Sumci ze zátoky aneb Karlgrupe

11.5.2012 - Martin Mikoláš

Sumci byli, jsou a budou fenoménem, který máloco překoná – vždyť lov největší evropské sladkovodní ryby spustil v posledních letech hotové davové šílenství. Rybáři posedlí lovem sumce ochotně kupují cokoliv, co má v názvu magické slovo siluro – i když se mnohdy jedná o naprosté nesmysly. Firmy se předhánějí v nabídce potřeb na sumcařinu a zařazují do svých katalogů speciální sumcové edice nebo vydávají kvůli obsáhlosti rovnou samostatné katalogy na sumcařinu. Tohle poblouznění se nevyhnulo ani firmám na hony vzdáleným oboru obecné rybařiny, a tak dnes nenajdete firmu, která by skalního příznivce nedokázala vybavit vším od prutu po tričko se sumcem (ponožky nebo spodky jsem sice neviděl, ale třeba jsem něco přehlédl).

Pravdou je, že mimo vyhlášených lokalit, jako je Ebro a Pád, se už dnes trofejní úlovky objevují napříč celou Evropou – giganty atakující 100kg hranici hlásí Německo, Francie, Polsko i rybářsky poněkud méně atraktivní destinace, jako je Řecko a Turecko. Počty ryb s váhou přes hranici 100 kg jdou v Itálii i Španělsku do desítek kusů ročně a to věřím, že se veřejnost nedozví úplně o všem. Pro některé rybáře zkrátka není vidina mediální ikony nijak lákavá a peripetie s oficiálním uznáním velikosti a váhy zkrátka nehodlají podstupovat. Před pár dny se na Ebru chytil sumec albín dlouhý 262 cm a další ryba kolem 270 cm – toto jsou informace od lidí, kteří prostě nemají potřebu lhát a přehánět, a jejich míry lze brát za relevantní. I když osobně jsem tyto ryby neviděl, měl jsem možnost zhlédnout video a fotky pořízené z lodi při letním trollingu a podle střízlivých odhadů se jednalo o rybu kolem 280 cm. Dotyčný člověk ji prostě sám s desetiletým synem nedokázal vytáhnout do lodi, a tak vše skončilo jen u odhadů a opravdu mimořádných fotek. S ohledem na to, co jsem napsal výše, ale i díky tomu, že většina těchto gigantů neskončí v udírně, ale zpět ve vodě, lze předpokládat, že hranice 150 kg a možná i tří metrů není nejen nereálná, ale je dokonce možné, že na ni nebudeme čekat nijak zvlášť dlouho. Vždyť je to jen pár let, kdy 100 kg byla nedostižná meta, a dnes se přitom jedná téměř o rutinu. Jak dlouhý tento boom ještě bude, nikdo z nás netuší, ale pár let se ještě já osobně lovu této ryby hodlám věnovat. Vždyť nevyřízených účtů mám nejen v Itálii, ale i tady doma ve Španělsku, opravdu mnoho.

Je mnoho technik a možností jak sumce lovit a já tyto řádky ani nechtěl psát jako návod k lovu sumce. Myšlenka na tento článek vznikla po zcela mimořádném týdnu, kterých ani zde ve Španělsku opravdu nebývá mnoho. Vše se stalo zcela náhodou, jelikož duben není pro lov sumců tady ve Španělsku nijak mimořádný měsíc. Většina rybářů se teď věnuje lovu candátů a sumec je vnímán jako jakýsi doplněk při týdenním vláčení. Sumci se v dubnu pochopitelně chytají, a to i včetně trofejních kusů, ovšem s letními měsíci to srovnávat nelze. Také ústřední hrdinové tohoto příběhu přijeli původně na candáty – ostatně, na šest lidí měli jen čtyři sumcové pruty. To, že ze Španělska nakonec odjížděli se zcela ojedinělými zážitky, byla opravdu souhra několika náhod. Začátek odstartovala skupina z Brna a okolí, která také přijela vláčet. Jejich cílem byli sice hlavně okouni na horní přehradě, ale nakonec vláčeli nahoře, dole, ale zkoušeli i sumce na candátí hlavu. Chytali na hlavu jednoduše vyhozenou z lodě při vláčení v mělčinách, což byla technika, která začátkem března vcelku slušně fungovala, a i když výsledky nebyly nijak oslnivé, pár ryb přes dva metry tato technika přinesla. Tahoun skupiny Ondra (naprostý šílenec schopný být na rybách 20 hodin denně) zcela náhodou chytil hned druhý den (pokud se nepletu) sumce lehce přes 2 m na hlavu navázanou na tvrdém vláčecím prutu. Líčení jeho zážitku ze zdolávání a také vidina ryby výrazně převyšující možnosti jeho vláčecího prutu měly za následek půjčení dvou sumčáků – co kdyby. Po dobu celého pobytu se pak již žádné kdyby nekonalo (tedy konalo, jen mu chyběla ta závěrečná fáze – kluci sumce buď nesekli, nebo jim po chvíli zdolávání spadl). Při jednom výjezdu na horní přehradu kluky překvapila kontrola policie a Ondra s hrůzou zjistil, že občanka, na kterou do země přijel, zůstala pravděpodobně na vídeňském letišti. Zpočátku se to jevilo jako veliký problém, ale nakonec to vyřešil jediný telefonát na český konzulát v Barceloně. Ochotný úředník nám sdělil, že vystavení náhradního dokladu je maličkostí, jediným zádrhelem byla osobní návštěva konzulátu, ze které se kluci vrátili v odpoledních hodinách. Po třetí hodině tak vyrazili opět na vodu dráždit candáty a sumce. Kolem šesté mi kolega a zároveň náš rybářský průvodce Milan oznámil, že jede chvíli házet a že se podívá se na kluky, jak na tom která loď je. Já, hlavu zabořenou do klávesnice, protože jsem zpracovával fotky z minulého týdne, jen hlesl: „Jo, jeď, ale po deváté ať jsi tady, kdyby někdo něco!“ Bylo pondělí a kluci odjížděli ve středu. V sobotu přijela zmíněná skupinka ze severních Čech a tak jako všichni ostatní se věnovala lovu candátů. Kolem sedmé se na baru objevil viditelně rozladěný Ondra a hlásil, že měl během hodiny na prutu tři sumce, bohužel všechny na relativně jemném vláčecím náčiní, takže ryby tento nerovný boj bez problémů vyhrály. Ondra však musel vyzvednout kolegy lovící na horní přehradě, a tak, ač nerad, musel ze slibného místa odjet. Na něm ho vystřídal Milan, který taktéž po deseti minutách zaťal, „bohužel“ opět na jemný vláčák, sumce na wobbler, takže výsledek byl totožný.

Ondra a spol. mění plány na poslední den a hodlají se od brzkých ranních hodin věnovat cílenému lovu sumců na nově objeveném místě. Mezitím zjistili, co sumce přilákalo do takto neobvyklého a veskrze ničím zajímavého místa – plotice ve tření jsou vidět prakticky všude, ale v zátoce u čerpačky se prostě třou ty velké. Proč, to sice nikdo z nás netuší, ale jsou věci mezi nebem a zemí… A plotice si to tu prostě rozbalili a sumci to rychle zjistili. Kluci parkují v bezprostřední vzdálenosti od rákosí a naplavených nečistot, vyhazují sumcové pruty s candátí hlavou a do toho obhazují rákosí velkými nástrahami. Očekávané šílenství se ale nekoná a za celý den jsou na prutě jen dva, kteří opět svůj boj vyhrávají. Nastražené hlavy z candátů na bytelných sumčácích mlčí, a tak poslední den Brňáků končí několika náhodně vyndanými candátky. Co se odehraje v následujících dnech, je tak již v režii jiné skupiny a kluci se to, k čemu nevědomky napomohli, dozví až z těchto řádků. Je středa ráno, kluci balí a Lucka je odváží na letiště. Já s kolegy doplňujeme benzín, uklízíme zbytky od snídaně, a když i poslední lidé vyrazí na vodu, přemýšlíme co dál. Je kolem dvanácté a plán je jasný – zajedu k čerpačce nachytat pár plotic a večer pojedeme někam s Valerijem a ostatními zkusit bójky. Kotvím kousek od místa, kde včera celý den kluci házeli. Plotice se ukazují všude kolem, jejich dovádění je mnohdy tak intenzivní, že občas některá doslova vyleze z vody až na břeh. Do toho se ale opravdu výjimečně sem tam objeví velký vír. V jednom okamžiku vidím ocas sumce kolem 150 cm, ale de facto se mimo řádících plotic nic zásadního neděje. Beru do ruky bič, nastavuji od oka hloubku kolem metru a půl, na háček píchám jednoho bílého červa a jednu kuklu (to mají plotice rády) a splávek posílám těsně vedle naplavených nečistot – kdo si myslí, že přichází záběr za záběrem, ten se opravdu mýlí. Více než půl hodiny tupě zírám na splávek a jen měním místo a hloubku. Místo očekávaných plotic „přes třicet čísel“ chytám několik dorostenců vhodných s bídou na candáta. Těm velkým se zkrátka nechce, asi mají na práci něco jiného. Téměř po hodince vytahuji v krátkém sledu za sebou dvě plotice té správné velikosti – 25+. Víceméně ze srandy jsem si s sebou vzal jeden sumčák s kačenou a hotovou montáží, po kterém neustále pokukuji. Plotice jsou jen dvě, a tak pokud mám mít večer klukům co napíchnout, nesmím s nimi plýtvat. Když mám třetí, je jasno. A i když montáž na prutu příliš neodpovídá rozměrům ulovené ryby a 30centimetrová ploťka okovaná jednohákem 8/0 a dvěma stříbrnými Ownery velikosti 3/0 vypadá poněkud komicky, příliš nad tím neuvažuji a decentním švihem ji posílám 15 metrů daleko. Multiplikátor není na nahazování příliš vhodný, ale kus to letí a tam někde se ostatně před chvílí sumec ukázal. Téměř úplné bezvětří a nulový proud drží splávek se statečně pracující ploticí uprostřed zátoky. To, že dělám vše špatně, v tu chvíli vůbec netuším. Jsem rád, že se káča drží na volné vodě a já nemusím nástražku trápit zbytečným přehazováním. Plotice občas zabere, vytáhne z volného multíku metr šňůry, ale jinak se nic neděje. Občas zabere ploťka, a tak se nádržka v lodi úspěšně plní předpisovými rybami. Je půl třetí, začíná lehce pofukovat a káča se nebezpečně blíží k naplaveným nečistotám. No co, říkám si, nechám to tam, a pokud to někde uvízne, vyndám to, jak pojedu domů. Stejně do řízkovnice v lodi nedám víc ryb než 15, ať se mi tam zbytečně nepomlátí. Netrvá to snad ani minutu a káča se opírá o samý okraj nečistot u rákosí ani ne tři metry od břehu. Jedním okem kontroluji káču, druhým splávek s červíky. Plotice berou zrovna na té správné straně, a tak rozjíždějící se káču, která po vteřině mizí neuvěřitelnou rychlostí pod hladinou, vidím skutečně naživo. Dávám mu 3–4 metry a sekám. Sumík kolem 90 „čísel“ je v okamžiku u lodi. Kombinačkami ho setřepávám, visí za trojhák poctivě v koutku, a tak není nutné s rybou zbytečně manipulovat.

No nic, dáme to tam ještě jednou – další plóťa letí do vody. Prakticky do stejného místa, tentokrát už rovnou těsně vedle nečistot. Pro jistotu zapínám cvrk na multíku, ale prutu nevěnuji žádnou pozornost – přeci jen neočekávám záběr na stejném místě v nějakém super rychlém sledu. Opak je ale pravdou – zatímco tahám další plotici, vytrhne mě ze soustředění jekot navijáku. Odhazuji bič i plotici a sekám. Reakce nebyla nejrychlejší, nicméně zásek sedí a ryba je o poznání větší. Sestava je však prvotřídní, a tak i tuto rybu po několika minutách u lodi odháčkovávám. Tipuji mu 170–190 cm. Ještě chvíli ale hodlám chytat – kdo by taky v takovou chvíli odjel –, tak co s ním. Jelikož třetí záběr ze stejného místa považuji za nereálný, letí montáž na druhou stranu. I když fouká na druhou stranu, splávek se předpisově zachytává za stéblo rákosu trčící do jezera asi tři metry od břehu. Plotice už nechytám, mám jich 12 a to na večer stačí. (Ó, jak strašně se mýlím…) Zapaluji si cigáro (měl bych s tím seknout, slíbil jsem to ženě) a zírám na káču. Je to jak z komiksu – jeden okamžik tam je, a když ji v oblaku cigaretového kouře ztratím z dohledu, tak tam prostě není! Ještě než zavrčí brzda, letí cigáro na zem a rychlými pohyby tahám z multíku tři metry šňůry (co kdyby mu odpor vadil…). Zásek, a tohle je jiná liga. I tu stoosmdesátku jsem de facto držel na místě a čekal jen, až se vyřádí u lodi. Tahle ryba však zdolává mě, a ne já ji. Mám pocit, že to nezvládá ani prut, ani naviják a šňůra, a už vůbec to nezvládám já. Sumec i přes dorvanou brzdu vymotává desítky metrů šňůry z multíku a nepomáhá ani pokus o brždění cívky rukou – nechci přijít o prsty. Tah je pomalý, plynulý, ale nekompromisní. Asi sto metrů od lodi trčí z vody strom a ryba míří nezadržitelně k němu. Po několika minutách obtáčí vzrostlý kmen a šňůru řeže o všudypřítomné mušle. Je dobojováno. Další montáž nemám, a tak balím prut, roztřesenýma rukama zapaluji další cigaretu a jedu si pro káču, která plave na hladině. Do kempu to mám rychlou lodí sotva dvě minuty. Alarmuji kluky, kterým po dobrém pivku líčím zážitky z ulynulých dvou hodin. Kluci nevěřícně hltají každé mé slovo. Bereme pruty, jejich i moje. Jede se mnou polovina party – dva Petrové a Tomáš, se mnou tedy čtyři lidé –s sebou máme osm prutů. Někdy po páté hodině přijíždím zpět na místo, kluky kotvím uprostřed zátoky a vyvážím pruty. Montáže pokládám striktně těsně před nečistoty. Jednu montáž se mi nedaří trefit ideálně a káča plave ve vzdálenosti čtyř metrů od rákosí. Teď asi čekáte, že jsme začali tahat rybu za rybou… Bohužel, realita byla jak ze zlého snu – zvláště Petr mladší má z tohoto večera trauma a dostal za to nepublikovatelnou přezdívku. Po pravdě, po vyvežení pátého prutu začaly záběry chodit zhruba v patnáctiminutových (ale i kratších) intervalech a já jen jezdil, zavážel a do toho ještě chytal další nástražky. Výsledek byl přes mé neustálé ječení a buzerování žalostný – z minimálně 15 záběrů během dvou až tří hodin byli venku jen tři sumci, a ještě v konzumní velikosti 110–150 cm. Důvod byl prostý –kluci bez velkých zkušeností prostě nezkrotili adrenalin a při pohledu na káču mizející pod vodou sekali příliš brzo. Prakticky jediný prut bez záběru byl ten, který byl čtyři metry od rákosí. V tu chvíli mi to došlo – startuji motor a trhačku jedinou velkou smyčkou zkracuji na méně než polovinu. Sumci trčí těsně před rákosím a bez výrazného pohybu polykají velké plotice, čím blíž, tím líp. Dál od rákosí nebo naplavenin je to zkrátka zbytečné. V devět večer padla tma a vše se obrátilo v neprospěch ryb – kluci neviděli na splávky, a tak sekali se zpožděním, až když prut padal z lodě do vody, a výsledkem bylo pět ryb ze šesti záběrů. Po desáté balíme a jedeme do kempu na pivo. I když největší ryba má kolem 160 cm, zážitky jsou obrovské a zbytek skupiny – Valerij, Jirka a pro změnu třetí Petr – hltají u vychlazeného pivka každé slovo. Krotím nadšení a se slovy, že žádný den se nemusí opakovat a zítra nemusíme chytit ani rybu, jdeme spát. Plán na další den je jasný – ráno vyrazíme ve složení Valerij, Jirka a moje maličkost na nástražky, a pokud se bude dařit, máme dovoleno si nahodit prut na sumce.

Vpravo plavačkový prut, pivo a sumec na prutě. A tak to bylo každých dvacet minut, jen ta piva brzo došla…

Po příjezdu do zátoky kotvím na včerejším místě a Vali s Jirkou asi dvacet metrů nade mnou. Máme limit čtyři ryby v boxu, pátá může na háček. Díky zkušenostem ze závodní plavané lovím náš stanovený limit výrazně dřív než loď kolegů. Pátá plotice s piercingem v podání jednoho jednoháku a dvou trojháků letí přesně na včerejší „double platz“. Vzal jsem si prut se smekáčem, takže nához je jednodušší a přesnější. Záběr přichází maximálně do deseti minut, ovšem s ohledem na to, že právě zdolávám plotici a má reakce je víc než opožděná, ryba z kategorie 2+ padá po pár vteřinách. Neskládám zbraně a bodám na háčky další kus. Hážu opět vlevo, jelikož pravou stranu ani ne deset metrů od mé lodě obsadila Valiho kačena. Valerij po ulovení pátého kusu na nic nečekal a bez náhozu pustil kačenu po větru asi osm metrů pod loď. Záběr mu přichází prakticky okamžitě a Vali po deseti minutách zdolává podle svých slov rybu asi kolem 180 cm. Jelikož by se s ní rád vyfotil, váže ji na lano k lodi a probíhá střídání stráží. Montáž s čerstvě ulovenou ploticí nahazuje pro změnu Jirka. Můj prut stávkuje, ale je mi to po včerejšku tak nějak jedno. Plotice začaly brát, proto zírám jenom na bič a ničemu jinému nevěnuji pozornost. Z letargie mě vytrhává řev na vedlejší lodi. Jirka zapřený o bok zdolává rybu z kategorie úžasných (to ale ještě nevíme). Kupodivu boj netrvá výrazně dlouho, maximálně deset minut, a ryba je u lodi. Po několika otočkách vráží Vali obě ruce rybě do tlamy, se zvednutím do lodi ale musí pomoct Jirka – tohle zkrátka není „jednochlapová“ ryba. Už jak táhnou tělo přes bok a vidím ten ocas, je jasné, že tahle ryba je opravdu slušná. Kluci řvou nadšením. Na otázku, co teď, odpovím otázkou – kolik máte plotic? Sedm, zní odpověď. Já jedenáct, hlásím, tak na to kašlem a jedem zpátky, jinak se ti tam ty dvě obludy ještě zamotají… Vytahuji kotvu a jedu ke klukům. Strašný monstrum, hlásím při pohledu na rybu. Pak ale příchází zklamání – Valiho ryba za necelou půlhodinu přebrousila speciální lano z Valiho obchodu a po přitažení k boku vyplivuje zbytek špagátu a mizí zpátky na dně zátoky. Zklamání je velké, ale zážitky jsou v hlavě a to je asi to nejdůležitější. Po příjezdu do přístavu opět obdivuji mohutné tělo sumce a se slovy, tuhle rybu si změřím, beru metr. Ten ukazuje poctivých 240 cm. Na této hodnotě posléze zůstaneme, i když sumec měl reálně o 2–3 cm víc. Příchází oslavné doutníky, panáky a spousta piv. Jsou sotva tři hodiny odpoledne a plány na večer jsou velké.

Tentokrát vyjíždíme všichni totálně nadržení během hodiny. Není co chystat, máme ryby, pruty, cigára i alkohol. Dvě lodě kotvíme vedle sebe, prakticky na stejném místě ve středu zátoky. Jirkovi oznamuji, že jelikož má už odchytáno, bude se mnou zavážet a chytat plotice. Po tom, jaké odpoledne prožil a jakou megarybu chytil, vlastně ani neprotestuje. Žádný den se ale neopakuje, ani ten včerejší. Na první záběr čekáme víc než dvě hodiny. Seká ho Petr ml. – mrší už čtvrtý záběr v řadě z jednoho místa, načež dostává na tohle místo zákaz a mně jsou přiděleny jiné pruty. Další záběr přichází opět po více než hodině a Vali po neskutečném souboji z nejvzdálenější bójky zdolává neuvěřitelnou rybu – pouhých 213 cm, ale více než 80 kg. Sumce tentokrát uvazuje na pořádné lano. Očekávané šílenství, ale stále nic… Jedna malá ryba za světla ještě padá, jinak hlásím do kempu vysílačkou po španělsku „zero“ (tedy nula). Vlastně skoro nepřeháním, čekali jsme to lepší. Vysazuji Jirku na lodi a před osmou odjíždím. Šílenství nastalo až po mém odjezdu: šest vyvezených prutů, pět ryb venku a další monstrum, které u lodi nekompromisně láme prut. Dokonce i Péťa si vytahuje rybu, a tak je vše OK. V deset ráno jdeme fotit a Vali hlásí: „Ten můj je tak jak ten včerejší.“ Při pohledu na Valiho žlutou příšeru si uvědomuji, že ryba, která mu včera v poledne zdrhla, byla opět kolem 220 cm. Druhý den ráno mě kluci překvapují – jedem na candáty, nechceme si kazit dojem z posledních dnů, hlásí všichni jednotně. Výsledkem dvou dnů je více než 20 ulovených ryb od 110 cm do 240 cm a hromada promarněných záběrů – to vše na ploše sotva 500 metrů čtverečních. Co dodat na závěr? Snad jen vysvětlení, proč se článek jmenuje „Karlgrupe“. Kluci si z Čech přivezli talisman – karase Karla. Karas každé ráno absolvoval očistnou lázeň v Ebru, měl svůj vlastní barel (50 l), kde trávil noc, a každý den vyrážel s kluky v řízkovnici na lodi na ryby. S sebou ho měli i oba dny na sumcích a bez ohledu na naše poznámky, že by mu piercing v podobě trojháků neskutečně slušel, odjel Kája v sobotu s kluky napříč Evropou zpátky do Čech.

À propos – v sobotu odpoledne po odjezdu kluků jsme s kolegou Milanem opět obsadili zátoku a po pěti ulovených rybách maximálně 221 cm jsme vysílení jeli zpět. A to jsme ještě stačili ulovit 29 plotic (tedy vlastně 36, sedm jsme použili).

Přeji všem spoustu podobně nádherných zážitků nejen na Ebru!