Jak vybrat tu správnou špičku?

2.5.2013 - Milan Tychler

Jeden den na jezeře

Přestože je feederová technika dostatečně známá, stále se najde dost dotazů na to, jak se má vybrat správná špička. Obvykle padne tato otázka v souvislosti s horší viditelností záběrů. Tazatelé prostě podle pohybů špičky nedokážou odhadnout kdy zaseknout a většina jejich záseků jde do prázdna. Možnost zlepšení neutěšené situace se pak hledá právě ve špičce.

Hned na počátku všech úvah a moudrostí je třeba říct, že špička sehrává při zviditelnění záběrů svou nezastupitelnou roli, ale není jediným faktorem, který se podílí na tom, jak se záběr skutečně projeví. Na to má vliv celá koncová sestava, tedy typ sestavy, hmotnost zátěže, délka návazce, jeho průměr, velikost nástrahy, velikost háčku a tak bych mohl dál pokračovat. Aby se záběr projevil skutečně zřetelným ohnutím špičky ponechávajícím nám dostatek času na zaseknutí, musí vše co nejlépe ladit a pak to bude dokonalé. To se někdy podaří hned, jindy je třeba trochu hledat a někdy to prostě nejde ani za nic na světě. Ostatně dokonalých věcí je skutečně málo a někdy to nejsou ani ty, o kterých si to myslíme.

Nejhorší jsou situace, kdy záběrů je málo, protože ryby prostě nechtějí žrát. Z pouhých několika nesmělých popotažení se dá jen těžko něco vykouzlit. Ale když jsou ryby při chuti a záběry jsou jen takové „nedotažené“, je možné s tím poměrně rychle něco udělat. Ale vraťme se ke špičkám.

Obecná poučka praví, že na stojaté vodě používáme nejměkčí špičky a na tekoucí tužší, a to tím tužší, čím rychleji voda teče, protože proud by měkkou špičku ohnul tak, že už by na ní žádný záběr prakticky nebyl vidět. Jenže tohle není celá pravda. Nic na světě totiž není jen černobílé a sami zjistíte, že pokud se na stojaté vodě rozhodnete lovit dál od břehu, s příliš měkkou špičkou nebudete moct dostatečně napnout vlasec, abyste měli dobrý kontakt s koncovou sestavou a nástrahou. Brzy si uvědomíte, že mimo měkké a tuhé špičky existuje ještě jakýsi vztah mezi tím, jak moc napínáte vlasec, jak je vlasec dlouhý a že je velký rozdíl mezi lovem na stojaté vodě a na vodě tekoucí, kde se proud silně podílí na vlastním napnutí vlasce. Možná vám jedna krátká vycházka k vodě pomůže alespoň maličko pootevřít oči, tak jako mně…

Letní vedro mě zastihlo na nejspodnější Mušovské nádrži, na pětce. Betonové schody u Strachotína byly vyhřáté jako pekelná pec a před sluníčkem se nebylo kam schovat. Tohle počasí už panovalo několik dnů a předpověď slibovala ještě několik dalších. Skvělé počasí na dovolenou, ale na ryby nic moc. Nářky rybářů bylo slyšet ze všech stran. Ryby nebraly nikde. Nástrahy určené kaprům leží na dně bez pohybu až do té doby, než je vytáhnete neporušené z vody ven. Kapraři si krátili dlouhou chvíli, jak se dalo. Opalovali se, koupali, vázali všelijaké montáže, grilovali maso a popíjeli pivko. Celkem bohulibá činnost, ale rybařina to rozhodně není. Tu si skutečně představuji poněkud jinak. U kohokoli jsem se zastavil s otázkou, jak to jde, dostalo se mi jako odpovědi jen pokrčení ramen a rozpačitých úsměvů. Bohužel. Kapři prostě nejdou.

Kapři tedy nejdou. S tím dokážu žít, protože o kapry mi dnes opravdu nejde. Mám v úmyslu pobavit se s feederem a je mi celkem jedno, co budu chytat. Chci se prostě jen dopoledne pár hodin bavit. Počítám samozřejmě především s cejny. Do toho může přijít nějaký ten menší kapřík nebo karas a to mi úplně stačí. Bohužel tu nemůžu nikoho v tomto směru vyzpovídat, protože kam mé oko dohlédne, vidím jen kaprařské tripody a nic jiného. Žádný feeder nebo matchový prut na obzoru. Na betonovém schodišti si daly dostaveníčko kovové nohy tripodů a dosud stále mlčící signální elektronika.

Nechce se mi nikam šlapat. Usadím se tedy hned v koutě u závory. Tomuto místu tu místní říkají „žumpa“. Mají k tomu jednoduchý důvod. Když v těchto místech fouká vítr proti vám, objeví se v tomto koutě všechno, co sem můžou vítr a vlny přitáhnout – větve, plastové láhve, omáčka ze zelených sinic a také chcíplé nepěkně zavánějící ryby. Proto tedy žumpa. Dnes je ale toto místo stejné jako všechna ostatní. Po vlnách a větru není ani památky, takže je tu čisto. Bohužel je tu ještě jedna nepříjemnost – docela dost se tu trhá. Mám s tímto místem zkušenost z dřívějška, a tak se dokážu nepříjemným vázkám celkem úspěšně vyhýbat.

Na chytání připravuji cejnovou „klasiku“: krmítkovou směs doplněnou kuklami, masnými červy, měkkou kukuřicí a troškou drobných pelet. Tohle funguje všude, kde jsou cejni, a tady je hlavní rybou právě cejn. Proto této směsi plně důvěřuji a jdu do toho bez obav. Počasí se mi sice také nelíbí, ale tady jsem i v takových parnech nejednou uspěl. Jenže někde vzadu se ozývá i to, že jsem tu za takového počasí nejednou i hezky „rupnul“. To si teď ale nepřipouštím. Právě začínám a začínat se má s chutí.

Začnu tedy na osvědčených čtyřiceti metrech. Připravím si dva pruty a nezbytné trojnožky na jejich postavení. Tady to jinak nejde. Do betonu se vidlička prostě zarazit nedá. Během chvíle zakrmím větším krmítkem a hned po zakrmení letí na místo dvě koncové sestavy s nástrahami. Na obou háčcích je chumel masných červů. Tady to funguje. Nejsou tu hromady drobných ryb, které by tuto nástrahu atakovaly a během chvíle rozcupovaly nebo ji tahaly za konečky, takže je to v pořádku.

Napnu vlasce tak, že je na špičce vidět každý dotek prstu na vlasci, a očekávám věci příští. Chvíli se neděje nic a má trpělivost začíná být zkoušená. Ani po dvou přehozeních se neděje nic. Uběhlo téměř tři čtvrtě hodiny, než jsem zaznamenal první zachvění špičky na jednom z prutů. Zpozorním a připravuji se k zaseknutí. Tady to tak někdy bývá, že se ryby ozvou třeba až po hodině, ale pak už jde jedna za druhou. Je to velká voda a ryby musí krmené místo nejdříve najít.

Žádné pokračování záběru ale nepřichází. Zato stejná hra začíná i na druhé špičce a opět nic. Aktivita špiček neustává a já přemýšlím co s tím. Obě koncové sestavy jsou průběžné s návazcem dlouhým padesát centimetrů. Nemám pocit, že bych ho měl na stojaté vodě ještě víc prodlužovat. Lepší zkušenost mám s tím, když ho naopak zkrátím, zmenším nástrahu a paradoxně zvětším háček. Takto připravená nástraha snadněji uvázne v rybí tlamě a kratší návazec s větším ostrým háčkem způsobuje takový částečný samozásek. Tak to vyzkouším a uvidíme.

Jenže ani tohle se neosvědčilo. Jediné, čeho jsem docílil, bylo to, že se záběry projevovaly jinak. Místo jemného chvění špičky přicházelo z ničeho nic rychlé škubnutí. Moc jsem si tedy nepomohl. Vyřešit tuto patovou situaci mi pomohla náhoda. Přehodil jsem prut s delším návazcem, položil ho do vidliček a napnul jsem nepříliš dokonale vlasec. Byl sice napnutý, ale špička ještě pod napětím nebyla. Vtom přišel záběr na druhém prutu, který jsem se pokusil seknout, ale stejně z toho nic nebylo. Stahuji ho a připravuji k novému nahození. Vtom si všimnu, jak se volný vlasec druhého prutu plynule napíná. Ovšem jen do té doby, než narazí na odpor špičky. Ta se pohne o centimetr a v tu ránu záběr ustává. Odkládám prut připravený k nahození a dopínám volný vlasec nahozeného prutu. Druhý v klidu nahazuji a teď sleduji obě špičky. Na krátký návazec přichází rychlé škubnutí, na které se nedá ani reagovat, a špička s delším návazcem se zase jen tak vrtí.

Pak dostávám nápad. Povolím vlasec tak, aby špička nebyla pod napětím, a čekám. A ejhle, za chviličku se dává do pohybu ne špička, ale vlasec. Jakmile se skutečně napne a začne se ohýbat i špička, mám chuť zaseknout, ale přemůžu se a čekám, až se špička ohne pořádně. Jenže zase nic. Záběr končí tím, že ryba narazí na odpor špičky. Víc už nepotřebuju vědět. Znovu nahodím, ledabyle napnu vlasec bez větší účasti špičky a čekám s rukou nad prutem. Záběr přichází téměř okamžitě.

Tentokrát ale nečekám, až rybu zarazí špička, a těsně před tím, než se špička ohne, zasekávám. A světe div se – zásek sedí! První mušovská lopata jde ke břehu. Nový pokus a zásek opět sedí. Pak už jde jedna ryba za druhou. Cejni, sem tam pěkný karas, kapřík a dva pěkní jeseni. Celé tajemství spočívalo v tom, že ani ta nejjemnější špička nebyla dost jemná a záběr se musel odezírat jen z opatrného napínání vlasce. Zajímavé bylo ale to, že ryby nebyly chycené jen za kraj tlamy, jak by se dalo u opatrného braní očekávat. Všechny byly zaseknuté poměrně hluboko v tlamě. Musely tedy dokázat v předešlých případech nástrahu bleskově pustit, což bylo zajímavé.

Od té doby už neřeším „nejasné“ záběry hned tím, že bych upravoval koncovou sestavu, ať už délku návazce, nebo velikost nástrahy či háčku. Nejdřív ze všeho vyzkouším jednoduché povolení vlasce, přičemž nechávám špičku ne předepjatou, ale napnutou jen naprosto lehce, mnohem méně, než je běžně zvykem. V extrémních případech nechám špičku dokonce téměř uvolněnou, což se mi mnohokrát opravdu vyplatilo. Tento lov se nejvíce ze všeho podobá chytání s lehoučkým policajtem umístěným před špičkou prutu. Zdá se, že ryby, které neberou s náležitou vervou, dokážou snadno prokouknout i jemnou feederovou špičku. S průběžnou montáží ale stačí povolit napětí ve špičce a vlasci, abyste byli opět ve hře.