jsem tu sám. Pozoruji vodu a pátrám po nějaké rybí aktivitě. Marně. Hladina je úplně bez života a nikde se neobjeví ani kolečko od ouklejky. Myslím, že nejsem ve správnou dobu na správném místě. Ale ne, něco se přece jen děje. Čihátko vpravo se sice zavrtělo téměř neznatelně, ale napětí a povolení vlasce mi neuniklo. Bylo to jen jako by se nějaká ryba otřela o vlasec. V každém případě zpozorním. Přestanu si všímat okolí a soustředím se na čihátko. To najednou poskočí a vlasec se prudce napne tak, že je napnutý od špičky jako strunka. Lehké přiseknutí a už cítím nějakou rybu. Hrne se do stulíků, ale nemá na to, aby protočila brzdu. Ta sice jednou dvakrát cvrkne, ale to nestačí. Stočím rybu stranou a vedu ji ke břehu. Ve slabé chvíli vypluje k hladině. A jéje, kapřík šupináček… Už se s ním nijak nepárám a pevnou rukou jej vedu ke břehu a do podběráku. Až v poslední chvíli se mi nezdá jeho zakulacená hřbetní ploutev a tmavá ocasní ploutev a pojmu podezření. Už v podběráku vidím, že domnělý kapřík je ve skutečnosti pořádný karas.

Karas, jakého jsem tu nikdy nechytil, a to ani malého. Kde se tu tento krasavec vzal, to ví jen pánbůh. V každém případě mi přichystal milé překvapení.

Abych nezapomněl, zabral na kuličku těsta. Hned nastražím novou a šup s ní ke stulíkům. Kovadlina na obloze stále roste a ticho až tísní. Každou chvíli se musí něco stát, takové napětí je cítit ve vzduchu. Vnímám to jen okrajově, protože se právě dává do pohybu čihátko na druhém prutu. Nějaké rybě se zalíbila kukuřice. Čihátko poskočí dvakrát jako janek a hned se napíná vlasec. Nechám ho napínat, až se ohýbá i špička, a teprve pak zvednu prut z vidliček. To už ryba visí a zasekávat ani není třeba. Tahle ryba je maličko bojovnější, ale do stulíků se nehrne. O to víc se brání u břehu. Škube prutem a tlačí se ke dnu. Bojuje zvláštně na poměrně malém prostoru. Vyráží hned tam a hned zase jinam. Takový zmatek. Nic však netrvá věčně a konečně ji zvedám k hladině. Opět karas a opět pořádný. Když ho podeberu, na hladině se zatočí větrný vír a v korunách stromů to pořádně zahučí. Obloha pošedla a na obzoru ji rozčísl blesk. Hrom se ozve až za chvíli, takže tahle spoušť je ještě daleko. Doufám, že stačím bezpečně sbalit pruty a odporoučet se do auta. Když vyrazím, první kapky dopadnou na sklo. Bylo to o fous. Teď mám o čem přemýšlet. Dva pěkní karasi ulovení v krátké chvíli pod tlakem mě přiměli ještě k několika vycházkám na tuto vodu. O dalšího karase už jsem ale nezavadil a ani nevím o nikom jiném, kdo by tam karase chytil. Jedna velká záhada a také náhoda. Ale karasi už jsou takoví, buď je jich jako máku, anebo jsou jako duchové. Ta druhá varianta je lepší.