Zimní jeseteři

- Dalas

Ač si to mnozí, většinou zbytečně aktivní rádoby činovníci připomínající svými zkostnatělými postoji často ochránce starých pořádků mnohde nepřáli, stal se během posledních několika let lov ryb na dírkách v zemi české velmi oblíbenou činností tisíců rybářů. Po celé republice se velice rychle vyrojily desítky a stovky soukromých a různě pronajatých vod, přehrádek, rybníků, rybníčků a louží, nabízejících otužilým rybolovcům své služby.

A tak začala „dírkařit“ i naše rybářská parta. Někteří natolik zapáleně, že už koncem září na „burčák capu“ po dvou dnech marného čekání na mušovského kapra obraceli chřípí k severu, zvěstovali studenou frontu a přáli si, aby konečně zamrzlo.


Kuk...

Jak je mezi rybářskou veřejností všeobecně známo, nečastěji lovenou rybkou na dírkách je v našich končinách pstruh duhový a siven americký. Ti se i v zimě do revírů intenzivně dosazují, a tak o úlovky na ledu nebývá nouze. Jenže časem pro nás začal být pohled na výřady kropenatých krasavců vyskládaných na ledě přece jen trošku fádní a začali jsme přemýšlet, jakým způsobem přelstít přes dírku i jiný rybí druh. Na rybářských serverech začaly sem tam probleskovat první zimní úlovky jeseterů, kteří v mnoha soukromých revírech doslova zdomácněli, nicméně jejich ulovení na titěrné pstruhové proutky a tenké vlasce bylo často spíše dílem náhody.

Mám to štěstí, že ideální, nejen jesetery velmi slušně zarybněný revír se nachází slabou půlhodinku jízdy autem od mého bydliště. Závlahová nádrž u mého rodiště, městečka Kyjova, o slušné výměře sedmi hektarů a s hloubkami i přes šest metrů. Je zde malebné prostředí a krásná příroda, dobré zarybnění a skvělý přístup majitelů a obsluhujícího personálu. Pro naši dírkařskou partu, která se většinou sjíždí i ze vzdálených koutů republiky, je velmi příjemná také možnost slušného ubytování a přespání v útulné chatě přímo u vody. Každý si tu proto může v klidu dát na přivítanou nějakou tu štamprličku slivovičky a nehrozí tudíž umrznutí u ledové dírky s nedostatkem alkoholu v krvi.


Slepý Barak

Ale zpátky k jeseterům. Prvního slušného „frňákovce“ se mi na tomto revíru podařilo náhodně zdolat a protáhnout dírkou na vlasec o průměru 0,14 mm a umělého ráčka na jigové hlavičce. Brzy jsem ovšem pochopil, že k častějšímu a pravidelnému úspěchu bude potřeba zlehka posílit používané nářadíčko, vyvážit spláveček, nástrahu položit jednoduše na dno, a prostě čekat…

Bylo to asi před dvěma dírkařskými sezonami, led už byl dostatečně pevný, proto jsem objednal chatu na spaní a svolal akci „Velké dírky“. Na ledě bylo od časného rána rybářů jako máku, konečně to vypuklo. Někteří nažhavení kamarádi se dlouho vzájemně neviděli, a tak vítání, potřepávání rukama a plácání po zádech nebralo konce. „Tož, dobrú máš tu slivovicu! A včil ochutnaj moju!“ „Tož taky dobrá. Jak krásně řetízkuje…“ rozléhá se nad ledem dírkařský folklór. Humor a skvělá nálada neberou konce. Rybám kupodivu hlomoz a podupávání nijak zvlášť nevadí, tečkovaných dravečků vedle baťůžků přibývá, večer bude co grilovat. Kolem poledne s jedním kamarádem, který ještě jakž takž koordinuje své pohyby, zvětšujeme dírky, předěláváme proutky a začínáme líčit na ryby nikoliv lososovité, ale prehistorické. Do večera sice máme ve foťáku pár jeseteřích miminek, ale není to ono. Na jesetery je na ledě přece jen příliš hlučno. Konečně bimbá závěrečná, někteří mají nejen ryb opravdu dost. Balíme, pobereme, co uneseme, protože ne všichni unesou sami sebe, a jdeme na chatu. Na chatě se pokračuje druhým kolem, panuje skvělá nálada. Grilovačka, povídání, ukazování fotek, kdo a kde co chytil, urval, sbalil, vždyť jsme se někteří neviděli víc jak rok.


To je Eman, toho znám, na fotce ho taky mám

„Dalasu, Binošek má na ledě ještě všecky krámy. Měli bychom to skočit posbírat, ať to ráno někdo nešlohne,“ hlásí kamarád Kudrlinka. „Tý brďo, vždyť já tam nechal taky vrták aj průtek. Měl jsem plné ruky, nésl jsem Binoška. Za chvílu tam zajdem,“ odpovím kamarádovi. Jenže mezitím nezlomný Toneček, přezdívaný Tonišrusišzkazachstánučech, roztáčí další kolo. Vybaluje odkudsi překrásně zdobený kožený „futrál“ a v něm originální ruský servis stříbrných příborů, nožíků, pohárků a štamprliček a s blaženým úsměvem zvěstuje partě: „Tohle mám jen a jen na dírky, kamarádi moji.“ Ne že bych vydržel tolik alkoholu, s Tonečkem se krok stejně udržet nedá, ale mám na starost, aby chata do rána nelehla popelem, proto se pití bráním, seč můžu.

Po půlhodince sháním Kudrlinku, že zaběhneme posbírat zapomenuté věci z ledu. Kamaráda však najdu v patře na pokoji zachumlaného v přikrývkách. Mumlá cosi o kolotoči, nemá smysl ho budit. Beru si čelovku, svetr, bundu a jdu tedy sám. Venku konečně klid a nádherná, bezvětrná noc. Ani příliš nemrzne, spíš je ve vzduchu cítit obleva. U našich dírek se povaluje tolik věcí, že to snad na jedenkrát ani nepoberu… Svítím si čelovkou, rovnám svůj jeseterový teleskopek, pod háčkem pořád drží peletka a na háčku pár zmrzlých červíků. Vedle mě se leskne tenkým ledem čerstvě zatáhnutá dírka. „Kurňa, teď je tady překrásně, co to takhle chvilku zkusit…“ našeptává dotěrně kterýsi z patronů rybářských či spíše pytláckých. A už pouštím nástrahu do obnažené dírky.


Kudrlinkovo noční překvapení

Po třech metrech peletka dosáhne dna, spláveček se postaví jak vojáček na vartě. „Zkusím pět minut a jdu chrnět,“ říkám si v duchu. Ťuk ťuk ťuk… „Že by?!“ A už brčko tráduje kamsi do hlubin. „Sakra, vždyt to netrvalo ani minutu,“ přemýšlím a zdolávám prvního jesetera. Nechce se mu, brzda vyzpěvuje do ztichlé přehrady deset, patnáct minut, tam, zpátky, tam, zpátky, konečně je „frňák“ v dírce. Můj odhad je 120. Pean mám připnutý na bundě – díky a „pošli tatu“. „Paráda, tak teda ještě jednou…“ A už zdolávám dalšího jesetera. Čas běží, ale nemůžu se odtrhnout. Dřepím u dírky, tahám rybu za rybou, totálně pohlcený loveckou vášní. Najednou v dáli prásknou dveře od chaty. Dupot na ledě a rozevlátý Toneček klouže ke mně. „Co tam děláš, brácho?“ „Uvidíš, jen se prosím vrať a přines foťák,“ otáčím kamaráda. Za chviličku je zpátky, v jedné ruce fotoaparát, ve druhé stříbrné štamprličky a lahev vodky. „Ach ne…!“ Zdolávám další rybu už nejmíň dvacet minut, Toneček fotí a radí. Ještě pár koleček a konečně čapnu „rusáka“ za ocas. „Tak tento je teda jistě největší, brácho!“ Párkrát bleskneme do noci, metr nejde v rychlosti v Binoškově kabele najít, proto přikládám k rybě proutek – jeden a půl. Později to přepočítávám na stotřicet.

Půl čtvrté nad ránem, konečně ležím v posteli, kamarádi neskutečně chrápou, v hlavě mi duní jako ve Fukušimě, v duchu se snažím místo oveček spočítat zdolané jesetery. Jedenáct, dvanáct, nebo spíš třináct…??


Týpkova noční zdolávačka


...a jeho parádní "frňák-ovec"

„Ach, jak těžká můžou být rána dírkařova…,“ vítám u kávičky opuchlé kamarády. Přichází pan majitel, s úlevou předávám klíče, vytahuju foťák a přiznávám svůj noční výlet na pytláckou stezku. „V pohodě, hlavně že chata stojí! Stejně jsem chtěl noční lov na dírce vyzkoušet, jsem rád, že berou. Pokud bude dobrý led, tak to po domluvě v menších skupinkách sem tam zorganizujem,“ říká pan Šlezinger.

Na jaře příštího roku mi Kudrlinka sděluje do mobilu: „Kamošu, rychle kukni na ty jejich stránky. Vysadili tam dva vélikánské jesetery. To by byl mazec dostat takového přes ďúrku!“ Zapínám počítač. „Tý brďo! Synku, tož to sú hovada, skoro jak nekde v domovskej Kanadě. To nám ty naše ventky asi nebudú stačit. To musí mět silu jak kráva, měli bysme udičky posílit, vlasca přimotat.“ Přes léto pak několikrát otevíráme stránky revíru a vidíme, že některý rybář již měl to štěstí a velikého jesetera úspěšně zdolal. Tomáš na obrazovce počítače pečlivě studuje rozpoznávací znaky obou velkých ryb, a abychom věděli, který je který, dáváme jim jména – Ema a Emička.


Eman po páté...

Kalendář ukazuje konec ledna 2012, teploměr za oknem ukazuje + 10 stupňů, sličná rosnička na Nově předpovídá, že letos zima jaksi ani nebude. Volá Kudr Tomáš: „Stréčku, poďme už nekde na ryby, nebo mě jebne.“ „Neboj, synku, šak třeba eště zamrzne. Zajdem na dírky, chytnem Emu, bude sranda,“ konejším nedočkavého kamaráda. O týden později fičí severák, na teploměru u nás na jižní Moravě je po ránu mínus 20, rádio hlásí na Kvildě mínus 40, po celé republice padají teplotní rekordy, zamrzají před očima i bystřiny, které nikdy nezamrzly, ledu přibývá. Každý den mrkám na rybářský server, sekce Lov na dírkách se plní odkazy a fotkami, dírkařká sezona je v plném proudu. „Tož v sobotu v šest ráno u baráku, ať sme tam první. Jedem na ňu!“ láká mě Kudrlinka. „Nikde nejdu, má byt minus 25 a větr jak sviňa. Nejsu cvok, budu pěkně sedět doma a přikládat do kamen. Velké dírky uděláme až pozděj, zavolej Binošovi,“ odmítám výzvu. „Jak chceš, stréčku, mohls stát aspoň u ocasu,“ štengruje mě kamarád. Kudrlinka je cvok a jede, i kdyby trakače padaly.

Celý den jsem lehce nervózní, syčák pochází z vesničky na břehu Moravy, tam chytá ryby každý od děcka. Opravdu to umí a navíc má štěstí. Co kdyby… Druhý den k večeru jedu na návštěvu, popovídat, co a jak bralo, omrknout omrzlé prsty a fotky ulovených jeseterů. Klukům se i v třeskutém mrazu náramně dařilo. Také chci srozumitelně vysvětlit, jak to, že já mám stát na fotce s Emou u ocasu. U druhé sedmičky rulandského Kudrlinka začíná provokovat. „Stréčku, a co bude muset udělat ten druhý, když jeden z nás ju opravdu chytí?“ „No, tož to je teda potřeba pořešit kamaráde.“ Po třetí sedmičce máme jasno: kdo prohraje, musí složit na dané téma oslavnou báseň o mnoha slokách a vítězi ji s hlubokým úklonem zarecitovat před kompletně nastoupeným týmem na akci Velké dírky. V dalších dnech se bavíme vzájemným popichováním kdo z koho, „esemesky“ jenom lítají. Jednou večer zapínám MRK a čtu zápis od Kudrlinky: Dalibor Klement – PROHRA. A přídavkem několik fotek pěkných jeseterů. Kontruji zápisem, že takový potěr dávno nefotím, a přidávám starý obrázek z prvního nočního lovu. „To je Eman, toho znám, na fotce ho taky mám!“ odpovídá kamarád.

Po třech týdnech mrazy konečně trochu polevují. Jedeme na ně. Led má přes 35 cm, vyvrtat dírku na Emu je docela dřina. Ryby však neberou. Zkoušíme všemožné nástrahy, měníme místa, ale stejně ve třech lidech ulovíme za celý den pouze čtyři menší kusy. „No nic, zjistíme, kdy se chytá, a příště zkusíme v noci,“ plánujeme další lov. Po několika dnech, v pozdním odpoledni, už vykračujeme znova po ledě. „Změna místa, Ema jistá,“ pobrukuje si Kudrlinka a vyměřuje, kde si tentokrát sedneme. U hráze chytá parta slovenských kolegů. Vypadá to, že tam bude veselo, proto udržujeme pořádný odstup, ať jsme pokud možno v klidu. Než připravím dírku, převážu háček a vyvážím splávek, prohrávám 2 : 0. „A ty nic, stréčku?“ provokuje kamarád. „Víš co, ty jeden…, já číhám na Emu, děcka dnes nechytám,“ snažím se zachovat bontón. Stmívá se, Tomášovi už zase cosi šplouchá v díře. „A že mě možeš jit vyfotit?!“ Chystám foťák a zvědavě nakukuju do vody. „Tý vole, to je pstružisko jak kráva!“ Dvě rychlé fotky a tečkovaný krasavec plave dál. „Šedesát čísel, no jeblo by mě,“ a přidávám cosi o unaveném štěstí, velkých bramborách a sedlákovi.


Na zdraví a na shledání kamaráde můj

Blíží se půlnoc, prohrávám asi 12 : 6. Kudrlinka zase šplouchá a předvádí další raritu – macatého sumečka skvrnitého. „Tome, já to vzdávám, Ema nikde. Nemá dnes chuť.“ „Sakra, to není možné, když zme chytli Emana za dva roky pětkrát, dostanem na háček aj Emu. Něco žrát přece musí,“ lamentujeme v autě cestou domů. Druhý den se v noci opět chytá. Kolem 22. hodiny pískne mobil – zpráva od pana Šlezingera – matka je venku! Přeposílám Tomášovi. Odpověď zní: „Ach nééééé, to přece není možné! Týdeň sa nemodlím!“ Ráno oba zíráme na stránky revíru. Na ledě stojí s ohnutým dírkovým proutkem asi osmiletá holčička, pod ní pod průhledným ledem prosvítá velikánský bílý jeseter.

„Tak kamaráde, a máme rybník vypálený,“ fňukám další večer do mobilu Binoškovi. „Víš, Dalas, ale mně se podle těch fotek zdá, že se nechytla Ema, ale ten menší, Emička.“ Utěšuje mě kolega. Domlouváme se, že pokud se bude chytat, zkusíme znova štěstí. Binošek ještě fotku s nočním jeseterem nemá, to je potřeba napravit. Počasí se však mění, ve vzduchu je cítit jaro, led taje. Volám panu majiteli, jestli se ještě loví. Odpověď zní: Zítra naposled, přijeďte do 17 hodin, budeme tady. Narychlo plánuji novou strategii. Cíl výpravy: Ema. Nástraha: tak veliká, že ji spolkne jedině Ema. U večeře pokukuji po mixéru, ve kterém manželka strouhá jabka na buchty, a nenápadně zkouším: „Miláčku, a myslíš, že by tady tá mašinka pomlela aj takové ty tvrdé válečky, co máme v pytli za vratama v garáži?“ „No chraň tě panenka Marija mně dat do robota ty tvoje smrady smradlavé. Ať tě ani nenapadne!“ láteří drahá polovička. „No dobrá, dobrá, ty hned naděláš. Nadrtím si to kladívkem, potřebuju z toho jenom udělat těsto,“ konejším ženu.


...stréčku Táák velikého dnes chytnem

Je poslední den v měsíci, od rána nestíhám. Binošek volá, že za chvíli vyjíždí, a já ještě počítám inventuru. Doletím domů, hážu rybařinu na hromadu, do termosky čaj, neřídím, tak „přištrngnu“ kapku slivovice. „Sakra, ještě to těsto!“ Chci zkusit Emě naservírovat pořádnou kouli těsta ze sumcových halibutek plus nějaké ty tajné ingredience. Ťukám přes okno na dcerku: „Evi, podej mi prosim rychle z kuchyně ten bílý mixér!“ „Ale, tatínku, maminka přece včera říkala, že v něm nesmíš nic mixovat,“ brání Evička starý harapák. „To není jenom mamčin mixér, to je společný mixér. Podej ho sem! Já si to rychle namelu, a než mamka přijde z práce, tak to pěkně umyješ a nemusíš jí přece ani nic říkat. A můžeš se dívat večer dlouho na televizu,“ učím lhát dítě. Naplním nádobku velkýma halibutkama až po okraj, jaksi se to tam šprajcuje, dře to, ale jde to. Pro jistotu ještě druhá várka, sakra, má to potvora jakýsi divný zvuk, ale dobrý, hotovo, stačí. Přidám pár muřích křidýlek, krovky ze střevlíka, hovínko z krtonožky, kápnu rumu, prohnětu a je to. Binoš už vytrubuje před domem. „Evi, rychle to poumývej a ukliď, a než přijde mamka, ať jsi naučená, ať můžeš v klidu na tu telku. Přijdu pozdě v noci, papá…“

„Kýblíček se nese, Ema už se třese, z té poslední leče, fotka bude vkleče,“ dráždím SMS zprávou Kudrlinku, který je kdesi na školení a na ryby nemůže. Konečně u vody. Kolem břehů je led již dosti odtátý, může být i zrádný, ale pár lidí sedí přímo před chatou, snad to půjde. „Neboj, Binošku, pujdu první. Lano máme, zkušenosti s vytahováním parťáků zpod ledu také,“ uklidňuji kamaráda. Dírky ani nevrtáme. Už téměř týden nemrzne, je jich v ledu z předchozích dní habaděj, a tak vybíráme z těch největších – přece aby Ema prolezla. Měříme hloubku, zalamujeme chemická světýlka, montujeme je do splávečků a užíváme si poslední letošní posezení u dírky. Pomalu se stmívá, jižní větřík utichá, ze stráně na druhém břehu je slyšet pochrochtávání početné tlupy divočáků. „Kurňa, já su tak rád, že sme jeli. Eště tak aj neco pěkného chytit, to by byla paráda!“ rozplývá se parťák. Po půlhodince již cvrká brzda, jeho oranžový speciál se uctivě uklání k dírce a za chvíli si prohlížíme na displeji fotoaparátu jeho prvního nočního jesetera. Čas, co se prý nezapočítává do života, pomalu plyne, v dírce kolem splávečku se zrcadlí hvězdy, tu houkne sova, zakejhají táhnoucí husy, prostě nádhera. Sem tam vyměním „špécie“ na háčku, zkouším i pořádnou kouli vyrobeného těsta, ale kromě občasného drbnutí pořád nic. Je mi jasné, že na menší nástrahu bych záběry už dostal, ale nehodlám ustoupit od svého plánu číhat jen na velkou rybu. „No ták, Puškvorečku můj, kde jsi? Pomož, pomož prosím. Pošli mi Emu, Emičku, ať nemusím skládat básničku. A tady – okoštuj! Předloňská. Sice hruškovica, ale výborná. Aha, jak voní!“ Crnknu z pleskačky kapku do dírky, druhou do sebe.


Kaňkův podvečerní, forma ukázkový

Tři čtvrtě na dvanáct. „Tak co, kámo, balíme?“ houknu za sebe do tmy. „Pomalu jo, ať jsme do jedné doma. Ráno do rachoty…,“ procitá již podřimující Binoš. Složím stoličku, protáhnu ztuhlá záda, na chvilku ještě zrakem spočinu na hvězdnaté obloze, mrknu zpátky do dírky – a hrkne ve mně jak ve starých pendlovkách! Světýlko cestuje pod ledem a záhy se nekompromisně ztrácí v hloubce. Ale to už svírám proutek v ruce a šeptám: „Potichu, Binošku, je tam!“ Skláním špičku až k vodě, nechám došponovat i kudrlinky na vlasci a – sekám! Sekám jako blázen. První moment do tvrdého, záhy do prázdna. Nechápavě smotávám volný vlasec, broček klepne o očko, šmátrám po háčku, háček nikde. „Tý vole, to néni možné. Já su ale takový debil. Já jsem to normálně urvál!“ nadávám do ticha noci.

„Tož to by se teda Kudrlinka nejspíš popukál smíchy, kdyby viďél stréčka uprásknút na ďúrce osmadvacítku strunu,“ popichuje mě kamarád cestou domů.

Doma v kuchyni papír přes čtvrt stolu a na něm černým fixem výhružný dopis: „Ty dacane jeden, mixér nefunguje a smrdí jako prase. Zítra chci nový!!!“

Jen počkej, Emo! Jen počkej, Kudrlinko! Počkejte za rok…!

Autor: Dalas - ®

Diskuse k článku (13 reakcí)

Přečteno: 7 981x
Průměrná známka: 1.28