Vždycky jsem si myslela, že nejhorší co mě může potkat, je bolest zubů a s tím spojená návštěva u zubaře. Omyl. Můj šílený syn mě z toho před léty parádně vyvedl. Takový háček zapíchnutý v patě, to je ta pravá bolest. Nejde ven, bolí to jak čert, když volám o pomoc, slyším pouze - cos tam lezla? Nevidíš že chystám vercajk? Panebože pokud jsi a vidíš to, netrestej mě za to, že mám doma blázna. Blázna v pravém slova smyslu.
Před léty se jeho pokojíček, tehdy se tak dal nazvat, začal pomalu a jistě měnit v nepřehlednou spoušť rybářského cajku. Hračky, které jsem s láskou opatrovala coby vzpomínku na synovo dětství, začaly pozvolna mizet, začaly se plnit zásuvky, skříňky, poličky šílenýma věcmi, jako jsou háčky, provázky, svíčky, návnady, mušky, krabičky, silony všeho druhu, olůvka i olova, kusy železa (dodnes nevím na co), tyčky, sklínky takové i makové, síťky, kesery i podběráky, a já nevím co ještě. Že ho v tom šílenství podporovala a stále podporuje babička je na bílední, protože když chci utřít prach na knihovně, jde mi o život, zavazí mi totiž nepřehledné množství prutů, co mu koupila, zavěšených v náboji z tanku. Pod nábojem zrní, granule, že bychom v pohodě vychovali čtyři slípky, krabice s barevnýma křupkama (chudáci ryby), vedle leží obal věčně od bláta a v něm bordel, včetně plesnivých sáčků se zapáchající odpornou hmotou. Když není syn doma, začnu v dobrém úmyslu uklízet, ale když mám vzít do ruky takové barevné, slizké rosolovité chapadlové něco (je prý to návnada), vzdávám se a začnu zuřit, proč mě proboha potkalo takové neštěstí. Proč třeba nesbírá známky, bylo by čisto, klid, potřeboval by lupu a pinzetu a já měla vystaráno. Ale rybář? Katastrofa v rodině. Jak ho chytne amok, vstává ve dvě ráno, pochopitelně vzbudí celou rodinu, protože hledá ponožky, chleba, vaťák, čepici, cibuli a špek, chystá pruty, dělá těsto, tříská dveřma, všude svítí, hledá kompas (na co?), dalekohled, vaří 1 brambor v pětilitrovém hrnci, hledá sklenku nějakou menší na slivovici, nakonec vezme celou flašku, baterku, tužku, klobásky, metr, hňácá těsto a jde. V kuchyni je jak po nájezdu Avarů, všude rozsypaná mouka, strouhanka, nádobí až hrůza, na zemi žmolky těsta. Dám to do pořádku, zlost mě přechází a tak čekám celý den jestli rybu chytí. Den se chýlí ke konci, začíná se stmívat, kluk nejde, je zima, začínám se bát. Ježíšmarjá kde je, neutopil se, co tam tak dlouho dělá, není mu zima, nemá hlad a žízeň, chytil něco, doufám, že tu slivovici nepil sám, kde je, snad se mu něco nestalo? To si jenom tak nechávám projít hlavou, ale manžel lítá od okna k oknu, žhaví telefony a řve po mě, že jako matka mám vědět kde je, s kým je, co tam dělá, kdy se vrátí! To je ta moje výchova, teď to mám, kde ho má hledat co? Mám jenom jedny nervy, slibuji pomstu, všechno rybářské náčiní sekerou rozsekám. Mám to zapotřebí poslouchat? Když se ale od strachu manželovi zešpičatí nos, začne být v obličeji bílý až popelavý, ozve se rachot na chodbě, sláva, rybář je doma. Pokud nechytil nevadí, chlapeček je doma, manžel dostane normální barvu, a já přivítám synáčka hladného, špinavého, smradlavého od kouře a hlavně zuřivého, protože sviňa ryba a proč chytil Božka, Luboš, ten a onen a on ne. Je mi ho líto, říkám si kruci fix, že by měl takovou smůlu? Nebo si vzal blbý vercajk, nebo měl špatnou návnadu, byla ta žížala malá, nebo velká? Nebo je v tom mouka co z ní patlal to těsto? Jdu do špajzu, jasně, opět to není mouka z mlýna Palhanec. Vždycky říkám, kupujte pouze z tohoto mlýna. Nebo, že by měl málo slivovice? Ale když chytí, tak je ten den vyhlášen státní svátek. S úlovkem jde první k babičce, ta kapra zhodnotí, dá pusinku vnoučkovi a vychválí ho do nebes jak je senzační a jedinečný rybář, jak to parádně umí. Svolá se celý barák, kapr se na zahradě měří, fotí, zpředu, z boku, kapr v náručí, kapr v trávě, kapr v bečce. Pak se přinese domů, napustí se vana a ceremoniál pokračuje do té doby, "než zavolám zabít", namáčím prádlo. Mezitím vyslechneme s manželem, jak, kde, v kolik hodin se chytil, co urval, proč to urval, co urvat chtěl, kolik stál námahy, štěstí, jak je velký, krásný, zdravý, jak má krásné šupiny, zítra chytí dva, pak tři, on partii ukáže, jak se chytají ryby, jasně bude v tabulce první! Kapr se konečně zabil, je uklizeno. Po několika dnech se rozhodnu, že udělám řízky, otevřu mrazák a kapr nikde, dal ho přece bráchovi, co se divím?
Když jsem nedávno četla, že losos patří mezi nejdražší rybu, statistice jsem se vysmála. Nejdražší maso je z kapra, po malém výpočtu nákladů na jednoho českého kapra v naší domácnosti jsem zjistila, že jíme nejdražší maso na světě. Kdo mi nevěří, klidně mu udělám tabulku kapr plus jeho náklady. A nakonec vždy zalituji, že na ryby nechodí i ženské, třeba by se nám náš rybář oženil a starosti by přebrala konečně jiná.
Zveřejněno v Rybarskem věštníku Přemysla Vřeského (Rychlonoh).
Norek si dal ještě jedno kolečko po místnosti, při kterém zjistil, že botník mu pořád blokuje ten otravný pán, tak gumovku přeskočil a vyběhl zpět na denní světlo.
www.chytil.cz
