Rybářská detektivka

5.6.2012 - Ivo

Dneska nás rozvedli. Určitě jsem zažil v životě příjemnější chvíle. Paní předsedkyně vyslechla ještě jednou argumenty obou stran, pak si nasadila brýle a pozorně si mne začala prohlížet. Byla asi v mém věku, dokonale upravená, měla husté, vlnité vlasy, opálený obličej a na tváři mírně pobavený úsměv. Před sebou viděla vyššího, třicetiletého muže, který k pobavenému úsměvu určitě neměl důvod. Oba jsme se vzájemně snažili uhodnout, co si myslí ten druhý, ale přítomnost v soudní síni asi každého přinutí nedat najevo své myšlenky. Snad z principu. Předsedkyně si znovu prohlédla mne a mou ženu a pak vyřkla onu úředně znějící větu, kterou mě odsoudila k tomu, abych o svém manželství mluvil v čase minulém: „Manželství Petra a Evy Novotných se rozvádí.“ Když bylo po všem, vstal jsem, podíval jsem se na svou, teď už bývalou ženu a pak mi utkvěl pohled znovu na tváři paní předsedkyně. Byla velice pohledná a v očích měla zvláštní výraz. Nebyl to záblesk pobavení, i když k němu měla asi důvod. Moje žena totiž trvala na rozvodu i proto, že trávím příliš mnoho času na rybách a ji prý jaksi zanedbávám. Byla to však jen záminka a nikoli pravý důvod. V očích ženy v taláru jsem spatřil spíš jakýsi nesouhlas či protest. Když si všimla, že se na ni dívám, zvážněla, otočila se a odešla. Šel jsem i já.
Vyšel jsem ven, sedl jsem si do auta a zapálil si cigaretu. Nebylo mi fajn. V hlavě se mi začaly honit vzpomínky na předchozí roky a současně myšlenky na to, co bude dál. Myšlenky na budoucnost jsem dokázal zapudit, vzpomínky však ne. Vracely se s větší silou, než bylo vůbec únosné. Po chvíli se otevřely dveře budovy Okresního soudu a z nich vyšla příčina mých současných chmurů. Žena, kterou jsem po dobu pěti let hýčkal, miloval, ztrácel a znovu nacházel. Tato dnešní ztráta však byla definitivní. Moje bývalá žena se po několika krocích zastavila a prsty levé ruky si upravila své dlouhé plavé vlasy. Měla na sobě slušivé letní šaty, které těsně obepínaly její štíhlé boky. Byla, jako vždy, perfektně nalíčená a na její tváři jsem nespatřil ani stopu po nějakém smutku z rozchodu. Buď k němu neměla důvod, nebo se dokonale ovládala. Ucítil jsem tupou bolest v místě, kde jsem se domníval, že mám srdce. Po chvíli zastavil u chodníku naleštěný vůz. Na jeho bocích byla nepřehlédnutelná reklama: Adam Svoboda – rybářské potřeby. Eva se usmála, zamávala řidiči na pozdrav a nasedla do vozu. Adam a Eva odjeli do ráje, řekl jsem si v duchu.
Adam byl člověk, který mne před třemi lety zasvětil do tajů chytání ryb. Nakoupil jsem u něho za nemalý peníz veškerou svoji rybářskou výbavu. Po nějaké době se stal i mým kamarádem a rovněž zákazníkem mého autoservisu. Byl o dva roky mladší, příjemný společník a byla s ním legrace. Povahově jsme byli každý úplně jiný. Zdědil jsem po předcích mírnou, klidnou povahu. Nedával jsem příliš najevo své city a myšlenky a v klidu a míru jsem přijímal, co mi osud nabízel, a doufal jsem v jeho štědrost. Adam byl živel. Bylo těžké jej kdekoli přehlédnout. Dokázal se nespoutaně radovat z jakékoli maličkosti, při výbuchu vzteku kolem sebe sršel jiskry jako vánoční prskavka. Byl prostě svůj a byl mi sympatický. Bohužel nejen mně. Před pěti měsíci jsem ho seznámil se svojí ženou. Padli si do oka téměř okamžitě a já jsem za nějaký čas ztratil kamaráda i ženu. Snažil jsem se tvářit, že o jejich vztahu nemám ani tušení a naivně jsem doufal, že se vše vrátí do původních kolejí. Byla to hloupost. Adam se mi začínal pomalu vyhýbat, a kdykoli jsme se potkali, byl jakoby ve střehu. Přesto, že mezi námi k žádnému otevřenému konfliktu nedošlo, okolnosti nás nutily stát proti sobě a přinejmenším se nevyhledávat.

Asi měsíc před rozvodem jsem zašel do jeho obchodu nakoupit nějaké drobnosti. Potřeboval jsem háčky, olůvka a několik sáčků boilií. Adam stál za pultem a byl zjevně nervózní. „Petře, hele, měli bychom si promluvit. Je to taková blbá situace. Já vím, že ty víš, že… Sakra. No…, prostě, že…,“ nevěděl, jak vyjádřit své pocity. Pohrával si s malým splávkem a do očí se mi nepodíval. „Nech toho, Adame, nemá to smysl. Nic se tím už nezmění, to víme oba. Je mi to líto,“ řekl jsem suše. Chtěl jsem jen nakoupit a odejít. Nestál jsem o nějaké vášnivé diskuze, které by stejně nikam nevedly. Adam praštil splávkem o zem a jako již několikrát dal průchod svým emocím: „To seš celej ty. Postavíš se tady přede mě, víš dobře, že spím s tvojí ženou, chceš háčky, olova a tohle posraný boilie a jediný, co řekneš, je, že je ti to líto. To se musíš furt tak nemožně ovládat? Proč mi třeba jednu nevrazíš? Proč něco neděláš? No nečum tak na mě!“ křičel na mě přes pult Adam. Mluvil rozvášněně a divoce, až se ostatní zákazníci otáčeli. Vzpomněl jsem si na jaro, kdy jsme spolu poprvé vyrazili na kapry. Tehdy dokázal zasypat přívalem nelichotivých slov dva vodáky, kteří se mu, samozřejmě nechtěně, zamotali do vlasců. Vzápětí se jim omluvil a pozval je na břeh, kde jim nabídl pivo. Adam byl prostě takový. Zaplatil jsem a odešel. U dveří jsem ještě zaslechl: „Ty seš tak hrdej, až je mi z toho na blití!“

Z rozjímání mne vyrušilo vyzvánění mobilního telefonu. „Dobrý den, pane Novotný, tady je inženýr Hora. Měl jsem včera u vás v servisu svoji Hondu na výměnu oleje. Vím určitě, že jsem měl v kastlíku nové CD od Kabátu. Byla to originálka, kterou mi na zadní stranu obalu podepsal na koncertě Pepa Vojtek. No a teď ji v autě nemám. Nechci nic naznačovat, to ne, ale mohl byste se podívat na dílně, jestli tam někde není?“ „Určitě se podívám, pane inženýre. To CD se přeci nemohla vypařit. Určitě vám zavolám.“ Byl jsem si téměř jistý, že vím, kde se pohřešované CD nachází. Před půl rokem jsem přijal do svého autoservisu mladíka s poněkud zvláštní pověstí. Poznal jsem ho na rybách. Seděl u svých prutů a nudil se. Dozvěděl jsem se, že je bez práce, neboť ho jeho předchozí zaměstnavatel vyhodil, prý pro nějakou malichernost. Nakonec jsem zjistil, že znám i jeho otce, který je, stejně jako ten můj, vášnivý myslivec. „Víš, můj kluk není tak špatnej a jako mechanik je fakt dobrej. Měl trochu smůlu, ale když ho zaměstnáš, bude ti vděčnej. No a já taky. Makat fakt umí,“ přimlouval se jeho otec. Zavolal jsem ještě jeho bývalému zaměstnavateli, kterého jsem od vidění znal. „Jo, na práci je docela dobrej, to jo. Chování má sice trochu divný a poslouchá furt tu šílenou muziku, ale třeba na motory má cit. Jenže holt mu občas něco zaleze za nehty a takový lidi, co kradou, já nemám rád.“
Potřeboval jsem tehdy rychle jednoho mechanika, a tak jsem to riskl. Tři měsíce bylo vše v naprostém pořádku a já jsem začínal věřit, že se Michal změnil. Byli jsme spolu jednou i na rybách. Michalovi se podařilo chytit dvanáctikilového kapra. Když ho navedl do podběráku, začal se radovat, smát a poskakovat na břehu jako malý kluk. Svým projevem mi trochu připomínal Adama. Pak se otočil ke mně a zahalekal: „Hele, šéfe, vyfoťte mě s tím kaprem. Až uvidí můj fotr tohle hovado, tak se z toho zesere.“ Měl poněkud zvláštní slovník.
Pak mi zmizely ze skladu servisu dvě poloosy. Nikdo je nenamontoval, účetnictvím neprošly. Prostě zmizely. Mí tři mechanici včetně Michala kroutili hlavou, o ničem prý neví. Sedm tisícovek v háji, což nebylo zrovna příjemné. Začal jsem být ve střehu a dával jsem si na Michala pozor. Když mě dva zákazníci upozornili na to, že se jim z auta ztratily cédéčka, začal jsem být už hodně nesvůj, obzvlášť, když jsem jednu z nich asi po týdnu spatřil v Michalově Favoritu. Klekl jsem si na zem a prohlížel jsem si spodní část jeho vozu. Dvě nové poloosy byly k nepřehlédnutí. To už nemohla být náhoda. Musím se přiznat, že jsem oceňoval Michalovu zručnost na dílně, ale pro jeho kleptomanii jsem pochopení neměl.
Zaparkoval jsem svůj vůz vedle aut svých zaměstnanců a zavolal na Michala: „Pojď sem na chvíli, potřebuju s tebou mluvit.“ Michal si utřel ruce do montérek a zeptal se: „Co se děje, šéfe?“ „Můžeš odemknout toho tvého Favorita? Rád bych se na něco podíval,“ řekl jsem naprosto neutrálním tónem. Michal netušil, že se blíží pohroma. Odemkl své auto a zvědavě přihlížel, co se bude dít. Otevřel jsem dvířka odkládací přihrádky a první, co jsem spatřil, byl obal CD s velkým nápisem – KABÁT. „Ty posloucháš Kabáty? To jsem nevěděl, “ řekl jsem a podíval se mu do očí. „Jo, včera jsem si to CD koupil,“ řekl Michal a uhnul pohledem. „Tak to ji ještě nemáš podepsanou od členů kapely, že ne,“ řekl jsem s úsměvem a nespustil z Michala oči. „Jasně že ne, dyk jí mám teprv od včerejška. Jak bych to asi stihnul, nevíte?“ odpověděl mírně zastřeným hlasem Michal. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Michal nejprve zapíral, pak se vymlouval, že si všechno jen půjčil a že by to určitě vrátil, a nakonec prohlásil, že by to nedělal, kdybych mu lépe platil. „Tak já nakonec můžu za to, že kradeš, jo? Je mi líto, ale u mě jsi skončil. Sbal si své věci a zítra už nechoď. O zloděje tady nestojím,“ sdělil jsem Michalovi své rozhodnutí. „No jasně, vám prachatejm sviním je úplně jedno, koho vyrazíte na ulici, co? Však počkej, já ti to ešte vosolím. To budeš koukat. Hajzle!!!“ Poslední slovo mi Michal doslova vyštěkl do obličeje, skočil do auta a za jekotu prokluzujících pneumatik odjel.

Bylo mi nanic. Dva rozchody v jeden den, to bylo opravdu příliš. Naštěstí byl pátek a já jsem věděl, že chci z tohohle kolotoče vypadnout. Chtěl jsem být sám. Předal jsem zákazníkům jejich auta, inženýru Horovi jeho cédéčko, popřál zbylým zaměstnancům hezký víkend a zamkl dílnu. Naložil jsem do auta všechny věci, které potřebuji k chytání kaprů a k pohodlnému pobytu na břehu, a odjel jsem k řece. Malebná labská zátoka mne jako vždy přivítala svým majestátním klidem. Klidem, po kterém jsem tolik toužil. Postavil jsem bivak, nakrmil a nahodil pruty. Dojmy a pocity z právě prožitého dne na mě doléhaly víc, než jsem si přál. Z rozjímání mne vyrušil vyzvánějící telefon. „Ahoj Petře. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi to u soudu zbytečně nekomplikoval. Doufám, že stejně hladce proběhne i naše majetkové vyrovnání,“ zněl ze sluchátka strohý hlas mé bývalé ženy. Nemohl jsem věřit svým uším. Menší jednopatrovou vilu jsem před šesti roky zdědil po svých prarodičích. Moje dílna začínala tehdy pomalu prosperovat a v průběhu našeho manželství jsme nemuseli do ničeho významného investovat. Nepočítám-li samozřejmě novou Fábii mé ženy nebo mé kaprařské vybavení. „Asi jsem tě špatně pochopil, Evo, ale jaké vyrovnání máš na mysli?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ale, miláčku, byli jsme přeci manželé, a tak bychom si měli všechno spravedlivě rozdělit. Náš barák, naši dílnu, auta a tak. To je snad jasný, ne?“ vysvětlila jízlivým hlasem Eva. „Evo, víš přece dobře, že všechen majetek jsem měl ještě před svatbou, a na něj nárok nemáš. Auto si klidně nech, ale s ničím jiným nepočítej. Konec konců jsi to ty, kdo se rozhodl odejít,“ řekl jsem pokud možno klidně a bez změny intonace. Klidný jsem však nebyl. „Jo tak ty mi jako nic nedáš? No to se teprve uvidí. Mám právo na rovnou polovinu ze všeho, to si pamatuj!“ řekla Eva důrazně a zavěsila.

Život se mi během několika dní obrátil naruby. Byl jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že ten zvláštní zvuk, který sem vlastně nepatří, vydává můj hlásič. Kapr byl po chvíli na břehu. Vážil třináct kilogramů a byl v ten den jediný, kdo měl snahu mne potěšit. Pustil jsem ho zpět do vody a znovu nahodil. Pomalu se začalo stmívat. Byl jsem na břehu sám, což mi vyhovovalo. Vpravo ode mne bylo husté neprostupné křoví, vlevo úzká pěšinka směřující podél břehu. Za mnou byl strmý násep vysoký asi patnáct metrů, na jehož vrcholu byla stezka pro cyklisty. Zde jsem měl také zaparkované auto. Byl jsem tedy dostatečně ukrytý před okolním světem. Nebo jsem si to alespoň myslel. Sedl jsem si v bivaku na lehátko, rozsvítil lucernu a chtěl jsem si přečíst rybářské časopisy, které jsem měl už tři dny ve schránce.

Výstřel mě doslova šokoval. Kulka prolétla zadní stěnou bivaku, kde zanechala malý otvor, roztříštila lucernu, narazila na mohutný balvan ležící na břehu, od něj se odrazila a skončila kdesi pod hladinou řeky. Ozvěna výstřelu se nesla labským údolím a mně pořád zněl v uších bzučivý zvuk letící kulky. Ta mne minula jen o několik centimetrů. Nevěděl jsem, co mám dělat. Intenzivní pocit strachu a nezvladatelná úzkost mne naprosto ochromily. Instinktivně jsem se schoulil na podlážku bivaku a čekal jsem další výstřely. Jen pomalu se mi vracela schopnost alespoň trochu logicky uvažovat. V bivaku nebylo nic, co by mě mohlo ochránit před dalšími kulkami. Podle směru letu kulky jsem mohl usoudit, že ten, kdo po mně vystřelil, stál nahoře na náspu. I když bylo šero, byl jsem díky rozsvícené lucerně poměrně snadným cílem.
Vteřiny se doslova vlekly a čas pro mě ztratil konkrétní podobu. Po zádech mi stékal studený pot a třásly se mi ruce. Nahoře na náspu stál někdo, kdo mě chtěl zabít. Pokud se ani nepohnu, střelec možná uvěří, že se strefil, a třeba odejde. Třeba… Ale co když objeví stezku, po které chodí rybáři k vodě? Nebo o ní už ví? Co když se přijde osobně přesvědčit, zda neminul? Pochyboval jsem o tom, že by se provinile usmál a omluvil se. Spíš by do mě vystřílel celý zásobník. O to jsem určitě nestál. Pomalu jsem se zvedl a snažil se nezpůsobit žádný hluk. Do kapsy jsem postupně nasoukal mobilní telefon, baterku a klíče od auta. Neustále jsem naslouchal zvukům ve svém okolí. Žádné praskání větviček, žádné kroky, jen mírné šumění letního vánku.
Zhluboka jsem se nadechl, pak jsem vyskočil z bivaku a utíkal k nedalekému křoví. Doslova po hlavě jsem skočil do hustého porostu. Bylo to všechno zmatené, bez logiky a do skrýše mě hnaly obyčejné lidské pudy, strach a hrůza. Žádné kroky, žádné výstřely. Nic se nedělo. Břeh pomalu pohltila tma. Seděl jsem v bezovém křoví schovaný za kmenem staré mohutné vrby. Přemýšlel jsem o tom, kdo po mně mohl vystřelit. Ten někdo k tomu musel mít dost pádný důvod a ten jsem mu nejspíš poskytl já. Někdo mě musel natolik nenávidět, že byl schopen nabít pistoli, namířit na mne a stisknout spoušť. Někdo, ale kdo?

Některá jména se přímo nabízela. Michal, Eva, Adam? To je přeci blbost. Neměli mne asi příliš v lásce, ale že by někdo z nich sáhl po zbrani? Adam sice byl dost impulzivní, vlastnil poměrně zánovní šestiranný kolt a věděl, kam jezdím na ryby, ale že by po mně vystřelil? Eva? Seznámili jsme se na jednom večírku a po půl roce se vzali. Eva si poměrně rychle zvykla na vyšší životní úroveň a po nějakém čase jí některé věci, dříve pro ni nedostupné, připadaly naprosto samozřejmé. Obklopovala se hezkými předměty a rozhodně se jich nehodlala jen tak rychle vzdát. Její otec, voják z povolání, vlastnil osobní zbraň. Ach jo. Michal? Špatně jsem ho odhadl. V mnoha směrech. Nezachoval se ke mně férově a já měl přinejmenším právo na odvetu. Jenomže Michal mohl uvažovat podobně. Když za poměrně dramatických okolností opouštěl moji dílnu, byl rudý vzteky. Netušil jsem, zda má jeho otec krom loveckých zbraní ve svém arzenálu i pistoli. Vítr se úplně utišil. Napínal jsem oči i uši, ale nic se nepohnulo.
Podíval jsem se na hodinky. Od výstřelu uplynulo teprve patnáct minut. Čas se vlekl. Napadlo mě zavolat na policii. Tím by se ale nic nevyřešilo. Přijeli by, sepsali protokol, rozhlédli by se po okolí a odjeli. Mysleli by si, že jsem blázen, nebo paranoik.

Můj signalizátor záběru začal pomalu pípat. Byl jsem tak soustředěný na to, co se děje v mém okolí, že jsem se málem vyděsil k smrti. Podle charakteru záběru bylo zřejmé, že mé boilie zachutnalo výjimečně cejnovi. Tak to mi ještě chybělo. K prutům jsem se jít neodvážil. Jednotlivá pípnutí se nesla nočním tichem asi dost daleko. Musel jsem tuto situaci nějak vyřešit. Vytočil jsem číslo pevné linky v Adamově bytě. Toužebně jsem si přál, aby zvedl sluchátko. Adam bydlel na konci města a vzdálenost mezi břehem, na kterém jsem se klepal strachy, a jeho bytem, byla čtyřicet kilometrů, tedy minimálně půlhodina jízdy autem. Pokud by Adam zvedl telefon, znamenalo by to, že je doma a že po mně těžko mohl před patnácti minutami vystřelit. Telefon nikdo nezvedal. Zavolal jsem k rodičům mé již bývalé ženy. Sluchátko zvedl její otec, statný, vlídný padesátník. Zpočátku jsme si příliš nerozuměli a cestu jeden k druhému jsme hledali velice obtížně. O to cennější bylo pozdější pouto přátelství, které mezi námi vzniklo a které možná přežije i krach mého manželství. „Ahoj Petře. Eva tu není. Byla tady asi před hodinkou. Povídali si se ženou, zatímco já jsem natíral plot. Pak si vzala nějaké věci ve svém pokoji a odešla. Víš, Petře, Eva je má dcera, ale zachovala se jako husa. Přijď k nám, kdykoli budeš chtít. Rádi tě se ženou uvidíme,“ řekl můj bývalý tchán. Zase nic. Zbyly jen domněnky. Hlásič občas zapípal jako by naznačoval, že se cejnovi na háčku moc nelíbí. Bylo mi to líto, ale svůj úkryt ve křoví jsem rozhodně nehodlal opustit. Tedy alespoň dokud bude tma. Chtěl jsem zavolat Michalovým rodičům.
Náhle jsem uslyšel zapraskání zlomené větvičky a blížící se lidské kroky. Zbystřil jsem pozornost. Ve tmě jsem zahlédl mužskou postavu, která se ke mně blížila po vyšlapané cestě. Znovu mne polil studený pot. V té tmě jsem viděl pouze obrysy a usoudil jsem, že příchozí je muž. To ale samozřejmě nic neznamenalo. Muž se zastavil před mým bivakem a nahlédl do něj. Pak se otočil a šel pomalu směrem ke mně. Snažil jsem se ani nepohnout a cítil jsem, jak mi buší srdce. Měl jsem strach. Postava se zastavila asi deset metrů ode mě. Muž vyndal z kapsy čelovou svítilnu, nasadil si ji na hlavu a rozsvítil. Kužel světla osvítil můj stojan s pruty a částečně i mužův obličej. Neznal jsem ho. Nikdy jsem ho neviděl. Zvažoval jsem, zda mám vylézt z křoví. Byl jsem však natolik vyděšený předchozími událostmi, že jsem zůstal sedět schovaný za vrbou. Náhle jsem si všiml, že muž má na bundě odznak rybářské stráže. Pocítil jsem úlevu a částečné uvolnění.

Muž se několikrát rozhlédl kolem sebe a pak zavolal: „Haló, je tady sakra někdo?“ Vylezl jsem opatrně ze křoví a pozdravil. „Člověče, kde jste? Tady vám to pípá jak na áru a vy jste zalezlej v křoví,“ řekl nervózně porybný. „Ale mám nějaké střevní potíže. Asi to budu muset sbalit a jet domů,“ vysvětlil jsem svůj pobyt v bezinkách. Nic rozumnějšího mě nenapadlo. „Koukám, koukám, jste zelenej jak sedma,“ řekl porybný a přihlížel, jak zdolávám domnělého cejna. Nebyl to cejn, ale sumeček americký. „Ty mrchy žerou už i boilie? No to jsem ješte neviděl,“ divil se porybný. „Heleďte, Vy jste celej zpocenej. Vám je asi fakt blbě, co? Já Vám to pomůžu zabalit a vodnosíme ty věci k Vašemu autu. Ten červenej Renault je Váš, ne?“ nabídl se muž. Byl jsem mu v tu chvíli nesmírně vděčný. S jeho pomocí jsem měl za půl hodiny všechno naložené v autě, poděkoval jsem za ochotu a odjel domů. Během cesty jsem musel dvakrát zastavit. Rozbolela mě hlava, měl jsem občas mžitky před očima a nedokázal jsem se soustředit na řízení vozu. Doma mě čekalo další překvapení. Nechal jsem všechny rybářské věci v autě, zamkl vrata garáže a šel jsem po vydlážděném chodníku směrem ke dveřím svého domu. Neustále jsem se rozhlížel po svém okolí. Strach z kousku olova mne ještě neopustil. Procházel jsem okolo malého skleníku, ve kterém můj dědeček pěstoval kaktusy. Naučil mě, jak se o ně starat a mně ty chlupaté rostliny později přirostly k srdci. Jedna velká skleněná tabule byla rozbitá a na kovovém rámu zůstalo jen několik střepů. Vešel jsem opatrně do skleníku a rozsvítil světlo. V místech, kde byly dříve vyrovnány jednotlivé druhy kaktusů, byla učiněná spoušť. Mezi úlomky skla a zbytky zničených květináčů byla stará záchodová mísa, kterou někdo hodil zvenku do skleníku. Na plastovém víku mísy bylo fixem napsáno: Pro hajzla hajzl.
Někdo dost hmatatelně vyjádřil své pocity. Nebylo těžké uhodnout kdo. Michal mi ta slova doslova vyštěkl do obličeje ve chvíli, kdy jsem mu oznámil, že ho propouštím. Jeho otec má navíc instalatérskou firmu. Dostal jsem vztek. Tohle bylo už příliš. Začal jsem uvažovat. Na ryby jsem odjel po šestnácté hodině. Kulka prolétla mým bivakem deset minut po jednadvacáté hodině. Domů jsem dorazil těsně před jedenáctou večerní. Michal bydlel dvacet kilometrů ode mě v domku u svých rodičů a jeho otec měl instalatérskou firmu na opačném konci města. Naplánovat a zrealizovat takovou akci zabralo Michalovi minimálně dvě hodiny. Pochyboval jsem o tom, že by pak ještě měl chuť zajet k Labi zastřílet si na svého bývalého šéfa. Stihnout to ale mohl. Z úvah mě vyrušil hlas pana Všetečky. Šedesátiletý důchodce bydlel v sousedním domku a měl dokonalý přehled o tom, co se v ulici děje. Dělal prostě čest svému příjmení. Když jsem měl čas a chuť mu naslouchat, vedl se mnou sáhodlouhé rybářské spory o tom, jaká nástraha je na tu či onu rybu nejúčinnější. „Haló, sousede, co jste v tom Vašem skleníku vyváděl? Já tam odsud přes ty větve moc nevidím, ale slyšel jsem ránu a řinkot skla. To jste se zase učil nahazovat?“ halekal na mě pan Všetečka. Snažil se být vtipný. To je fajn, že ještě nespí, řekl jsem si v duchu a odpověděl jsem: „Já jsem nebyl doma, pane Všetečko, a někdo mi rozbil skleník. V kolik hodin jste slyšel tu ránu?“ „No, člověče, tak kolem devátý. Už se stmívalo. No a hned potom odsud odjíždělo nějaký červený auto. To samý, jako má Váš táta,“ vysvětloval můj soused. Favorit. Červený. Michal! Pro svoji pomstu zvolil styl, který mu byl vlastní. Rozhodně však nestál na náspu a nestřílel po mně.
Vytočil jsem číslo místního oddělení policie a celou věc nahlásil. Je to jejich parketa, tak ať se za mé daně trochu snaží. Vysvětlil jsem znovu, k čemu došlo, a nechal je dělat jejich práci. O střelbě na břehu jsem pomlčel. Michal nestřílel. Ale kdo tedy? Adam? Eva? Nebo někdo úplně jiný? Ležel jsem, oči upřené ke stropu a nemohl jsem usnout. V šest ráno jsem se osprchoval, uvařil si kávu a posnídal jogurt s vločkami. Uvažoval jsem o tom, jak co nejrychleji opravit poškozený skleník.
Domovní zvonek zazvonil jednou dlouze a jednou krátce. Na nějakou návštěvu bylo poměrně brzo. Byl jsem ve střehu, a tak jsem vyšel do prvního patra a z balkónu se podíval, kdo že mě to vyrušil od snídaně. U dveří stál Michalův otec ještě s jedním člověkem. No nazdar. To bude asi pěkná scéna, řekl jsem si v duchu a šel otevřít. Zmýlil jsem se. Michalův otec, slušný a pracovitý člověk, se podíval nejdřív na mě, pak na špičky svých bot, ve tváři měl rumenec studu. Bylo mu trapně. „Víš, Petře, cítím se hrozně. Ten skleník samozřejmě tady s kolegou opravíme, a co se rozbilo, to ti zaplatím. A ty poloosy taky. Michal je pitomec a já jsem si to s ním už vyřídil. Jen jsem tě chtěl požádat, jestli bys nemohl vzít zpět to trestní oznámení. No, víš…, byl bych ti fakt vděčnej.“
Policie případ zpracuje, předá ho soudu a ten rozhodne o trestu. Vzniklé křivdy však nespraví. Každý člověk by měl dostat šanci. Vždycky mi byla bližší víra v lidskou šlechetnost než touha po pomstě. Slíbil jsem, že tedy oznámení stáhnu zpět v případě, že skleník dostane svou původní podobu. Chtěl jsem jít na ryby. Venku bylo nádherné teplé počasí a mě to táhlo k vodě. Strach z kulky byl však silnější a já jsem se raději vyhýbal prázdným ulicím, temným zákoutím či labským břehům. Pořád jsem nevěděl, kdo po mně vystřelil a proč. Zásoby potravin v mé ledničce i ve spíži se značně ztenčily. Sedl jsem tedy do auta a zajel na parkoviště nedalekého supermarketu. Vystoupil jsem z vozu, z proskleného boxu jsem vyzvedl poslední volný nákupní vozík a zamířil ke vchodu. Míjel jsem řadu zaparkovaných aut a koutkem oka jsem zahlédl Adamův vůz. Zvenku byl dokonale umytý, ale uvnitř se povalovalo spousta odložených předmětů. Rybářská bunda, malý podběrák a starý, teleskopický prut. Adam byl pořádný jen navenek. Stál jsem čelem k zádi Adamova kombíku a pohled mi utkvěl na malé krabičce, která ležela na dně zavazadlového prostoru. Byl na ní nápis FIOCHI. Fiochi je název italské firmy, která vyrábí náboje do krátkých střelných zbraní.
Stál jsem tam jako opařený. V uších mi znovu zněl ten bzučivý zvuk letící kulky. Bylo mi nanic. Nechal jsem nákupní vozík stát na parkovišti u Adamova auta, sedl jsem do svého vozu a odjel k nejbližší samoobsluze, kde jsem, k nemalé radosti majitelky obchodu, nakoupil zásobu potravin minimálně na jeden měsíc. Jíst se musí, i když chtějí člověka zastřelit. Odnosil jsem nákup ve dvou přepravkách do svého domu. Skleník dostal opět svou původní podobu a u jeho vchodu stál Michal. Pohled upřený do země, naslouchal slovům svého otce. Když mě viděl přicházet, zrudnul a pak z něho vypadlo něco jako pokání: „Heleďte, šéfe, jsem idiot, já vim. I když se teď stokrát vomluvim, tak je to stejně k hovnu. Posral jsem to, to vim. A to s tim hajzlem…, no, já byl strašně nasranej… a… no… prostě nemoh‘ jsem si pomoct. Jestli chcete, já to všechno vodpracuju. A grátis. Fakt. Promiňte, šéfe, hodil jste mi lano a já si toho nevážil. Fakt, moc se vomlouvám, já… já…“ Měl slzy na krajíčku. Bylo to zvláštní. Nejprve jsem uvažoval o Michalovi jako o možném střelci. Pravda, vystřelil si ze mě poněkud zvláštním způsobem a jeho projektil měl podobu záchodové mísy, ale teď to vypadalo, že všeho upřímně lituje. Nevystřelil po mně, jako mechanik byl opravdu šikovný a byl to rybář. Snažil jsem se v každém člověku objevit jeho lepší stránky. Byl jsem nepoučitelný. „Je to všechno příliš čerstvé, Michale. Rozmyslím si to a pak ti dám vědět,“ řekl jsem Michalovi a odnesl nákup do svého domu.

V pondělí jsem si šel koupit zbraň. Prodavač mi nabídl několik modelů, já si vybral ten, který mi doporučil, a se stovkou nábojů v krabici jsem opustil jeho obchod. On byl spokojený, já nikoliv. To, že mám zbraň, mi na klidu nepřidalo. Kdysi jsem sice občas zašel se svým otcem na střelnici, ale moje výsledky nebyly nijak oslnivé, a navíc to bylo dávno. Musel jsem se naučit střílet. V úterý jsem zajel do střeleckého klubu. Majitel se mi hodinu ochotně věnoval a na závěr prohlásil, že mi to docela jde, i když to asi říkal každému. Byl jsem skeptický. Pak mi nabídl členství ve svém klubu a přidal seznam stálých členů. Asi uprostřed seznamu jsem objevil Adamovo jméno. Zhluboka jsem se nadechl, vyplnil přihlášku, zaplatil poplatek a odjel domů. Uvažoval jsem o Adamovi. Pokud po mně vystřelil on, tak už jistě ví, že minul. Pokusí se o to znovu? Musí přeci předpokládat, že o něm uvažuji jako o potenciálním střelci. Pokud nestřílel on, tak kdo tedy? Evu jsem od rozvodu neviděl. Byla by schopná odjistit otcovu pistoli, namířit na mě a stisknout spoušť? Co by tím získala? A co když po mně vystřelil někdo úplně jiný z důvodu, který zatím neznám? Víc než výstřel sám mne znepokojovala myšlenka, že má někdo hodně silný důvod mě zabít. Pořád jsem nevěděl kdo a proč.
V pátek mě navštívil v dílně uniformovaný policista. Byl to ten samý nadstrážmistr, kterému jsem minulou sobotu vysvětloval, že to s tím skleníkem byla nešťastná náhoda a že chci své oznámení vzít zpět. Mému vysvětlení, že šlo o žert, sice nevěřil, nicméně mi vyhověl. „Dobrý den, pane Novotný. Tak co dělá skleník?“ neodpustil si policista. „Ten červený Renault je Váš, že jo? A stál jste s ním minulý pátek u Labe pod lomem na tý cyklistický stezce, že jo?“ řekl úředně policista a sundal si čepici. Při vzpomínce na páteční večer se mi poněkud zvýšil srdeční tep. Snažil jsem se nedát nic najevo a připustil jsem, že policistovy informace jsou přesné. Jak jinak. „Tak tady máte předvolání na Okresní úřad vyšetřování. Kapitán Lorenc by s Vámi rád mluvil,“ řekl nadstrážmistr a předal mi obálku s doručenkou.
Úřad vyšetřování sídlil v nově zrekonstruované budově. Sedl jsem si v malé místnosti na židli a čekal, až si pro mě kapitán Lorenc přijde. Opět jsem se ponořil do svých úvah. Kdo a proč? „Tak co dělají ryby?“ ozvalo se vedle mě. Do místnosti vstoupila mladá žena a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kam ji zařadit. Pak se mi v hlavě vynořil obraz soudní síně a věta: „Manželství Evy a Petra Novotných se rozvádí…“ Paní předsedkyně. Bez taláru vypadala ještě přitažlivěji. „Na ryby teď nemám nějak náladu. A co přivádí Vás do těchto končin,“ zeptal jsem se. „Pracuje tady můj bývalý manžel a já se s ním potřebuji jen na něčem dohodnout,“ vysvětlila paní předsedkyně. „A co Vy tady? Snad jste něco neprovedl?“ zeptala se s úsměvem. „To právě nevím. Byl jsem v pátek na rybách a nechal jsem auto stát na cyklistické stezce. Čeká mě za to asi trest smrti.“ Bylo to trochu cynické, ale ne daleko od pravdy.

Kapitán Lorenc byl nápadně vysoký asi čtyřicetiletý muž s modrýma očima a kamennou tváří. Vyzval mne, abych se posadil, a pak mi položil stejné otázky jako nadstrážmistr. Souhlasně jsem přikývl a čekal, co bude dál. Kapitán se trochu usmál a pak řekl: „Celkem o nic nejde, pane Novotný. Zadrželi jsme dva mladíky, kteří někde našli starou armádní pistoli, se kterou pak stříleli minulý pátek na břehu řeky po zajících. Člen rybářské stráže pan Jirák nám sdělil, že Vás na tom místě viděl a že Vám pomáhal balit rybářské věci. Prý Vám nebylo nějak dobře…? Tak se Vás chci zeptat, jestli jste náhodou něco neslyšel nebo jestli Vám ti kluci také něco neprovedli?“
Pocítil jsem nepopsatelnou úlevu. Úzkost a napětí minulého týdne ze mne vyprchaly během několika vteřin. Nikdo mě nechce zabít. Byla to náhoda. Sice blbá, ale náhoda. Adam už nebude nikdy mým přítelem, Eva už nebude mojí ženou, ale nikdo z nich není potenciální vrah a já nejsem potenciální oběť. Odpověděl jsem, že se mi na břehu nic nestalo, nikdo mi nic neudělal a nic jsem neslyšel. Kapitán si mě pozorně prohlížel. Příliš mi nevěřil. Já jsem nicméně trval na svém, podepsal jsem protokol a odešel. Na chodbě jsem potkal znovu paní předsedkyni. „Teda, vy jste nějak ožil. Copak se stalo?“ zjišťovala příčinu změny mého životního postoje. Usmál jsem se na ni a řekl: „Trest byl zrušen, ryby začaly brát, svět je báječný. Mohu Vás pozvat někam na oběd?“ „Na obědě jsem už byla. Ale kdybyste jel odpoledne někam na ryby a chtěl mě vzít s sebou, jela bych ráda.“ Večer jsme byli společně s Kateřinou poprvé u vody. Snažil jsem se ze všech sil, ale tehdy jsem nechytil ani šupinu. V životě všechno nekončí jako v pohádkách…