Rodinné posezení u vody

23.2.2013 - Míracarp

Když jsem byl ještě úplně malý kluk, měl jsem štěstí, jaké měl asi málokdo z nás. Narodil jsem se do rodiny, kde byl samý rybář. Děda, druhý děda, a hlavně můj taťka. Podle slov rodičů jsem na ryby s taťkou jezdil ještě dřív, než jsem si mohl cokoliv pamatovat. Moje vzpomínky tedy začínají až od pátého roku života. To jsem asi vytáhl svého prvního malého kapříka na taťkův bič, při chytání nástražních rybek. V tu chvíli bylo rozhodnuto! Protože od té doby jsem chtěl na ryby chodit pořád. Jen co jsem ještě malinko povyrostl, chopili se mojí vášně dva další učitelé, a to moji dědové. Měl jsem tedy tři spřízněné duše ve svém bezprostředním okolí, které mě ve všem, co se týkalo ryb, podporovaly. Teď už ani nejsem schopen říct, kolik krásných chvil jsem jako dítě prožil na březích řek, jezírek, starých ramen… Vybavují se mi úhoři u nás na Orlici, které jsme chodili chytat při okalu s dědou z Albrechtic, pstruzi, které jsme zase s druhým dědou proháněli na řece v Podkrkonoší. No a samozřejmě vycházky s mým taťkou, se kterým jsem lovil snad všechny druhy ryb, jaké u nás v Čechách plavou. Bylo to krásné období plné bezstarostných chvil v přírodě.

Později mé rybářské nadšení trochu přerušil fotbal, ke kterému mě svým způsobem dovedl také jeden z dědů, který hrál ve svém mládí druhou ligu. V tu chvíli nastal trochu problém. Dělat dva koníčky úplně naplno, to jde jen stěží! A už vůbec to nešlo v době, když jsem se, po čtyřech letech pobíhání po hliněném hřišti v Albrechticích, dostal shodou různých náhod do prvoligového žákovského mužstva Hradce Králové. V tomto období, které trvalo až do mých osmnácti let, musely být ryby na druhé koleji. Je tedy fakt, že v určitých chvílích to až tak jednoznačné nebylo, což moji trenéři nechápali, a mnohdy mi to moje fotbalové působení dost komplikovalo. Vedle mých fotbalových vzorů se jmény Romário a Skuhravý se totiž najednou objevilo jméno, které s fotbalem nemělo nic společného – Jarda Vítek. Najednou jsem viděl, že nejenom fotbalisté mohou svým počínáním v životě něco dokázat. V tu chvíli tedy na scéně mého života figurovaly dva směry. Z mého psaní to asi působí tak, že škola a zájem o nějaké normální zaměstnání byly na bodu mrazu. A ono to tak opravdu bylo. Totální řešení této nelehké situace přišlo v době, kdy jsem měl z dorosteneckých soutěží přejít mezi chlapy. V tu chvíli se jednalo o mé fotbalové budoucnosti. Nakonec ze všeho díky určitým zdravotním problémům sešlo. Osud tedy vyřešil nelehké rozhodnutí za mě. Od té doby se věnuji rybařině a obchodu s ní.

Rozepsal jsem se trochu jinak, než jsem měl v úmyslu, ale ono to spolu všechno souvisí. Od mých rybářských začátků uběhlo již asi dvacet pět let a kolem se vše změnilo. Mí blízcí, kteří mě provázeli celým mým životem, zestárli. A ať se mi to líbí nebo ne, moje rodinná úloha se trochu změnila. Celou tu řadu let jsem se učil, okoukával životní postoje a užíval si rodinného zázemí, které mi moji rodiče a prarodiče poskytovali. Všechno šlo tak nějak svou cestou. Nedávno jsem si však uvědomil, že už kolem sebe nemám ty dědy, kteří mi celý život pomáhali, ale že už to jsou nyní staří páni, kteří potřebují pomoct od nás mladších. Zprvu jsem byl z této situace trochu rozhozený. Ne že bych nechtěl někomu pomoct, to v žádném případě. Děsilo mě ale, že to všechno tak strašně uteklo. Poté jsem si však uvědomil, jak ohromné mám štěstí, že jim mohu vše, co pro mě v životě udělali, alespoň z části začít vracet.

Konečně se tedy můžu vrátit k tomu, o čem jsem vlastně v tomto článku chtěl psát. Můj děda, celoživotní vášnivý rybář, již ve svých osmdesáti letech sám k vodě jet nemůže. Jeho rybářské srdce to velmi těžko snáší. S taťkou jsme se tedy rozhodli, že na chvíli vypustíme své povinnosti a uděláme si s dědou pěkný rybářský výlet. K tomuto lovu jsme zvolili nepříliš složitou lokalitu, a to soukromou vodu nedaleko dědova bydliště. Vůbec nám totiž nešlo o lehkost či složitost ulovení ryb. Šlo hlavně o to, abychom si v klidu poseděli, zavzpomínali a v neposlední řadě i zachytali. Byl začátek podzimu, což je k lovu ryb dobré období, a tak jsem se i já moc těšil na pohodovou chytačku.

Krmení jsem měl na starosti já a úkolu jsem se zhostil s velkou poctou. Když jsem byl totiž ještě malý, vždy chystal krmení taťka nebo děda, a tak to pro mě byla velká výzva. Navařil jsem tedy směs partiklu, přibalil k tomu pelety a boilie, krmítkovou směs, Method mix a řadu všech možných plovouček a vyrazil jsem do Červeného Kostelce. Taťka s dědou přijeli k vodě o pár hodin dřív a měli již nahozeno. Když jsem otevřel dveře od auta, dostal jsem hned zkraje malý „pojeb“ od dědy. „No, kdepak seš takovou dobu? Řekli jsme v devět, ne?“ ozval se děda trochu vyčítavě. Pravda byla však na jeho straně, proto jsem mu ani o tom, že jsem musel ráno do práce, nic neříkal. Když jsme se přivítali, sedl jsem si na místo hned vedle. Rychle jsem navázal pruty, zakrmil, nahodil a s křesílkem a plzničkou jsem si to šinul ke svým rodinným rybářským parťákům. Počasí nám přálo, a tak jsme byli všichni tři Mírové nadmíru spokojení.

S rybami to ze začátku nebylo nijak valné. Bylo dost teplo a po pár hodinách bez záběru bylo jasné, že je nutné podniknout určité kroky, abychom vůbec něco chytili. Na vodě tohoto typu není sice žádné velké umění chytit většího kapra, někdy to však jde líp a jindy zase hůř. Začal jsem tedy zkoušet různé nástrahy a návnady a po pár pokusech jsem objevil to, co zrovna v tu chvíli kapry upoutá. Jako návnada nejlépe posloužil mix partiklu zasypaný krmítkovou směsí s Method mixem a do prostoru rozházené pelety a boilie. Záběry poté chodily na krátký návazec s malým pop-up v příchuti Ananas nebo s malým panáčkem vytvořeným ze stejné „popky“ a jednoho zrnka kukuřice. Od té doby se vše rozběhlo a záběrů bylo tolik, že jsme na noc pruty vytáhli a šli v klidu spát.

Následující dny probíhaly v podobném duchu, a tak jsme si v klidu a pohodě užívali za přízně počasí společné chvíle. Mezi záběry jsme někdy ohromně diskutovali o různých věcech. Někdy byl hlavním tématem fotbal, jindy zase politika a tak to šlo pořád do kola. Nastaly však i okamžiky, kdy jsme všichni tři mlčeli a přemýšleli, kolik různých, ať příjemných, či méně příjemných zážitků jsme spolu prožili. Sám za sebe musím říct, že jsem byl mnohdy během tohoto lovu pěkně naměkko. Hlavou mi kolikrát proběhlo právě to, co jsem psal na začátku tohoto článku. Celé to období se mnou totiž bezprostředně sdíleli lidé, se kterými jsem právě seděl u vody. A všechno se mi to zdálo být tak nějak zvláštní a hodně cenné. Hlavní ale bylo to, že byl děda spokojený a že si po delší době, kdy nemohl k vodě, zase pěkně zachytal. Bylo na něm vidět, s jakým zápalem a nadšením zdolává každou rybu a že je to stále, i přes vysoký věk, lovec se vším všudy. Měl celkem i štěstí, asi mu chtěl svatý Petr dopřát pořádný lov. Během té krátké návštěvy mu zabraly snad všechny druhy ryb, jaké v tom rybníku žily.

Při psaní tohoto textu na mě i nyní dýchá ta nenapodobitelná a zvláštní atmosféra, která v tu dobu na břehu panovala. Mým velkým přáním je, abychom mohli zase letos s dědou vyrazit na ryby a naše dost podobné duše se mohly opět spojit a prožít spolu další rybářské sezení.

S pozdravem