Co smrdí, nevoní. S tím se nedá nic dělat. Ale vzhledem k tomu, že mnoho rybářských návnad a nástrah není lidskému nosu právě příjemných, časem si tak nějak zvykneme a snášíme to mnohem lépe než našinec, který rybám nerozumí. Nakonec, rybáři jsou v touze po úlovku ochotní dělat i jiné, divné věci. Některé nástrahy nepáchnou tak příšerně jako různé moučky a dipy a z ryb a z „mořských potvor“, ale jejich získávání také nemusí být příliš voňavá práce.
Hnojáčků není nikdy dost
Jednou z takových nástrah je hnojáček. Pokud je hledáte ve starém kompostu, ještě to jde. Ovšem hnůj, i když už starší a hodně zetlelý, je pořád hnůj a k tomu má většina lidí samozřejmě odpor. Nehrabali by se v něm ani náhodou, a něco z něj vybírat – to ani za nic na světě! A my tohle všechno podstupujeme s úsměvem a ještě si říkáme: „Jen kdyby bylo takového hnoje plného žížalek dost.“ A to všechno proto, že hnojáček je naprosto skvělá nástraha k lovu mnoha ryb. Není to rousnice, není to žížala kopaná, ani kamenáč nebo žížala bahenní. Není to ani dendrobena, ani žížala kalifornská. Je to prostě náš český hnojáček a ten je nejlepší ze všeho, ať si říká, kdo chce, co chce.
Jak se vytrácí drobná hospodářství na venkově, mizí hnojiště a sehnat hnojáčky je čím dál složitější. Tam, kde ještě jsou a daří se jim, je to hračka. Mnohdy stačí jen zarýt vidlemi kousek pod povrch a žížalami se to jen hemží. Na dobrých místech je nemusíte ani vybírat a rovnou si dáte celý „trs“ do krabičky a můžete jít. Stejné je to v zimě i v létě. I když třeba mrzne, stačí se jen dostat pod zmrzlou krustu, zarýt trochu hlouběji a za chvíli máte o nástrahu postaráno. Jinde si musíte hrbit záda hezkou chvíli, než krabičku naplníte, ale vždycky to stojí za to.
Skvělí jsou na plotice
A proč to za to stojí? Protože hnojáčky sežere každá ryba. Od hrouzků přes plotice, karasy, líny, podoustve, ostroretky a okouny až po pořádné cejny, tlouště, parmy, kapry a další kaprovité ryby. Vždycky jde většinou jen o to, abyste nastražili správnou velikost sousta. Jistěže, někdy mohou dávat ryby přednost jiné nástraze, než je právě hnojáček, ale jindy zase naprosto kraluje nebo je minimálně stejně dobrý jako všechno ostatní. Tak je to ale se všemi nástrahami a mnohé z nich mají mnohem větší výkyvy nebo jsou mnohem sezonnější než hnojáček, který je pro ryby prakticky velmi přirozenou nástrahou. Na chumel hnojáčků dokonce zabere i takový dravec, jako je štika, candát, a dokonce i sumec. A to nehovořím o vyprovokovaném záběru při stahování nástrahy, ale o regulérním záběru, kdy ryby seberou nástrahu ze dna.
Se smradem u celých hnojáčků to není tak hrozné, ale když je roztrhnete nebo silněji zmáčknete, vypouští nažloutlou tekutinu a ta skutečně voňavá není. Někdo tvrdí, že to rybám voní, a při nastražování vždycky kousek hnojáčka uštípne nebo ho alespoň nastřihne. Já myslím, že to není třeba a že je mnohem důležitější nastražit jej tak, aby měl možnost se pohybovat. Viditelný pohyb a vibrace nesoucí se vodou podle mě zaznamenají ryby mnohem rychleji a z větší vzdálenosti než pach. Ten se v tekoucí vodě šíří víceméně jen jedním směrem a ve vodě stojaté zpočátku pouze na malém prostoru. Pokud se ryby soustředí na krmení, může „vůně“ stačit. Proč ale spoléhat jen na tohle a nenabídnout něco zajímavějšího?
Výhodou hnojáčků je i to, že nejsou příliš nároční na skladování. Jsou opravdu „drsní“, a pokud jim věnujete alespoň trochu péče, můžete je skladovat skutečně dlouho. Pokud je uskladníte ve vhodném substrátu v dostatečně velké nádobě a budete je krmit, budou se i množit. Docela běžné jsou proto i drobné chovy, třeba na balkonech v panelácích. Když se budete svým žížalkám věnovat, můžete být v jejich produkci zcela soběstační, pokud je máte jen na háček. Jestliže je chcete přidávat i do krmení, pak potřebujete mnohem větší množství, a tak nezbývá než mít jiný vydatný zdroj, nebo je kupovat.
Problém je ale v tom, že to, co kupujete, obvykle není náš poctivý hnojáček, ale jen podobná náhrada a to není totéž. Rozdíl poznáte jak na háčku, tak v krmení.
Těmto žížalám chybí jejich typický pach a žluté kroužkování na ocásku. Ne, že by se jiným žížalám ryby vyhýbaly, ale prostě to není totéž. Mnohokrát jsem si to ověřil především v zimě, kdy se ryby tolik nepohybují a nemají potřebu přijímat větší množství potravy. Na „domácí“ hnojáčky bylo vždycky více záběrů a přicházely dřív než třeba na kupované tuhé dendrobeny. Rozdíl v záběrech zaznamenáte i tehdy, když nastražíte hnojáčka různým způsobem.
Kombinace s kukuřicí
Takto se může dobře pohybovat
Větší sousto pro větší ryby
Můžete například nastražit hnojáčka tak, že ho většinu natáhnete na háček nebo ho propíchnete víckrát, takže nakonec vytvoří jakýsi uzel, který se prakticky nehýbe. Hodně rybářů to dělá proto, aby menší ryby nemohly hnojáčka moc tahat za volné konce. Záběrů je pak ale méně, než když dáte žížalce více pohybu a prostě ji jen na jednom nebo dvou místech propíchnete, takže se může v podstatě libovolně kroutit.
Velkými milovníky hnojáčků jsou především velcí cejni a platí to hlavně na větších řekách. Přidáte-li je do vnadicí směsi a na háček pak napíchnete dva až pět menších kousků, můžete se dočkat těch největších cejnů, kteří v řece žijí. Na chumel hnojáčků zabere s potěšením také velký tloušť a parma. Dalšími velkými příznivci jsou velké plotice a podoustve. Tady stačí jen jeden kousek na menším háčku. A pokud snad berou menší ryby a vy máte velké hnojáčky, klidně nastražte jen půlku. Ne ale tak, že jej natáhnete na větší háček – mnohem účinnější je menší háček a jednoduché propíchnutí půlky hnojáčka v jeho třetině. Hnojáčky má rád i lín. Zde také záleží na velikosti lovených ryb. Čím větší ryby, tím větší sousto je na místě. Obvykle je to mezi jedním až třemi kousky. Stejné je to při lovu karasa, ovšem v tomto případě se přikláním k trošičku menším soustům než u lína. Cejnek malý se dá na hnojáčky také zlákat kdykoli a platí pro něj totéž co pro plotice – menší kousek nebo půlka hnojáčka na malém háčku.
Hnojáčky mají rádi cejni
Rád si na nich pochutná lín
Když si hnojáčky sbíráte, jde to nejrychleji, když sbíráte větší kousky, ale i ti nejmenší jsou skvělí. Jsou kolikrát lepší než ti velcí. V době horšího braní se i velká ryba nechá zlákat chomáčkem droboučkých žížalek připomínajících spíše velké patentky než pořádně tučným kouskem. Skvěle fungují i hnojáčci v kombinaci s jinými nástrahami. Obvykle se k nim napichují masní červi nebo kukly, ale dobrých výsledků dosáhnete i tak, že k hnojce připíchnete kousek pečiva nebo zrnko kukuřice. Na takové kombinace dobře reagují především velké ryby.
Jistě jste si všimli, že dosud nepadlo žádné konkrétní slovo o kaprech. Ti se dají na hnojáčky ulovit také, ale nemyslím si, že by to pro kapry byla top nástraha. Kapři dávají přednost spíše rousnici než hnojáčkům. Ani na dobře provnaděných místech se na hnojáčky nijak zvlášť nehrnou a zajímavější je pro ně třeba chumel masných červů nebo kukuřice. Kapři prostě mají své chutě.
Říct si dá i okoun
Naproti tomu ryba, nebo spíše rybka, která nenechá hnojáčka nikdy na pokoji, je hrouzek. Tam, kde jich je dostatek, představují při lovu jiných ryb skutečný problém. Hnojáčky obvykle nabízíme na dně a nebo těsně nad ním. Když ho ale nabídnete kousek výš, bude vaším úlovkem často okoun. Na malé okouny stačí jeden nebo půlka velkého hnojáčka, na velké okouny je třeba nastražit ty nejtučnější kousky a nejlépe hned dva nebo tři.
Tohle je něco pro hnojáčky!
Někdo na hnojáčky vůbec nechytá a vystačí si s jinými nástrahami. Pro mě je ale hnojáček v mnoha případech nepostradatelný a nemít ho třeba na některých závodech, znamená pro mě jasný neúspěch a handicap. I když jdu normálně na ryby, mám s sebou vždycky pár kousků alespoň na háček. Hnojáček sice trochu smrdí, ale jinak je „gut“.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
