Svéráz sibiřského rybolovu

16.12.2012 - Jiří Nauš

Pokud vás napadá spojitost s názvem filmu, věřte, že podobnost není náhodná - osoby, děj a čas nejsou nijak pozměňovány. Toliko jsou změněny názvy míst a to pouze za účelem ochrany prostředí, v němž se děj odehrával, kvůli zachování nedostupnosti a hlavně kvůli přání lidí zde žijících. Tito lidé pochopitelně nestojí o davy turistů ani o nezvané výpravy lovců, rybářů, geologů a těžebních firem, které by zde drancovaly panenskou přírodu.

Vše začalo před lety, když jsem s kamarády opakovaně rybařil na Kamčatce. Při první návštěvě v roce 2003 bylo na Kamčatce 3000 návštěvníků (většinou rybářů, horolezců, geologů a vulkanologů). O rok později, při mé druhé návštěvě, už navštívilo Kamčatku 30 000 lidí. Přibyli turisté, lyžaři, vodáci. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zatímco lidí geometrickou řadou přibývalo, geometrickou řadou ubývalo důvodů proč sem jezdit. Z okolí vybrakovaných řek posetých nově zbudovanými chatami pro turisty zmizeli medvědi, na místech, kam nevstoupila dříve lidská noha, jsou chodníky… Ne že by divočina zmizela, ale je dál a je podstatně složitější a dražší se do ní dostat. Už tehdy při návratu domů, při letu přes Sibiř, ve mně uzrálo přesvědčení, že Sibiř je to správné místo, kde ještě chvíli opravdová divočina vydrží. Dnes, téměř o 10 let později, pokročila civilizace až sem, ale místní lidé si na příkladu jiných, dříve také neposkvrněných oblastí Ruska, dobře uvědomují, že největším jejich bohatstvím je zdejší nedotknutá příroda a životní styl.

Takže se přes mírně rozvleklou předmluvu dostávám k faktům. Na podzim 2011 mi zavolal kamarád Zdeněk, že možná našel vysněné místo v naprosté divočině, kde je čistá řeka, nejsou tam lidi, jenom zvěř a hlavně, že našel průvodce, kteří jsou schopni se o nás v té divočině postarat. Při vší úctě k dobrodruhům různého typu není Evropan běžného ražení (zvyklý spát po každodenní sprše v povlečené posteli) schopen bez potřebného zabezpečení přežít desetidenní pobyt v úplné divočině. To místo, které Zdeněk vybral, byla řeka Sparta, bezvýznamný přítok Jeniseje. No bezvýznamný. Tato řeka je dlouhá skoro 500 km a svůj význam má hlavně pro lovce jako jediná dopravní tepna v oblasti. Jediný způsob jak se dostat do nepřístupné tajgy je vlastně použití lodí a v zimě sněžných skútrů právě po této řece. Ačkoli je tajga absolutně nepřístupná divočina, život zde je. Je zde hodně zvěře a její lov je v podstatě hlavní způsob obživy místních lidí. Skoro každý domorodec zde má svůj „učastok“, rozuměj lovecký revír. Celá Sibiř je takto rozparcelována a minimální velikost jednoho revíru je 800 000 hektarů (velikost zhruba jednoho našeho okresu). Pro jednoho člověka. Jenom pro porovnání, když má některý myslivecký spolek u nás více než 1000 hektarů honitbu, tak si myslí co nemá….

Lovci zde v „izbuškách“ tráví celou zimu a loví do pastí kožešinovou zvěř – zdroj jejich obživy. Ti nejschopnější uloví přes zimu až 300 sobolů a za jednu kůži dostanou až 3000 rublů. No a s tím se na Sibiři vyžít dá. Není to ale nic jednoduchého a milionáři z nich nikdy nebudou. Ve vesnici, kde je 200 lidí, se tímto namáhavým způsobem uživí pouze 10 lovců. Obnáší to samozřejmě spoustu nákladů, času i námahy a hlavně - nikdo ve vsi neživí jen sebe.

Zdánlivě není tak složité stát se lovcem v tajze. V první řadě musí mít lovec psa. Při návštěvě vesnice, kde se neřízeně množí volně pobíhající psi, to není problém. Ačkoli zde neexistuje řízený chov a plemenné knihy, psi jsou si v sibiřských vesnicích všichni podobní. Nekříží se zde doga s jezevčíkem. Tito psi by nepřežili místní zimu. A tak se po vsích potulují lajky, husky a podobná plemena (tento způsob psího života – hlavně to volné křížení- by zcela jistě vyhovoval Zrzečkovi, členovi naší výpravy o kterém ještě bude řeč).

V druhé řadě musí mít lovec loď. Loď mu slouží k dopravě benzínu, potravin a materiálů do izbušky před zámrazem řeky. Lodě mají lovci speciální, vyrobené místními starověrci tak, aby s nimi bylo možné proplout peřeje. Jsou dlouhé s malým ponorem, hodně uvezou (až 3 tuny) a k jejich pohonu není třeba silný motor. Byl jsem překvapen jak s dvacetikoňovým motorem čtyřmi chlapy, bagáží a psem na palubě naše loď postupovala proti peřejím. Cestu ze vsi do revíru lovci absolvují i opakovaně, musí si během léta navozit dostatek zásob, materiálu a potravin, aby přežili tuhou zimu v divočině. A zkuste něco zapomenout: vrátit se 150 km pěšky do vesnice v 50-stupňovém mrazu, ve dvou metrech sněhu pro zapomenuté patrony do pušky není lákavá představa. Obvykle je lovec v revíru od října do Vánoc. Po dvoutýdenní sváteční přestávce s rodinou se zase vrací zpět a věnuje se lovu až do března.

Ve třetí řadě musí mít lovec izbušku. A to několik. Izbuška je chata v loveckém revíru, kde lovec žije přes zimu. Více jich musí mít proto, že každodenně pořádá okružní výšlap revírem a vybírá z pastí ulovenou zvěř. Vzhledem k rozlehlosti revíru se však nemůže stihnout vrátit na základnu a musí přespat cestou. Obvykle urazí za den na lyžích nebo skútru 10-40 km a jeden okruh revírem mu trvá asi týden. Izbuška je malý srub, který dovedou dva místní chlapi vyrobit za týden včetně sauny. A to vše pouze motorovou pilou. Shodí strom, pilou z něj nařežou trámy, krovy, desky a bez hřebíku na tzv. „lastovčij chvost“(vlaštovští ocas) sroubí z nařezaného materiálu srub. Ten utěsní mechem a lišejníkem, na střechu dají térpapír, postaví kamna vincky a mají útulný domov. Venku ještě udělají takové drobnosti jako kadibudku (ve které se nesedí, ale stojí, protože přimrznutá prdel v mínus padesáti je neřešitelný problém), psí boudu a baňu. Baňa je místo kde probíhá hygiena. Na kamnech se roztopí sníh a člověk se v podstatě saunuje , vodou se sebe smývá špínu. No špínu, spíše pot z tvrdé práce a dlouhých cest. Tyto izbušky poskytovaly i nám po celou dobu našeho pobytu neobyčejný komfort . Ono i na podzim je zde většinou odporné počasí, prší, bývá zima a usušit se večer v izbušce, lehnout na pryčnu z nehoblovaných fošen, to je neuvěřitelná pohoda proti chrápání v mokrém stanu a vlhkém spacáku. A to se nebavím o ránu. Rozhodně se líp protahuje rozlámané tělo skokem z palandy na prkennou podlahu, jak gymnastikou při natahování studených ponožek v mokrém stanu.

No a s tímto základním vybavením přežije lovec v tajze 5 až 6 měsíců, loví zvěř a zajišťuje tak živobytí pro svou rodinu žijící ve vesnici.

Cesta na start výpravy

Cesta letadlem do Krasnojarsku probíhala dle světových standardů. Obrovské překvapení nás ale čekalo v Krasnojarsku. Je to sice obyčejné milionové město, ale těch bab a mercedesů!!! Každý z nás obdivoval něco jiného. Zatímco se Zrzeček trýznil slintáním nad neuvěřitelným množstvím nádherných mladých Rusek, které po celý den korzovaly ulicemi, mě zžíral počet Mercedesů třídy GL, které zde jezdily. Není se čemu divit. Díky prosperujícímu průmyslu a těžbě surovin je zde průměrný plat více jak 1000 dolarů a díky tomu je ve městě úplně vše. Včetně asi 5 druhů českých piv. My jsme však navštívili místní trh, koupili si uzeného lososa, několik různých láhví vodky (to kvůli testu kvality - který druh si vybereme ke konzumaci na vodě) a zmizeli jsme v útrobách hotelového pokoje k degustaci. Druhý den nás čekal vnitrostátní let.

Vnitrostátní dvouhodinový let jsme absolvovali moderním vrtulákem ATR a vše probíhalo hladce. Jen při pohledu z letadla jsme si začali naplno uvědomovat rozlehlost tajgy. Po přistání ve třítisícovém městečku Kamenná Zemljanka teprve začalo dobrodružství. Po vystoupení z letadla byla všechna bagáž naházena na gruzavik a zmizela někde v dáli. My jsme šli za těmi 10 spolucestujícími, kteří se nám, ale nějak cestou do odbavovací haly ztratili. Ona totiž žádná příletová hala zde neexistuje a lidi se roztrousili různými zkratkami mezi břízkami do vesnice. My jenom tušili, kterým směrem jel náš gruzavik. Před přízemní dřevěničkou poblíž startovací dráhy nás však oslovil vousatý mužik, že přijel pro nás a kde máme bagáž? Pokrčili jsme rameny a pro něj to byl povel ke startu na nedaleké obratiště aut, kde stál nestřežen gruzavik s naší bagáží. Neporušenou a kompletní. Po seznámení s Michailem Tarkovskym jsme přeložili věci do dodávky a vyjeli do přístavu. Cestou jsme se stavili na nákup vodky. V malém dřevěném supermarketu nám neznámého řetězce bylo vše. Mandarinky, hroznové víno, paštiky Hamé, asi 30 druhů vodky , Tokajské víno , prostě vše. Pečlivě jsme spočítali počet dnů pobytu, pronásobili počtem osob, něco málo navíc, kdyby bylo potřeba posunout práh bolestivosti a už jsme pelášili do přístavu na břehu Jeniseje.

Přístav vypadal tak, že asi kilometr po jeho břehu byly rozesety typické plechové necky. Jenom jedna loď byla nová, zaplachtovaná, s turbínou americké výroby jaké znám z Fraseru. Modlil jsem se, ať je to ta naše. Byla. Naložili jsme bagáž, otevřeli nezbytnou vodku na přivítání, nakopli třílitrový benzíňák a nic…. Loď přes ukrutný řev nechtěla do skluzu. Různým přesouváním nákladu a pozic se nic nezměnilo a Michail naznal, že jsme přetíženi. Zanadával něco na značku Made in USA a začal situaci řešit. Se slovy „vsjo normalno“ nakrájel soleného syrového jesetera a mobilem zavolal Viktora Stěpaniče, aby vytáhl loďku a pomohl s naším transportem do více než 100 kilometrů vzdálené vesnice. Asi po 2 hodinách, 30 telefonech, litru vodky a se stálým ujišťováním, že „vsjo normalno“, se dostavil Stěpanič. Rozložili jsme náklad tím, že Zrzeček přestoupil do plechových necek ke Stěpaničovi . Až později jsme zjistili, jak to byl geniální tah. Nikdo jiný by totiž tu cestu nepřežil. Nejen, že téměř celou cestu (6 hodin) pršelo, ale Stěpanič se vybarvil jako náruživý pijan. Na přivítání „druzjej z čechie“ vzal 2 litry vodky, kterou cestou se Zrzečkem vypili… No jestli si ale myslíte, že zůstat v rychlé lodi bylo nějaké terno, mýlíte se. Po vyzkoušení, že loď jde do skluzu, jsme popili „poněmnožku“ vodky na přivítání Stěpaniče.

Lodní motor zaburácel a my jsme v mžiku ve skluzu docílili šedesátikilometrové rychlosti. Naše radost však netrvala dlouho. Během minuty jsme zase stáli. Říkám: „Čto slučilos?“ Odpověd: „Vsjo v parjadke, nužno poněmnožku vodky popiť - za charošuju darogu“. Během toho nás dojel Stěpanič. Pár zdvořilostních a pochvalných frází, že „vsjo normalno“ a další flaška byla v čudu. Pak už jsme se rozjeli. Po docílení přepravní rychlosti opět brzda. Čto slučilos? Nužno druga pozdravljať! Poblíž nás na voru z prken seděl mužik u samovaru a druhý ho plechovýma neckama postrkoval po Jeniseji. Přeprava řeziva do 120 kilometrů vzdáleného místa… Pochopili jsme, že je třeba druha trošičku povzbudit před dvoudenní cestou. Pak už to šlo ale hladce. Sice ještě asi 4 zastávky se Stěpaničem, zda „vsjo v parjadke?“ A už jsem se nějak ztratil. A to dost snesu!! Až později jsem pochopil, že to v podstatě byla součást plánu.

Rychle jsme se tak sžili s prostředím a hlavně jet absolutní tmou, bez světel 150 kilometrů po řece, kde jediný orientační bod je „dva prsty od polárky“, to střízlivý člověk nezvládne. Tehdy poprvé jsem si uvědomil co to je „osobennost nacionalnoj rybalky“. Naše počty a plán konzumace vodky získal značné trhliny, přesněji řečeno vzal za své…

Vyrážíme na pozici

První ryby, které jsme na Sibiři potkali, byly vlastně ryby k jídlu. Při čekání na Viktora Stěpaniče uprostřed Jeniseje vytáhl Michail odněkud z lodi nevábnou mastnou krabici a z ní nevábný obsah zabalený v natrhaném prostěradle. Rozbalil odpornou žluto-hnědou hmotu, nasekal ji loveckým nožem na kus kartonu a vybídl nás ke konzumaci. Pod vlivem vodky a nepřekonatelné touhy po dobrodružství jsem ochutnal a světe div se: šlo o syrového nasoleného jesetera a byl skvělý! Ostatní nenašli odvahu, jejich netrénované žaludky bojovaly už s vodkou… Rovněž Stěpanič se rozhodl uctít hosty a cestou po Jeniseji se Zrzečkem kromě 4 flašek vodky snědli mísu tugunů – syrových, pouze solí konzervovaných rybek. A to Zrzeček ryby nejí – jako bývalý správce rybí líhně považuje ryby skoro za své děti a prý není kanibal. To totiž netušil, že se jím stejně stane. Celých 10 dní, jsme téměř nic jiného jak ryby v různých úpravách nejedli…..

Po příjezdu do vesničky Sparta, kde nás přivítali ostatní průvodci naší expedice Anatolij a Nikolaj, se strhl radostný uvítací ceremoniál. Každý se s každým vítal sklenicí vodky, všichni jsme se objímali, my radostí, že snad to nejhorší (cestu tmou po Jeniseji) už máme za sebou. Téměř do rána jsme rozebírali politickou situaci, diskutovali jestli jsou krásnější rusky nebo češky, vzájemně si připíjeli na to či ono. Zkrátka, jak by napsal Zdeněk Edelmann: „Do rána jsme vázali mušky“.

Komfortní posilující spánek v domku Michaila ukončil ranní budíček Nikoly, že Viktor Stěpanič už jede zpět domů, má před sebou dlouhou šestihodinovou cestu za svou zlou ženou, která má pramalé pochopení pro jeho výlety s programem na utužování přátelských vztahů mezi národy. Nu što dělať? Je nutné se rozloučit. „Já nikam nejdu“, znělo z různých spacáků uvnitř domku. „Běž tam ty, ty jediný snad neumřeš“. Nu což, jako doayen výpravy jsem vzal povinnost rozlučky s nově nabytým kamarádem na sebe. Tak nějak jsem tušil, co obnáší rozlučkový ceremoniál a chystal jsem se s ním vydupat. Vzal jsem naše malé štamprlíky , půl litru vodky a šel se rozloučit na břeh Jeniseje se Stěpaničem. Po vypití malých štamprlí a po nezbytném projevu na rozloučenou řekl Stěpanič: „Teď rozlučka po našem!“ Odsunul mé štamprlky, vytáhl své hořčičáky, dal projev a to se opakovalo tak dlouho, až v nás zmizel i jeho litr vodky. Řádně rozloučen a zocelen jsem usedl na kraj řeky a bylo mi úplně jedno, co se bude dít a kudy plyne čas. Čas i prostor začaly dostávat tak trochu jiný rozměr...

Zanedlouho mne však z letargie probral nebývalý ruch. To mužici dvěmia gruzaviky, které by u nás nemohly snad ani na vrakoviště, začali navážet věci na naši výpravu. Dvě lodě se začaly postupně plnit zbožím. Už bylo naneseno téměř vše, chybělo jediné: sehnat kamarády a doplnit vodku! To naštěstí nebyl problém. Ve vesničce, kde žije 200 lidí, jsou čtyři obchody, ve kterých je vše. Od tyčinek Mars, přes mandarinky, po vložky Allways.

Konečně na vodu

Obvyklým ceremoniálem jsme se rozloučili s obyvateli vesničky a vyrazili v 8 lidech a s jedním psem po Jeniseji. Hned za vesnicí se do sibiřského veletoku vlévá na ruské poměry malý přítok, řeka Sparta. Tento téměř bezvýznamný přítok je 300 metrů široký, skoro 500 km dlouhý a odvodňuje území velké jak půlka naší republiky. Vpluli jsme do něj. Hned po 100 metrech však stojíme. „Čtos lučilos?“ „Nužno dědušku Spartu pazdravljať, za charošuju rybalku“. No, co se dá dělat? Pozdravili jsme půllitrem vodky a zase naskákali do loděk. Čekal nás celodenní přesun loděmi 70 km proti proudu.

Po hodině plavby připlouváme k první peřeji. Na břehu mávají tři mužici. V domnění, že jde o záchranu jejich života, přirážíme ke břehu a ptáme se Míši: „Čto slučilos?“ „Nužno druga pardravljať !“Po vroucím přivítání a předložení neuvěřitelných dobrot jako jsou různé rolády, domácí uzeniny a zelenina na „zakusku“se u plamenných projevů dozvídáme, že náš průvodce Michail je z rodiny spisovatelů a filmařů, sám je největším současným prozaikem Sibiře. Původně vystudovaný biolog, pracoval na nedaleké stanici Mir jako správce národního parku. Zde se seznámil s Toljou a oba se rozhodli zůstat na Sibiři natrvalo. Nikolaj byl z Kursku a jeho zaměstnání je, že jezdí s turisty po celém Rusku jako průvodce. Naproti stojící admirál jenisejské flotily je zase apoštolem kultury po tomto velikém toku. Loni přivezl do vesničky soubor balalajkistů, aby vesnička kulturně nestrádala. Zkrátka: dvacet minut, 6 projevů, dva litry vodky a můžeme jet dál. Vpadli jsme s Tomášem do lodě a tehdy v nás uzrálo zásadní odhalení a rozhodnutí: nemá smysl se čemukoli bránit, co se má stát se stane a všechno je tak, jak má být. Těmito pravidly jsme se pak řídili po celý zbytek fantastické rybářské výpravy.

Po šesti hodinách plavby v chladu a dešti jsme přistáli u břehu. „Zdes budět lager“praví Tolja, Nikolaj staví stany, Nataša chystá večeři a Míša nás žene na ryby. Probouzím se ze třetí opice tohoto dne, vytahuju vercajk a jdu na ryby. Vyhlídl jsem si peřej kilometr proti proudu. Chtěl jsem se projít a vystřízlivět. Než však docházím pod peřej, slyším volání: „Mám taimena!“ To volá Jirka. Dvě minuty po něm slyším: „Ty vole já taky!“, reaguje překvapeně Tomáš. Zrzeček Zdéňa šel dolů po toku, takže nevím co chytil, ale u večeře říká, že stál v jednom místě a chytil množství malých lipanů a dva lenoky. Všichni chytali na trojky rotačky.

Já však ten den nechytil nic. Třetím hodem jsem zlomil nový cestovní pětidílný prut a s přesvědčením, že dnes se mi už asi dařit nebude, jsem se rozhodl, že se radši z té opice pořádně vyspím. Začal jsem si chystat spaní. Vlezu do svého stanu, roztáhnu samonafukovací karimatku, spacák Rakoncaj s komfortem mínus 20 a nic: karimatka se nenafukuje. Následoval krátký souboj se vzpurnou karimatkou uvnitř stanu. Vyhrála karimatka. Nenafoukla se. Je píchlá. Vzpomněl jsem si na rozhodnutí z lodi: nemá smysl se čemukoli bránit, co se má stát se stane a všechno je tak, jak má být. Vrazil jsem do sebe čtyři vodky, hodil si pod sebe mikinu a ulehl k posilujícímu spánku v říčním korytě. Kamení dělalo kvalitní masáž zad zadarmo, mikina v mínus dvou pěkně hřála pod zády...

Ráno z mého stanu vylezla skoro mrtvola. Nemohl jsem se narovnat, byla zima jak v psírně a všechno vlhké, protože půl noci pršelo. Čaj, vajíčka a stakan vodky mě dokonale zahřály a zase jsem si uvědomil, že všechno je tak, jak má být….

Jak jsme potkali ryby

Druhý den na řece jsme měli urazit zbývající dávku kilometrů po první izbušku. Tedy dalších 60. Cesta však byla mnohem veselejší. Už jsme nepotkali žádného admirála, nemuseli jsme pronášet žádné projevy a tak zbyl čas i na ryby. Cestou proti proudu jsme chytali z lodí a také jsme zastavovali na slibných místech, která jsme prochytávali. Všem se celkem dařilo, každý si zachytal mraky malých lipanů, každý chytil tajmena, dokonce se chytli i lenočci. Byli jsme celkem nadšení množstvím ryb, jediné co kalilo naši radost, byla jejich velikost. Ačkoli byly lipanů mraky, zřídka kdy se chytil lipan přes třicet. Tajmenů se za první dva dny chytlo 8, ale žádný neměl víc jak 75 cm. No a lenoci, to byla vzácnost , ale když se chytil, byla to bojovná ryba kolem 60 cm. Jura, Tomáš i Zrzeček vláčeli, já protože jsem včera zlomil lehký přívlačák, jsem se rozhodl pro mušku. Měl jsem pětkového SAGE, protože mi Zdeněk říkal: „Vem si nějaký lehký mušák, je tam mraky lipanů“. To, že na něj budu později chytat tajmeny však netušil on ani já. Hned první den muškaření jsem chytil na streamer v tůni pod peřejí tajmena kolem 70 cm. Přisuzoval jsem to náhodě a byl jsem spíš zklamán. Moc nebojoval a celkem hravě jsem ho zdolal na 0,15 návazec. Průvodci se kolem mě seběhli, protože nevěřili, že jde tajmen chytit na mouchu, nikdy to neviděli. Nechápali ani jak se muškaří, prostě to jen znali z časopisů. Pro mě to byla výzva – teď jim ukážu, co se dá s mouchou dělat! Večer jsme přistáli u první izbušky, ve které jsme se chystali zůstat dva dny. Bolavá záda jsem pohybem rozhýbal, Nikolaj zatopil v bani, my se umyli, spát jsem nemusel na zemi, ale na pryčně z motorovou pilou řezaných půlkuláčů, v kamnech praskala borovice, prostě skvělé prostředí, které evokovalo dobrou pohodu a náladu. No, nedejte si na noc pár panáků …

I Tomáš umí metrovky

Ráno Nataša smažila na pánvi na ohni palačinky pro sedm chlapů, v konvici voněl čaj, Zdéňa vytáhl z báglu slivovici k dezinfekci. Jdeme na ryby. Konečně celý den na rybách. Sbalili jsme vercajk, skočili po dvou do lodí a jeli vzhůru řekou. Prochytávali jsme úplavy, peřeje i tůně. Objevili jsme první štiky a okouny, každý chytil tajmena. Nebylo to ale jednoduché chytání, jak jsme pod dojmem z prvních dnů očekávali. Měnilo se počasí, šel dolů tlak i voda. Přesto jsme si krásně zarybařili a chytly se i první velké štiky. Byly jak všude ve světě - některá byla úzká dlouhá, některá krátká, bachratá a vysoká. Okouni do kila. Skvělé ale bylo, že jsme se nemuseli trápit s malými štičkami či okouny. Všechno bylo „přes míru“. Tolja dvě štiky vzal a Nataša z nich udělala skvělé kotletky. Míša dokonce vzal jednoho tajmena bez oka a udělal z něj skvělé sašimi. Skoro všechno jsem ho sežral já. Musím zhubnout a není nic lepšího než syrová ryba.

Večer praskal oheň, vařil se čaj, vyprávěli jsme si zážitky z rybařiny a ze života. Průvodci se ukázali jako velice vzdělaní a inteligentní lidé vyznávající naturální životní styl. Lov nepoužívají ke zbohatnutí, ale jako prostředek obživy v drsné přírodě. Nejvíce si s nimi rozuměl Zrzeček, je totiž také hrozně přírodní člověk a lovec, jak říkám ve vtipu já: „vývojový mezičlánek mezi zvířetem a člověkem“. Prostě vše bylo tak, jak má být. No, nedejte si na noc pár panáků...

Třetí den bylo nádherně. Svítilo slunce, bylo 20 stupňů. Rozjeli jsme se po řece, kluci vláčeli štiky, okouny, přibývalo lenoků, objevili se první síhové a stabilně každodenní tajmen. Já se rozhodl, že budu muškařit a splním, co jsem si slíbil. Přece jenom je to mé hobby a vláčím, jen když nelze jinak. Všechny druhy ryb jsem si už na třpytku v řece chytil, zkusím tedy muškařit. Zajeli jsme se Zdéňou do přítoku Spartinka. Vodnatá říčka široká asi 20 metrů. Michail sliboval, že jsou tu větší lipani a víc lenoků. Šel jsem asi kilometr kolem řeky tajgou, našel si místo a začal muškařit. Opravdu zde byli lipani větší, tak kolem 40, ale většího jsem nechytil. Jenom dva pěkné lenoky kolem šedesáti. Zdéňa šel ještě o kilometr dál a chytil na rotačku 90 cm tajmena, asi 4 kila a samozřejmě lipany. Kluci chytali na hlavním toku, každý si chytil tajmena a lipany.

Jenom Zrzeček Zdéňa šel proti proudu dějin a oznámil, že nepije, dokud nechytne taimena přes metr. Začalo jeho několikadenní martirium… Po nádherném dni večer praskal oheň, voněla smažená ryba, povídali jsme si vtipy v ruštině, v izbušce bylo teploučko a přijatelný smrádek, vše bylo jak má být, no nedejte si na noc pár panáků…

Další den ráno měníme stanoviště. Prochytáváme řeku a stěhujeme se 20 kilometrů do druhé izbušky, kde bude naše základna následující čtyři noci. Izbuška byla ještě krásnější a komfortnější než ta první. Pěkně voněla dřevem (alespoň než jsme se vyslékli z broďáků) a pro mě byla neuvěřitelně pohodlná, protože jsem své lůžko z fošen vylepšil luxusní nevyčiněnou kůží z medvěda! Nataša smažila ryby, oheň praskal, Nikolaj nás živil báchorkama a dobrodružnými příběhy ze svých cest, všichni se smáli až na Zrzečka, který neměl metrovku. Vše bylo jak má být, no nedejte si na noc pár panáků…

Čtvrtý až sedmý den probíhaly standardně. Štiky, okouni, lipani, lenoci, síh, tajmeni. Jediná změna byla, že jsem na mouchu chytil ty taimeny už 4. Vždy za neobyčejného údivu průvodců. Dokonce jsem musel počkat, než si nafotili detail mouchy zaseklé v tlamě taimena. Nechápali. Kluci začali zkoušet lovit tajmeny na myšku, ale velikost chycených ryb byla pokaždé stejná. Vždy kolem 70 cm. Zdéňa prožíval své malé osobní drama a čekal na metrovku. Pak se to stalo. Brzo ráno sedmý den vstal, navázal myšku a v tůni nedaleko izbušky udolal taimena 120 cm. Pak došlo ke katastrofě podobající se erupci sopky. Z báglu vytáhl slivovici, mohutnými hlty potlačil 5 dní zaraženou stolici. Poté mu povolily svěrače a vše odložil na hromadu do latríny. Za chvíli byl na nohou celý lágr, načala se pro tento případ uschovaná exportní vodka Beluga, gratulace a projevy nebraly konce, praskal oheň, vše bylo jak má být, no nedejte si po ránu pár panáků …..

Osmý den měl proběhnout přesun ke stanovému táboru, kde jsme spali první den. Cestou jsme zastavili u přítoku Spartinky. Brodíme vodou, chytáme lenoky a lipany. Rázem se však rapidně zhoršuje počasí, což mění i naše plány. Je odporně zima kolem nuly, mrholí. Ve stanech se nám nocovat nechce. Využíváme tedy izbušky č. 1 s tím, že si ráno přivstaneme, abychom byli ve Spartě do oběda. Ze Sparty je nutno do Kamenné Zemljanky udělat 6 hodinový přesun lodí ještě za světla kvůli bezpečnosti plavby. Ha ha ha…

Do Sparty přijíždíme opravdu kolem poledne, ženské z vesnice nesou oběd, kupujeme trošku vodky na rozloučenou. Při aperitivu však dostává náš plán rychlého přesunu za světla po Jeniseji vážnou trhlinu. Bafly v nás saze a museli jsme ještě dvakrát do supermarketu pro vodku. Zkrátka, vše bylo jak má být, no nedejte si před obědem pár panáků….

Ještě že jsme si ty panáky dali. Místo v poledne, jsme vyrazili na Jenisej v 6 hodin večer. Příčinou byla opět „amerikanska mašina“ a nedisciplinovanost některých členů výpravy. Ačkoli jsme byli jenom čtyři, byl nadlidský úkol nahnat nás do jedné lodě. Loučili jsme se s celou vesnicí, pronášeli projevy, no nedejte si pár panáků...

Sotva však někteří členové výpravy ulehli v lodi ke spravedlivému spánku, zjistili jsme, že turbína v lodi nasála kámen. „Vsjo normalno“, prohlásil Míša, svlékl se do naha a skočil šipku do 5 stupňů teplého Jeniseje. Chvíli se potápěl k turbíně a samotnému mu to nešlo. Na poslední chvíli jsem za trenky držel Zrzečka, který se vrávorajíce na bortu lodi chystal pomoci v potápění Míšovi. Pod náma 16 metrů kalné vody. Zdeňa je sice nadčlověk, ale při odhadu svých možností nevzal v úvahu počet pronesených přípitků… Druhý šel na pomoc do Jeniseje Tolja. Do trenek a hop za Míšou. Po 20 minutách marného boje s kamenem v turbíně se rozhodujeme, že přeložíme bagáž, nalitého Tomáše a Zdeňu do druhé lodi. Vznášedlo je sice výrazně pomalejší, nicméně funkční. Zkrátka s příchodem tmy vyrážíme proti proudu Jeniseje. Bez světel, ani ta blbá polárka nesvítí, abychom se mohli navigovat na dva prsty od ní. Popíjím s Míšou, řidičem a kapitánem poslední vodku a připíjíme na zdar plavby. Nemá smysl se něčemu bránit, co se má stát, se stane… Vzadu v lodi spí srolovaný Zdéňa s Tomem, není vidět na krok, široko daleko nikde nikdo. Loďka poháněná vzdušnou vrtulí se řítí bez světel temným Jenisejem. Potkat jinou podobnou loď či kládu, asi by se nikdo nedozvěděl, kde jsme zařvali naposled. Míša mě po mohutném loku přímo z láhve ujistil že „vsjo normalno“. No to mě uklidnilo. Nedejte si potom pár panáků….

O půl třetí ráno uleháme do postelí v hotelu. Míša měl jako vždy pravdu: „Vsjo normalno“ Korunu našemu sibiřskému dobrodružství dal mladý taxikář, který nás vezl v Krasnojarsku na letiště. Ptal se odkud jsme a co jsme tu dělali. Když jsme mu řekli, že jsme byli na rybách, bezelstně nám prozradil. „Dříve jsem také rád chodil na ryby, ale dnes už nepiju“.

Za dva dni jsme zpátky v Evropě. Škoda. Zabil jsem sice na Sibiři asi 10 miliard mozkových buněk, ale vrátil jsem se nadšen. Poznal jsem fantastické lidi, viděl jak tvrdě žijí a pracují. Přesto si nestěžují. Nikdo nebere a neškemrá o žádnou podporu či dávky. Je vidět, že kdo nemá ruce dozadu, nestrádá. Vesnice drží fantasticky pospolu. Všechno dělají společně, ze všeho se společně radují, užívají si každé i drobné radosti, kterých tady moc nemají. Se vším si poradí, vše funguje. Jak se žije u nás, víte sami.

Po návratu domů jsem si na You Tube našel Míšův film. Pořád dokola se na něj dívám, poznávám lidi, které jsem potkal. Chystám se v ruském originále přečíst Míšovu trilogii o Jeniseji. To vše, co jsem prožil, ve mně zanechalo hluboké stopy. Tiše Míšovi, Toljovi, Nikolajovi, Nataše i celé vesnici závidím, s pokorou říkám, že jsou to opravdu šťastní lidé i když vím, jaká je to dřina, aby mohli být šťastní.

Kamarádi moc vám děkujeme.

Jura, Tomáš, Jirka a Zdéňa