Na přelomu května a června se uskutečnila patrně první čistě česká rybářská expedice na horní Eufrat v Turecku. Jednalo se o průzkumnou výpravu na přehrady Keban a Karakaya, při které jsme prochytali i jeden z významných přítoků, kapitálními potočáky oplývající horskou řeku Munzur. O zážitky a získané zkušenostmi se s vámi rozdělím v několika cestopisných článcích. Děj se bude odehrávat na okraji „divokého Kurdistánu“, ale neděste se. Vážím si všech čtenářů tohoto serveru. Nechystám na vás proto žádné laciné senzace. Místo škorpiónů se budou v mém vyprávění vyskytovat maximálně škvoři, jedovaté hady zastoupí užovka, k přemožení kapitální ryby na poslední nához v poslední den výpravy nedojde. Dokonce se neodehraje vůbec žádný souboj s opravdu velkou rybou. Prostě, máte-li zájem o další dojemnou historku o tom, jak smělý bílý dobrodruh zachránil domorodce před lidožravým monstrem z hlubin, budete zklamaní. Na omluvu mohu říct jen to, že jsme neměli žádného sponzora, a proto si toto jednání vůči vám mohu dovolit.
Osamělý minaret na břehu přehrady Karakaya nedaleko vesnice Boran.
Povolenku nepotřebujete
Než se rozepíšu o tom, co jsme viděli a chytili, bude myslím na místě Turecko trochu představit. Tento kout světa totiž zatím nepatří k častým cílům sportovních rybářů, což je s podivem, neboť má rozhodně co nabídnout. Stranou ponechme čtvero moří, jejichž vlny Malou Asii omývají, a zaměřme se na možnosti sportovního rybolovu ve vnitrozemských vodách. A ty nejsou zanedbatelné, neboť kromě druhů, které známe z domácích vod, se zde vyskytuje nemálo exotických ryb. Patří mezi ně například gigantická parma štikovitá (Luciobarbus esocinus), považovná za jednu z největších sladkovodních ryb světa. Rybářský tlak je zde navíc nesrovnatelně menší něž na většině evropských vod. A za velké plus považuji také to, že cizinci zatím nepotřebují pro nekomerční rybolov žádné povolení.
Země obráceného půlměsíce je desetkrát větší než Česká republika a jen letmý pohled na mapu vyvede z omylu každého, kdo si snad myslel, že jde o naprosto vyprahlou pustinu. Po celém území tohoto velmi hornatého státu jsou roztroušena četná přírodní jezera, jejichž rozloha se často vymyká našim středoevropským měřítkům. Jezera napájí stovky vodních toků, říček a potoků. Velkých řek je poskrovnu, ale jsou poměrně dlouhé. Většina z nich byla během posledních několika desetiletí přeměna na soustavu gigantických přehrad. Centrální Anatólii protíná Kizilirmak (Červená řeka), v antických dobách nazývaný řekou Halys, a více na východ o něco menší Yeşilirmak (Zelená řeka). Na východě pramení legendární toky Eufrat a Tigris. Až do Kaspického moře teče Aras, do Egejského se zas vlévá Velký a Malý Menderes.
Lov kaprů na jezeře Beyšehir za pomoci pytlačky, kamínku a provizorního čihátka.
Posvátní kapři
Jezírko s posvátnými kapry v Urfě.
Pokud jde o šupinaté obyvatele z vnitrozemských vod, je v Turecku rybou číslo jedna kapr, nazývaný tam sazan. Hojně se vyskytuje v evropské i asijské části Turecka, v povodí všech toků, a to i těch, které míří do Perského zálivu (Eufrat a Tigris). Vyhovují mu nejen všechna mělká a teplá jezera v Anatólii (pokud nejsou slaná), ale i hluboké a chladné přehrady v Kurdistánu. Jako kuriozitu uvádím, že průměrní kapři se loví dokonce i v jednom z jezer na dně kráteru sopky Nemrut Dagi (3050 m. n. m.), tedy ve výšce přes 2 000 metrů!
Chov i lov kapra má v Turecku dlouhou tradici. Ve městě Urfa na jihovýchodě země, které je obestřeno mnoha biblickými legendami, jsou kapři dodnes krmeni poutníky, kteří navštěvují posvátné jezírko u Abrahámovy jeskyně. A většina náboženských spisů, které u vstupu nabízejí islámské nadace, má na titulní straně právě tuto rybu, respektive kapří hlavu vykukující z vody nádrže ve stínu minaretů. Člověk neznalý tureckého jazyka a souvislostí by tak mohl tyto příručky mylně pokládat za bestsellery tureckých kaprařů.
Pověst praví, že Abrahám bivakující v přilehlé sluji byl nesmiřitelným nepřítelem krále Nimruda. Ten ho dal proto upálit. Jenže na příkaz boží zalila plameny voda a hořící polena se proměnila v kapry. Tato ryba se zde od té doby považovala za posvátné zvíře a lidé věřili, že kdo ji sní, ten navždy oslepne.
Ale dost historie. Teď by asi bylo na místě předložit kaprařům několik zaručených tipů, kam nahodit. To si však opravdu netroufám. Nicméně podle mých informací patří k dobrým a snadno dostupným lovištím jezero Koycegiz, které leží poblíž delty řeky Dalaman asi 70 km od populárního letoviska Fethiye (nutno však daleko zavážet) a 45 km od letiště v Dalamanu: http://www.carpwatersworldwide.com.
Za pokus by také určitě stála jezera v centrální Anatólii jihovýchodně od Afyonu. V tomto městě jsem na trhu mnohokrát viděl docela slušné šupináče.
Myslím, že kapři mají mnohde v Turecku podobné růstové možnosti jako například v Itálii nebo ve Španělsku. Ze strany místních amatérských rybářů hrozí velkým kusům jen minimální nebezpečí, neboť se používají velmi primitivní a zastaralé metody. Jinou věcí je, že na mnoha jezerech a přehradách loví profesionální rybáři do sítí.
Na kapraře, kteří najdou lokalitu, kde se neloví komerčně (např. kvůli rozloze, profilu dna nebo množství hodnotných ryb), určitě čekají v Turecku velmi zajímavé úlovky.
Kapitální duháci
V posledních desetiletích hospodářský význam kaprů klesá, neboť Turci se zaměřili na chov pstruha duhového. Sádky jsou u každého většího potoka, ale hlavní produkce pochází z velkokapacitních klecí na vysokohorských přehradách, kde se každý den nakládají bedny těchto tržních ryb na korby nákladních aut. Mnoho pstruhů z těchto chovů uteče, občas dochází i k plánovanému vysazovaní. Na duháka tak lze v Turecku natrefit prakticky kdekoli a občas se chytají skutečně pěkné ryby. Rozhodně však neočekávejte tak snadné úlovky jako u nás těsně po vysazení této ryby.
Mé pozornosti neuniklo, že v každém větším městě leží na tržišti hromady těchto ryb v trofejních velikostech (60–80 cm), které jsou označené Karadeniz alabalik (Černomořský pstruh) nebo mylně Karadeniz somon (Černomořský losos). Zřejmě tato ryba zdomácněla v řekách na černomořském pobřeží.
Pro úplnost dodávám, že v Černém moři se podle všeho loví i jakási forma mořského pstruha, kterého lze od duháka na první pohled odlišit.
Na stejných tržištích se objevuje duhák také ve velikostech kolem 35 cm, tentokrát značený jako Dogal alabalik (přírodní, divoký pstruh). Má tím být jasně deklarováno, že nejde o ryby z umělých chovů. Jejich cena je proto vyšší. Odkud pochází, se mi spolehlivě zjistit nepodařilo.
Kromě pstruha duhového lze v Turecku místy narazit i na klasického potočáka. Vyskytují se tu také nám úplně neznámé formy této ryby. Podrobně se o některých z nich zmíním v některém z příštích dílů.
Pstruží sádky na přehradě Karakaya.
Kam na 100kg sumce?
Dopředu poctivě odpovídám, že na Pád, do Kazachstánu nebo na Ebro. Tureckým tiskem sice několikrát proběhly zprávy o 100kilových sumcích, ale přiložené fotky a videa většinou moc hodnověrně nevypadají. Takto byl například zdokumentován údajně 113 kg těžký vousáč z přehrady Menzelet u města Karahanmaraš: http://www.dailymotion.com
Ale pokud vám stačí ryby o poloviční velikosti, jsou vaše šance poměrně velké. Turci říkají sumci yayin (čti: jajin) a loví ho spíše náhodně. Tato ryba byla přitom zavlečena do většiny anatolských řek a nádrží, nevyskytuje se pouze na horním Eufratu a Tigrisu.
Za dobré loviště se považuje jezero Iznik u stejnojmenného města, které leží relativně blízko Istanbulu. Za pozornost stojí také řeka Ceyhan Nehri (přehrada Menzelet) vlévající se do Středozemního moře. Hodně velkých sumců bylo dále zdokumentováno z povodí řek Kizilirmak (přehrada Altinkaya) a Sakarya.
Tlama osmdesáticentimetrové parmy štikovité, která je na Eufratu vrcholovým predátorem.
Půlmetroví okouni a metrové štiky
V Turecku se také loví candáti (sudak), ve slušných velikostech hlavně v evropské části země a kolem Istanbulu. Na netu snadno dohledáte spoustu fotek štik (turna) kolem metru. Na několika lokalitách v černomořském prostoru se vyskytují i pěkní okouni (levrek) nad 45 cm. Najít můžete v Malé Asii i líny a úhoře. Rozhodně bych však nedoporučoval vyrazit do Turecka s úmyslem vylepšit si tam osobák u některé z těchto ryb. Jsou určitě lepší destinace, kde lze snadněji ulovit zmíněné druhy v trofejních velikostech.
Mnohem zajímavější to může být, pokud vám půjde spíše o úlovky těch ryb, které se u nás nevyskytují. Například na plavanou nebo feeder máte šanci ulovit v anatolských vodách hned několik druhů parem (turecky biyikli balik nebo caner) podobných té naší. Jeden druh je atraktivně skvrnitý jako parma karpatská.
K základní orientaci v tureckých sladkovodních vodách může posloužit tato jednoduchá a značně neúplná rybářská mapa http://www.atlasharita.com.
Jarní vláčka na přehradě Keban nedaleko Aginu.
Exotický východ
Pro našince zůstane v Turecku asi největším lákadlem povodí řek Eufrat a Tigris, kde kromě kapra a duháka člověk na žádnou známou šupinu nenarazí. Právě tam to táhlo i nás, neboť bylo jasné, že zde čekají na všechny příznivce Petrova cechu opravdu nevšední zážitky.
Informací bylo málo a dosti nejasných a nekonkrétních. Z fotek a videí na internetu jsme si však udělali určitý obraz o situaci na místě. Já jsem navíc oblast horního Eufratu znal z několika předchozích cest do Turecka, které měly turistický a horolezecký program.
Cílem výpravy bylo zmapovat možnosti sportovního rybolovu, ulovit co nejvíce rybích druhů a vyzkoušet u nás osvědčené rybolovné způsoby v místních podmínkách. Přiznávám, že jsme samozřejmě také doufali v úlovek nějaké větší parmy štikovité.
O této rybě už jsem něco málo věděl dávno před tím, než ji české veřejnosti začal dosti svérázným způsobem představovat jeden český spolupracovník National Geographic. Například čtenáře serveru Super.cz informoval tento showman: „Posledních deset let po ní šli všichni profíci z celého světa. Byly o ní jen tři zmínky od amerických vojáků z umělých jezer Saddáma Hussaina. Tam vznikly tři fotky v zajetí, nikoli ve volné přírodě.“ Je nasnadě, že informační hodnota tohoto blábolu je nulová. Zajímavý je snad tento výrok jen z folkloristického hlediska, neboť číslice deset se neobjevuje v typických českých pohádkách tak často jako ta trojka.
Zda blonďatý Tarzan stvořil o této rybě i nějaký hodnotný dokument ve stylu „Rybí legendy…“, to nevím. Pokud ano, pak vůbec nepochybuji, že nad ním laik žasne a odborník se diví. Každopádně lze na internetu dohledat desítky videí a stovky fotek jiných autorů, kde hraje parma štikovitá hlavní roli a které se nejednou odehrávají právě ve volné přírodě. Zde je několik namátkou vybraných odkazů o lovu s harpunou, na prut i do sítě:
Relevantní informace o této stále celkem hojné rybě se vám pokusím zprostředkovat v příštích dílech. Mimochodem, většina z vás ji určitě viděla na vlastní oči, a to v Národním muzeu, kam ji ve 20. letech minulého století poslala z Iráku slavná česká lékařka Dr. Vlasta Kálalová Di-Loti pod názvem Parma Eufrati (viz kniha Doktorka z domu Trubačů). Dostala ji od místního rybáře a vysušila na střeše svého domu v Bagdádu.
Kromě parmy štikovité vám představím i další neméně zajímavé ryby, například „tečkovanou podoustev“ a eufratskou „hadí rybu“ (Yilan balik), která vypadá jako kříženec našeho mníka a úhoře. Některé úlovky se nám bohužel nepodařilo spolehlivě určit, takže se o to budete moct pokusit sami na základě naší fotodokumentace.
www.chytil.cz
