Po dvou dnech na Kebanu se rozhodujeme věnovat pro změnu trochu času pstruhům v přilehlém pohoří Munzur. Láká nás tam stejnojmenná řeka, údajně jeden z nejmalebnějších toků v Turecku. To, co jsme viděli na rybím trhu v Elazigu, jen prohloubilo naše nemalá očekávání. S potočáky velkými 50 až 60 centimetrů se člověk nesetkává často, tady bylo přitom takových ryb vystaveno na pultech vedle sebe hned několik. Všechny nesly označení Munzur alabalik (pstruh z Munzuru).
Samozřejmě jsme se pokoušeli zjistit, kde a jak lze takové pěkné kousky chytit. Odpověď byla vždy stejná: na řece Munzur mezi Tunceli a Ovacikem. Po delším vyzvídání jsme také pochopili, že všechny vystavené ryby byly uloveny na kus malé ryby, zřejmě na ocásek.
Odstupujeme od původního záměru navštívit také sousední říčku Pülümür. Kolem této horské bystřiny jsem projížděl při jedné turistické výpravě v roce 2009 a zdála se mi velmi atraktivní. Ovšem nejlepší reference, pokud jde o pstruhy, dostáváme na Munzur a to rozhoduje.
Panorama kolem Munzuru těsně nad Ovacikem.
Červeně tečkovaná záhada
Úvodem musím poctivě přiznat, že pstruhy z pohoří Munzur nazývám potočáky, ale zda jde o naprosto shodný druh s naším Salmo trutta morpha fario, za to bych ruku do ohně dát nemohl. V Turecku se vyskytuje hned několik zvláštních druhů pstruha (ještě o nich bude řeč v příštích dílech), které díky jejich originálnímu vzhledu s potočákem zaměnit nelze. Kromě toho zde však podle dostupných informací žije i několik forem druhu Salmo trutta, které místní rybáři souhrnně nazývají kirmizibenekli alabalik (červeně tečkovaný pstruh), když chtějí zdůraznit, že nejde o duháka. Zaprvé je to klasický potočák, turecky také Dere alabalik nebo Dere alasi (doslova potoční pstruh), dále pak Göl alabalik neboli Göl alasi (pstruh jezerní). Místy, například v povodí Egejského moře a v okolí města Kayseri v centrální Anatóli, by tu snad také ještě měla přežívat původní středomořská forma pstruha, Salmo trutta macrostigma, kterou některé turecké publikace nazývají dag alabalik (pstruh horský).
Na rybím trhu v Elazigu se běžně prodávají takto velcí potočáci z řeky Munzur.
Kam patří „potočáci“ z Munzuru, nevím. Navíc se nám zdálo, že jednotlivé ryby označované na trzích jako Munzur alabalik, se od sebe nepatrně lišily hustotou teček na těle, takže by mohlo jít rovnou o dvě formy.
A aby bylo vše ještě složitější, Muzur patří do povodí Eufratu, kde se původně vyskytovala – a možná ještě stále vyskytuje – jakási místní forma pstruha, zřejmě stejná jako u pramenů Tigrisu. Tuto rybu dokonce v angličtině popsal ve svém atlase pstruhů Trout of the World autor s důvěrně česky znějícím jménem James Prosek, viz následující odkazy:
Ještě než se přenesu ve vyprávění na řeku Munzur, musím se zmínit, jak krutě se s námi rozloučil Keban. Když jsme zabalili tábor, přemístili jsme se k přístavu Pertek, kde jsme během poledního horka čekali na nějaký spoj do Tunceli. Krátili jsme si čas nad čajem a mapou debatováním s domorodci o pstruzích na Muzuru. Všichni potvrzovali, že na této řece se loví i pětikilové ryby. Náhle vidíme policistu s teleskopem, na kterém se houpá třiceticentimetrový duhák se třpytkou v hubě. Strážce zákona rybu hned za policejní budkou kuchá, zřejmě si právě chytil oběd. Vzhledem k tomu, že jsme za dva dny na Kebanu neměli na vláčku ani drbanec, jsme z toho úplně paf. Vzápětí vidíme, jak jde k vodě jiný policista, tentokrát zas vyzbrojený těžkým laminátem.
Říkám si, že v tom bude nějaký háček. Možná to házejí přímo do některé sádky ukotvené u břehu. Abych přišel celé věci na kloub, jdu za uniformovaným lovcem. Ten se zastavuje hned vedle místa, kde přiráží ke břehu trajekty a hází do vody malou plandavku. Po několika švihnutích prutem ji vytahuje se zavěšeným duhákem, který je jen nepatrně menší, než bude mít k obědu jeho kolega.
Nejraději bychom také rozbalili vláčáky, ale zrovna startuje mikrobus, který jede správným směrem a má i místo na naši dvoumetrovou bazuku s pruty. Snad budeme mít na Munzuru s vláčkou větší štěstí. K čertu s duháky, kvůli těm jsme sem stejně nepřijeli!
Řeka Munzur jako by vypadla z nějakého reklamního prospektu.
(Rybolov v srdci „divokého“ Kurdistánu je nezapomenutelným zážitkem.)
Divoký Dersim
Pohoří Munzur (Munzur Daglari) lemuje levý břeh horního Eufratu a kulminuje dlouhou hradbou třítisícových vrcholů, která bývá na některých mapách nazývána Mercan Daglari. Zajímavé je, že mercan (čti merdžan) je i jeden z mnoha lokálních tureckých či kurdských názvů divokého pstruha.
Munzur či Mercan patří k legendárnímu kraji Dersim, který byl od nepaměti baštou svérázných kurdských horalů. Jen málo cestovatelů proniklo v minulosti do této odlehlé oblasti. Neuspěl ani náš nezaslouženě zapomenutý výzkumník Josef Wünsch, objevitel pramenů Eufratu i Tigrisu. Nic se na tom nezměnilo ani ve 20. století, kdy zde propuklo několik velkých protitureckých povstání. Poslední velká vlna kurdského odporu se na východě Turecka vzedmula s působením nechvalně proslulé PKK v polovině 80. let minulého století. Nedávno však došlo k výraznému zlepšení z hlediska bezpečnosti, takže pomalu se začíná rozvíjet i turistický ruch. Zatím přijíždí jen domácí klientela, ale to se možná rychle změní, neboť jde o oblast nenarušené přírody, která svou rozlohou a nedotčeností nemá snad nikde jinde v Turecku obdobu. Její nejatraktivnější část, tj. celé povodí horské říčky Munzur, bylo dokonce prohlášeno za národní park (Munzur Vadisi Mili Parki, Národní park údolí Munzur). Jedná se o území mezi městem Tunceli (někdejší Dersim) a vesnicí Ovacik na jižním úbočí hor. Kromě medvědů a vlků tu můžete narazit například na vzácné kozorožce.
Budoucnost celé oblasti je však nejistá kvůli projektům na výstavbu dalších přehrad. Před několika málo lety byl nově napuštěnou nádrží zničen spodní úsek toku pod Tunceli až po vtok do Kebanu. A stále hrozí, že stavební práce budou pokračovat i výše proti proudu. Naštěstí už i řadoví Turci a Kurdové přestávají být k ničení přírody lhostejní. Krátce před naší cestou se konal v Tunceli další z mnoha protestů proti tomuto záměru, jak jsme pochopili z plakátů na ulicích.
Munzur alabalik je ryba podstatně dražší než obyčejný duhák.
Vzhůru do hor
Cesta z Tunceli do Ovaciku trvá přibližně hodinu a míjí jen několik osamělých usedlostí, které střeží velcí pastevečtí psi. Cesta se serpentinovitě kroutí nad burácející horskou řekou, nabízí fantastické výhledy, ale rozhodně není vhodná pro osoby trpící závratí. Mnoho kilometrů tvoří v podstatě jen úzká skalní římsa nad bezednou propastí. Na této lince se často dělá špatně i domorodcům, proto je v mikrobuse u každého sedadla několik igelitových sáčků. Ale proč se vzrušovat, když v našem voze samozřejmě nechybí velký portrét islámského světce Alího s rozeklanou šavlí v ruce – v kraji osvědčený prvek pasivní bezpečnosti, jenž našinci připomene hrdinu Sandokana. Během naší cesty zvrací nakonec jen jeden mladík. Nastupující generace už zdá se není ve víře příliš pevná…
Řeku máme téměř pořád na očích, často jsou její břehy nepřístupné kvůli vysokým skalním srázům, vidíme ale i dost poměrně dlouhých úseků, kde by se lovit nebo tábořit dalo. Hned je nám jasné, že velkou komplikací bude mimořádně silný proud. Munzur je mnohem vodnatější a prudší, než jsme čekali. Na takové vodě nikdo z nás ještě nechytal.
Mostů přes řeku míjíme jen několik. Jsou od sebe vzdálené desítky kilometrů a vlastně jde spíše o lávky z ocelových lan. Výjimkou je okolí Ovaciku, kde jsou i dva mosty pro auta. Tuto vesnici jsme si vybrali jako základnu svých rybářských vycházek a ubytovali jsme se v jednom ze dvou levných hotýlků. Na břehu Muzuru by se sice skvěle tábořilo, ale my potřebovali někde složit objemnou rybářskou výstroj, abychom mohli podnikat výpady do okolí jen na lehko, pouze s vláčákem a krabičkou nástrah.
Malebná scenérie kolem řeky Munzur poblíž Ovaciku.
Scenérie jako z prospektů
Pro první lovecké pokusy jsme si na doporučení místních „strejců“ vybrali úsek řeky těsně nad Ovacikem. Řeka tu má možná o polovinu menší průtok než u Tunceli, ale stále je to hluboký dravý proud, jaký nemá nikde u nás obdoby. Dostat nástrahu pod hladinu a udržet s ní kontakt je problém, tišiny tu žádné nejsou, vracáků nalézáme minimum.
Řeka je teď na jaře hodně zvednutá, ale čistá. Její safírově modrá voda působí na pozadí zasněžených hor skutečně magicky. Obrázek jako vystřižený z reklamních prospektů. Něco mezi Yukonem a Mongolskem.
Nejprve zkouším zelenohnědý twistřík se sedmigramovou hlavičkou. Hned po několika náhozech se po něm zvedá pstruh okolo 30 cm, ale buď je jen zvědavý, nebo nástrahu minul. Tento optimistický začátek v nás vzbudil klamné naděje, vláčíme však až do večera bez jakéhokoli úspěchu. Za celou tu dobu už pak nevidím ani šupinu. Lukáš díky polarizačním brýlím zahlédne asi dvě nebo tři ryby, ale žádná z nich rozhodně není trofejní.
Pohyb po břehu vyžaduje občas akrobatické schopnosti. Brodění lze kvůli hloubce, teplotě vody a síle proudu považovat za rafinovaný způsob sebevraždy. Objektivně vzato je však Munzur u Ovaciku ve srovnání se zbytkem toku celkem dobře přístupný, řeka
Tak krásných řek, jako je Munzur, už na světě moc nezůstalo.
Přívlač na pytlačku
Následující den sondujeme v ulicích Ovaciku, jak chytají pstruhy domorodci. Několik místních krámků nabízí jako vedlejší sortiment rotačky. Nikdo tu prý na jinou umělou nástrahu nechytá. Originál meppsky se prodávají už přímo navázané na pytlačkách. Vláčet bez prutu jen s cívkou v ruce mi přijde jako dost svérázná rybolovná technika, ale na druhou stranu je to sportovnější, než chytat pstruhy třeba na žížalu. Prodavač tvrdí, že včera ráno dostal tímto způsobem dva pstruhy u mostu pod Ovacikem. Sám jsem několikrát viděl chytat takto Turky u Tunceli. Neváhám proto a dvě meppsky kupuji, ovšemže bez pytlačky. Přesto mi hokynář účtuje cenu s pěkně vysokou „horskou“ přirážkou.
Rotačky jsou to jediné, co ve výbavě nemám. U nás je skoro nepoužívám, neboť nesnáším, jak kroutí slabé vlasce. Lukáš vzal jen jednu velkou.
Odpoledne vyrážíme k vodě s navázanými meppskami a tentokrát procházíme úsek řeky těsně lemující vesnici. Cestou potkáváme prvního místního rybáře v akci. Nechytá přívlačí, ale dalo by se říct, že na vyvěšenou: dlouhý teleskop, káča jako hrom, olověná koule, jako nástraha chuchvalec hnojáků na velkém háku. Tak téhle montáži bych na téhle vodě věřil. Je to asi jediný způsob, jak vést nástrahu u dna dál od břehu a chvíli ji tam třeba i podržet. Možná právě takto chytili i pstruhy, které prodávají v Elazigu, jen s tím rozdílem, že jako nástraha posloužil kus malé rybky, jak uvedl prodavač.
Kdysi jsem někde četl, jak chytají ve Skandinávii v hlubokých silných proudech lososy. Používají velké barevné střapce zatížené těžkým olovem, které vlečou po dně na silných vlascích, jež se ani po delším lovu nepoškodí o kameny. Takový způsob lovu by určitě přinesl ovoce i na jarním Munzuru.
Řeku Muzur lemuje hradba třítisícovek, na kterých se do léta třpytí sníh.
První pstruh jde z vody
Musím ale uznat, že s rotačkou se zde chytá rozhodně lépe než na gumy. Táhnu ji sice jen kus pod hladinou, ale kontakt s nástrahou mám a díky naprosto čisté vodě musí být její záblesky vidět široko daleko.
Konečně první záběr a na trojháčku visí pstroužek, který má necelých 20 cm. Na první pohled se nijak neliší od našeho potočáka. Když je vyfocený, jde zpět do vody. Krátce nato mám od tečkovaných dorostenců pár dalších drbanců. Těsně před setměním vytahuji ještě jedno pstruží miminko. Lukášovi přišlo také pár záběrů od menších ryb, ale všechny se mu v proudu setřepaly.
Nemůže být pochyb o tom, že v Munzuru plave spousta kapitálních pstruhů. Alespoň na jaře to však rozhodně není lehká voda. Dost možná, že ryby se také v tuto dobu stahují do několika mála klidnějších míst, která mohou být od sebe velmi vzdálená a někdy i nedostupná ze břehu. Pokud uvažujete o návštěvě této řeky, dejte přednost konci léta nebo zvolte nějaký způsob lovu, který funguje na extrémně prudkých tocích s několik metrů hlubokým korytem. Jen tak budete mít šanci sáhnout si na větší rybu.
I přes kvalitní výzbroj jsme byli proti silnému jarnímu proudu bezmocní.
-40% krmítka PRESTON Hexmesh
CC MOORE akce 2+1
RS Fish rybářské potřeby s.r.o
