Poslední účinkování ve feederové lize

10.11.2011 - Azbest

Na Mušově jsem chytal feedeový dvojzávod už dvakrát a pokaždé byl scénář naprosto stejný. Oba dva dny strašlivej hic, rozpálený balvany žhnuly jako výheň, vzduch se ani nepohnul a ryby neměly zájem o nic, natož o dobroty, který jsem jim do vody posílal. Pokaždý jsem za ty dva dny měl jeden jedinej záběr a vytáhnul jedinýho cejna. Takže jsem se ani letos dvakrát netěšil a jel tam jen jaksi ze setrvačnosti. Navíc se nám bodově od začátku nedařilo, takže jsme byli bez ambicí i bez motivace. Útrapy začaly už při odjezdu, protože než jsem opustil rodný Sokolov, začala mi v autě blikat kontrolka, která nevěstila nic dobrého. Zavolal jsem svému mechanikovi a ten mi sdělil, že musím okamžitě na diagnostiku, takže jsem zajel do nejbližšího servisu, který mi doporučil a tam hodinu a půl čekal, než se mi mohli věnovat. Diagnostika trvala pět minut a pak mi sdělili, že odešel brzdový spínač, takže mi celou cestu budou svítit brzdová světla a nebude fungovat tempomat. Skvělá zpráva před dlouhou cestou. Ale jet se s tím dalo a tak jsem s dvouhodinovým zpožděním vyrazil.

Když jsem dojel na Nové Mlýny, byli už kluci na místě a tak jsem jim sdělil tu novinu. Zároveň jsem zjistil, že mi auto nedovolí vytáhnout klíče ze zapalování, další radost. Naštěstí pomohl šikovnej Bromák, kterej se poštrachal v rozpadlém spínači a dokázal aspoň to, že jsem mohl vytáhnout klíče, zamknout a pak dokonce i jezdit. Poseděli jsme ve stánku a pak jsem ještě zavítal na návštěvu k moravským komplicům, kteří mi pomohli s burčákem, ke kterému jsme přikusovali klobásy a romadúr, což byla skvělá kombinace. Pak jsem se rozloučil, zalezl do auta a snažil se usnout, ale to se nedalo. Jednak byl úplněk a pak v té době všude kolem Pavlova, pod jehož kopcem jsme kempovali, dozrává víno na vinicích a vinaři používají proti nalétávajícím špačkům jakési střílecí zařízení, které každou chvíli vystřelí ohlušující pecku a hejna plaší. Ovšem nejen hejna. Střílí se i v noci a vinohradů je tam kolem desítky, takže každých několik vteřin rána. Mám předimenzovaný sluch, slyším vše intenzivněji, než ostatní, takže mi podobné kravály nedělají dobře a následkem toho mě celý víkend (a pak i následující týden strávený ve vinařském kraji) bolela škatule, jako střep. Takže jsem se pochopitelně nevyspal.

Ráno jsme šli vylosovat, namíchali krmení a rozjeli se na trať. Vedle mne se usalašil Láďa Chalupa (vítěz minulých dvou ročníků ligy) a za ním Milan Tychler, známý to feederový instruktor, takže slušná společnost. Když jsme měli vše připraveno, přišel si se mnou Milan popovídat a za chvíli na něj volal Láďa, že už má u krmení kontrolu. Bleskurychle odběhl těch 15 m ke svým věcem, nicméně nekompromisní rozhodčí mu udělila okamžitě napomenutí a to bez pardonu. Dost jsme nad tím vrtěli hlavami, ale dobře, pravidla jsou pravidla. Po konci přípravy začal závod a bezvětří nevěstilo nic dobrého. Nicméně jsem se rozhodl, že budu chytat na zhruba 30 m a dokonce jsem si zaklipoval všechny pruty, 3x vlasec Dragon Maxima 0,18 mm a dva pruty s pletenkou 0,10 a 0,12 mm.

Bylo konečně povoleno krmit prakem, tak jsem dopravil na místo asi 3 kg koulí bez živé složky a pak několik kuliček slepených červů se štěrkem. Nastřílet přesně na takovou vzdálenost a bez větru nebyl žádný problém, takže bylo vše v pořádku a ani dopravit tam montáž nebylo žádné zvláštní umění, pokud měl člověk k dispozici obě ruce a aspoň jedno oko. Hladina ve tvaru zrcadla neprozrazovala přítomnost jejích obyvatelů ani po hodině úporné snahy a mne už zase mrzelo, že jsem nechal doma nafukovací rybu s olověným náhrdelníkem.

Sousedi už sem tam nějakou čudlu vydloubli, ale já ani po dvou hodinách nenašel důvod, proč jsem namočil vezírek (poctivě čtyřmetrový) do vody. Pak se ale náhle dostavil nádherně brutální skoro centimetrový záběr (takřka hokejka, jak říkáme rasantním kapřím jízdám) a já pozorný a koncentrovaný, jsem ještě v pohybu zasekl. Zkušená ruka okamžitě poznala, že z tohoto souboje nevyjdu naprázdno, pokud se něco nepokazí. Naštěstí používám ortodoxně na závodech pruty Sema Amnesia 3,90 m, které mají velice pevnou páteř, takže umožňují dobrou manipulaci i se silným soupeřem, tedy za předpokladu dobře seřízené brzdy. Ryba se bránila velice energicky a výpad stíhal výpad s takovou vervou, že jsem měl co dělat, abych zvládal tlumit jejich intenzitu povolením ruky. Na konci jsem měl ale korálkovou poloprůběžnou montáž a hrozilo riziko uražení forpasu 0,10 mm Colmic Mimetix o krmítko, takže jsem radši tahu vzdoroval více, než méně, aby souboj nebyl dlouhý a nebyl prostor pro příliš mnoho výpadů. Zoufale jsem se ohlížel po podběráku, který jsem neprozřetelně nechat ležet na balvanech asi 2 m od křesla. Po několika dramaticky riskantních krocích na vratkých kamenech se zmítajícím se prutem v pravačce jsem na něj konečně levačkou dosáhl a s úlevou si jej přitáhl.

Ryba, která ucítila blížící se břeh, se z posledních sil ostře opřela v úniku do vlasce, ale ten naštěstí vydržel obrovský nápor a do poslední chvíle bojující exemplář byl konečně můj. Urostlá a zmasilá plotice obecná měla skoro 10 cm a ještě o něco víc gramů! Bylo jasné, že tohle bude můj životní závod. Po další slabé hodince jsem po podobně dramatickém souboji zdolal trofejního okouna, který se ve vezírku ale obří plotice asi dost bál, protože sám měl asi 6 cm. A to bylo vše. Kolem občas někdo chytil rybu a já za čtyři hodiny trápení vytáhl jednu plotičku 10 cm a jednoho okounka 6 cm. Sice jsem už v prvním kole překonal svůj osobní rekord pro chytání na Mušově v počtu kusů na závod, ale vážit to ani nemělo smysl.

Nicméně stejně jsem se dělil na CIPSy o místo s jedním závodníkem, který ulovil dvě naprosto identické rybky jako já, což bylo úsměvné. To, že jsem měl ve vodě spoustu vázek a pořád trhal, to ani nekomentuju, protože to je věc losu a patří to k tomu, každého to občas potká. Ale nikdy jsme tu nezachytali a můj osobní názor je, toto není vhodná lokalita na feederové závody.

Večer jsme pak ve stánku debatili o všem možném a taky jsme se dozvěděli zajímavé věci. Například to, že pravidla a tresty zas až tak pro všechny nutně stejnou měrou platit nemusí. Skutečnost, že bylo jednomu ze závodníků povoleno zabít a odnést do udírny cca 7 kg cejnů ulovených v průběhu kola (přestože to pravidla vysloveně zakazují), mne poměrně dost rozladila. Další podivností byl fakt, že jiný závodník zdolal rybu po ukončení závodu, tedy rybu, kterou je povinen pustit a nesmí si ji ponechat k vážení. Tento závodník se však obezřetně rozhlédl doprava a doleva a když zjistil, že jej nikdo nesleduje, vhodil rybu do vezírku, což je jasný, vědomý a úmyslný pokus o podvod. Jen díky tomu, že se nepodíval taky za sebe, totiž nezjistil, že přímo nad ním stojí rozhodčí a celou akci sleduje, jak v kině. No a tento závodník nakonec dostal za tento podvod stejný postih, jako Milan Tychler za to, že byl pár metrů od svých věcí při kontrole krmení.

Je mi naprosto jedno, že podvádějící je mladý kluk, o to víc je takový přístup činovníků rozhodujících o postihu nevýchovný. Chytá nejvyšší soutěž za dospělé, ovlivňuje svou účastí a svými výsledky průběh soutěže a měl být diskvalifikován. Ani bych ho nepolitoval, protože se stejným závodníkem jsem měl jiný zážitek, když klidně posouval své náhozy až do mého krmného místa, ze kterého jsem tahal kapry na jiném závodě. Na mé upozornění nereagoval a při jeho opakování, byl ještě poměrně ústnatý odmítaje uznat svou chybu. Víc mi ale vadí přístup těch, kteří o nepřiměřeně malém trestu rozhodli. To pak prostě nemohu vidět jinak, než že pro všechny stejný metr není. A z toho důvodu ve mně uzrálo rozhodnutí, že tímto dnem s 1. ligou končím a do druhého kola závodů na Mušově nenastoupím.

Ráno jsem svůj úmysl oznámil teamu, vyložil jsem klukům z mančaftu své pohnutky (kterých je více, ale o tom až…) a navrhl hlasování, protože bych jim samozřejmě nepokazil účast, pokud by oni závodit chtěli. Z mé strany se jednalo o jednoznačný bojkot a protest, ale kromě svého teamu jsem se o tom nehodlal s nikým bavit. Sice se jedná o prohřešek proti pravidlům, jelikož jsme se předem neomluvili, ale pro nás by omluva nebyla východiskem protože:
1) Bojkot a protestní nenastoupení do závodu by jako omluva přijato nebylo.
2) Vymýšlet si jakési zdravotní, technické, nebo osobní důvody a házet to jaksi do autu, je pod naši úroveň.

Kluci sice zpočátku se závodem počítali, (i když ani oni neměli vůbec k nastoupení chuť), ale nakonec jsme při hlasování všichni tři hlasovali pro nenastoupení a prostě jsme se na závod vybodli. Po další krátké diskusi ve stánku jsme se sebrali a odjeli na oběd, po kterém jsem se já vydal hledat autoservis, kde by mi pomohl s tím nešťastným spínačem, neboť jsem byl domluven s další partou, že zůstaneme na Moravě do dalšího víkendu, který byl ve jménu závodů Dunajský ohyb na Dunaji pod Štúrovem. Ve feederovém závodním životě mi v poslední době (a nejen mně) vadí více věcí, které rozeberu jindy, ale na Mušově se nám po tom, co jsme nenastoupili, dost ulevilo, protože nám liga z různých důvodů už lezla krkem a tímto jsme se jasně rozhodli s ní skončit pro tentokrát definitivně.

Takže bylo jasné, že nepojedeme ani na poslední 4. kolo do Uherského Hradiště. Slyšel jsem, že někdo o nás vykládá, že kdybychom ligu dochytali, tak jsme z ní mohli odejít se vztyčenou hlavou. Obávám se, že ten, kdo si myslí tohle, není zrovna v kontaktu s realitou. Myslím, že uvažujícím lidem je jasné, že PRÁVĚ TAKTO odcházíme z ligy z vlastního rozhodnutí, naprosto svobodně a ze své vůle. Po závodě jsme se normálně zúčastnili vyhlášení výsledků, protože neúčast na tomto aktu bychom považovali za projev neúcty k vítězům a to nemáme v úmyslu. Pogratulovali jsme klukům, co se dostali na bednu, rozloučili se s kamarády, sbalili a vyrazili vstříc dalším událostem, které se pro mne měly odehrát na Dyji se smečkou Kukajících Vlků.

Všechny události tohoto víkendu nakonec hodnotím celkem pozitivně, protože nás to nakoplo k něčemu, o čem jsme už delší dobu mluvili, ale tady jsme měli důvod se konečně rozhoupat a udělat rázný krok. Takže, konec dobrý, všechno dobré.

Ostatní články a další věci na www.azbestus.cz