Bobr náš „kamarád“

- GRUPA

Informace pro tento článek jsem nenačerpal dlouholetým studiem a článek není ani odrazem čistě mých osobních zkušeností. Nestrávil jsem spoustu času pozorováním bobrů, ale chtěl bych se s vámi podělit o to, co se mi o tomhle hlodavci podařilo zjistit z různých zdrojů informací, ať už z internetu, nebo z literatury aktuální i z minulého století. Protože hlavně na Moravě nenarazit u vody na bobra je tak trošku zázrak. Nechci zde jejich alarmující „nadstav“ obhajovat, ani odsuzovat. Chtěl bych ušetřit váš čas a dát to podstatné sem do jednoho článku.

Bobr žijící u nás je bobr evropský. Tento bobr má ještě kolegu, je jím bobr kanadský žijící v Americe. Ten má poněkud štíhlejší lebku a tmavší srst. S ním se u nás ale nesetkáme. Tak jako každý tvor má i bobr své místo v přírodě, jeho existence má nějaký důvod. Úděl bobra je stavět hráze, budovat tůně a kolem nich rozsáhlou spleť kanálků, aby měl lepší přístup k potravě. Bobr je výhradně býložravec, všechny ty příhody o tom, jak někomu okusuje nástražní rybky, jsou nesmysly. Na břeh se tenhle hlodavec zrovna dvakrát nežene, protože je zde velmi zranitelný. Nejaktivnější je ve vodě, a hlavně v noci. V Evropě sice žádné přirozené nepřátele nemá, ale v Kanadě si zase tak moc jistý být nemůže. Bobří díla mají chránit přírodu proti šíření lesních požárů. V tom je hlubší smysl jejich konání. V našich končinách je to ale spíše úsměvné.

Bobr je druhým největším hlodavcem naší planety. Větší už je pouze jihoamerická kapybara. V důsledku masivního lovu byl v určité době na našem území prakticky úplně vyhuben. Nejdéle se udržel v jižních Čechách, kde byli bobři dost dlouho chránění na Schwazenberském panství, a to až do 19. století. Podrobnosti o životě bobrů popisuje profesor Pinc ve výroční zprávě Gymnásia v Třeboni z roku 1887. Uvádí se, že poslední volně žijící jedinec byl zastřelen na Slovensku v oblasti žitného ostrova v roce 1858!! Důvodem jejich lovu byla nejen kůže, která má opravdu pozoruhodnou hustotu až 300 chlupů na jeden milimetr čtvereční, ale i maso. Bobr patřil u dvora k lahůdkám a každá země preferovala jiné části těla. Někde se jedl především tučný ocas, někde tlapy a u nás byl konzumován i kvůli masu. V některých starých písemných památkách se můžeme dočíst o bobrovině, což byl název bobřího masa (Klaret, 14. století). Zde se bobrovina uvádí jako obvyklá strava staročeské kuchyně. Ovšem nejen maso a kůže byly bobrovi osudnými. Využíval se i k lékařským účelům, a to zejména kvůli výměšku z řitní žlázy, které se říkávalo „bobří stroj“. Ve středověku se tomuto výměšku přisuzovala až zázračná léčivá moc. Dokonce někteří výrobci parfémů rádi sáhli po bobřím výměšku, pro ně se nazýval „castoreum“. Maso bylo bráno jako postní a pro postící se to byla jistě příjemná změna. Chápalo se to tak, že když bobr žije ve vodě, je také ryba, takže se tím neporušuje půst. Pochybuji, že by páni mniši moc dobře nevěděli, že jedí savce, ale to už by bylo zase jiné povídání. Lidé je však hubili i jako škůdce, protože způsobovali nemalé škody ať už na rybnících, či vodních tocích.

V 19. století se bobři chovali i uměle v takzvaných bobrovnách. Byly to obdélníkové domky obehnané asi 1,6 metru vysokou zdí, která byla až metr široká a zapuštěná hluboko do země, aby ji bobři nemohli podhrabat. Bobrům se zde prý dařilo dobře a docházelo i k jejich rozmnožování. Majitelé českých bobroven prodávali bobry hlavně do Vídně, kde s největší pravděpodobností končili na jídelních stolech.

Bobři žijí ve volné přírodě v párech s jednoročními až dvouletými mláďaty. Starší mláďata jsou pak vyhnána a musí se o sebe postarat sama. Musí zakládat novou kolonii v novém teritoriu. Dospělí jedinci mají až 30 kg a kolem jednoho metru délky včetně zploštělého ocasu. Ten slouží jako ploutev i kormidlo a velice výrazně pomáhá při plavání zadním nohám, které jsou mezi prsty vybaveny plovacími blánami. Doba života bobra se odhaduje až na 35 let. Samice rodí po 105 dnech březosti dvě až sedm mláďat, která váží zhruba kolem půl kilogramu. Bývá to koncem jara, nejpozději začátkem léta, někde se ale uvádí i začátek srpna. Bobr je aktivní po celý rok.

V našich končinách poráží bobr stromy hlavně kvůli potravě, aby se dostal k větvím, měkké kůře a lýku. Hráze staví jen ojediněle, oproti bobru kanadskému. Jednu takovou hráz postavili bobři v roce 1950 u Wartenburgu, protože bylo extrémní sucho. Hráz měřila 15 metrů a zvedla hladinu o 60 cm. Šířka hráze byla jeden metr. Tenhle pilný dřevorubec dokáže přehlodat i 70 cm tlustý topol. Náš bobr nepohrdne ani rákosím, oddenky leknínů a ani tím, co mu nabídne třeba přilehlé pole, ať už jde o řepu, brambory, nebo kukuřici. Pokud by došla zásoba listnatých stromů v okolí, porazí i strom jehličnatý.

Zajímavá jsou i bobří obydlí. Pelech si stele rákosím, trávou a dřevěnými štěpinami, bývá asi 80 cm široký a vysoký až 30 cm. Na řekách si vyhrabává celkem prostornou stavbu s několika východy. Většinou vedou všechny do vody. Na suchu dělá jen jakési „průduchy“ pro přívod vzduchu. Klesne-li hladina tak, že se východy ocitnou na souši, snaží se je ucpat. Co dělá, nastane-li opačná situace, jsem se nedočetl. Našel jsem jen zmínku o tom, že si dělá pelech výš. O utopení ale asi mít obavu nemusíme, protože mláďata nejen vidí do několika hodin po porodu, ale i plavou.

Bobr je opravdu velice zkušený stavitel. Na řece umí perfektně využít sílu proudu na tahání větších větví či celých stromů. To si uvědomuje i při jejich kácení. Určitě neporazí topol a pak ho nepotáhne proti proudu. Bobr také skvěle využívá větru. Myslet si, že pokácí strom hned naráz, je hloupost. Poráží i stromy, které nemá na svém jídelníčku jako zvlášť oblíbené, aby udělal prostor těm oblíbeným. Několik si jich nahlodá a zbytek už dokoná vítr, aby nemohlo dojít k tomu, že se na něj strom zřítí. Ve stojatých vodách využívá větru na přepravu větších kusů dřevin. Má to prostě dobře promyšlené. Nehlodá jen tak někde, kde ho napadne, a ani náhodně, ale velice důmyslně. Ve stojaté vodě si bobr staví zvláštní hrad z větví, které zvenčí obkládá bahnem a hlínou. Někdy je také přikrývá rákosím. I zde má vchod pod vodou. Tyto hrady mají až kolem tří metrů jak na šířku, tak i na výšku. Jsou to zároveň jakési spíže na zimu.

O návrat bobra do volné přírody se Evropa začala zajímat po druhé světové válce a také u nás byl bobr označen jako kriticky ohrožený druh a začal být chráněný. Paradoxem je ale skutečnost, že na našem území už žádný bobr nebyl. Podobně je to s vlkem atd. Tato ochrana platí i dnes a to už bobr určitě není na pokraji vyhynutí ani náhodou. O tom, co všechno napáchal jen v Lednicko-Valtickém areálu a v Podyjí, by se dalo napsat hned několik článků. Počet bobrů v Evropě je prý kolem třičtvrtě milionu jedinců. Jen u nás je jich skoro 2 500. Což je z nuly přece jen velký skok, který vyvolává nejednu horkou debatu.

Zákon zatím neumožňuje náhradu všech škod způsobených bobry. Zní takto:
Zákon č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy stanovuje bobra evropského jako jeden z vybraných druhů, u kterého může být uplatněna náhrada škody, a to v případě poškození lesního (resp. „trvalého“) porostu nebo škodě na nesklizených polních plodinách. Náhradu jiných typů škod zákon č. 115/2000 Sb. neumožňuje. Náhradu (újmu) za ztížení zemědělského nebo lesnického hospodaření ve smyslu § 58 zákona č. 114/1992 Sb. nelze uplatňovat v případech, kdy jde o škodu způsobenou zvláště chráněným živočichem (škoda vzniklá aktivním působením živočicha). Náhradu újmy lze uplatňovat pouze tehdy, je-li vlastník či nájemce pozemku omezen na zemědělském či lesnickém hospodaření tím, že respektuje ustanovení zákona (zákazy v § 50 zákona č. 114/1992 Sb.) či prováděcího právního předpisu nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě. Více na stránkách AOPK ČR.

Člověk jakožto samozvolený pán tvorstva je nejspíš skutečným viníkem všech škod. I když je nespáchal svými zuby jako bobr, ale někde v kanceláři u stolu napáchal daleko větší škodu. Dávat za vinu hlodavci, že hlodá, je asi hloupé. Ještě než jsem se začal zajímat o bobry a zjišťovat si o nich informace, razil jsem sám s nadsázkou vtipné heslo „Zabij bobra, zachráníš strom!“. Dnes už se na tento problém dívám ale úplně jinak. Jenže je mi jasné, že když přijdu na některé ze svých oblíbených míst a bude tam zase bobrem úplně tragicky zkácený strom, na tohle heslo si zase vzpomenu, ale nezbude mi nic jiného, než zatnout zuby a jít dál.

Budu doufat, že až se setkáte u vody na rybách s bobrem, na něco z mého článku si vzpomenete. A abych nezapomněl…

…ať vám to hrrčíí!

Zdroje informací:
Ekolist
Wikipedia
a literatura z doby, kdy o internetu určitě nikdo nic nevěděl…

Autor: GRUPA - ®

Diskuse k článku (103 reakcí)

Přečteno: 17 196x
Průměrná známka: 1.54