Zima není období, kdy by to většinu rybářů táhlo k vodě. Ale ryby se i v tuto roční dobu chytat dají. Tvrdil to už pan Říha, z jehož legendární knihy jsem před více než dvaceti lety čerpal své první rybářské znalosti. Stálo to na těch stránkách z laciného papíru černé na bílém, a tak jsem o tom nepochyboval. Proto jsem snad už od své druhé sezony, kdy jsem vlastnil povolenku, vyrážel k vodě i uprostřed zimy. Nepotřeboval jsem k tomu nic zvláštního – teleskopický prut navázaný na plavanou, pár rezervních splávků, broků, háčků a nástrahy, co dům a zahrada daly. K tomu spoustu vytrvalosti a vůle dokázat si, že to jde. A ono to šlo.
Za studií jsem se ve volných dnech během zimního zkouškového období ochomýtal kolem dolní Berounky a v úplavech podél břehů lovil tehdy hojné podoustvičky a tlouští dorost. Velkou rybu jsem chytit neuměl a cokoli nad 30 cm pro mě byl sváteční úlovek. Situace se změnila, když jsem dokončil studia a usadil se v jižních Čechách. Řeky tu byly menší, čitelnější a zdálo se, přinejmenším na první pohled, že i rybnatější. Tady hranice 30 cm nepředstavovala problém, a když se dařilo, dali se ulovit i tloušti nebo cejni přes 40 cm. To už byly v mých začátečnických očích opravdu velké ryby, zvlášť uprostřed zimy. A co bylo úžasné, v tom nevlídném počasí se u řeky moc lidí nepohybovalo, a tak jsem měl celé úseky sám pro sebe. Chodil jsem k vodě jako by byla moje. Ona nebyla, ale v reálu se dali zimní lovci spočítat na prstech jedné ruky a potkávali jsme se jen výjimečně. Pohyboval jsem se pěšky nebo na kole po zažloutlých loukách mokvajících vodou, ztrácel se v mlhách, brodil se sněhem, naslouchal zvuku kapek padajících z větví, když zrovna tálo, a naučil se milovat ten zvláštní tichý svět s chudičkou paletou barev. A samozřejmě, chytal jsem.
Jenže tady nejde jen o ryby. Někdy jsem vyrážel i navzdory přesvědčení, že nic chytit nemůžu. Ona ta někdy až snová realita obklopující zimní řeky má jiná měřítka i žebříčky hodnot a proniká člověku hluboko do jeho nitra. Pokud si ji pustíte dovnitř, změní vás. Nadosmrti…
Tohle by měl být článek o tom, jak chytat v zimě. Vlastně by ani nemusel být dlouhý, faktické penzum obsažených informací je poměrně chudé a vešlo by se na zlomek plochy, kterou jsem dokázal popsat. Jenže ti, kdo mě znají, vědí, že odmítám psát kuchařky s recepty na úspěšný lov.
Rybolov není složitý. Ani ten zimní. Složitá je cesta, zejména když si ji prošlapáváte sami. Pokud přijdete k hotovému stylem „sem si stoupni – takhle to navaž – tohle tam napíchni – a sem to házej“, tak aniž si to uvědomíte, ztratíte skoro všechno. Zejména pokoru a představu o ceně těch informací.
V uplynulých letech mě pár kamarádů a známých vzalo na místa, kde jsem si chytil krásné ryby. Ale štěstí mi to nepřineslo. Proto se vracím ke kořenům, do situací, kdy to opět bude jen mezi mnou a tou němou tváří, která mi svým utrpením poskytuje možnost provozovat tuhle atavistickou zábavu, když už si ji z nějakého důvodu nedokážu odepřít. Do situací, kdy si všechny ty sladké odměny zasloužím (a nebo nezasloužím) sám. Proto bude mít článek dva díly. Tento je o tom, z čeho vycházím, druhý pak bude o samotném lovu a jeho důsledcích.
Vraťme se teď zpátky do devadesátých let, kdy jsem s rybařinou, včetně té zimní, začínal. Právě v zimě jsem si musel položit otázku, proč vlastně ty ryby chytám. Byly časy, kdy jsem měřil tlouště, jestli má míru, abych ho mohl zabít. Ale rychle mě to přešlo. Zjistil jsem, že jsem hlavně lovec zážitků a emocí. Chytám, protože musím. V zimě mi jde o to být tam venku, mít důvod pro to bezcílné trmácení a zažívat tu občasnou radost, když se z temně průzračné hloubky podaří vypáčit k hladině některý z šupinatých pokladů, které řeka skrývá před lidskými zraky.
Počet úlovků brzy ztratil smysl. Spíš mě zajímalo, kde ryby v konkrétním okamžiku najdu, v jakých podmínkách jsou aktivní a kdy naopak nedokážu ulovit ani šupinu. V průběhu let jsem zjistil i mnohem víc – ujistil jsem se o tom, jaké jsou rozdíly v chování jednotlivých druhů, jak se v rybím světě projevují změny počasí, měnící se průtok nebo blížící se jaro, a našel jsem místa, která byla pro ryby dlouhodobě přitažlivá, i úseky, kde jsem roky po sobě nezaregistroval ani šupinu. Dnes už vlastně chodím k vodě proto, abych tam byl, ujistil se, že věci jsou tak, jak mají být, a sem tam se nechal něčím překvapit.
Zažil jsem kdysi z rybářského pohledu opravdu idylické časy. Ukončily je povodně v roce 2002 a následná invaze kormoránů. Při svém příchodu na jih jsem zastihl okolní vody ještě prakticky bez predátorů. Vydry sem v té době teprve postupně pronikaly a kormoráni se zastavovali jen občas na tahu. V tu osudnou zimu jich ale dorazily stovky. A zůstali. Našli zvednutou řeku a zbytky obsádky hladové, zubožené a namačkané v tišinách. Doslova prostřený stůl. Když odletěli, ryby tam prostě nebyly.
Někdy v únoru jsem se vypravil k vodě a ve skrytu duše doufal, že navzdory všemu voda žije. Byl to šok, když jsem zjistil, že se zimním chytáním, jak jsem ho znal, je konec. Můžete nechytit rybu jednou, dvakrát, ale stalo se mi, že jsem za jedné chladné zimy nezavadil o šupinu skoro tři měsíce. Ale to byly podmínky, o kterých jsem věděl, že šance na úlovek je mizivá. Jenže rok 2003 začínal vcelku optimálně a počasí i stav vody mi doslova hrály do karet. Přesto jsem chytil jen sem tam rybu nebo spíš rybku. Některé úseky byly navíc úplně mrtvé. Pak přišlo jaro a nastala doba, kdy ryby vyrážejí na cestu proti proudu. Toho roku jako by nevyrazily. Na místech, kde každoročně odpočívala migrující hejna, se jen sem tam udělalo kolečko nebo začernal podlouhlý pohyblivý stín. Jinak nic. Někde uvnitř mě se rozlila skvrna podivné prázdnoty.
Lednový bolen opravdu je takové malé překvapení.
Během léta jsem zjistil, že v řece něco přeci jen zbylo. Ono vždycky něco zbyde. Příroda vykazuje obrovskou snahu fungovat navzdory všem katastrofám. V první řadě tu zůstalo dost kaprů vyplavených z rybníků a navíc se do řeky zjara nasypala tradiční dávka šupináčů. Ale o rybu domácí mi tolik nešlo a dav rybářů se o ty chudáky neschopné najít dostatek potravy v řece, jejíž dno bylo nedávno doslova převráceno naruby, spolehlivě postaral.
Z bílé ryby zůstala asi desetina někdejšího počtu, ale zdálo se, že nejstarší kusy projevily podstatně větší schopnost přežít. U mého oblíbence tlouště bylo chytit „třicítku“ náhle stejně těžké jako zapřáhnout kus atakující půlmetrovou hranici. V obou případech jste mohli počítat s tím, že v průměru chytnete jednu rybu za vycházku. Navíc v tomhle počtu neměly ryby o potravu nouzi a na kus žvance na háčku se rozhodně nevrhaly.
Co mě potěšilo, bylo teplé jaro s vyrovnaným průtokem. Těch pár ryb, co v řece zbyly, se vytřelo a potěr neměl kdo sežrat. Tady se ukázala cena těch starých zkušených ryb, které dokázaly tohle všechno přežít. Od té doby k nim chovám opravdovou úctu, a když vidím, jak někdo pytluje do igelitky některého z těchhle veteránů, bez ohledu na druh, mívám dost často chuť urazit mu ruce. Pak si většinou připomenu, že kdysi jsem to dělal taky, a tak se jen pokouším těm, kdo o to stojí, zkrátit cestu k poznání – třeba články, jako je tento.
Půlmetrovému tloušti je v naší řece kolem 12 let. Tenhle přežil dvě katastrofální povodně a nenese stopy poškození dravcem. Zaslouží si být co nejrychleji zpátky.
Přišla první popovodňová zima. S příchodem prvních chladných měsíců jsem zjistil, že se změnilo ještě něco. Ryby už téměř nezimovaly v proudnějších úsecích ani nepostávaly v úplavech kolem břehů. Způsob, jakým jsem chytal celá léta, se ukazoval neúčinný. Přesto jsem věděl, že nějaké tu zůstaly a někde tedy být musí. Nezbylo než hledat. A také si opakovaně pokládat otázku, zda mám právo za téhle situace vůbec nahodit. Dodnes nevím, jestli to právo mám. Ale nedokázal jsem k té vodě nejít…
Chodil jsem tedy, chytal a trpělivě se díval kolem sebe. Využíval jsem i toho, že kam jsem nemohl sám, tam mohli jiní. Vydrám a kormoránům, kteří se po loňských hodech na oblíbená místa vrátili, také nastaly hubené časy. Predátoři neplýtvali drahocennou energií a soustředili se na místa, kde dokázali něco ulovit. Stačilo pozorně sledovat oblohu, vodu i břehy a dozvěděli jste se toho hromadu.
Postupně mi došlo, co se asi pod hladinou odehrálo. Rybí optimisté zimující v proudech, které většinu zimy nezamrznou, budou už nejspíš mrtví. Jsou první na ráně, v omezeném prostoru mohou unikat den, týden nebo i měsíc, ale stačí jediné zaváhání a je tu konečná. Statisticky mají výrazně větší šanci na přežití ty ryby, které zimují jinak a jinde. Stojí v hlubokých rýhách na volné vodě daleko od břehu, kde mají větší šanci predátora vymanévrovat, nebo se zdržují v klidnější vodě, která alespoň na pár týdnů zamrzá (ideální jsou nadjezí), a využívají pak ledovou bariéru jako ochranný štít. Další možností je zimovat tam, kam se predátorům přeci jen tolik nechce – například ve městech. Nedávné zkušenosti z Plzně ovšem ukazují, že když je hlad, kormoráni odloží svou plachost a s blízkostí civilizace si nelámou hlavu. Ale dřív, než nastane tahle finální situace, můžete zjistit, že uprostřed města potkáte víc ryb než v liduprázdných úsecích mezi poli a loukami.
A takové malé zamyšlení na závěr tohoto odstavce. Za roky zimního rybolovu mám pocit, že ryby se z velké části pokoušejí zimovat tam, kde jsou zvyklé z minulých let. Některé kusy jsem chytil v následujících zimách na stejném místě a zažil jsem i situaci, kdy v úseku vzniklo z mého pohledu lepší zimoviště, ale starší ryby jsem chytal pořád na tom starém a teprve v průběhu let stále víc ryb využívalo výhod nového místa. Na základě toho mám pocit, že ryby se až tak moc neučí, jak se vypořádat s novými poměry, ale některé prostě přežijí a jiné ne. Opět je to jeden z důvodů, proč si cenit ryby, která v řece strávila řadu let, brát ji jako cenný rodičovský organizmus dokonale adaptovaný na místní podmínky a nemyslet si, že ji lze snadno nahradit nějakou „vysazenkou“.
Bezmála půlmetrová podoustev v nádherné kondici má větší cenu v revíru než v míse s rybím salátem.
Jestliže se změnily podmínky, musel se změnit i můj přístup k rybařině. Přešel jsem tedy od lovu v členitých a čitelných úsecích řeky k prochytávání nových míst. Bylo to daleko náročnější – nestačilo už jen kouknout se na vodu, aby člověk odhadl, kde má naději na úlovek, a ryby navíc nebyly v hlubší a klidnější vodě tak ochotné věšet se na háček. Kromě plavané jsem proto začal lovit i s feederovým prutem a nachozené kilometry střídal s hodinami prosezenými na místech, kde jsem doufal, že mi špičku ohnou i jiné druhy ryb než ty aktivní, ochotně zabírající na volně plující nástrahu. Fungovalo to. Do jisté míry.
Někdy tou dobou začal nedaleko chytat podobným stylem mladík s rybářským jménem Petr. Nebyl tolik zatížený minulostí a zkušenostmi z předchozích let a měl, pokud jde o ryby, talent od Pánaboha. A taky obrovský tah na věc a ještě k tomu trávil u vody třikrát tolik času co já. Byl lepší, což se neměřilo počtem úlovků, ale tím, že dokázal chytit ryby, které já nechytil, a to i v podmínkách, které jsem považoval za krajně nepříznivé. Pro dva výkonné a pohyblivé lovce je téměř jakákoli řeka malá, takže jsme se brzy začali potkávat. Nebylo to vždy idylické, protože velký tloušť, hlavní cíl nás obou, se za zimu nechá chytit obvykle jen jednou. No a není tak úplně nepodstatné, kdo ho chytí. Když si musíte ryby ze „svých“ míst prohlížet místo ve svém podběráku večer na Internetu, občas dojde i na nějaké to tiché skřípání zubů.
Je ale neuvěřitelné, co dokáže věčně plynoucí čas. Po pár letech jsme se naučili s Petrem vzájemně respektovat a každý z nás dodržoval nikdy nevyslovené pravidlo, že oblíbená místa toho druhého nechá bez povšimnutí. Absolvovali jsme i dost společných vycházek a se zájmem se snažili okoukat co nejvíc z umění toho druhého. Překvapilo mě, o kolik Petr dokáže být při lovu na plavanou efektivnější a jaké zdánlivé maličkosti o tom rozhodují. On zase ode mě okoukal něco z feederu, kde jsem měl několik let náskok. Postupně se také přestal honit za počty ryb a pomalu sklouzával do mé polohy. Nemuseli jsme chytat spolu zrovna často, ale na dálku jsme si rozuměli.
Už druhou zimu se s Petrem u vody nepotkávám. Chytá dnes ryby někde v nebi se svým svatým jmenovcem. Zbylo mi po něm jen pár fotek, něco vzpomínek a kus jeho umění, které jsem si dokázal osvojit. V duchu už jsem se mu mockrát omluvil za každou jedovatou poznámku, kterou jsem utrousil nad monitorem s fotkami dvoukilových tloušťů a provokativním nápisem Revír: ospreyovo. A co je zvláštní, na Petrova místa mě to pořád moc netáhne. Jsou prostě „jeho“. Uvidíme, co s tím udělá kouzelník čas.
Petr na společné vycházce v březnu 2010.
Od přelomového roku 2002 uteklo už deset let. Od té doby proběhla ještě jedna jen o málo menší povodeň a i ta napáchala dost škod. Obsádka okolních revírů se pomalu zotavuje, ale myslím, že je už nikdy nezažiju takové jako před patnácti až dvaceti lety. Dokonce už jsem se s tou myšlenkou smířil a začíná mi to být tak trochu jedno. To důležité mi zůstalo. Pořád ještě můžu kráčet mlhou přes podmočené louky k místům, se kterými mě spojují vzpomínky nebo na která mě láká vidina barevné ryby ohýbající můj prut. Počet, kilogramy, fotky na Internetu, to všechno už dávno ztratilo význam. Z takových těch egohoničských pohnutek mi zbyla jen myšlenka na to, že snad někdy dostanu z vody i jednu z těch ryb, které se mně ani Petrovi vytáhnout nepodařilo, protože byly prostě lepší než my.
V posledních letech registruji, že zimních lovců přibývá. Vzato kolem a kolem, mě zlákal pan Říha a v porovnání s jeho černobílou brožovanou knížkou je dnešní mediální masáž přímo neskutečná. Takže se nedivím, že je nás stále víc. Spíš mě trápí, že tak, jak je to na světě skoro u všeho, jsou v tom zástupu lidičkové všeho druhu. Někteří k celé záležitosti přistupují s pokorou, jiní s igelitkou a další třeba s foťákem a hodně velkou kartou, kterou je třeba za každou cenu zaplnit. Věřím, že postupně budou přibývat další a nehodlám s touto skutečností nijak bojovat.
Pouze jsem pro ty, kdo mají zájem, napsal pár poznámek nejen na téma, jak si v zimě zachytat, ale hlavně o tom, jak si zachytat i další zimu. Ono je totiž někdy až neuvěřitelné, jak rychle „odcházejí“ místa, která jsou v zimě terčem silného rybářského tlaku a člověk s prutem je poslední dobou faktor, jehož vliv na rybí obsádku mnohdy předčí cokoli jiného.
Je pravda, že o samotném zimním rybolovu jste se tu nedozvěděli téměř nic. Jenže tenhle úvodní příběh jsem si nemohl odpustit. Vysvětluje některé mé postoje i názory a také rozdíly mezi tím, jak vnímám zimní rybařinu já oproti lidem, kteří rybářsky vyrostli v jiných podmínkách a mají odlišné zkušenosti. Říká se, že kdo řekl A, měl by říct i B. Ryby mě naučily vnímat tuto větu i obráceně. Jestliže vstřebáte informaci B, měli byste se zajímat, jaké bylo A. Což se právě stalo. Na příště si necháme ten návod, jak uprostřed zimní scenérie dostat rybu do podběráku. Ale věřte mi, že to už je jen něco jako pointa vtipu. Je to sice nezbytné vyvrcholení, ale to důležité se odehraje předtím a kolem. Ti, co na tohle v rybařině zapomínají, jsou nakonec o hodně chudší.
Powerbanka Fox Halo 96K Power Pack
www.chytil.cz
