Najdi si svou cestu

23.3.2012 - Martin-H

Cílený lov kaprů, neboli kaprařina, je v rybařině fenoménem poslední doby. U nás se velice rozrostl a každý den jde nebo spíše doslova letí kupředu. Ze všech stran přilétají stále nové a nové věci, jak vyzrát na vysněné kapry, ale o co při tom všem vlastně jde? Ví to vůbec někdo? Honba za největší rybou? Honba za tituly, slávou, popularitou? Sebeuspokojení? Kdo ví?

Málokdo si to uvědomuje, ale jde hlavně o vztah k přírodě, souboj mezi rybářem a rybou, ale taky o klid a odpočinek. Kaprařina, tedy lov kapra, má mnoho podob, ať už je to lov „trofejních“ ryb, kdy jsme ochotni sedět u vody třeba týden a čekáme jen na ten jediný záběr, který nám dodá pocit zadostiučinění a uspokojení. Nebo to může být závodní lov, při kterém jde hlavně o nachytání co největšího počtu ryb nad určitou váhovou hranicí. Popřípadě je to objevování nových revírů, na kterých jsme pak rádi, pokud se nám povede vytáhnout i menší rybu. V tomto článku se pokusím nastínit, o co při těchto věcech vlastně jde. Pokusím se popsat nějaké základní principy a nakonec jsem si připravil krátký rozhovor.

Chtěl bych začít úplně od začátku, chvilkami, kdy se o takzvanou kaprařinu vůbec začneme zajímat. Co to vlastně obnáší? Kam to ale směřuje? Vydržíme u toho? Zpravidla jde o momenty, kdy poprvé uslyšíme o magických kuličkách zvaných boilie, nebo se dozvíme, jak támhle dědoušek vytáhl velkého kapra kolem 70 cm. Proč on ano a my ne? Jak to udělat, abychom taky chytili tak velkou rybu? Možná se tomu někdo zasměje, ale pro většinu rybářů u nás není trofejní kus kapr s mírami 20 kg a 110 cm, ale „trofeje“ začínají na 60 cm. Vidím to třeba na svém otci, který se i ve svém pokročilejším věku pomalu prokousává všemi novinkami a od vařeného bramboru přechází občas k těm našim magickým kuličkám. A taky sám vidí, že přece jen je to jiné a že mu ten lov může dát něco víc než jen toho vánočního kapříka. Nejde o to sednout si na „kaprodrom“ a vytáhnout x ryb nad x kg, ale o to překonávat svoje maxima. A hlavně odcházet od vody s pocitem, že nám ten čas strávený u vody něco dal. Nemusím mít výbavu za desítky nebo stovky tisíc, ale měl bych mít hlavně pocit radosti, že u vody nesedím nadarmo, že od těch chvil něco dostávám, aby si každý našel to své pravé uspokojení. Drobné radosti, jako pěkná příroda, ptáci, klid…, dokážou kolikrát předčít i hodnotný úlovek.

Prodloužení vlasu k vyselektování ryby.

Kratochvíle, ke které se každý dostane velice rychle, je cílený lov trofejních kaprů, při kterém se snažíme různými způsoby eliminovat záběry od malých nebo jiných nežádoucích ryb. Ať chceme nebo ne, spadneme do této „drogové závislosti“, ani sami nevíme jak. Snad to je přirozený vývoj událostí kolem tohoto sportu, kdo ví. Každý rybář se většinou snaží chytit co největší rybu, ale když propadneme lovu trofejních kaprů, podřizujeme všechno tomu, abychom chytili právě a jenom tu největší. I za cenu toho, že na danou sestavu prakticky nic jiného nechytíme. V tom případě své montáži musíme maximálně důvěřovat, musíme být ochotní nechat ji ve vodě i více než 20 hodin.

Vyselektování ryby můžeme docílit několika způsoby:

1/ Velikost nástrahy, například jedna, nebo dokonce dvě 30mm vysušené kuličky
2/ Střídmé nebo vůbec žádné krmení, stačí jen nástrahu položit kaprovi do cesty (jak prosté…)
3/ Změna lovného místa, stačí jen o pár metrů
4/ Větší velikost háčku
5/ Větší vzdálenosti kuličky od háčku (třeba 5 cm a víc)

Fenoménem poslední doby jsou takzvané „krátkodobé vycházky“. Ve stručnosti to znamená za každou cenu udělat záběr a mít nějakou pěknou rybu už během pár hodin. V dnešní uspěchané době spousta lidí nemá čas vysedávat celé dny, víkendy, nebo dokonce týdny u vody a čekat na vysněnou rybu. Na delší výpravy se dostanou jen několikrát do roka. Proto se snažíme využít jakoukoli chvilku pro smáčení kuliček ve vodě, a tak se dostaneme k takovým „rychlovkám“. Na takovéto vycházky si vybíráme revíry, které velmi dobře známe. Jako nástrahu a návnadu si bereme něco atraktivního, čerstvého, abychom rybu co nejdříve zaujali. Používáme různé atraktory, boostery, obalovačky a jiné způsoby, jak své nástrahy „vytunit“. Výsledek může být různý, ale když se nám to povede, dokážeme to zopakovat? Dokážeme to zopakovat na jiné vodě se stejným úspěchem?

Velmi atraktivní a IN zábavou jsou závody. Co si budeme nalhávat, roztrhl se s nimi pytel. Asi proto, že každý rybář občas zatouží vyzkoušet si, jak je dobrý, jaké má štěstí a jestli dokáže to jeho krmení uspět v takové či onaké konkurenci. Hraje tady klíčovou roli úspěch návnady, místo, umění bojovníka, nebo jen štěstí? Asi jsem neobjevil Ameriku, když použiju otřepanou frázi „Dobrý závodník dokáže z průměrného místa udělat skvělý výsledek.“ Závody jsou různé, některé kratší, jiné delší, tam se chytá na žížaly, jinde zase na boilie. Všude ale bohužel platí, že většina úspěchů záleží na vylosovaném místě. Další proměnné v rovnici úspěchu jsou počasí, rybář, parťák, výbava, návnada, nástraha. Ať už jsou jednotlivé proměnné jakýchkoli hodnot, nemyslíte, že i to 1 % úspěchu za lépe zvolené krmení vám nepomůže k lepšímu umístění?

To, co já miluji, a na druhou stranu asi nesnáším, je objevování nových vod a odkrývání jejich tajemství. Beru to jako osobní výzvu, když mi někdo řekne „Tam nejezdi, je to těžká voda, ztráta času“ nebo „Tam je to o držku, porybní ti vezmou papíry, ještě nebudeš mít vybaleno“, případně „Nikam nejezdi, vůbec to tam nebere“. Miluju ty pocity, je to, jako by můj mozek slyšel přesný opak. Taky se přiznám, že to občas nedopadlo dobře. O notičky jsem sice nikde nepřišel, ale když jsem zažil tři kontroly RS během jediného dne, které se zaměřovaly jen na cizí lidi, příjemný pocit jsem z toho neměl. Ačkoli pokud to nepůsobí jako šikana, nevidím na tom nic zlého, proto nemůžu říct ani půl slova. Jednou se mi ale povedlo vyrazit na malý, několikahektarový rybníček, pár dní bez záběru ve mně vzbudilo motivaci a z větších vzdáleností jsem stáhl své montáže prakticky pod nohy. Po dvou večerech se asi padesát metrů ode mne usídlili takoví velcí holohlaví rybáři. Roztáhli nad sebou velkou plachtu, jelikož mrholilo. Nejdřív naskákali do vody, proplavali celý revír, jako kdyby si obhlíželi teritorium, pak naházeli své montáže a krmení do všech stran, pěkně systematicky do vějíře. V tu chvíli jsem začínal být kapku nervózní, protože v tom mém malém rožku jsem díky tomu vlastně neměl místo ani na pruty. Večer se pěkně posilnili a opět naskákali do vody. Ráno jsem s tichou dušičkou a věcmi, které jsem nanosil natřikrát, proklouzl kolem spících andílků hbitě a srdnatě do auta a pelášil domů. Žena ode mne slyšela mou oblíbenou větu „Že jsem tam vůbec lozil…“ Jó, při těchto dobrodružstvích nebývá nouze o zábavu. O některých zážitcích snad raději někdy příště. Při objevování nových vod se snažíme držet nějakého instinktu a citu pro danou situaci, revír, kapra a uplatňujeme zde své těžce nabyté zkušenosti. Bohužel mnohdy i to je málo. Nesmíme se nechat odradit počátečním neúspěchem. Třeba to vyjde příště, a nebo přespříště…

Každý nějak začíná…

V poslední části svého článku bych se rád věnoval věci, která mne zaujala v naší malé organizaci. Vím, že to není žádná novinka a že nejde konkrétně o lov ryb, ale vlastně to s ním přímo souvisí. Na spoustě našich vod máme takzvanou horní míru kapra „K70“, ale velké množství z vod s tímto komfortem je úplně bez této sportovní ryby. Většinou v důsledku obrovského tlaku rybářů nemá ryba šanci do takovýchto rozměrů dorůst. Před pár lety, když jsem seděl na schůzi MO, uchvátila mě čísla představující, co se vysadilo a co se odneslo. Logicky, když jsem si to spočítal, jsou dané revíry vlastně vyplundrované. Pár měsíců po zarybnění tam skoro nemá smysl rybařit, teda pokud si chci sáhnout na rybu. Proto se mi zalíbila myšlenka v té době hospodáře, nyní předsedy, vychovat si nějakou trofejní rybu. Co řekl, to také provedl a v říjnu 2011 do jednoho z dvou původně plánovaných revírů vysadila organizace několik kusů kapra kolem 70 cm. Vzhledem k tomu, že ve vedení naší organizace je převážná většina pstruhařů a vláčkařů, byl tento čin o to zajímavější a daleko více na mne udělal dojem. Když vím, že někteří lidé by si kvůli těmto rybám koupili větší pánve, o to raději jsem se pana Mgr. Vladimíra Pavloska zeptal na pár otázek. Vynechám úvodní formality a přejdu rovnou k zajímavějším otázkám.

MH: Z jakého důvodu jste vůbec přistoupili k zavedení horní míry a nasazení generačních ryb do vašich revírů?

VP: Zavedením horní míry kapra na 70 cm jsme vyhověli přání sportovních rybářů na zatraktivnění lovu ryb na našich revírech. Pochopitelně po tomto kroku následoval další, a to vysazení ryb této velikosti.

MH: S jakým ohlasem jste se setkali u rybářů vaší MO?

VP: Mohu konstatovat, že vesměs s kladným.

MH: Jsou tyhle revíry veřejně přístupné, nebo jsou vyčleněny jen pro členy místní organizace?

VP: Jeden z nich je revírem s omezenou docházkou pro nečleny naší MO, ti zde mohou chytat ryby dvakrát v jednom týdnu. Další jsou bez omezení.

MH: Vím, že před dvěma lety se volili noví členové výboru. Jednalo se o této myšlence už za starého vedení, nebo je to čistě plod obměny lidí ve funkcích?

VP: Toto ustanovení bylo zavedeno již od roku 2007 a bylo projednáno ještě minulým výborem.

MH: Plánujete do budoucna nějakou novou generaci této ryby jako reakci na nějaký úbytek? Co si budeme nalhávat, bohužel, krade se všude.

VP: Průběžně každoročně budeme několik takto velkých ryb dosazovat.

MH: Jak dlouho trvá takovou rybu „vypiplat“? Mohl byste popsat cestu takové ryby od jikry až do sportovního revíru?

VP: Kapr této velikosti je u nás minimálně pětiletá, spíše ještě starší ryba. Záleží na klimatických podmínkách v tom kterém roce. Znamená to pro nás, že při podzimních výlovech vybíráme ryby s růstovými předpoklady a ty přes zimu komorujeme. V dalším roce je vysadíme spolu s běžnou dvouletou násadou do chovného rybníka s intenzivním přikrmováním obilovinami a celý cyklus opakujeme až do dosažení požadované velikosti.

Někomu možná toto počínání přijde jako ztráta času, někdo si asi řekne, nač je ryba, kterou nemůžu zdlábnout, ale já věřím, že cokoli je lepší než nic. Určitě by bylo lepší, kdyby ryba měla možnost sama dorůst v přirozeném prostředí do rozměrů, které aspoň někoho donutí vrátit ji zpět do vody. Velice mne potěšil můj rozhovor se starším matadorem naší organizace, který mi řekl: „Nač si budu brát domů rybu, když mám v mrazáku druhou. Odnesu si jen to, co opravdu sním, a pokud mne ryba něčím zaujme, ať už velikostí, nebo vzhledem, raději ji pustím, než abych ji snědl.“ Co k tomu dodat? Snad jen: „Děkuji, Ferdo.“

Každý si v tomhle skvělém sportu najde to své, ale nesmíme zapomínat, co je to nejdůležitější: pohoda, klid, šplouchání vody a v neposlední řadě taky ti naši kluci šupinatí.

S heslem „Najdi si svou cestu“